KAPITOLA 2
Cesta domů byla kupodivu velmi rychlá. A i když už zase byla v bezpečí postele, hlavou se jí stále honily myšlenky nedávných událostí, které ji nedaly spát. Když se na posteli otočila asi už po sté, aniž by jen zamhouřila oko, vzdala to. Vylezla ven a sedla si na židli, aby prozkoumala ránu na zápěstí. Upír kupodivu nelhal, sliny ránu skutečně zacelily, takže z ní krev netekla a infekci také nedostala. Možná by nebylo od věci zastavit se ráno v knihovně a některé věci prostudovat. Když už o tom mluvila… na nose ji pošimraly první sluneční paprsky, otočila hlavou směrem k oknu, kde se nebe zbarvilo rudě zlatou, od vycházejícího slunce. Téměř celou noc nespala, možná ji to bude ku prospěchu dneska večer a žádné sny se nedostaví. Došla do koupelny, aby si alespoň opláchla obličej a oblékla se do čistého, načež znovu vyrazila ven.
***
V jídelně nebyla ani noha, zřejmě bylo na většinu školy stále ještě moc brzo. Alespoň ji po ránu nebude nikdo rušit. Zastavila se u okýnka, kde ji buclatá skřítčice naložila jablečný koláč a sklenici kakaa. Ještě to bylo teplé. Sedla si a požitkářsky se do koláče zakousla. Bylo to výborné a to ticho a klid, měla by to dělat častěji. V klidu se nasnídala, vrátila tác od jídla do stojanu a vydala se do knihovny. Nestihla ani zatočit za roh chodby, když ji zastavil listovní skřítek.
‘Dopis slečna.’ uklonil se a předal jí psaní.
Vtiskla mu minci do ruky a skřítek zase zmizel. Vždycky ji zajímalo jak dotyčné osoby hledali. Vzala dopis a přečetla si, kdo jí ho posílá. Překvapilo ji, že ji El už odepsala. Možná také neměla klidnou noc.
Ahoj Aiso,
naneštěstí ti nedokáži pomoci, jelikož jsem nikdy tohoto záhadného cizince nepotkala.
Doufám, že mi promineš a na něco přijdeš. Musíš mi o něm brzy povyprávět!
S láskou,
El
Tiše se zasmála, to jí bylo podobné. Jak byla začtená, nevnímala kam jde dokud do někoho nevrazila.
‘Au.’ dosedla na zadek a dopis, který upustila se snesl vedle ní.
‘Ahoj Aiso, promiň neviděl jsem tě.’ ozval se nad ní mladický hlas.
Adirn. Zvedla hlavu a krátce se zasmála.
‘Ahoj, to nic moje chyba, nekoukala jsem.’ sebrala dopis a s jeho pomocí se zase postavila.
‘Co tu děláš tak brzo?’ zeptal se když nabyla rovnováhu.
‘Byla jsem na snídani a teď mířím do knihovny.’ schovala list do brašny a prohrábla si vlasy.
‘Co v knihovně?’ zamračil se, nebyl ten typ co by dobrovolně studoval.
‘Sháním pár informací o místních rasách, chci být dobře připravená.’ usmála se.
‘Ach tak. Na faeri knihovnu nepotřebuješ máš mě.’ mrkl na ni a mávl křídly.
Faeri vypadali jako lidé akorát měli křídla. Co mohlo překvapit bylo, že muži měli na křídlech mnohem více peříček než ženy, které peří prakticky neměly vůbec. Adirn jí o tom kdysi říkal. Bylo to způsobeno během řádění Rudé chřipky, kdy spousta ras ztratila mnoho osob. Postihlo to dokonce i jinak imunní rasy jako vlkodlaky a upíry. Rasa faeri tehdy přišla skoro o všechny muže, kteří byli mnohem náchylnější na nemoc než ženy. Silmaris, jedna z léčitelek, aby zachránila svého muže a i ostatní před jistou smrtí, začala experimentovat se zakázanou magií. Míchala svou a zvířecí krev, aby pro ně našla lék, protože zvířata nemoci nepodléhala. Nakonec spřízněnou duši našla v havranovi a lék z krve podala zbývajícím faeri. Muži byli zachráněni, ale krev havrana způsobila, že jejich křídla obrostla peříčky. Proto je do dnešních dob některé z faeri brali jako temné faeri, vytvořené nečistě. Spousta z mužských faeri, stejně jako i Adirn, tak spadala pod vlastní klan Silmaris, kterou uctívali jako svou matku.
