KAPITOLA 6
Ještě ten den napsala Lunaris o nový termín k ústní zkoušce. Nechtěla riskovat další oddalování termínu a ani to, že by tam snad Deinar dorazil. Při vzpomínce na něj jí tělem opět projela zima. Možná byl vážně tím stínem z jejích snů. Nechtěla nad tím ale dál přemýšlet. Prioritou teď byl spánek a vyléčení nohy natolik, aby zvládla sama dojít. Zbytek může plně vyléčit i před přijímacím rituálem. Pokud k němu tedy dojde. Dobelhala se ke dveřím a zapečetila je, kdyby si to náhodou chtěl rozmyslet a ještě se vrátit. Po té nabrala směr postel a než si stihla vůbec pořádně lehnout, usnula bezesným spánkem.
Prospala skoro tři dny, než se jí magie a energie vrátily do normálního stavu a cítila se zase jako dřív. Pode dveřmi na ni čekal dopis, který hlásal, že druhá zkouška bude dnes večer u Zřícené brány. Uf. Stihla to. Využila zbývající čas k tomu, aby dala do pořádku své koleno a pořádně se najedla, protože byla hladová jako vlk. Nad tím příměrem se pousmála. Zabalila si potřebné věci a vydala se k místu zkoušky o něco dříve, aby měla jistotu, že dorazí včas. Pevně doufala, že cestou nenarazí na potíže nebo Adirna. Ještě stále na něj měla vztek. Provedla párkrát nádech a výdech a raději si zopakovala jména Prvních.
It’friir je Dhayn, Ve’xahr je Wyren, Ik’zaar je Riel, Il’neri je Aeyil a G’xarru je Raiden. Dhayn, Wyren, Riel, Aeyil a Raiden. opakovala si to celou cestu stále dokola, dokud před sebou neuviděla polozborcené kameny, které ohlásily cíl její cesty. Prošla opatrně pod zbytky brány a rozhlédla se kolem. Zdálo se, že tu byla první, ovšem ne na dlouho. Brzy se začali přidávat i ostatní, muži i ženy. Pozdravila všechny z nich, ale díky jejich většinovosti ji popadla nervozita. Ta však lehce ustoupila, když mezi ostatními zahlédla Lyrii – rudovlásku od jezera, tentokrát bez meče. Ještě že tak, další rozmluvu s mečem by nezvládla. Deinara naštěstí nikde neviděla. Zdálo se, že její plán vyšel, nebude aspoň tolik nervózní.
Netrvalo dlouho a příchozí vlci se rozestoupili, aby uvolnili místo tmavovlasé, vysoké ženě s jasně modrýma očima, kolem které pulzovala aura moci. Hádala, podle chování ostatních, že to byla Lunaris. To se jí vzápětí potvrdilo, když vyšší žena bezeslova mávla rukou a ostatní si posedali na rozvaliny kamenů, či na zem. Po té si ji žena s jemným úsměvem přeměřila.
‘Aisa Ynerii d’Aey, předpokládám.’
‘Ano, ráda vás poznávám Lunaris.’ jemně se uklonila.
‘Já rovněž. Jsem Kiaran, místní Lunaris. Povedu dnešní zkoušku. Zeptám se tě na pár otázek a po té se v případě zájmu či nejasností budou ptát i ostatní. Prosím posaď se, netřeba zkoušku déle zdržovat.’ pokynula jí, aby se posadila a tak vzala místo uprostřed kruhu ostatních. Následně se Lunaris otočila k ostatním.
‘Děkuji vám, že jste se sešli v tak hojném počtu. Bez dalších zdržení začneme.’
Slova sice slyšela, ale nevnímala, jelikož měla zvláštní pocit, že ji někdo sleduje, což bylo divné, vzhledem k tomu, že na ni zíralo asi dalších deset vlků. Rychle se rozhlédla, ale nic nezahlédla. To bude nervozitou. Když si Lunaris sedla, otočila se zase k ní a pocit pustila z hlavy.
‘V první řadě se chci zeptat, co se stalo, že jsi požádala o odklad a přerušila tak běžnou čekací dobu.’ jasné oči Lunaris se do ní zabodly a její srdce jí vynechalo několik úderů. Věděla snad o tom, že skoro zabila jednoho z nich? Měla čekat, že se zeptá, ale kvůli všem těm událostem ji to ani nenapadlo. Zbledla a snažila se tolik netřást. Nedalo se ale nic dělat. Musela s pravdou ven, nemohla lhát.
‘Já jsem.. skoro jsem…’ než stihla dopovědět přerušil ji ledový, až moc dobře známý hlas.
‘Umřela? Vskutku ano, vážně nevím zda jsi tak odvážná nebo tak hloupá.’
