KAPITOLA 1
Utíkala tmavou, chladnou mlhou. Všude kolem ní bylo prázdno a chlad se jí zařezával do kůže. Ozvěna jejích kroků ji pronásledovala v hlavě.
‘H-haló?’ zavolala do tmy.
‘-aló..aló.. aló..’ ozvala se ozvěna zpět.
Musela pryč, měla ale dojem, že běhala stále dokola. Srdce jí v krku prudce bušilo. Najednou, jakoby zázrakem, se před ní otevřelo světlo. Dveře. Rozběhla se k nim.
Jedna z nás… jedna z nás… jedna z nás..
Čím více se ke světlu přiblížila, tím více a hlasitěji se jí v hlavě ozýval šepot.
Byla téměř u dveří, ještě pár kroků…
Světlo před ní náhle zmizelo a nahradila ho temná postava bez tváře, která se po ní natáhla.
‘Ne!’ vykřikla a uskočila dozadu, jen proto aby se setkala se zdí. Vyděšeně se otočila a párkrát do zdi udeřila pěstí.
‘Jdeš někam Světlonoško?’ skřípavý hlas, ani mužský, ani ženský, se ozval nepříjemně blízko ní. Otočila se zase zpátky, aby se setkala se stínovou postavou.
‘Vím, co jsi zač. Jdu si pro tebe a nic mě nezastaví. Budeš má.’ postava k ní natáhla ruku a dotkla se její tváře.Tělem jí projel mráz.
‘Nikdy! To.. to se nestane!’ vykřikla, zatímco se tiskla ke stěně.
‘Ale stane. Protože to bylo předpovězeno, protože jinak zemřou a vinna budeš ty.’ postava ji strčila do hrudi a ona propadla zdí do propasti, kde se po ní začaly sápat tisíce rukou.
Začala křičet a bránit se.
‘Brzy se setkáme, světlonoško.’ dolehla k ní poslední vzdálená slova, než ji pohltila tma.
***
S výkřikem se probudila na zemi zamotaná v přikrývce. Srdce ji divoce bušilo a její dech ho zrychleně doprovázel. I přes přikrývku na sobě stále cítila chlad z doteku a lepkavý pot. Ty sny byly čím dál více realističtější. Jestli to takhle půjde dál už nikdy neusne.
Světlonoško. To slovo jí bzučelo v hlavě stále dokola. Snažila se svou identitu skrývat jak jen to šlo. Byl to také jeden z důvodů, proč opustila svůj domov a ocitla se zde. V nové zemi, kde ji nikdo neznal a nikdo nevěděl kdo, či co, skutečně je.
Rukou roztřeseně sáhla po kovovém medailonku na krku. Neskrývala se v něm jen podobizna její rodiny, ale i její magie světla. Nesnášela ji. Nejradši by se jí zbavila a přestala být zrůdou, jenž má pohlcovat temnotu, jenže nemohla.
Ne, pokud chtěla vidět a chodit. Magie světla propůjčovala jejím očím zrak a umožňovala jí vidět ve tmě. Proto byly její oči jantarové barvy. Zároveň však doplňovala její magii země a léčení a pomáhala tak držet její pochroumanou nohu v použitelném stavu.Z toho důvodu magii alespoň potlačila na balanční minimum, kdy nehrozilo, že z někoho temnotu pohltí a sama tím dospěje ke svému konci.
Kdo by ale mohl vědět, čím je? V tomhle světě to byla jen ona a Elgvir a té by svěřila svůj život. Povzdechla si a vymotala se z přikrývky. Dneska už jen tak neusne. Posadila se na postel a upravila si obinadlo na koleni levé nohy. Možná jí pomůže čaj?
Dokulhala do kuchyňky a o jeden se pokusila. Ruce se jí ale tak klepaly, že buď rozsypala čaj nebo rozlila vodu. Tohle bude chtít profesionála. Oblékla se do cestovních věcí, které zahrnovaly bílé triko a kalhoty se zpola ustřiženou nohavicí na levé noze. Bylo to opatření kvůli jejímu koleni. Snáze se pak dostala k obinadlu. Přehodila přes sebe svou brašnu Co kdyby náhodou a vydala se do čajovny.