‘O faeri už vím, jedná se mi spíše o ty ostatní rasy. Kromě lidí, vlkodlaků a faeri o ostatních moc nevím a chci to napravit.’ usmála se a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho. Zamračil se a než stihla dát ruku dolů, zachytil ji a otočil zápěstím nahoru.
‘Co to máš?’ zeptal se zamračeně.
‘Tohle? Jen kousnutí, sleduji jak dlouho potrvá zahojení běžným způsobem.’ pokrčila rameny.
‘To není jen kousnutí, je to upíří kousnutí.’
‘A je to nějak špatně? Přišlo mi to zajímavé a oba jsme se na tom navíc dohodli. Dokonce počkal jestli neztratím vědomí.’ pokrčila rameny.
‘To tě nenapadlo, že tě může ovládnout? Využívat tě jako loutku na krmení? Co když teď od tebe bude brát každý den?’ pokračoval rozhořčeně.
Byly to jistě pádné argumenty, ale zdálo se jí, že přeháněl. Měla ho ráda, ale jeho přehnaná starostlivost jí lezla na nervy. Povzdechla si.
‘No, každopádně jsem tu, živá a zdravá, mířící do knihovny, abych se přesně tomuhle příště vyvarovala. Jdeš taky?’ obešla ho a pokračovala pomalu po chodbě ke svému cíli.
‘Ano, protože jsi chodící pohroma. Víš aspoň jeho jméno?’ srovnal s ní krok, což nebylo nijak náročné.
‘Představil se jako Zayn Achiran. Jinak nic víc nevím.’ zahla za roh chodby a pokračovala dál.
‘Jeden z Pěti?! Ty máš víc štěstí než rozumu, Aiso.’ párkrát máchl křídly, dělal to když se potřeboval uklidnit.
‘Jeden z Pěti? Jako těch, co vedou tuhle instituci? Pak je dobře, že to byl on, ne? Nemohlo se mi nic stát.’ nechápavě na něj pohlédla.
‘Ano, těch a ne, není. Rád si s oběťmi hraje, měla bys být příště opatrnější.’ starostlivě na ni pohlédl.
Chápavě přikývla, něco takového zmínil, když mu to překazila. Možná měla vážně štěstí.
‘Náhodou jsme si skvěle popovídali, přišel mi docela.. fajn. Ale pro příště budu opatrnější, zřejmě už do té doby stejně budu vlkem a bude mít smůlu.’ zazubila se, aby ho uklidnila. Byla tu však ještě jedna záležitost.
‘Adirne, neznáš náhodou muže s černými vlasy, jedním okem modrým a druhým šedým? Táhne se mu přes něj jizva.’ naznačila rukou sklon jizvy na svém oku a překvapeně sledovala jeho reakci.
Nejprve zbledl a pak se velmi pomalu zastavil, takže ho napodobila.
‘Kdes ho viděla a kdy?’ zeptal se tiše.
‘Narazila jsem na něj minulou noc v čajovně. Byl s nějakou… ženskou.’ zakřenila se, když si vzpomněla na perfektní ženu.
‘Mluvila jsi s ním? Viděl tě? Nebo hůř.. pamatuje si tě?’ pokračoval dál.
‘Ne přímo, byla jsem trochu mimo a povedlo se mi spadnout ze židle.. oba na mě koukali, tak jsem se omluvila za vyrušení a oba potom odešli. Bylo to celkem rychlé, nemyslím si, že by si mne pamatoval.’ zavrtěla hlavou, alespoň v to upřímně doufala.
Zdálo se, že se Adirn po té odpovědi trochu uvolnil.
