KAPITOLA 12
Nestála od dveří tak daleko, aby na ně neviděla, ale zároveň byla dost daleko na to, aby nikdo necítil ji. Váhala. Dneska byla hostina, na kterou ji zvala Kiaran a stále nevěděla, jestli jít chce nebo ne. Proto stála bokem a sledovala jak se dovnitř valily davy vlkodlaků. Když si představila jak musí být vevnitř nacpáno, bylo ji úzko. Na druhou stranu.. byla to vážně šance jak ostatní lépe poznat. Začít život o kterém tak dlouho snila. Pomalu se vydala ke dveřím krčmy. Nikdo zatím nezmínil cokoliv podivného s jejím přijetím, ani věštbu samotnou, za což byla ráda. Čím více vlků si bude myslet, že jde jen o další nesmysl, tím víc klidu se jí dostane. Dokonce ještě ani nepotkala jediného démona. Pokud tedy jako démona nepočítala Deinara. Zamračila se a zarazila v momentě, kdy sahala po klice dveří. Deinar. Co když tam bude taky? Co když se ji bude snažit předevšemi vyprovokovat? Udělal by to vůbec před tolika svědky? Věděla, že si s ní zatím jen hraje. Jako kočka s myší, kde myš byla ona. Čekal na správný okamžik.
Z poza dveří k ní dolehl hurónský smích a vytí a její svět se opět zúžil. Ne, nepůjde tam. Rychle ruku stáhla zpět k tělu a ustoupila do tmy s bušícím srdcem. S tolika vlky uvnitř hrozilo, že neustojí jeho provokaci. Představila si co všechno by se mohlo stát od vylila mu pití na hlavu až po stal se ze mě běsnící démon. Ne, nebude jeho hračkou, nic z toho mu neusnadní a už vůbec ne v prostředí, které ji nevyhovovalo. Zavrtěla hlavou, aby zahnala zlé myšlenky, otočila se na patě a zamířila do své laboratoře. Potřebovala se nějak uklidnit.
***
K jejímu překvapení ji přede dveřmi její laboratoře čekal Adirn. Zarazilo ji to, protože měsíc stál vysoko.
‘Aiso.’ v jeho očích mu krátce zasvítilo, když se zvedl ze země, aby ji pevně objal.
‘A-a-ahoj.’ vykoktala zmateně.
‘Co tu děláš? I já poznám, že je pozdě.’
Pomalu se oddálil, jakoby měl strach, že už ji neuvidí.
‘Já jen.. měl jsem o tebe strach. Psal jsem ti, ale neodpovídala si mi. Vím, že jsem tě posledně naštval a lituji toho. Nemohl jsem tě nikde najít. Mluvil jsem s Elgvir a ta řekla, že jsi v sanatoriu, myslel jsem…’ oči se mu zaleskly slzami, což mluvilo samo za sebe.
‘Byl jsem tam, ale řekli mi, že už tě pustili tak jsem doufal.. Doufal jsem, že sem jednou přijdeš a ujistím se.. ale jsi v pořádku. Měl.. měl bych jít.’ smutně se pousmál, když se otočil a začal kráčet směrem pryč. Byl to ten typ úsměvu, který ji bodl do srdce. Neuvědomila si jak moc ho posledně zranila. Byla tak naštvaná, že ji to v tu chvíli bylo jedno.
‘Adirne počkej.’ dohnala ho a zlehka popadla za paži.
‘Taky nesu část vinny. Neměla jsem na tebe tak moc vyletět. Byla jsem ale tak.. naštvaná. Ráda pomohu ale nesnaším, když mne někdo využije. Navíc sis ke svému plánu vybral tu nejhorší možnou dobu. Příště až budeš chtít něco podniknout, tak se prosím zastav a rozmysli se ještě jednou nad možnými důsledky. Dobře?’ povzbudivě se na něj usmála.
Zdálo se, že to zabralo, jelikož si tiše oddechl a najednou vypadal víc.. energičtější.
‘Dobře, pro tebe cokoliv Aiso. Nechci tě znovu ztratit. Co.. co se vlastně stalo, že jsi skončila v sanatoriu? Byl to..?’ nedopověděl, ale přesně věděla koho myslí.