Čerstvý vzduch ji pomohl se trochu uklidnit, ale stále nedokázala myslet na nic jiného než na ten sen. Bylo to předpovězeno. Dělalo ji to starosti. Znala to proroctví zpaměti:
Až dítě hvězdy narodí se
a v temnotě se shlídne,
pak se světlem tma pohasne
a jeho svět bez milosti zhyne.
Další důvod, proč odejít ze svého světa. Dítě hvězdy byla nepochybně ona. V temnotě se shlídne mohlo znamenat, že se z ní skutečně stane démon. Čím více by svou světelnou magii využívala k pohlcení temnoty v lidech nebo démonů samotných, tím více by se démonem stala. Svět bez milosti zhyne také dávalo smysl. Nechtěla zničit žádný svět. Určitě nic z toho neudělá. Co ale znamenalo se světlem tma pohasne? Znamenalo to jen začátek konce? Možná.
Zamyšleně vstoupila do čajovny a usadila se ke stolu se židlemi. Z polštářů se jí špatně vstávalo. Za chvilku k ní doběhl skřítek.
‘Přání?’ vytáhl poznámkový blok.
‘Jeden bylinkový čaj prosím.’ po tomhle se jí určitě bude spát líp. Ještě štěstí, že čajovna byla otevřená stále.
Vrátila se zase k přemítání o svém snu. Možná si to jen špatně vykládala. Byl to jen sen, možná skutečně nic neznamenal. Mohla to být jen zhmotnění jejího strachu a s každým snem se jen stupňovala. Dlouze si povzdechla, když zaslechla z levé strany ženský smích, který přerušil její myšlenky. Automaticky otočila hlavu oním směrem a letmo přelétla tmavovlasou ženu, která u něj seděla. Byla krásná, možná až moc. Pleť měla bez poskvrnky, kadeře se jí leskly a poprsí skoro trčelo ven. Přimhouřila oči, aby si ji lépe prohlédla, ale vypadala zkrátka jako člověk. Možná na sobě měla aplikovaná nějaká vylepšující kouzla nebo hůř – lektvary. Jako alchymista nikdy takové svinstvo jako lektvar lásky nebo lektvary vylepšující tělo nedělala, jelikož po těch prvních se z dané osoby stal otrok a po těch druhých se stárlo dvakrát rychleji. Byl to začarovaný kruh.
Zastrčila si za ucho neposedný pramen vlasů. Normálně byly tmavě hnědé, ale když na ně svítilo světlo, chytly narezavělou barvu a nebylo tomu jinak ani teď. Pohledem sjela na osobu která seděla vedle ženy. Byl to muž, z jehož výrazu se nedalo absolutně nic vyčíst. Vypadal jako kus skály a různě barevné oči, tomu vzhledu napomáhaly. Pravé bylo ledově modré a levé zase šedé. Nikdy nic takového neviděla. Každopádně ji neušlo, že přes to šedé se táhla jizva. Fascinující… narodil se už s jinou barvou oka nebo tu barvu ztratil, když získal jizvu? Možná by se mohla někdy zeptat ale pochybovala, že ho vůbec ještě někdy uvidí. Což, jak s překvapením zjistila, by ji celkem vadilo.
Zamračila se. Určitě to bylo jen šokem ze snu. Mužova aura byla poměrně silná, což mohlo jednodušše evokovat pocit bezpečí. Nebo to bylo tou ostrou bradou a černými vlasy. Nevypadal špatně, ale spíš jako sen… kohokoli. A to byl problém. Někdo jako ona by nemohl prostě soupeřit se ženou která seděla vedle něj. Co měla ona? Rozcuchané vlasy, které měnily barvu podle světla, oči, které odrážely její magii, jemně opálenou pleť s pihami a věčnými skvrnami od její práce a určitě ne tak velký hrudník. Když tak o tom přemýšlela, vážně byla víc monstrem než člověkem. Dávno se smířila se samotou a nehodlala své zásady měnit jen kvůli strachu z obyčejného snu nebo hezké tváři, kterou už pravděpodobně neuvidí.