‘Dobře mě poslouchej, Aiso. Ten muž se jmenuje Deinar Angheir. Oficiálně se řadí mezi vlkodlaky, ale ve skutečnosti je to démon. Drž se od něj dál. Ta žena už pravděpodobně touhle dobou neexistuje. Nechci, aby tě potkal stejný osud. Jeho oběti se najdou jen velmi zřídka a když už se najdou, je prakticky nemožné mu cokoliv dokázat. Párkrát ve vězení sice skončil, ale víc mu udělat nemůžou kvůli neprůkaznosti. Ten démon až moc dobře ví, co dělá a nikdo pořádně neví, čeho je schopen. Ve větším bezpečí by si byla se Zaynem, než s ním. Prosím, buď opatrná.’ naléhal na ni.
Mírně se zamračila. Démon. Určitě nebyl skutečný démon, ti neměli duši. Co ale potom byl? Najednou se její zájem o informace vydal zcela novým směrem.
‘Nemám v plánu ho hledat, nemám z něj dobrý pocit. Proč jsi mi o něm ale neřekl dřív?’ naklonila hlavu na stranu, když se znovu rozešli.
‘Protože se tu už několik let neukázal, občas se objeví a pak zase zmizí. Není dobré, že se vrátil.’ zatvářil se ustaraně.
Jí už ale hlavou běžely jiné myšlenky. Několik let. Vypadal mladě, ale vlkodlaci stárli velmi pomalu, klidně mu mohlo být 30 nebo 100. Nebylo ale zvláštní, že v den jejího snu narazila na, pro Adirna, dvě nejnebezpečnější osoby? Neměla z toho dobrý pocit. Doufala, že už na něj nenarazí i přesto, že by sdíleli rasu. Byla tak zamyšlená, že skoro narazila do dveří knihovny. Naštěstí ji Adirn včas zachytil.
‘Jsi v pořádku?’ pohlédl ji do očí a starostlivě v nich pátral.
‘Jo, jo, jsem. Promiň, poslední dny jsem nějak… mimo. A teď do toho všeho ještě tohle.’ potřásla hlavou.
‘Každopádně děkuji za doprovod. Doufám, že mne knihy přivedou na jiné myšlenky.’ usmála se na něj a oči ji zasvítily, což mu na tváři vyvolalo úsměv.
‘Stačí jen říct a budu u tebe. Už jsi psala Lunaris?’ optal se se zájmem.
‘Ne ještě ne, ale mám to v plánu dneska nebo zítra. Čím dřív tím líp, chtěla jsem ale ještě dohnat učení, ať mám pak volno.’
‘Chápu, nechám tě studovat, potřebuji ještě něco vyřídit. Zatím se měj, Aiso.’ zamával jí.
‘Ještě jednou díky, ahoj.’ zamávala mu nazpět a zmizela ve dveřích knihovny.
***
Po té, co ji v knihovně skoro zavřeli, se rozhodla vypůjčit si zbývající literaturu domů, kde následně strávila studiem dva, možná i tři dny. Během těch dnů nejen že stihla poslat dopis Lunaris, Představené vlkodlaků, ale také dokončila své úkoly, takže měla do konce semestru volno. Protáhla se až ji zapraskalo v kostech a prohlédla si ránu na zápěstí, vypadala už lépe, ale stále byla viditelná. Zbývalo ji pročíst několik posledních knih o upíří rase ale to, co se zatím dozvěděla se shodovalo s výkladem od Zayna. Nedokázala skrýt údiv nad tím, že skutečně mluvil pravdu, ale zároveň si toho velice cenila.
Kolem okna ji prolétl zpívající ptáček a tak otočila hlavu z okna. Bylo tam skutečně krásně, takže trvalo jen několik málo vteřin, než se rozhodla, že zbývající studium dneska stráví venku. Sbalila si vše potřebné do své brašny a po malém protažení svalů, zamířila rovnou k jezeru.
