Nyní mi přivstává na mysl jeden takový dosti melodramatický příběh, který nám v naší farnosti kdysi vyprávěl jeden přizvaný, nejmenovaný pan farář.
Malíř vstupuje do věznice a ptá se jednoho z odsouzených, zda-li by byl ochoten mu stát modelem, že by velmi rád podle jeho maskultury, tváře, fyzického vzevření namaloval portrét Jidáše Iškariotského. Vězeň se jen potměšile usměje a odpovídá mu: ,, Víte, to je moc zajímavé… Je to sotva pár let, co jste stál právě tady přede mnou a prosil mě, jestli bych Vám nestál modelem pro vytvoření portrétu Ježíše Nazaretského.´´
V knize od Jana Husa ´´O CÍRKVI´´ se píše, uvádí, že Jidáš Iškariotský nemohl dostat odpuštění, poněvadž jeho jednání, počínání bylo v rozporu hned s několika BIBLICKÝMI ZÁKONY, přikázáními. I když svého činu velmi litoval, svůj život zbaběle zakončil dalším smrtelným hříchem – sebevraždou. Otázkou ovšem zůstává, nakolik byl jeho ´´konec´´ zbabělý doopravdy. Vzít si život a sám od sebe se vydat na milost a nemilost samotnému Bohu a JEHO SOUDU? Že by měl v sobě přeci jen špetku lidskosti a svědomí? Kdo ví, jak to s ním vlastně ve skutečnosti opravdu dopadlo… Nikdo z nás, dosud přeživších, nejspíš ne.
Kdo je to psycholog? OBJEKTIVNĚ / SUBJEKTIVNĚ, NAROVINU A BEZ CENZURY
Psycholog by měl správně a podle etikety být člověk, který se svému klientovi snaží naslouchat. V podstatě něco jako jeho rádce, svědomí. Pravda, mnoho těchto lidí si tuto větu vykládá zcela jinak (ze svého, subjektivního úhlu pohledu), ale o tom možná až později. Zároveň by měl za všech možných okolností stát při něm, snažit se mu pomoci. Rozebrat jádro daného problému, najít co nejefektivnější řešení (především pro něho samotného). Nyní přichází další zásadní otázka: Opravdu si myslíte, že tomu tak je?
Měla jsem kamarádku, která mívala kdysi tutéž touhu jako já a to studovat psychologii. Poté, co se vrátila domů z návštěvy jedné nejmenované filozofické fakulty, byla naprosto znechucena. Stačilo ji pouhých několik málo minut na to, aby zjistila, co za ´´sebranku´´ tam studuje. Jedná se vesměs o sortu manipulativních, egoistických narcisů (toho nejhoršího druhu), jejichž hlavním cílem, přáním, smyslem života je vyžívání se v neštěstí a bolesti druhých, svých klientů a navíc jejich už beztak žalostný stav prohlubovat. Pokud nesouhlasíte ani s tímto mým tvrzením, máte obrovské štěstí, protože jste se buď dosud s žádným takovým to člověkem nesetkali nebo oplýváte tak mimořádným osobnostním kouzlem, inteligencí, talentem či nadáním, které jsou zcela nezpochybnitelné. Anebo máte tak nízkou EMOČNÍ inteligenci, že nejste schopni tyto Jidášovy pohnutky rozeznat, což je v tomto případě také obrovské štěstí. Nebo… máte tento typ lidí zkrátka ´´na salámu ´´, což za těchto okolností rovněž není tak úplně k zahození.
Proč tomu tak je?
Ze začátku, v době, kdy se fakulty tohoto typu začaly otevírat, byly na ně dosazovány ,,dětičky´´ z vyšších kruhů, potomci našich známých ´´papalášů´´. Tak se pomalu, ale jistě počaly jisté morální zásady a předpoklady k tomuto druhu studia rozmáhat. Netvrdím, že se mezi ně jednou za čas omylem nedostane nikdo se zcela čistými, ryzími úmysly. Ale VĚTŠINOU i tito lidé se časem nechají zcela pohltit. A když už se na den otevřených dveří dostaví někdo, kdo by měl značný potenciál stát se dobrým psychologem (viz. má kamarádka), odradí ho většinou místní zavedený režim.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.