S trhnutím se otočila po hlase, kde se setkala s jízlivým úšklebkem a párem různobarevných očí. Jeho magie se přes ni převalila jako vlna, což jí způsobilo husí kůži. Vážně musel přijít? Co tu vůbec dělal? Neřekla by, že ho zajímají tyhle procesy. Chtěl ji snad potopit sám? Nebo ho prostě jen bavilo cizí utrpení? Jak se mu asi měla klidit z cesty, když ji nedal možnost?
Protože nic takového neexistuje. odpověděla si hned na to.
Měl to být jen falešný pocit klidu, který ji měl ukolébat, aby se k ní snáze dostal. Jinými slovy byla v háji. Lunaris mezi nimi těkla pohledem, zřejmě se jí nelíbilo přerušení a ani slova která zaslechla.
‘Vy dva se znáte?’ zamračila se.
‘Ne moc, párkrát jsme se viděli.’ odpověděla opatrně, aniž by z Deinara uhnula pohledem, ten na to jen pokrčil rameny.
‘Naposledy jsme si velmi příjemně.. popovídali. Nemám pravdu dítě?’ rozešel se pomalu k ní.
‘Zdá se ale, že jsi zapomněla, jak zle jsi na tom za poslední dva týdny byla. Mám ti to připomenout?’ zeptal se tiše, když došel až k ní a natáhl ruku.
Vyjekla a přikrčila se, zatímco si rukami zakryla krk, magie kolem ní zapraskala, ale nevyužila ji. Jednak nechtěla jejich vztah, ať už byl jakýkoliv, zhoršit a druhak měla obavu, že by to ostatní vyhodnotili jako napadení jednoho z nich. V hlavě jí však uvízly jeho slova. Dva týdny. Ne týden nebo týden a půl ale celé dva týdny. Při tom pomyšlení pobledla.
‘Pryč od ní HNED.’ hluboké zavrčení se neslo přes celou oblast a dokonce jí zadrnčelo i v kostech. Ucítila jen jak jeho ruka pocuchala její vlasy, než od ní na příkaz poodešel. Lunaris zřejmě použila velitelský hlas. Tehdy museli poslechnout všichni, ať už chtěli nebo ne. Odvážila se na něj pohlédnout, v očích mu temně jiskřilo. Vážně by ji napadl před ostatními?
‘Přišel jsi pozdě, narušuješ průběh zkoušky a ještě uchazeče zastrašuješ? Pokud se chceš zúčastnit sedneš si a budeš mlčet nebo můžeš rovnou jít.’ chvilku se přeměřovali pohledy, než se ozval ženský hlas.
‘Kiaran, mohu o samotě?’ zvedla ruku Lyria, ta od jezera.
‘Rozmysli se dobře.’ věnovali si s Deinarem poslední pohled, než se uzavřela s Lyrií do protihlukové bubliny. Znovu těkla pohledem po Deinarovi. Mohl ho příkaz vážně zadržet? Provokovat ho vskutku nechtěla.
‘Chytré. Velmi chytré, ale ne dost.’ kdyby neviděla jak se mu hýbají rty, přísahala by, že se jí jeho hlas právě ozval v hlavě. Nemohla ale přijít na to, co měl na mysli. Co bylo chytré? Oči mírně zchladly, když je přimhouřila a přeměřila si ho shora dolů. Byl oblečený do černé a kupodivu měl i zapnutou košili. Možná jen nechtěl ukazovat svou nově nabitou jizvu. Oči ji lehce zjihly.
‘Jak se..’ přerušily ji kroky Lunaris, které Deinara přiměly si sednout.
‘Tak, pokračujeme dál.’ znovu se usadila naproti ní.
‘Odkud pocházíš, Aiso?’
Překvapilo ji, že nechala otázku o oddálení ležet ladem ale darovanému vlku na zuby nehleď.
‘Nejsem odtud, pocházím z Limei. Narodila jsem se ve městě Wilen.’ odpověděla.
‘Proč jsi nepožádala o přijetí vaším lidem?’ pokračovala dál.
‘Protože to není možné. Byla jsem z města vyhnána, když mi bylo sedm.’
‘Kvůli čemu by někdo vyháněl malé dítě?’ zamračila se.
‘Kvůli jantarovému démonovi. Myslí si, že mohu za smrt své rodiny.’
‘A je to pravda?’
‘Ne! Jistěže ne. Nikdy bych své rodině neublížila. A ani nikomu jinému.’ zavrtěla hlavou.
‘Jsou jen nezvěstní…’
‘Co je pak ten jantarový démon?’ ptala se Lunaris dál.