Odfrkla si a chtěla pohledem sjet zase zpátky, ale nemohla. A ne jen metaforicky ale doslova. Příliš pozdě si všimla, že ji její magie světla vtáhla do cizince. Zatáhla za ni, aby se oprostila, ale nezvládla to. Svět se rozostřil a pak znovu vykreslil v bledě modré barvě. Už neviděla čajovnu, ale duši neznámého muže. Nebo alespoň ji měla vidět.
Co se.. jak? zmateně se rozhlédla.
Nejen, že jeho magie přitahovala tu její jako magnet a proto tu skončila uvězněná, ale zároveň nic neviděla. Normálně by viděla barvy, světlo a tmu, hudbu či obrazce, které by ji řekli s kým má tu čest, ale tady bylo prázdno. Žádná hudba, žádné tvary, jen tíživé ticho, mlha a chlad, které ji nepříjemně připomínaly její sny. Mohl.. mohl to být on? Ten ze snů? Jestli ano tak měla vážný problém, ale energie jeho duše ji ke snu neseděla. To ovšem ve výsledku nemuselo nic znamenat.
Zpanikařila a znovu zatáhla za magii. Nic. Musí rychle pryč. Pokud zjistí, že na něj zírá, určitě to nebude mít příjemné následky. Přece se odtud musí nějak dostat. Možná, že když najde pouto mezi ní a její magií, vrátí se zpět. Rozběhla se do mlhy a snažila se zahlédnout alespoň náznak magie. Kde by to mohlo…
Najednou se mlha před ní rozvalila jakoby do ní foukl vítr a na konci uličky na pár vteřin zahlédla zvláštní světlo. Bylo bledé, velmi bledé jakoby na něj dávno někdo zapomněl. Co to u všech všudy bylo? Ze zvědavosti stočila kroky oním směrem. Ušla ale možná jen metr, než ucítila, jak ji magie vytahuje zase zpátky.
‘Slečna! V pořádku?’
Než se nadála, svět zase dostal barvu, vůni a jas, který se v mžiku proměnil v rychlý kolotoč, když se židlí spadla vzad a krátce vykřikla. Tělem jí projela bolest, ale téměř ji nevnímala. Byla zpět, to bylo důležité. Chytla do ruky medailonek a stáhla do něj světelnou magii natolik, aby vedle muže dokázala sedět normálně bez dalších průšvihů. Nad hlavou se jí objevil skřítek.
‘Objednávka. V pořádku?’
Vyškrábala se na nohy a napravila židli.
‘Jsem v pořádku, omlouvám se za komplikace.’ usadila se na židli a prohrábla si vlasy.
Než však stihla upít z čaje, vycítila na sobě pohled. Váhavě se otočila směrem k dvojici. Oba na ni koukali, žena se zjevným znechucením a muž beze změny výrazu. Znervózněla. Věděl to snad? Odkašlala si.
‘O-omlouvám se za vyrušení. Nechtěla jsem. Byla jsem nějak.. mimo. Mrzí mne to.’ omluvně se usmála a snažila se na muže nedívat.
‘Mimo? Doufala jsem, že to bude trochu seriózní podnik. Ne, že tu budou běhat cirkusové zrůdy.’ ženin hlas byl vysoký a pichlavý, takže se jí zarýval do uší, při posledním slově sebou však mírně cukla.
Zrůda, no bezva, už je to tu zas. Dlouze si povzdechla.
Nevím kdo z nás dvou je větší zrůda… pomyslela si s mírným úsměvem.
‘Jak jsem řekla, mrzí mě to. Buď to můžete přijmout, myslet si o mně co chcete a jít dál nebo si na mně můžete dál dokazovat své ego tím, že mé minutové vytržení budete rozebírat dalších deset minut a připravovat se tak o váš drahocenný čas.’
Na mužově tváři se objevil úšklebek. Jen nad tím pokrčila rameny, což byl stav, který zcela neodpovídal jejímu vnitřnímu rozpoložení. Pak pomalu usrkla ze svého čaje. Byl osvěžující a hlavně uklidňující. To potřebovala. Ještě ani nebyla vlkodlakem a už se na ni démoni valili ze všech stran.
‘Jestli máš dost, můžeme jít.’ zaslechla muže a těkla po něm pohledem jen proto, aby zjistila, že mluví ke své společnici.