Cesta utíkala bez obtíží. Venku bylo opravdu krásně, slunce ji hřálo na kůži, příroda se zelenala a ptáci okolo zpívali. U jezera bylo o něco chladněji a klidněji, ale stále teplo i kontakt s okolím. Sedla si na své oblíbené místo, které se nacházelo u kořenů staré vrby. Poskytovala příjemný stín a zároveň dostatek světla ke čtení. Navíc, když se potřebovala zchladit, stačilo jen natáhnout nohy a dotkla se hladiny.
Pohodlně se opřela o kmen stromu, vytáhla z brašny jednu z knih a ponořila se do čtení. Netrvalo příliš dlouho, než zaslechla kroky. Dočetla si tedy odstavec a zvedla hlavu. Jejím směrem mířila žena s rudými vlasy, které na slunci zářily jako oheň. Byla oblečená ve volném černém oblečení a na zádech jí visel meč. Trochu nad tou kombinací povytáhla obočí, zřejmě byla bojovník. Žena se zastavila na kraji jezera a rozhlédla se, pohled smaragdových očí se střetnul s tím jantarovým. Na rtech ženě zahrál široký úsměv.
‘Pěkný den přeji. Omlouvám se za vyrušení, bude vám vadit pokud se namočím? Dneska je fakt hic a po tom tréninku jsem celá ulepená.’ krátce se zasmála a oči ji přitom zazářily.
Tak proto ten meč.
‘Ne, ne jistě že ne, prosím, to jezero není jen mé.’ zasmála se a pokynula ženě k vodní hladině.
‘Budete chtít pohlídat ten meč? Slibuji, že vám daleko neuteču.’ oči ji zajiskřily, když si poklepala na obinadlo na koleni.
Zdálo se, že o tom žena silně uvažovala.
‘Děkuji, jste laskavá, vskutku by se hlídání hodilo. Posledně skončil v zastavárně. Tse!’ odfrkla si žena, načež položila svůj poklad kousek od Aisy.
Po té se svlékla do černých plavek a poodešla, aby mohla skočit do vody a zároveň tím nepoškodila knihu. Rudovlásčina ohleduplnost ji až dojala. Chvilku sledovala stín ve vodě, než se zase zhmotnil v ženské, teď už mokré, tělo a pak přesunula pohled zpět ke knize. Cestou ji však zastavil pohled na meč. Blýskal se na odpoledním slunci jako drahokam a skoro sváděl k tomu, aby si jej vzala. Jakoby na ni volal: Vem si mě! Vem si mě! ale neudělala to. Zřejmě byl pod nějakou magickou ochranou, nehodlala si navíc dělat nepřátele, protože narozdíl od ní, žena s mečem patrně zacházet uměla.
‘Zpívej si jak chceš, ale zůstaneš tam, kde jsi.’ zašeptala směrem k meči a vrátila se ke knize.
Už mluvila i s mečem? Vážně byla cvok. Otočila stránku a za doprovodu ženou rozrážené vody, se znovu začetla. Byla možná něco za půlkou knihy, když se k nim pomalým tempem připojil někdo další. Jezero bylo dneska vskutku oblíbené, nebylo divu, při tak pěkném počasí. Znovu dočetla odstavec a pak od knihy opět vzhlédla k nově příchozí osobě. Srdce jí vynechalo několik úderů, když v postavě poznala muže z čajovny.
Ten k ní následně otočil hlavu a jejich pohledy se setkali. Tehdy jí srdce spolu s krví ztuhlo na pár vteřin úplně. Hlavou jí běžely myšlenky na to, co jí říkal Adirn a co se dozvěděla z článků, co nalezla v knihovně. Určitě byl nebezpečný, o tom nepochybovala a už jen proto se mu chtěla vyhnout za každou cenu. Ale většina těch historek se jí zdála přitažená za vlasy. Zabít někoho jen proto, že po něm hodil housku? Lidé občas neviděli celou věc nebo si většinu domysleli, aby to bylo děsivější. Zvláště když měl někdo tak silnou auru jako on, zbytek už šel sám. Navíc.. neříkal Adirn, že neexistují svědci? Chtěla vědět víc ale svého života si cenila více. Vytvořila proto na rtech mírně nervózní úsměv.
‘Pěkný den, přeji.’ doufala, že si ji z té čajovny nepamatuje.
