Člověk, který psychopata zradí hned v úvodu jejich ,,vztahu´´, musí počítat, smířit se s tím, že už na ´´věky věků´´ bude žít v jeho nemilosti. Což je v podstatě takový zvláštní paradox, protože když jde naopak o člověka, který mu byl jinak vždy věrný, po nějakém delším časovém úseku se k němu obrátí zády, bude ho tato ,,stvůra´´ už navždy bezmezně milovat, ještě více toužit po jeho přízni a teprve až v této chvíli (fázi) hrozí riziko, nebezpečí stalkingu, nadměrného obtěžování. Psychopat nedokáže pochopit, proč už ho ten daný člověk nemá rád, když on ho tak ´´bezmezně miluje.´´ A čím více budete psychopata odmítat, tím to bude pro Vás horší, Váš život začne být nesnesitelný. Psychopat má rád nějaký svůj určitý zaběhlý standard, a když mu ho někdo naruší (přesto, že k Vám chová takto hluboké city), touží po odplatě, lační po tom ublížit Vám nebo sobě (v tom lepším případě, jedině tak se dokáže uklidnit).
PROČ PSYCHOPAT VE VZTAHU K MNOHA LIDEM PŮSOBÍ CHLADNĚ A BEZ ZÁJMU?
Psychopat neumí svou velkou lásku, kterou v sobě ukrývá rozložit a rozdělit rovnoměrně. Má kolem sebe těch několik málo ,,vyvolených´´, kteří jsou pro něj celým světem, vším (viz. schizotypální porucha osobnosti). Ti ostatní, jež ho ´´příliš nezajímají´´, jsou pro něj nadbytečným, nudným, rušivým elementem, který jen přispívá ke značnému přírůstku, nárůstu jeho depresivních stavů. Cítí, že jim není příliš sympatický a tak ani oni jemu, má špatný pocit sám ze sebe, zároveň cítí, že je s ním něco v nepořádku, což opět přispívá ke zvýšení agresivity tohoto jedince.
PROČ TOLIK ´´PSYCHOPATICKÝCH OSOBNOSTÍ´´ končí za mřížemi?
I my psychopati (stejně jako ostatní lidé) toužíme být milováni a respektováni takoví, jací jsme. Máme potřebu (alespoň valná většina) se družit, souznit , žít společenským životem, ale nemáme na to. Ostatním lidem připadáme divní, tak je ať už vědomě nebo nevědomky odrazujeme. Chceme být ´´skvělí´´, úspěšní, požadujeme po druhých, aby se i nám naslouchalo, ale především toužíme z celého srdce, aby s námi bylo jednáno jako s NORMÁLNÍMI LIDMI. No jo, jenže, když my jsme tak prapodivní… Nebezpeční…
A nyní k meritu celé opět vůbec ne strategicky propletené věci… Vím, už jsem s tím nejspíš trapná, ale rozhodla jsem se opět uvést na příkladu, jelikož tento druh vyobrazení mi přijde takřka (znovu) nejautentičtější. Psycholog při rozhovoru s klientem / psychopatem často pouští hrůzu, zcela bez milosti moralizuje, poučuje a právě to bývá často právě ten nejvíce stěžejní kámen úrazu.
Nyní přichází na řadu simulace rozhovoru odborníka s člověkem trpícím ať už jednou či více poruchami osobnosti tak, aby celé sezení mělo na klienta co nejpozitivnější dopad s co nejlepší prognózou do budoucna jak pro ,,nemocného´´ samotného, tak pro jeho okolí.
Klient: ,,Pane doktore, já je tak nenávidím, neustále se mě snaží vyprovokovat.´´
Psycholog: ,, Já vím, dobře to znám, to lidé dělají často a snaží se nás tak dostat do maléru, jsou to pitomci. Chtějí nás vidět na kolenou či za mřížemi. Ale my jim takovou radost nesmíme udělat, protože to je právě to, co oni tak chtějí, po čem nejvíce prahnou. Musíme jim ukázat, že jsme silnější a to tím, že se nad tohle všechno povzneseme a budeme se chovat tak, abychom jim tu radost neudělali – budeme pomáhat bližním, budeme klidní a pokorní a uděláme tak něco opravdu významného pro tento svět, naučíme je tímto způsobem, jak se mají k sobě navzájem chovat a na konci naší cesty alespoň budeme odcházet s vědomím, že byl jeden svět, kterému se dobře dýchalo právě díky tomu, že jsme žili.´´
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.