‘Ne.’ zavrtěla hlavou. Nechtěla mu říkat o svém podezření, že si s ní jen hraje, než opravdu udeří, aby ho náhodou nevyprovokovala k nějaké další blbosti.
‘Za tím stojí jiný příběh…’ vypověděla mu všechno o čase, který se neviděli. Jak byla na ústní zkoušce, jak dostala dopis o přijetí a následném rituálu, ve kterém splynula se svou vlčí stránkou, ale stálo ji to týden v sanatoriu a i o tom, jak se dostala ke klanu Ik’zaar. Vynechala jen většinu života beroucích událostí a Deinara, protože Adirna nechtěla vyprovokovat. Čím méně o něm bude vědět, tím méně mu sám vběhne do rány.
‘Zrovna jdu z vlkodlačí hostiny. Nevěděla jsem, že něco takového pořádají.’ dokončila svůj příběh.
‘Jsem opravdu rád, že se ti sen nakonec splnil. Vážně jsem ho nechtěl ohrozit.’ znovu sklesle potřásl hlavou.
‘Vypadáš teď.. jinak. Myslím jakože lépe jinak. Tak.. divočeji. Možná je to tvou novou stránkou.’ obdivně si ji prohlédl od hlavy až k patě.
‘Děkuji.’ usmála se na něj.
‘Za pravdu netřeba děkovat. Takže hostina jo? Jaké to bylo?’ zeptal se zvědavě a oči mu zajiskřily.
‘Oh, nebyla jsem tam přímo, uvažovala jsem o tom, ale když jsem si představila ten přecpaný prostor uvnitř… nezvládla bych to. A kdyby tam byl i on… nerada bych mu dala záminku jen proto, že jsem vystresovaná.’ uvedla věci na pravou míru.
‘Jakou záminku?’ zeptal se nechápavě.
‘Hm.. třeba tu, kdy mě vyprovokuje natolik, že mu vyleju pití na hlavu.’ odtušila, což ho rozesmálo.
‘Zaplatil bych za to, abych to mohl vidět. Bylo by to k popukání.’ setřel si z koutka slzu smíchu.
‘No, první část určitě, ta druhá už by se nelíbila ani jednomu z nás.’ vydechla tiše.
Na chvíli se nad tím zamyslel.
‘To máš pravdu, je lepší ho neprovokovat vůbec.’ přikývnul po chvíli.
‘No, půjdu. Už je vážně pozdě a určitě sis sem nepřišla dát čaj.’ zazubil se.
‘Jen.. buď prosím opatrná. Dobře?’ dodal vážněji.
‘Znáš mě. Vynasnažím se omezit své výbuchy na minimum.’ zazubila se a naznačila ukazováčkem a palcem málo.
‘Ráda jsem tě viděla, Adirne. Dobrou noc.’ rozloučila se s ním a zmizela za dveřmi své laboratoře.
Ta byla přesně v tom stavu, v jakém ji opustila. Jinými slovy po Deinarovi, který teď její polohu znal taky. Doufala, že toho nebude využívat. Jak dlouho to už mohlo být? Se všemi těmi zkouškami a rituály neměla vůbec čas sem přijít a ponořit se do bublání a vaření. To ovšem jen prohloubilo její touhu něco stvořit.
Nejprve však převlékla postel, aby měla případně kde spát. V povlečení se stále držela jeho vůně. Nebo si to představovala? Možná by bylo jednodušší to povlečení spálit. Zatím ho však jen uložila do koše na špinavé prádlo a pak oprášila svou laboratoř.
Mohla by zkusit dotvořit Ohnivcův dech. Pracovala na lektvaru už několik… měsíců? Nebyla si zcela jistá, ale na tom nezáleženo. Jelikož v ohnivé magii nijak nevynikala, napadlo ji vytvořit lektvar, který by ji mohl pomoci při alchymii jako rychlé zapálení, kdyby neměla po ruce křesadlo. Navíc by se dal využít i jako poslední záchrana v divočině, protože by nepotřeboval suché dřevo.