Pokud vše půjde v klidu, prostě jen počká až zase zmizí. Jo, to je super plán. Sama se sebou byla spokojená, takže se jí jen ulevilo, když muž něco odfrkl a stočil pohled k ženě ve vodě. Ufff. Raději se vrátila zpět ke čtení, tím nemohla nic zkazit.
‘No není možná.. ty ještě žiješ? Jak je to dlouho? 5 let?’ ozvala se žena z vody.
‘Ještě se nenašel nikdo, co by to potěšení měl.’ uchechtl se muž zpátky.
Z jeho hlasu ji naběhla husina a tak se radši soustředila na čtení. Neposlouchala záměrně, ale nestáli až tak daleko. Nějakou chvíli se bavili o věcech, kterým nerozuměla, ale pochopila z toho, že oba dva jsou vlci. Žena se jmenovala Lyria a muž se opravdu jmenoval Deinar.
‘Máš tu společnost? Vlci tě omrzeli?’ ozval se znovu muž.
‘Vlastně dělám společnost já jí. Byla tu dřív.’ žena připlavala o něco blíž.
‘Aha. Tak to tě šlechtí. Kde máš meč?’ odpověděl odměřeně.
‘Dala jsem ho do úschovy, před nežádoucími vlastníky.’ z tónu ženina hlasu poznala, že to byl Deinar, kdo ho dal zastavit.
Vážně. Démon.
‘Jí?’ jízlivost v jeho hlase se jí prodrala hluboko do srdce.
Au. Jistě, nebyla kdo ví co a zřejmě neměla šanci zrovna proti němu, ale proti jinému člověku by to zvládla.
‘Proč ne? Nabídla se a dovolila mi koupel. Navíc podívej.’ kývla směrem k Aise.
Konkrétně k jejímu triku, kde měla vyobrazeného vlka s alchymistickými symboly.
‘Má ráda vlky, možná by mohla posílit naše řady.’
Doslova cítila, jak se Deinar otočil jejím směrem a prohlédl si ji víckrát než bylo nutné.
‘Tche, člověk..’ pronesl nakonec tichým, tak pohrdavým hlasem, že ji to nenechalo v klidu.
Má ji za neschopnou? Fajn budiž. Ale urážet ji, když ji nezná? To si nenechá líbit. Prudce zaklapla knihu.
‘Jak se opovažujete?’ pronesla s těžce zadržovaným vztekem, zatímco zabalila knihu zpět do brašny a postavila se.
‘Co si to řekla?’ zavrčel výhružně, když se jejich pohledy setkaly znovu.
Zamračila se a pomalu se vydala k němu. Cestou sebrala i Lyriin meč. Jeho magie se k ní natáhla a hlas jakoby se v hlavě ozýval silněji. Ignorovala ho, protože jejím cílem byl teď Deinar.
‘Ptám se, jak se opovažujete!’ vykřikla, když došla do jeho blízkosti a prohlédla si jej líp. Černé vlasy měl lehce rozcuchané a košili rozhalenou, takže jeho hrudník byl vidět až moc dobře. Nakrčila nos a mírně se zamračila, nesnášela tyhle typy. Nevzrušeně přejela pohledem zpět k jeho očím, kde zůstala.
‘Kdo si myslíte, že jste, že můžete chodit po světě a urážet ostatní?! Co vy o mě vůbec víte?!’ pokračovala rozezleně dál.
V jeho očích se zalesklo, ale mlčel.
‘Ach tak, myslela jsem si. Cítíte se ohromně důležitě, když urazíte někoho slabšího? To máte být na co hrdý.’ dál ho propalovala pohledem.
‘Trochu vám s tím pomohu. Ano jsem, jak jste říkal, ‘člověk’.’ dala do toho slova veškerou nechuť a opovržení co on prve.
‘Ale jak říkala tady vaše společnice, mám ráda vlky a také bych se ráda jedním stala. A i kdyby to nebyl směr mé cesty a zůstala bych jen obyčejným člověkem, bylo by to až tak zlé, že se mnou nedokážete dýchat stejný vzduch? Ano, jsou i tací, uznávám, ale nejsme to všichni. Možná byste se měl občas rozhlédnout kolem sebe, byl byste překvapený kolik toho uvidíte.’ ani jednou neuhnula pohledem, takže viděla jak mu oči probleskly černě.
