Poeovy eventuální výmysly nás budou nepochybně zajímat víc než řádky pana XY, byť by v nich XY podával ,,své srdce tak, jak je´´ a třeba na dlani. Ovšem: talent talentem je v poezii měřitelný jen velmi problematicky. Básníci nejsou šachoví mistři, kteří se utkávají proti sobě na jedné šachovnici a s třemi alternativami (vítězstvím, porážkou, remízou). A také ne živnostníci: úspěch jednoho nepřivádí k bankrotu druhého; často je mu spíš pobídkou, ostruhou, jde-li o básníky obdobného založení. Básníci pracují vedle sebe, mrtví i živí se ovlivňují a podmiňují, ale mnohdy jim jde o zcela různé věci (u jednoho je například absence melodičnosti znakem původnosti a jeho předností, zatímco u jiného, tíhnoucího k mélice, je tato absence nedostatkem). Právě tak existují básníci, jejichž poetiky se navzájem vylučují, a kteří proto – ani kdyby tak vzácnou toleranci měli – nemohou dát poetice druhého své požehnání, nemají-li si podříznout větev, na které sami sedí. Z téhož důvodu nelze ani ve výpovědích básníků vzájemně poměřovat něco, co má pro každého jinou důležitost, čemu každý připisuje jinou relevanci.
Reakce okolí na můj ´´přirozený´´ zevnějšek
Je zajímavé, jak si někteří lidé dokážou otypovat, zaškatulkovat určitou sortu jiných lidí a jejich slabiny následně využít proti nim. Kdyby tu svou ´´rádoby´´ empatii využili nějakým ušlechtilým, altruistickým směrem, myslím si, že by to bylo jediné ´´fajn´´. Takhle mám pouze pocit, že tu svou ´´schopnost´´ vcítění do toho dotyčného využívají jen k vlastním zvráceným záměrům, aby mohli oškubat, ublížit, vymámit z jalové krávy tele. K čemu je tedy ten emoční quocient? Po dlouhé době dovolím sama sobě se trochu odvázat, místo slušivého kabátu a kozaček popustím uzdu ve svém bezpečném prostoru vytvořeném fantazií a hned to takto dopadne. Někdy opravdu už nevím, co si mám o tomto světu myslet. Copak jsem tak ošklivá a neatraktivní, že si nemohu alespoň jednou za čas dovolit býti obyčejná (ve všech směrech)?
Inspirace a dar písně jsou neredukovatelné základní kvality básníka, které jeho poslání odlišují od poslání všech ostatních. Inspirace je prožitek, jímž je verš nebo nápad básníkovi dán, a proto také je to stav mysli, v němž básník píše svou nejlepší poezii. Píseň lze definovat mnohem obtížněji. Je to hudebnost, kterou bude mít báseň, po níž dosud není ani potuchy, je to prázdné lůno poezie stále přítomné v básníkově vědomí a čekající na oplodňující semeno.
Již několik měsíců nedobrovolně pobírám (elektronickou formou) psychologický zpravodaj a občas je mi z některých témat takřka ´´do breku´´. Poslední dobou vlastně jejich články už ani moc nečtu, bohatě stačí skutečnost, že mé oko popatří nadpis toho daného ´´kolosálního´´ díla. Dnes kupříkladu završil horní příčku mého E – mailového seznamu článek s nadpisem ´´Jak tomu dotyčnému správně vynadat?!?´´ Myslím si, že témata tohoto druhu jsou celkem bezpředmětná a již sami o sobě dávají do rukou čtenářům, příznivcům a zarputilcům jistou moc a to sice moc s ostatními manipulovat. Dále mě velmi neblahým způsobem zasáhl další jeden takový jejich paskvil, který jsem mimochodem přečetla od začátku do konce. Jmenoval se: ´´Jak si vydobýt (získat) to, co chceme…´´ Instrukce, jež v něm byly zakomponovány popisovaly téměř ´´do puntíku´´ typické manipulativní rysy vyskytující se u mnoha psychopatických osobností. A navzdory této skutečnosti se valná většina lidí velmi diví, jak je vůbec možné, že se na celém světě vyskytuje takové procento občanů, kteří trpí osobnostními poruchami. Je myslím vidno, sami naši odborníci jim k těmto počinům dávají zcela jasný, přehledný, srozumitelný návod. Co k tomu dodat? Tento svět je zkrátka zkažený, prohnilý až do ´´morku kosti´´.






Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.