Automaticky vzala kotlík a zavěsila ho nad zapálený oheň. Nalila do něj vodu a zatímco čekala, až se začne vařit, nakreslila si na sebe ochranné symboly, pokud by lektvar nevyšel. Následně si nachystala všechny potřebné suroviny a ty začala zpracovávat. Jakmile voda začala vřít, postupně do ní vhodila všechny připravené suroviny a dobře je promíchala. Barva lektvaru se postupně začala měnit přes žlutou až k oranžové. To byl signál, aby vhodila poslední položku. Nejprve opatrně vhodila pět lístků ohnivky a následně po lžičkách dosypala prášek z ní. Tento krok byl nejtěžší, protože se jí nedařilo vybalancovat správný poměr lístků a prášku. Jedna. Dvě. Tři. PRÁSK!
Třetí lžička už byla moc a oheň vyšlehl ven. Stihla si jen zakrýt oči, než ji výbuch lektvaru vzal sebou.
***
Probrala se až následující den. Nebo alespoň měla za to, že to byl následující den, jelikož slunce stálo vysoko. Rychle se prohlédla. I přes ochranná kouzla utržila nějaké rány, ale nemít je na sobě skončilo by to hůř. Nejhůř to odnesla pravá ruka, se kterou sypala ohnivkový prášek. Byla popálená skoro až k předloktí. Hýbat s ní ale mohla a regenerace by se během dne, možná dvou, měla postarat o kompletní zhojení. Zajímalo ji jak dlouho to bude trvat bez podpory její magie.
Pomalu se zvedla a podívala se na paseku, kterou její dílo způsobilo. Nevypadalo to tak hrozně, jak očekávala. Bude stačit když pouklízí až se jí zahojí ruka, nechtěla ji příliš namáhat.
Možná bych si měla projít své poznámky znovu. pomyslela si, když se jí pohled zastavil na tlusté knize jejích experimentů. Opatrně ji vložila do své věrné brašny, která na ni čekala u dveří a zamířila k jezeru. Bylo krásně a nemělo smysl trávit studium doma.
Už z dálky zaslechla radostné výkřiky a smích mladých děvčat, které se rozhodly osvěžit si slunečný den v chládku u vody. Některá z děvčat si házela s míčem ve vodě, jiná se slunila na břehu jezera.
To považovala za štěstí, jelikož její oblíbené místo pod vrbou bylo prázdné a tak se ho s radostí ujala. Košatá vrba slunila svou korunou celý břeh pod ní po celý den a její kořeny sahaly skoro až k jezeru, takže z nich byla pohodlná opěrka. Navíc, pokud by moc chtěla a natáhla nohu, dotkla by se hladiny, což bylo tu a tam skvělým osvěžením.
Usadila se, vytáhla svou knihu a začala studovat své poznámky. Někde tam muselo být něco, co by ji pomohlo přijít na to, kde dělala chybu.
Studovala už nějakou dobu, slunce se stihlo po obloze i pootočit, než si uvědomila změnu atmosféry. Smích i výkřiky ustaly a nahradilo je tiché šeptání. Zvedla hlavu a zadívala se směrem, kde se nacházel houf dívek.
Kolem břehu ležérním krokem mířila vysoká postava v plášti, jehož kápi měla dneska sundanou, takže slunce ozařovalo nezaměnitelnou tvář. Deinar.
Mírně se zamračila, když pohlédla na něj a pak na dívky, které na něm mohly oči nechat. I ze své pozice na nich viděla zasněné pohledy, které ho doprovázely. Protočila panenky a znovu se opřela o kmen vrby. Byla skrytá za svislými větvemi, takže si ji možná nevšimne a půjde dál.
S tou myšlenkou opět sklonila hlavu ke svým poznámkám. Nebyla ani na konci stránky, když ji periferní vidění přikryl stín, což ji přinutilo zvednout hlavu.
Setkala se s jeho úšklebkem a chladnýma očima. Nemohla se rozhodnout, jestli se má smát nebo brečet. Prohlédla si nejprve jeho, pak hlavu otočila směrem, kde byly dívky, které teď hleděly jejich směrem a něco spolu tiše rozebíraly, nad čímž se zamračila a pak zase hlavu otočila k němu.
‘Myslím.. že jste svůj klub fanynek, právě přešel.’ snažila se znít co nejvíce lhostejně, když znovu zabořila pohled do knihy a otočila stránku.
‘Máš tu stín, štěně.’ odpověděl, jakoby to bylo samozřejmé.
