Všichni básníci mají tento značně vyvinutý citlivý aparát paměti a jsou si zpravidla vědomi zkušeností, které učinili v raném věku a které si svou prvotní závažnost uchovávají po celý život. Dantovo setkání s Beatricí, když bylo básníkovi pouhých devět let, je zkušenost, která se v jeho mysli stala symbolem, kolem něhož vykrystalizovala Božská komedie. Prožitek přírody, který je námětem Wordsworthovy poezie, byl rozvedením v dětství vídaných, přírodních exteriérů´, jimiž byl Wordsworth jako chlapec obklopen. A když se později v životě rozhodl žít v Jezerním kraji v severní Anglii, bylo to rozhodnutí vrátit se na scénu těchto dětských vzpomínek, jež byly nejdůležitějším zážitkem jeho poezie. Uvedu důkaz o důležitosti tohoto druhu paměti ve všech uměleckých disciplínách a bude to důkaz, který se týká prózy nepochybně umělecké. I když nemám paměť na telefonní čísla, adresy, tváře a na to, kam jsem položila dopolední poštu, mám dokonalou paměť pro atmosféru jistých pocitů, které mi vykrystalizovaly kolem jistých asociací.
Můj otec – další pokračování
Zcela se ztotožňuji s myšlenkou, že všichni rodiče by měli o své ratolesti pečovat. A ano, v pozdějším věku i naopak. Jak jsem však mohla pochytit, nabýt tohoto pro někoho zcela přirozeného lidského pudu, když jsem neměla žádný adekvátní mužský vzor? Můj otec se mi za dobu soužití s mou matkou skutečně příliš nevěnoval (když nepočítám jeho již též zmiňované momentální posměšky). V praxi to v podstatě fungovalo tak, že se téměř musela starat já o něho, neuměl se sám zabavit, ale i přesto všechno jsem ho kdysi dávno měla ráda. V den, kdy se moji rodiče rozvedli, přišel domů v podnapilém stavu – do slova a do písmene – ´´ožralý jako Dán´´. Já mu řekla, ať se svlékne, pomohla mu rovněž do vany. Když se konečně vykoupal a oblékl, navonila jsem ho následně parfémem, abych přebila ten hrozný odér, který i tak z něho vanul. V tu chvíli se rozhodla, že už nikdy nebudu nikomu takovýmto způsobem pomáhat. On by měl vychovávat mě a ne já jeho. Dodnes si pamatuji slova, se kterými mě v ten ,,osudný den´´ přivítal: Já – jsem – tě –Terezko – prohrál! Připadala jsem si v ten daný okamžik jako hlavní cena v loterii, avšak nepůsobilo mi to vůbec žádnou radost, potěšení!
Slovo k Akademiím: poezii napadla banda ignorantských a poděšených sucharů, kteří nemají ponětí, jak se poezie dělá, a s těmahle obejdy je ta potíž, že by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne.
Slovo k Politikům: moje poezie je Andělské Běsnění a nemá nic společného s tupými materialistickými vrtochy ohledně toho, kdo by měl koho zastřelit. Taje individuální imaginace – které jsou transkonceptuální a neverbální – myslím tím ničím nepodmíněného Ducha – nejsou na prodej tomuto vědomí, nepřinášejí pražádný užitek tomuto světu, až snad na to, že mu zavírají hubu, takže sedí a naslouchá hudbě Sfér. Kdo popírá hudbu sfér, popírá poezii, popírá člověka a plivá po Blakeovi, po Shelleym, po Kristovi a Buddhovi. Zatím si dejte frťana. Vesmír je čerstvá květina. Amerika bude objevena. Kdo chce mít válku s růžemi, bude ji mít. Osud vykládá velké lži a veselý Stvořitel tančí po svém vlastním těle ve Věčnosti.
Ježíš Kristus a jeho pomyslná schizotypální porucha osobnosti – dodatek
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.