Alespoň někdo měl zřejmě mozek. Žena po jeho slovech zrudla, naposledy po ní blýskla ledovým pohledem a pak se otočila pro kabát, aby následně v doprovodu svého partnera vyšla ven. Ani si nevšimla, že zatajuje dech, dokud si ulehčeně nevydechla. Fajn, jeden problém vyřešen.
Pokud na ně už nenarazí, obzvláště na toho muže, bude ráda.
Ale jen pro jistotu… bude o něm potřebovat víc informací. Jeho duše se jí nelíbila, nebyla normální. A už vůbec se jí nelíbila podobnost s jejími sny. Teď aby se bála obojího. Znovu ji z toho pomyšlení zamrazilo a tak sáhla do brašny pro stoh papírů, tuš a obálku.
Ahoj, Elgvir,
jsi tu mnohem delší dobu než já, doufám, že bys mi mohla pomoci. Narazila jsem v čajovně na zvláštního muže. Nemám z něj dobrý pocit, proto bych o něm ráda věděla více. Je asi o hlavu vyšší než já, má krátké černé vlasy, ostře řezanou tvář a dvojbarevné oči. Pravé je ledově modré a levé šedé, táhne se mu přes něj jizva. Hádám, že bude bojovník.
Nevíš o něm něco?
Děkuji,
Aisa
Párkrát si po sobě zprávu přečetla, než ji vložila do obálky a voskem ze svíce ji zapečetila. Doufala, že El bude něco vědět, další možností byl Adirn. Cizích lidí se moc ptát nechtěla, aby nepřitahovala nechtěnou pozornost.
Pomalu dopila čaj a vstala. Cítila se sice lépe, ale i tak se spánku obávala. Dokulhala až k pultu, kde skřítkovi zaplatila za obsluhu a následně vyšla do noci. Cestou se zastavila u listovních služeb, aby odeslala list, který napsala a pak se vydala na průzkum obchodů. Respektive jejich výloh, jelikož obchody samotné byly v noci zavřené. Byly tam různé věci jako oblečení, plesové róby, knihy, u kterých se zastavila déle stejně jako u lektvarového koutku nebo i potřeby pro magická zvířata a věci k létání, kterým se raději vyhnula. Nesnášela létání, kdyby měla umět létat, narodí se s křídly.
Pomalu opustila prodejní sekci a zatočila do tmavých uliček, které vedly k jejímu ubytování.
‘Pěkný večer přeji.’ ozvalo se tak blízko za ní, že vylekaně nadskočila a z reflexu praštila neznámého muže přímo do hrudi.
‘Uf..’ vydechl tiše, dramaticky se chytil za hruď a pokusil se přejít za ni. Automaticky se znovu otočila k němu.
‘Já se omlouvám, vyděsil jste mě. Neublížila jsem vám?’ zeptala se opatrně a v tom během mrknutí oka znovu skončil za ní.
Znovu se otočila a zmateně si muže prohlédla. Ježaté rezavé vlasy ostře kontrastovaly s jeho bílou kůží a z tváře na ní hleděl pár smaragdových očí. Co ji zarazilo bylo, že byl oblečen v celkem drahém obleku.
‘Um.. hrajeme nějakou hru?’ zeptala se zmateně.
Proč furt skákal mimo ni? Byl mnohem rychlejší než vlkodlaci, takže předpokládala, že nepatřil ani k nim, ani k lidem. Pomalu ji obešel a stále ji sledoval. Znovu se otočila za ním.
‘Fascinující… ty mě vidíš?’ zeptal se tiše.
Zmateně se poškrábala na zátylku.
‘No.. ano.. neměla bych snad? Měl byste být neviditelný?’ překvapeně zamrkala, co tím myslel?
‘Pro člověka v téhle tmě určitě ano. Pokud vím lidé ve tmě nevidí.’ široce se na ni usmál.
A do háje. Zapomněla, že je tma. Nervózně se zasmála.
‘Takže máte postranní úmysly, které jsem překazila?’ marně zkusila změnit téma. Nesouhlasně zamlaskal.
‘Odbíháš od tématu.’
‘Vy jste mi také neodpověděl, jestli jste v pořádku.’ pokrčila na oplátku rameny a založila si ruce na hrudi.