A možná, že bylo. Při oslovení se však mírně naježila. Nesnášela to. Znamenalo to totiž, že byla nepoužitelná či neschopná. Jediný důvod, proč to se zatnutými zuby akceptovala byl ten, že byla ještě nová.
‘Zase čteš něco… zajímavého?’
Mírně sebou cukla. El. Zapomněla jí ty knihy vrátit. Bude to muset napravit. Povzdechla si a zavřela knihu. K té už se dnes nedostane. Vlastně pochybovala, že mu o stín vůbec šlo.
‘Tak jo, s pravdou ven. Co vás sem přivádí?’ zamračila se a zahleděla se mu do očí.
‘Co máš s rukou?’ kývnul k jejímu zranění, aniž by věnoval pozornost její otázce.
Skoro na to zapomněla. Prohlédla si ruku, kterou nijak neskrývala, stejně jako její odpověď.
‘Dělala jsem lektvar, který mi nevyšel. To se alchymistům stává, zvlášť, když jsou experimentující.’ prohlédla si jeho výraz, ale ten se ani v nejmenším nezměnil.
‘Ty tvoje lektvary tě jednou zabijou, štěně.’ na chvíli se odmlčel.
‘Pokud tě tedy dřív nezabiju sám.’ dodal s tichým uchechtnutím.
Chvilku ho sledovala, zatímco se snažila zpracovat jeho větu. Prakticky ji jen potvrdil její domněnky. Ale zároveň ji dal jistou možnost volby. Rozesmála se, až ji z koutků začaly téct slzy.
‘Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít ve smrti možnost volby, ale teď jste vzbudil můj zájem, takže přijímám. Vy a nebo mé lektvary? Jsem zvědavá.’ zakřenila se, zatímco si setřela z očí slzy.
‘Nápodobně.’ naklonil hlavu mírně ke straně.
Měla dojem, jakoby na něm bylo něco.. jinak. Mohlo to být tím světlem v jeho očích? Možná si to jen představovala, protože byla rozesmátá ale.. líbilo se jí to. Pak ale zaslechla smích, který přicházel od děvčat na břehu jezera a znovu si připomněla své místo.
Schovala knihu do brašny a opatrně vstala.
‘Jdeš někam?’ ozval se tiše.
‘Půjdu si najít jiné místo. V tomhle stínu pro nás dva není místo a nerada bych, aby si některá z vašich obdivovatelek špatně vyložila vaši návštěvu u mě.’ odpověděla.
Než se však stihla sehnout pro brašnu, chytil ji za zápěstí a strhl k sobě. Než však stihla narazit do jeho těla, elegantně uhnul na stranu a pustil ji, takže s překvapeným výkřikem letěla rovnou do jezera.
Jakmile se vynořila a nabyla rovnováhy, rozkašlala se.
‘Na tenhle pohled bych si zvyknul.’ zaregistrovala jeho hlas.
Stál na břehu se založenýma rukama a jiskřícím pohledem ji sledoval. Prohrábla si vlasy, které zůstaly trčet do všech stran a pak se teprve podívala na sebe.
Všechno její oblečení se k ní kvůli vodě lepilo. To by nebylo tak hrozné, kdyby neměla bílé tričko, které teď bylo průhledné a spíš než zakrývalo, ji naopak odhalovalo. Zrudla a zajela až po krk zpět do vody.
‘Proč jste to udělal?’ zamračila se, doplavala ke břehu a pokusila se vylézt, jenže ji zahradil cestu. Zkusila to znovu jinde, ale opět přešel k ní a cestu ji zablokoval.
‘Protože teď mi neutečeš.’ pokrčil rameny, zatímco sledoval její výraz, když ji to došlo.
‘Co..’
‘Nebyla jsi tam.’ přerušil ji tichým zavrčením.
‘Cože?’ zmateně se na něj podívala.
‘Na té hostině.’ upřesnil aniž by hnul pohledem.
Takže tam přece jen byl. Otázkou bylo, zda to teď pro ni bylo dobře nebo ne.
‘Nebyla povinná.’ pokrčila rameny, snažila se znít co nejvíce nenuceně, ale něco ji muselo prozradit, protože znovu zavrčel.
‘Zkus to znovu, štěně.’ z jeho hlasu ji přejel mráz po zádech. Zaťala ruce v pěst, nemohl jí dát prostě pokoj?
