Při pokusu s rozložením a opětovném sloučením molekul, se z jeho chlupatého psího přítele stane slizká, hnědavá nestvůra s jedním okem o velikosti a tvaru tenisového míče. Sotva se plazí, sotva dýchá, hlasitě sípe a vzdychá. Totéž se nakonec stane i s panem Maisnerem , tím, kdo mu to způsobil. A Martin se tak zachrání.
Zlomový bod
Právě to byl ten zlomový bod. Staré šrámy jako by znovu nabyly na vzpupnosti. Tereza si začala vybavovat staré, ne zrovna šťastné vzpomínky.
Lidé mají různé druhy vzpomínek… Na některé vzpomínají rádi, na jiné už méně. Mohou symbolizovat radost z úspěchu ať už cizího nebo osobního, mohou symbolizovat projev lítosti vůči druhé osobě… Ale potom jsou tady ještě vzpomínky jiné… A ty symbolizují právě pokání.
Dávná vzpomínka č. 1
Tereze bylo pouhých dvanáct let, když spáchala svůj první zločin. Bylo to krátce po tom, co se její rodiče rozvedli. Otec, jenž byl známý tím, že se rád každému zavděčoval, obzvláště v době, kdy mu o něco šlo, jí koupil malého hlodavce, jenž dostal jméno Unina. Protože Tereza věděla, že spolu s matkou nejsou zrovna dvakrát zadobře, nechala tvorečka v přízemí činžovního domu, v němž bydleli. Doma řekla, že morčátko někdo nechal opuštěné ve vchodě. Zeptala se, jestli si ho může nechat. Matka, která nějakým způsobem nabyla dojmu, že jde o křečka, jí řekla: Uvidíme zítra… Když se přesvědčila, svolila. Ale to už zvířátko bylo nachlazené a za pár týdnů zemřelo. Tereza si v tu chvíli uvědomila, že od té doby již nikdy Vánoce nebyly jako dříve.
Dávná vzpomínka č. 2
Tereze bylo pouhých čtrnáct let, když spáchala svůj druhý zločin. Vyrobila si tahák na fyziku. Od té doby byla ve škole vždy přísně hlídána, kontrolována, šikanována. A to je v podstatě stručné vysvětlení věcích předešlých. Učitelé totiž kvůli dvěma již výše zmíněným učitelkám byli oběťmi vysoce rozvinuté manipulativní psychopatie. Tereza si to začala klást za vinu.
Dávná ,,vzpomínka´´ č. 3
Ačkoliv se to Tereze v dřívějších letech zdálo zcela nemožné, ba přímo absurdní, najednou měla v hlavě spoustu ošklivých věcí, na které musela vzpomínat. Výjimkou nebyla ani událost, která byla již více jak čtrnáct let zpátky. I když si vždy myslela, že tento obrazec se ji v paměti uchoval jen díky barvitému vypravování její matky, teď si byla naprosto jistá, že jde rovněž o vzpomínku. Což je dosti podivné a zarážející, poněvadž v té době ještě neuměla chodit. Dívce bylo něco málo přes rok, když její babička zemřela následkem tragické autonehody. Údajně byl řidičem jeden lehce podnapilý muž, který se při jízdě o velmi vysoké rychlosti hádal se svou manželkou. Babičku, které v té době nebylo víc, než něco přes čtyřicet, auto vyloženě rozšlichtilo na krvavý protlak. Najednou měla pocit, že tím řidičem byla ona. V ten den, krátce před tím, než se to stalo, ji totiž babička zanesla ručně pletené botičky.
Vzpomínek bylo mnoho
Vzpomínek bylo mnoho… Některé se týkaly pouze Terezy, jiné spousty dalších lidí. Jednou takovou dominantní vzpomínkou, která se opakovala dvakrát (ale dívka si ji impulzivně scelila v jednu) byla ta, jak si odnáší domů vysvědčení se zhoršenými známkami, které by vůbec neměla mít. Doma kvůli tomu měla dvouhodinové kázání.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.