Začínali se dostávat na velmi tenký led. Po páteři ji sjel ledový pramen. Několikrát se nadechla a vydechla, aby uklidnila zběsilé srdce.
‘Můj svět byl stvořen čtyřmi elementály Země, Ohně, Vody a Vzduchu. Stvořili zemi pro život a tak každý z nich přivedl jednu rasu – lidi, vlkodlaky, mairy a keerije. Ty pak naučili manipulovat s magií vlastního patrona. Časem se však, z logických důvodů, magie promíchala. Problém však nastal ve chvíli, kdy lidem přestala elementární magie stačit. Začali tak experimentovat s krví, s úmyslem vytvořit vlastní magii a vymanit se z ‘otroctví’ elementálů.’ znovu se nadechla, teď přišla ta horší část.
‘Jenže z oné magie se stala temná, děsivá zrůdnost a tak byla prohlášena za zakázanou. Místo bylo pohřbeno a zapečetěno. Traduje se, že i přes zákaz existují potomci s touto temnou magií. Jantarový démon pak má být údajně ten, kdo je zničí a vymýtí temnotu ze světa. A jelikož jsem se po požáru našla jenom já…’
‘…bylo snazší to hodit na dítě s očima legendárního démona, než něco vyšetřovat.’ dopověděla za ni Kiaran.
Tiše si v nitru oddechla. Nezdálo se, že i přes to všechno, si někdo spojil její magii s jejím vyprávěním. Možná to bylo pro to, že v tomhle světě bylo víc bytostí se zlatýma očima a tak to bylo normální. V jejím světě však byla jediná s takovou barvou a tudíž ji všichni poznali. Proto měla strach, že když si místní lid spojí dvě a dvě, zamítnou její žádost ne proto, že by byla démon. Nakonec byla smrtelná a krvácela. Ale kvůli tomu, že se jím kvůli vlastní magii jednou mohla stát a představovala tak riziko do budoucna. I přesto, že usilovně pracovala na tom, aby ten moment nikdy nenastal.
Nehodlala jim tak nechat byť jen vteřinu prostoru pro delší přemýšlení a raději přikývla. Stejně už na naděje mohlo být pozdě.
‘Skončila jsem na nějakou dobu v hladomorně. Snažili se ze mě dostat přiznání, ale neměla jsem k čemu. Nakonec mě vyhnali. Možná doufali, že hladová a oslabená v divočině nepřežiju, jenže to se nestalo. Podařilo se mi dostat se k tetě, která bydlela v Aory.’ pokrčila nakonec rameny.
‘Všimla jsem si, že máš zranění na koleni.’ lehce kývla hlavou směrem k zafačovanému kloubu.
‘To není problém. Naneštěstí mi tehdy nebyla poskytnuta včasná pomoc a tak si tělo odneslo následky. Léčivá magie nevyléčí vše. Takže ano, sice kulhám, ale pokud se magií zaměřím na ránu, budu schopná vás dohonit.’ usmála se.
‘Navíc… teta mne naučila vše o bylinkách, lektvarech i léčení. Jsem tedy spíše podpora a tak můj stav v boji příliš nevadí. Bránit se umím také.’ dodala.
Rozhostilo se krátké ticho, ve kterém cítila jen Deinarův pohled, který ji propaloval, ale neotočila se.
‘Dobře, pověz mi, ke kterému kmenu by jsi chtěla patřit.’ vyzvala ji Lunaris znovu.
‘Jsem rozhodnutá pro kmen Ik.. ehm.. Riel. Konkrétně alchymista. Věřím, že mi kmen bude vyhovovat a že mu budu dělat dobré jméno.’ v očích ji krátce zasvítilo.
‘Proč si myslíš, že se v souboji Wyrena a Raidena, přiklonil Dhayn na stranu Raidena i přesto, že bratra porazil nečistě?’
Nad tím se musela krátce zamyslet.
‘Těžko říct hned napoprvé. Přesné podmínky jejich souboje neznáme, takže se o fakta opřít nemohu. Pokud se domluvili na použití magie a Raidenovou schopností bylo vyvolat démony, nepozornému oku unikne, že souboj probíhal ve skutečnosti férově. Jelikož tato fakta ale neznáme, opřu se o pověst, která stanovuje nefér souboj. Raiden zmanipuloval své sourozence k poražení Otce. Je možné, že podobně zmanipuloval i Dhyna, aby zápas posoudil v jeho prospěch i za cenu nečestnosti. Také je možné, že jako prvorozenému, se Dhynovi zachtělo moci a chtěl vládnou Hranici namísto Otce, proto Raidenovi vyhověl, či sám ze své vůle napomohl, aby si splnil sen.’ znělo jí to jako logické vysvětlení. Byl skvělým a spravedlivým soudcem, stejně jako Otec. Mohl se s ním tudíž ztotožnit a považovat se za lepší náhradu.