‘Je mi ohromně líto, že vám tam vaše oblíbená hračka chyběla, ale nesnesu přítomnost tolika osob na jednom místě. Zvlášť, když je tam alkohol. Osoby jsou čím dál hlučnější, což mi nedělá dobře a narazit tam na vás by byla poslední kapka. Spokojený?’ zavrčela tiše zpět.
‘Takže přece jen vrčet umíš. Začínal jsem mít pochyby.’ ušklíbl se na ni.
Byla ráda, že její magie ohně byla prakticky na nule, jinak by teď voda okolo ní začala vřít. Párkrát se zhluboka nadechla a zase vydechla.
‘Máte svou odpověď, mužete mě teď už pustit ven, prosím?’ zeptala se už o něco klidněji.
‘Ne.’ chvíli si jen vyměňovali pohledy, než jí došlo, že to dál nerozvede. Tenhle démon byl jeden velký trest.
‘Proč? Co po mě ještě chcete?’ zkusila mu pomoct, zatímco se zamračila, což jen rozšířilo jeho úšklebek.
‘Chci slib.’ odpověděl tiše.
Zase na sebe jen chvíli zírali, než si povzdechla a promnula tvář.
‘A co bych vám měla slíbit?’ zřejmě si to užíval, protože jiné vysvětlení ji nenapadalo. Mohl alespoň jeden den být klidný?
‘Že budeš chodit na všechny akce, které rasa pořádá.’ odpověděl bez mrknutí oka.
To se ovšem netýkalo jí. Překvapeně zamrkala a pak zalapala po dechu.
‘To nemůžete myslet vážně! Nemůžete mě nutit chodit na akce, kde se necítím dobře.’ sykla na něj.
‘Co by to pak bylo za oblíbenou hračku, když se mnou nebude chodit?’ naklonil hlavu ke straně. Měla dojem jakoby na něco čekal ale nedokázala přijít na co.
‘Tohle není žádný slib, ale vydírání.’ sykla na něj. Muselo se jí to zdát, jenže mokré oblečení prozrazovalo něco jiného.
‘Možná, ale také je to jediný lístek ven z vody.’ v očích mu zajiskřilo.
Oba věděli, že vyhrál. Už zase. Měla dojem, že byl vždycky před ní ne o jeden, ale hned o dva kroky. Jakoby přesně věděl, co udělá ještě dřív než ona sama. Znervózňovalo ji to.
‘Mám ale podmínku.’ založila si ruce na hrudi, zatímco ho sledovala. Zdálo se, že o tom přemýšlel.
‘Povídej.’ promluvil nakonec, což ji překvapilo. Nečekala, že by připustil vyjednávání.
‘Pokud se na akci nebudu cítit dobře, nemáte nejmenší nárok zakázat mi jít na vzduch nebo domů.’ v očích jí zasvítilo.
Když už nad ní měl mít takovou moc, ráda by alespoň částečně netrpěla.
‘Chytré, ale zneužitelné. Pokud souhlasíš, že tvůj stav nejprve osobně zkontroluju, nemám námitek.’
‘Jak moc osobně?’ přejela ho podezíravým pohledem.
‘Přijdeš za mnou a já zhodnotím, jestli nelžeš.’ pokrčil ledabyle rameny.
Takže žádný osobní kontakt. Naštěstí. Nebylo to sice zrovna to, co by si představovala, ale měla tušení, že na ničem lepším se s ním stejně nedomluví. Minimálně měla alespoň volnost pohybu, jelikož nestanovil, že se musí držet během akce u něj. Což ovšem neznamenalo, že to nemůže být horší.
Navíc chtěla už ven, jelikož je dívky ze břehu celou dobu pozorovaly. Děsila se okamžiku, že by s nimi měla zůstat sama.
‘Dobrá. Slibuji, že dorazím na jakoukoliv vlčí akci, výměnou za to, že mne tam nebudete držet, pokud mi nebude dobře.’ rezignovala, což znovu způsobilo to zajiskření v očích.
‘Máš mé slovo.’ s těmi slovy si položil ruku na srdce. Následně si k ní dřepl a přejel ji pohledem.
‘Měla by ses víc bavit.’ zhodnotil nakonec, načež ji pocuchal vlasy.
