,,Vezměte si slovo prdel. To je v českém nadávání chrám. Umisťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řekneme exkrement, lidi se pohoršeně otočí. Když řeknete hovno, ani se neotočí.´´
Nyní přichází na řadu jeden takový ´´velmi dominantní citát´´, který si (opět dle mého názoru) zaslouží o poznání větší pozornost, než ty předcházející, zároveň přidávám jeho vysvětlení, ozřejmění (z mého subjektivního úhlu pohledu), tak jak ho vnímám, prožívám, vnitřně pociťuji, prociťuji…
,,Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.´´
Domnívám se, že autor chtěl touto velmi odvážnou myšlenkou světu sdělit, že lidé by především měli být sami sebou, nehrát si na něco, čím ve skutečnosti nejsou a vlastně nikdy nebudou…No jo, ale teď přichází na řadu v tomto případě ten nejvíce stěžejní kámen úrazu! Nejspíš se mi nyní všichni za můj patetický pohled na danou situaci vysmějete, budete s největší pravděpodobností v údivu, jak mě vůbec mohlo napadnout toto velmi krkolomné spojení. I tak se ovšem pokusím o jeho nastínění…
Vezměte si kupříkladu takového transsexuála, nevím, třebas typu male to female, ten se v podstatě také celý život pokouší být někým, kým není, a přesto v jádru je.
Nyní přichází na řadu další malá ukázka z mé rychlotvorby:
Rosa
Po tváři stéká ta rosa,
co kdysi pampeliškou
bývala. Zleva doprava
vesele se kývala.
Ta tvář měla tělo,
co už na ni zapomnělo.
Měla v sobě jiskru,
co změnila se v vodopád,
měla v těle srdce,
jež změnilo se v kámen,
v očích svých bouřlivý
plamen.
Hovořit o poezii znamená vždy hovořit o něčem velmi starém. Toto prastaré nepřipouští ani přemrštěnosti, ani nehoráznosti a tím také žádná překvapení či reprízy. Zvědavost, s níž se toto staré vždycky setkává, lze těžko vysvětlit. Odkud bere právo ptát se, odkud bereme my právo na její otázky odpovídat? Kdo bude pátrat po jejich zdroji, zjistí, že bývá často kalný. Rozmohla se mezi námi určitá blahovůle, jejímž smyslem není nic jiného než zastírat a přehrávat latentní nevůli a nepřiznané nepřátelství. Kdo o poezii hovoří a kdo takovým hovorům naslouchá, je vlastně na útěku od ní. Ono staré, tvrdé jako kámen, co nazýváme poezií, lze těžko snést. Ale kdo by si to rád přiznal? Společnost si vytvořila vlastní instituce, aby ulomila hrot poezii, jež je pro ni nesnesitelná, aby ji přizpůsobila stávajícím poměrům a tím ji zneškodnila. Hovořit o poezii je mnohem oblíbenější než poezie sama. Celý průmysl žije z ideologických zbytků toho, co dříve bylo nazýváno tvorbou; druhotný fenomén je jí vždy spíše vhod než prvotní; komentář dosahuje vyšších nákladů než text; znalost výkladu nahrazuje znalost toho, co má být vyloženo.
Další náhled do kouzelného (narcistického) světa mé poezie
Nebe plné hvězd – světlá chvíle
Na nebi září milion hvězd,
avšak já soustředím se jen
na tu jednu. Na tu jednu jedinou,
co do života sílu mi dává,
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.