Většina lidí, i těch kteří tvrdí, že Bůh není, žije pod dojmem, že přece jen musí existovat nějaká vyšší bytost. Přitom pak má o této ,,vyšší bytosti´´ každý vlastní představy.
Jedni si rádi představují jakéhosi ,,milého Boha´´. Ten musí souhlasit se vším, co si my lidé myslíme a do určité míry i děláme. Samozřejmě, všichni máme nějaké nedostatky. To však ,,milý Bůh´´ také ví. Nebere je tak vážně a postará se již o to, aby nakonec všechno dobře dopadlo. – Jiní spíše myslí na ,,Boha pomsty´´, kterého si člověk musí udobřit dobrými skutky a cvičením se v pokání.
Opět jiní se domnívají, že Bůh má vinu na všech utrpeních a vší bídě na světě. Proto je buď nespravedlivý nebo není všemohoucí. – Pak jsou ještě také lidé, kteří si Boha představují jako určitý druh ,,požární ochrany´´ kterou mohou volat vždy, když u nich ,,hoří´´.
Nuže, Bůh není nějaká ,,vyšší bytost´´, o níž může mít každý své vlastní představy. Navíc my lidé nemůžeme sami ze sebe získat vůbec žádné jasné poznání o Bohu. Protože Boha nikdo neviděl, můžeme něco poznat o Bohu jen tehdy, jestli to sám zjeví. Ve Svém Synu Ježíši Kristu se nám Bůh zjevil v celé Své bytosti. Jedině skrze Něho se můžeme dozvědět, kdo a jaký Bůh skutečně je.
Jeden z Tereziných nejpodivnějších zážitků
Ve škole měli psát písemnou práci ze zeměpisu. Tereza, jež od té oné chvíle nebyla schopna pojmout jediné slovo se rozhodla, že počká venku, než hodina skončí a poté tam teprve půjde. A tak také učinila… Když dorazila, paní učitelka třídní se ji ihned začala pobouřeně vyptávat: Kde jsi byla? Jak to jen může vědět? Pomyslela si v duchu. A tak ji řekla, že byla u lékaře. Paní učitelka se hromově zašklebila. Přineseš mi omluvenku, pronesla.
Další hodinu měli občanskou výchovu a Heuredésa se najednou začala smát tak divoce, že to ve třídě vyvolalo obrovský rozruch. Byla odvedena do ředitelny, kde ve svém úkonu pokračovala. Paní ředitelka nebyla ve škole, tak její zástupkyně využila situace a zavolala na ni eskortu. Když dorazila, Tereza v domnění, že ji vezou do ,,blázince´´ se rozesmála ještě divočeji a to i přes to, že se to v jednu chvíli zdálo být téměř nemožné.
Cesta do nemocnice
V sanitce ji ujistili, že nejedou do psychiatrické léčebny, nýbrž do kladenské nemocnice, poněvadž si myslí, že si potáhla marihuany. Tereza viděla, jak se k ní zdravotní sestra sklání s injekcí a hlasitě vyjekla. Sestru to velice pobavilo a řekla své kolegyni: Ona řve kvůli kolíčku!
V nemocnici
Zdravotničtí pracovníci ji pokládali otázky nejrůznějšího charakteru, aby zjistili, na jakém rozhraní se nachází mezi mýtem a realitou. Poté jedna zdravotní sestra hlasitě zařvala na ostatní čtyři – intoxikace marihuanou! A Démetra se ozvala: Nééé!!! Já jsem žádnou marihuanu nekouřila!!! Vždyť ani nevím, jak to vypadá!!! Poté zavolali Arcimbauldinu matku… Ta byla velmi dotčená, že její dceru nechali odvést do nemocnice bez jejího vědomí. Avšak testy krve a moči byly pozitivní.
Další den ve škole
Další den ve škole si Tereza šla do ředitelny pro kázeňský postih za neomluvené hodiny. Paní ředitelka ji řekla, že u ní je to normální, ale někteří lidé si vyžadují stejný přístup ke všem žákům. Solmeoně okamžitě došlo, o koho jde. Byla to výchovná poradkyně. A ještě více si uvědomovala neomluvené = omluvené hodiny žákyně z její třídy. Ale i přes to hluboko v duši doufala, že se to jednoho dne zúročí a vrátí v dobrém.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.