Klient: ,,Děkuji pane doktore, moc si Vás vážím za Vaši podporu.´´
Ano, asi si právě říkáte, že jsem vyplodila pořádný komplot, který nemá hlavu ani patu – vysvětlím. Psycholog mluví v množném čísle, aby si tak získal klientovu důvěru. Záměrně nemluví zcela spisovně (jako kniha), aby ho záhy nevyděsil. Řekne o předmětných lidech, že jsou pitomci, aby klient pojal za vlastní myšlenku, že na své trable není sám (lidé s poruchami osobnosti jsou velmi sugestibilní) a že s ním souzní. Ve zbytku sdělení klientovi ukáže, že i jediný člověk může být pro naši společnost velmi důležitý, bez ohledu na to, mezi jakou škálu lidí je dle ´´nějakých´´ znaleckých posudků zařazen, zaškatulkován.
Domnívám se, že kdyby alespoň tyto zásady (ze strany odborníků) byly při komunikaci s těmito lidmi dodržovány, nejméně 85% z nich by se v budoucnu nedopustilo žádné násilné trestné činnosti. Pořád by sice tito lidé měli problémy se sebeovládáním a do určité míry i sebezáchovou, ale než by se k něčemu takovému odhodlali, vždy by si vzpomněli na to, že na tomto světě je někdo, kdo při nich drží a věří v ně.
O psychopatech se často tvrdí, že spoustu svých problémů si způsobují sami a to především svou paranoiou. Jenže, díky již zmíněné magické přitažlivosti jím vlastní (tentokrát toho špatného), bývají pro ostatní něco jako ,,lákadlo´´. Často v reálném životě právě psychopati jsou v dětství šikanováni nebo nějakým (jakýmkoli) způsobem zneužíváni. Bývají velmi nenápadní, společností příliš nevyžadováni, dokonce bych si troufla říci, že až postradatelní. Jsou to ve většině případů (i přes zjištění narcistické poruchy osobnosti) opravdu nešťastní , málo sebevědomí lidé a vůkol jejich v podstatě duševní bezbrannosti se touží nějak ,,vybít´´, doufají, že jim to přinese vnitřní klid a uspokojení, avšak nikdy se tak nestane. Tu bezbrannost, kterou oni sami vysílají, jim zpravidla touží ostatní vrátit. I ,,normální´´, často velmi zakomplexovaní lidé bez zjevných známek poruch osobnosti dokážou být opravdu velmi zákeřní… Ale chytře a vychytrale zákeřní a to tak, že jim všechny ´´sviňárny´´ namířené ještě v té době proti ,,nevinným´´ psychopatům vždy beztrestně projdou. Nakonec ve vězení končí povětšinou pouze člověk s poruchou osobnosti – psychopat.
Možná si v duchu říkáte, že toto mé ,,veledílo´´ je po formální stránce přinejmenším dosti disharmonické… A nejspíš budete mít i pravdu. Avšak jak jsem již naznačila, mozek psychopata je velmi rozštěpený, přímo hákovitě propletený orgán a to obzvlášť u jedince trpícího disociativní poruchou identity, dříve známou jako mnohočetná porucha osobnosti, kterou nakonec, bohužel, nejspíš také trpím. Jelikož mám v sobě mnoho různých osobností, mé myšlenky, pocity, názory a postoje se mění jako posledních několik let počasí.
Podkapitola č. 3 – Zrádné jablko, cesta z hlubin
Začíná nová etapa, konec je zároveň začátkem…
Noc se proměnila v den, dívka nastupuje do vlaku, v něm staletý umrlec, zástupkyně a reportér. Cítí, jak běhá ji mráz po zádech, odchází na nádraží, avšak veliká křeč tuto dívku náhle zdrží… Již není cesty zpět, zdá se hned. Průvodčí přichází, jízdenku mu podává, ptá se ho, proč druhou šanci nedává, jeho odpověď zní – již je pozdě, neuvidíš sníh. V tom zatažená obloha, pořád myslí na Boha, zástupkyně slzy roní, platné to však vůbec není.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.