‘Jsem. Taková rána by mne skolit nemohla.’ zazubil se.
‘Tak jak je to s tím viděním?’ vyzval ji znovu.
‘Řekněme, že mám jistý dar, co mi umožňuje vidět. Takže vás uvidím ať budete chtít vybafnout odkudkoliv.’ zazubila se nazpět.
‘Proč mě vůbec děsíte takhle v noci? Nemyslím si, že se známe a zabít mě zřejmě nechcete. Kdyby ano, tenhle rozhovor tu nevedeme.’ naklonila hlavu ke straně.
‘Řekněme, že mám žízeň, ale rád se u toho… bavím.’
Něco na tom jak vyslovil poslední slovo ji donutilo přemýšlet o tom, zda to byla legální zábava.
‘Chápu.. teda asi. Když máte žízeň, proč se nenapijete? Nebo snad vypadám jako láhev s vodou?’ myslela to jako vtip ale podle toho jak muži před ní zasvítilo v očích si nebyla jistá, že to vtip byl.
‘Vtipné, že to zmiňuješ.’ natáhl k ní ruku a poklepal jí na krční tepnu.
Překvapilo ji, že byla tak ledová, měl vůbec tep?
‘Stačí mi tohle.’ zase z ní ruku stáhl.
‘Jste hrozně ledový, není vám zima?’ promnula si krk a starostlivě na něj pohlédla. Překvapilo ji, že se začal smát.
‘Jsi vážně zajímavá, většinou přede mnou začnou touhle dobou utíkat.’
‘Neutíká se mi zrovna nejlíp. Takže pijete krev, jo? Zajímavé, co jste zač? Keerij určitě ne. Nejste modrý, fialový ani nemáte dlouhé uši.’ se zájmem si muže prohlédla, prakticky s každým slovem v ní probouzel vědecký úžas, který nahrazoval strach a racionalitu.
‘Keerij?’ povytáhl obočí.
‘Jsou z mé domoviny. Vyšší bytosti, živící se krví, žijí v meritových horách, proto mají modrou až fialovou barvu kůže a dlouhé uši. Tady jsem je zatím nepotkala.’ zavrtěla hlavou.
‘Protože tu nic takového není. Jsou tu jen elfové, kteří mají dlouhé uši a nebo upíři, kteří se živí krví.’ odvětil.
Jinými slovy patřil k upírům, zvláštní to bytosti.
‘Ach tak.. upíři.. myslím, že už jsem o vás něco málo slyšela. Ale pokud mne dovzděláte budu ráda.’
‘Proč si nezajdeš do knihovny? Najdeš tam všechny potřebné informace.’ na rtech mu zahrál pobavený úsměv.
‘Protože teď tu mám živý exemplář a dlužíte mi to za to vylekání.’ blýskla po něm očima s potutelným úsměvem.
Zamyslel se a nakonec potřásl hlavou.
‘Dostala si mne, dobrá tedy. Personálně se lišíme klan od klanu, ale to všechny rasy. Všeobecně pak máme raději tmu než světlo, jsme rychlí, silní a máloco nás zabije. Třeba se stříbrem nejsme moc kamarádští, ale určitě ho potřebujeme mnohem víc než, vlkodlaci. Ti pro nás naopak hrozbou jsou, stačí kousnutí nebo jen krev uvnitř těla. A taky nejsme kamarádi s ohněm.’ dal si dokonce záležet a udělal z toho hotový školní výklad.
Tiše hvízdla.
‘Páni, musíte být dost silný a nebo pěkně šílený, když mi na potkání vyprávíte jak vás zabít.’ zasmála se a zapsala si nové poznatky o upírech do svého deníku.
‘A nebo jsi šílená ty, protože věříš cizinci.’ nadhodil se širokým úsměvem.
‘Právě v téhle chvíli nastává okamžik ověřování získaných informací z knihovny, budou-li sedět výzkum se zdařil. Ale šílená jsem nepochybně.’ znovu se zasmála a schovala deník do brašny.
‘Myslím, že bys mezi nás vcelku zapadla. Nezvažuješ vstup mezi upíry?’
Jeho slova ji vcelku zarazila.
‘Takže fungujete jako vlkodlaci? Není divu, že se vzájemně nesnesete.’ potřásla hlavou.