‘Vidím toho dost, například to, že se paktuješ s upíry. Myslíš, že o takového člověka někdo z nás stojí?’ zavrčel a udělal pomalý krok směrem k ní.
Neuhnula, pohled ji však padl na její zápěstí. Takže o tohle mu šlo?
‘Jsem vědec o existenci upírů vím asi jen čtyři dny. Co na tom jestli jsem chtěla vědět jak to funguje a jak dlouho trvá běžné zhojení?’ natáhla před něj zápěstí a nechala svou magii působit na zranění, které během pár vteřin zmizelo.
‘Tadá, váš důkaz je pryč.’ teatrálně zamávala rukama jako bavič na dětských oslavách, než vytáhne králíka z klobouku.
‘Já jsem ochotná obětovat svůj výzkum, jste ale vy ochotný obětovat svou aroganci?’ zadívala se znovu do těch nesouměrných očí a pak zavrtěla hlavou a do jejího hlasu se vkradl smutek a lítost.
‘Jak si vůbec můžete říkat vlkodlak? Myslela jsem, že vlkodlaci mají lidi chránit, nehledě na okolnosti. Jak můžete svou práci dělat dobře, když v ni nevěříte? Až se stanu jednou z vás, ukážu vám jak má vypadat skutečný vlkodlak.’ v očích ji zasvítil příslib a pak se otočila k Lyrii, která se celou dobu zvláštně culila.
‘Omlouvám se, budu již muset jít, vracím vám meč a omlouvám se za klidové vyrušení.’ položila meč před ženu.
‘V pořádku, nic se neděje. Budu se těšit na přijímání.’ usmála se na ni.
‘Rovněž, zatím naviděnou.’ lehce se ženě uklonila hlavou a otočila se k odchodu.
Když však minula Deinara, na chvilku se zastavila a pak se vrátila k němu.
‘Pokud nehodláte plavat, mohl byste si prosím zapnout tu košili? Nejsem si jistá, že váš nahý hrudník někoho zajímá.’ v očích mu zaplálo tmavé světlo, ale zůstal tiše.
Zřejmě si právě zatloukla do rakve poslední hřebík. Snažila se na to ale nemyslet, když se pomalu belhala pryč. Jeho pohled stále cítila v zádech. Za ní se ozval ženský smích. Tak proto se culila. Zadržovala smích.
‘Dostala tě! Ta malá holka tě právě dostala!’
Víc už naštěstí nebo naneštěstí neslyšela, mířila rovnou domů. Na dnešek měla dobrodružství dost. Jen co za ní zaklaply dveře, zhroutila se na zem. Adrenalin z ní vyprchal. Právě vynadala a zřejmě urazila někoho s démonickou pověstí, komu stačilo pravděpodobně jen kýchnout, aby ji to složilo.
Tolik k jejímu plánu držet se stranou. Promnula si tvář a zrak jí spočinul na dopise, který ležel na podlaze vedle ní. Asi ho tam strčili, když byla venku. Natáhla se pro něj a prozkoumala ho. Zatajil se jí dech.
Pečeť vlka v měsíci patřila Lunaris. Rozbalila obálku a rychle očima přelétla písmo uvnitř. Právě se stala oficiálním žadatelem o vstup k rase. Čekali ji dvě zkoušky, na základě kterých se ostatní rozhodnou, zda bude moct podstoupit rituál proměny. Lunaris ji poslala seznam četby, který měla v následujících dvou týdnech prostudovat. Pak bude mít týden na vypracování psané zkoušky a do týdne od ní, musí zvládnout ústní zkoušku. Bylo to dost času.
Oči ji zářily nadšením. První krok k její vlastní budoucnosti, kde není démonem ale tím, kým chce skutečně být. Dopis složila zpět do obálky, vstala ze země a vyrazila směrem k posteli, protože její první ranní zastávkou byla opět knihovna.
