Náhle přistoupí k ní umrlec, jeho otázka zní, zda smí přisednout, dívka kývne, on noviny rozloží. Pojímá podezření čím dál tím více, trochu má ze strachu stažené plíce. Umrlec žlutý je jak starověký hermelín, jeho tělo samá bradavice pokrývá, na ní se ale vůbec nedívá. Noviny, co v ruce svírá, jakoby pohltila zemská díra, jest to kniha jejích hříchů. Ptá se ho na svou zastávku, on neustále do četby své oči upírá, odpoví, že zanedlouho již ji uvítá.
Dlouho netrvá, rozhlas hlásí nový směr, objevila se překážka, hříšnice se modlí, zástupkyně vykulí oči a náhle znervózní, vůbec se nehýbá. Vlak, ač byl spěšný, zpomaluje, nic ve svých představách si však nemaluje. Rozběhne se k východu, lidé z druhé strany dveře otevřou, možná na ni zanevřou. U dveří je spousta klíčů, neví, který je ten pravý, prosí o radu. Všichni volají jeden přes druhého, ať zkusí ten zelený. Dívka poznává psycholožku s PP poradny. Zmáčkne ho, avšak nic se nestane, chtěli, ať tam s nimi zůstane. Avšak ona to nevzdává, vyběhne ke strojvedoucímu do kabiny, na sobě má druhých viny. Ptá se ho, zda pustit ji smí, průvodčí na to, zda sama tam je, odpovídá, že s Bohem. Další otázka přijde ihned za ní: Kam vlastně jedete?, zvučně tichem zazní. Pohotově odpovídá – Do špatného vlaku jsem nastoupila. Průvodčímu koutkem zacuká, dveře také otevírá, tak snad tady, odvětí. Postavena schodům přímo, strojvedoucí řekne, aby otočena byla, jinak hlavou dolů poletí. Poslechne, on řekne ji poprvé – nic se neděje.
Míří k nebeskému vlaku, cestou na ni volá a radí, jak problému má se zbavit. Ona však neposlouchá, velkou láskou poháněna, myslíc na svou matičku, na nebe úplně zapomněla. Jakmile vykoná svou potřebu, jdouc na veleslavínské nádraží , průvodčí z druhé strany ji náhle zdrží. Hlasem plným jedu ptá se – Kam jedete? To už ona nevydrží, vznešenou myšlenku své hlavy náhle zmanipuluje a mírně pohoršeně mu odpoví – Já jsem sem teď přijela! Ten nic netušíc o její dobrosrdečnosti odchází se slovy: ,,Tak to jo, přeji hezký den!´´ Opět na maminku myslela, avšak byla kyselá. A tak mezi nebem a zemí zůstala.
Stalo se následujícího roku
Vše bylo v pořádku, jak jen nejvíce se mohlo zdát, až na pár duševních zvratů, které by spousta lidí mohla postrádat.
Jak to bylo dál…
Z počátku vše opravdu nadějně vypadalo. 3. ročník začal a Tereza se těšila na spoustu nových středoškolských zážitků. Ani omylem netušila, že tentokrát přijde opět na pifku. Po víkendu uhořela málem, avšak i přes to měla potenciál stát se králem. Zjizvená byla od hlavy až k patě, výjimkou nebyly ani její natě. Panika také náhle vzrostla, jakoby štípala vosa, vždyť ji opět navštívila zubatá kosa.
Satani byli všude kolem, nikdo nikdy neměl poznat pravou příčinu a zjistit její ,,nevinu´´. Když psychopat Boha nezná, jak může v nebi obstát nebo být potrestán? Nebojí se ničeho, tak proč měl by Satana? Když povahu má stejnou, do oka mu musí padnout stejně jako Natana. Měl by ho snad ničit chtít, aby on měl navrch? Nebo mu jen závidí jeho ,,krásný povrch´´? Ptáte se, proč nikdo nepotrestá jeho? Protože on byl tu první, tak si dělá nároky, posedl svou mocí všechny známé proroky. Bohu prý slouží nejvíce ti ,,podprůměrní pitomci´´, není divu, že tolik lidí padlo Ďáblu do moci. Ale kdo ho má zastavit, když ovládá kapacity nejvyšší? Těžko říci, pánbůh jim nadělil příliš velkou lžíci.






Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.