‘Ale naneštěstí ne, jsem pevně rozhodnutá pro vlkodlaky.’
Teatrálně se chytil za hruď.
‘Ach, být takhle krutě odmítnut tak nádherným stvořením…’ v koutcích mu zacukalo, což u ní vyvolalo vlnu smíchu.
Setřela si z očí slzy. Nedělala si iluze, že muž nebyl nebezpečný, ale něco na jeho stylu ji uklidňovalo.
‘Jsem si jistá, že to zvládnete, odmítnutí nepatřilo na seznam věcí, co vás může zabít.’ zakřenila se a následně krátce zamračila.
‘Pokud vám dám napít nestane se vám nic? Mám vlkodlačí geny.’
‘Zvažuješ tu možnost?’ naklonil hlavu ke straně a oči mu přitom zářily.
‘No, kvůli tomu jste mne původně zastavil a navíc jsem vás dost zdržela svými otázkami, bylo by kruté vás odmítnout…ehm.. znovu. Navíc to zní jako zajímavý vědecký zážitek. Nestanu se pak ale taky upírem?’
‘Za prvé ne, nestane se mi nic, jelikož lidská krev neobsahuje tak agresivní geny, jako ta vlkodlačí. Představ si to tak, že tvé geny teď spí a jsou tak neškodné. A za druhé, ne, nestaneš, tvorba upíra je velmi náročný a zdlouhavý proces. Kdybychom vytvářeli upíry jedním kousnutím, brzy nám lidé dojdou.’ sledoval jak si vše zase zapisuje do deníku.
‘Chápu, takže podle té rovnice zároveň zůstanu naživu, protože kdybyste měl zkonzumovat pět litrů krve na jeden zátah, tak těch lidí také moc nezbyde.’ zadívala se zase do těch smaragdových očí.
‘Učíš se rychle. Vážně bys byla dobrý upír. Nerozmyslíš si to?’ oplácel jí pohled ale zavrtěla jen hlavou.
‘Opravdu nerozmyslím. Takže, jak se to dělá?’ oči ji zajiskřily.
‘Stačí mi tvé zápěstí. Může to bolet a můžeš omdlít, v tom případě jsem povinnen tě odnést do sanatoria. Jak se jmenuješ?’ vysvětlil jí podmínky jejich dohody.
‘Jsem Aisa Ynerii d’Aey. A vy?’ optala se.
‘Zayn Achiran.’ odpověděl a studoval její tvář, možná čekal, že jí jeho jméno něco řekne, ale pokud mělo, tak to zapomněla.
Takže jen přikývla a natáhla k němu levé zápěstí. Nechtěla riskovat, že nebude moct psát. Bylo až hypnotizující to sledovat. Vzal nabízenou ruku do té své, přitáhl si ji blíž a jeho špičáky se prodloužily, aby se následně do zápěstí zakousl a dostal se tak k vytoužené krvi.
Od rány se jí začala šířit bolest podobná popálení a najednou chápala co myslel tím, že by mohla omdlít. Odmítla se ale bolesti podvolit. Netušila jak dlouho to trvalo, než se od zápěstí opět vzdálil. Ještě předtím ho však stihl olíznout. Zamrkala a prohlédla si zápěstí na kterém se teď vyjímaly dvě hlubší rány a několik menších od jeho kousnutí.
‘Sliny jsou léčivé, rána se lépe zatáhne a zahojí.’ vysvětlil.
‘Jak se cítíš?’ optal se opatrně.
Opřela se o zeď za ní a zahnala mžitky před očima.
‘Řekla bych, že se to za chvíli srovná. Každopádně děkuji za zajímavou demonstraci vašeho.. života.’ usmála se a ruku zase svěsila.
‘Já děkuji tobě za spolupráci. Nebudu déle zdržovat.’ mírně se uklonil.
‘Příjemný večer i vám. Doufám, že se s vámi zase někdy shledám. Je s vámi zábava.’ zazubila se a pomalu se odlepila od stěny, aby mu poklonu vrátila.
Naposledy se setkala s jeho pohledem a pak během mrknutí oka zmizel. Musela uznat, že rychlost upírům vskutku nechyběla.