Zamručela, nedokázala však říct, jestli vztekem nebo tím, že to vlastně bylo příjemné.
‘Já se bavím po svém.’ zamračila se nakonec.
‘Už mě pustíte z té vody? Já vím, že se mě snažíte jen naštvat, ale ony to tak vidět nebudou. Nerada bych se potýkala s davem žen, které si myslí, že na vás mají nárok a já jim stojím v cestě.’ kývla hlavou směrem k dívkám, které je okatě sledovaly.
Otočil hlavu tím směrem, načež se mu na tváři objevil široký úsměšek. I z té dálky dokázala vidět, jak dívčí osazenstvo zrudlo.
‘Takže bychom jim tedy asi neměli dávat záminku, kterou by špatně pochopily.’ otočil se zase k ní, v očích mu temně zasvítilo.
Než stihla odpovědět, popadl ji pod paží a napůl vytáhl z vody blíže k sobě, aby ji v následující chvíli vtiskl polibek na čelo. Tělem jí projel zvláštní mrazivě-hřejivý pocit, který ke svému zděšení, vyhodnotila jako příjemný. Co ji překvapilo bylo, že jeho rty byly příjemně měkké a teplé. Úplný opak jeho chladného a arogantního vystupování. Zasáhlo ji to natolik, že si ani nevšimla, že se znovu oddálil a pomalu ji pustil zpět do vody.
‘Tak snad příště, štěně.’ s těmi slovy zase vstal a vydal se svou cestou.
Zmateně se za ním zadívala. Co se teď právě stalo? Polibek stále cítila na čele, jako nějakou značku. Čím dál od ní byl, tím více z ní pocit příjemnosti a zmatenosti opadával, jak na ni celá realita začala dopadat. Proč by to ale..?
Zbledla, když si uvědomila, že odcházel směrem, kterým nepřišel. Bastard. Nutil ji vybrat si, kudy půjde. Přes dámy, které se s ní zřejmě budou chtít vyrovnat, alespoň to z jejich žárlivých pohledů usuzovala a nebo za ním, což znamenalo potvrdit, že spolu něco mají a navíc hrozilo, že na něj zase někde narazí.
‘Nesnáším vás!’ zaječela za jeho zády.
Jestli ji slyšel, a byla si jistá, že ano, nestálo mu za námahu se otočit. Zoufale si prohrábla vlasy. Nejenže způsobil, že nebude mít klid na vlčích akcích, ale už ani v tom zbytku normálního života, o který se pokoušela. A nebo se z ní taky dost možná stával paranoik. Pokud začne vidět věci které neexistují, bude k ní mít snazší přístup. Ať tak, či onak, byla v háji. Měla dojem, jakoby se kolem ní utahovala neviditelná smyčka, jejíž konec zoufale nemohla najít.
Zavrtěla hlavou a zakázala si nad tím přemýšlet. Existovala ještě jedna cesta, se kterou zřejmě nepočítal a to bylo přes jezero. Byl to šílený plán, zahrnující ještě šílenější množství magie, ale naneštěstí pro něj, byla dostatečně šílená na to, aby to vyzkoušela. Vyšvihla se z vody a popadla svou brašnu, ve chvíli, kdy se zprava ozvaly kroky a ženské hlasy. Ani by si nemusela zvolit. Přiložila ruku nad jezero a vpustila do hladiny svou magii. Ta začala krystalizovat v tenkou cestičku ledu. Opatrně se zvedla, aby neporušila kouzlo a led vyzkoušela. Byl stabilní. Vklouzla na něj, jednou rukou stále udržovala magii aktivní a druhou se chytla za medailonek, který měla na krku. Bude potřebovat hodně magie. Krátce se ohlédla za příchozími dívkami, které stále vzdálenost mezi nimi zkracovali a pak se začala po ledové pěšince klouzat pryč. Možná, že ta třetí cesta ve skutečnosti nic neznamenala. Možná jen potvrzovala obě předchozí cesty tím, že si odmítla vybrat. Ale bylo to její vlastní rozhodnutí. Její vlastní svoboda, ve které nebyla žádná démonická hra ani houf přecitlivělých žen. A to vědomí ji naprosto stačilo k tomu, aby se cítila šťastná.
