Neurologický výzkum
Neurální souvztažnosti nenávisti byly zkoumány pomocí metody magnetické rezonance, tzv. funkční magnetickou rezonancí. Během tohoto experimentu byly pokusným osobám promítány snímky lidí, které nenávidějí. Výsledky ukázaly zvýšenou aktivitu v určitých částech mozku.
Odpuštění
Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly. V terminologii soukromého práva tedy oprávněná osoba zbavuje povinnou osobu její povinnosti. U drobných přehmatů a dluhů se mluví spíše o prominutí, hranice ovšem není ostrá. Odpuštění se může také vztahovat na sebe samu ve smyslu ,,opuštění´´ předešlého přesvědčení, které bylo později poznáno za chybné.
Odpuštění viny
Podmínky a okolnosti odpuštění viny jsou patrně formálně podobné jako u dluhu, komplikují se však mnohoznačností pojmu vina. Karl Jaspers rozlišil čtyři roviny viny: 1) vinu kriminální, kterou trestají soudy; 2) vinu politickou, kterou nesou pasivní účastníci zločinných režimů; 3) vinu morální, individuální, s níž se člověk musí vypořádat ve svědomí, a 4) vinu metafysickou, totiž vinu před Bohem.
Kriminální i morální vinu může poškozený odpustit pachateli, pokud ji pachatel uzná. Proto se jako podmínka odpuštění obvykle uvádí přiznání, případně i lítost a odhodlání již neškodit. U vážnějších provinění se obvykle očekává i snaha odčinit napravitelné důsledky provinění (satisfakce) a v tradičních společnostech se odpuštění potvrzuje veřejným obřadem, v křesťanských církvích společnou nebo soukromou svátostí smíření.
Odpuštění je jediný způsob, který může důsledky provinění definitivně a beze zbytku odstranit ve smíření, obnovení vnitřního míru mezi pachatelem a obětí, proto je odpuštění pro život ve společnosti tak důležité. V moderních společnostech, kde se nepopravuje, je totiž zřejmé, že oba musí dál žít vedle sebe.
Na druhou stranu nemůže odpuštění nikdy být automatické a ani příliš snadné, protože by to znamenalo bagatelizování viny. Odpustit tedy neznamená zapomenout, neboť zapomenuté se může kdykoli připomenout a oživit, nýbrž zrušit osten nároku a výčitky, který ve vzpomínce byl. Charles Griswold pokládá odpuštění za způsob, jímž se obnovují vztahy, a děje se podle něho obvykle tím, že si pachatel a poškozený vymění svá vyprávění i stanoviska v dialogu. Pokud se to nestalo a na minulé křivdy se jen zapomnělo, může je nová situace nebo i propaganda znovu aktualizovat, jak se stalo například po rozpadu Jugoslávie mezi Srby a Chorvaty s tragickými důsledky.
Pokud mohu hovořit sama za sebe, dosud se mi plně nepodařilo odpustit sobě, ani jiným, kteří proti mně zbrojili nebo dosud zbrojí. Avšak doufám a zároveň se modlím za to, že mi bude NAŠÍM PÁNEM požehnáno a nakonec se povede / zadaří. Ještě ale nejsem připravena. To bylo ze začátku siláckých řečí. Nakonec se jednalo pouze o momentální záchvat altruismu, který mne velmi záhy opustil. I když, vlastně se na ně OPRAVDU nezlobím. To spíše na sebe.
Vidíte to, přece jen si nakonec trochu protiřečím. Asi opravdu záleží hlavně na tom, v jaké jsme momentálně náladě, psychickém rozpoložení.
,,Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.´´ Francois de la Rochefoucauld
Lidstvo je stále stejné
Vždy, když lidstvo čelí nějaké anomálii nebo pohromě, začne se divit a hledat viníka. Nejinak tomu bylo už v raném středověku, když přišla sucha, neúroda či morové epidemie. I později, když přišla malá doba ledová, která omezovala úrodu po mnoho desetiletí. Jednou byli na vině Židé, jindy lidé posedlí temnými silami. Není náhodou, že vlna upalování čarodějnic se shoduje s malou dobou ledovou. Člověk má zkrátka rád jasno a sahá po těch nejbližších vinících.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.