‘Myslíš, že spor s Otcem mohl být vyřešen jinak?’ zeptala se dál.
‘Pokud vezmeme znalosti z legendy pak ne. Otec byl příliš zahořklý, tvrdohlavý a hrdý, než aby uznal svou slabost. Možná ji sám ani nepozoroval, jelikož po ztrátě milované Luny žil v minulosti, aby si ji stále připomínal. Možná to bylo to, co vedlo k jeho úpadku. Kdo ví? Možná ho ani nechtěli zabít, jen oslabit, ukázat mu tak pravdu, že jsou připraveni jej vystřídat. Jelikož ale každý z nich měl důvod být na Otce v tu chvíli naštvaný, promítlo se to v jejich magii, která byla silnější, takže se to zvrtlo.’ na chvíli se nad tím zamyslela. Mohlo to tak být? Asi se to nedozvi a to je to, co ji mrzelo nejvíc.
‘Omlouvám se, pokud moc teoretizuji. Nemám ráda stavění na legendách, jelikož mají jen pramálo skutečných informací.’ koukla na Lunaris.
‘V pořádku, z mojí strany je to vše. Má-li někdo nějaké otázky, může je položit.’ vyzvala Lunaris ostatní vlky.
Několik dalších vlků ji vskutku položilo pár dalších otázek, na které odpověděla podle svého svědomí. Když už si myslela, že je konec, ozval se za ní povědomý hlas.
‘Co uděláš, když narazíš na člověka, který kvůli vlastnímu obohacení a slávě, vykořisťuje a zabíjí ostatní lidi?’
Úplně zapomněla, že tam je taky. Otočila se k němu.
‘Nejsem soudce ani kat, abych něco takového mohla posoudit. Navíc je to záležitost lidí.’ odpověděla mírně zmatená.
‘Ach tak. Myslel jsem, že máme lidem pomáhat.’ v očích mu zasvítilo.
‘Nevkládejte mi slova do úst. Tohle pravidlo platí pokud jsou lidé pod útokem či v jiném ohrožení astrálních sfér. Jinými slovy démonů.’ zamračila se. Kam tím mířil?
‘Hm.. co si myslíš o Raidenovi?’
Náhlá změna tématu ji vyvedla z míry. Neříkal snad, že se o něm nemá zmiňovat? Zarazila se a krátce mrkla. Proč mu vůbec v čemkoliv věřila? Nesnášel ji, nebylo snad jasné, že ji bude chtít jakkoliv potopit?
‘Že nám o něm legenda neříká nic moc. Nevíme co byl jeho aspekt, jakými vládl schopnostmi, ani co bylo za jeho domnělou leností a neposlušností.’ odpověděla pomalu.
‘A dál?’ vyzval ji.
‘Že z morálního hlediska, podle legendy, udělal příšernou, neodpustitelnou věc, což nemění nic na faktu, že ta věc byla důležitá a byl jediný, kdo k tomu našel odvahu i za cenu věčného vyvrhelství.’ pokračovala dál.
‘Takže s ním sympatizuješ?’ naklonil hlavu mírně ke straně.
‘Nestavím se na stranu kohokoliv z Prvních, protože jsou vinni všichni stejně. Raiden mohl být tím, kdo přišel s plánem a kdo zasadil poslední úder, ale bez jeho sourozenců by to nezvládl. Krev na svých rukou nesou všichni stejně. I Wyren, byť byl jediný kdo měl odvahu se bratrovi postavit. Navíc.. u Raidena se dá přinejmenším obdivovat jeho inteligence. Kdyby byl idiot, pokusil se Otce zabít sám, což neudělal. Nebo o tom alespoň nevíme. A zmanipulovat všechny sourozence na svou stranu? Nemyslíte, že jisté sympatie to zasluhuje? To snad ale hned neznamená, že jsem nebo budu stejná. Otázka sympatie není tak jednoznačná.’ zarazila se.
Tak tohle po ní chtěl v té první otázce. Ne vždy to chování bylo jednoznačné. Chrání lidi před démony. Jenže co přesně byl démon?
Astrální svět sestával z několika rovin, přesně kopíroval fyzický svět a nikdo vlastně nevěděl, co všechno tam žilo. Důvodem, proč tyto bytosti nepobíhali volně po světě byla Hranice. Jakýsi tenký, neviditelný závoj, který oba světy odděloval a spousta negativní energie, nahromaděná na jednom místě, jej mohla oslabit. To bylo to, co vlkodlaci strážili, protože tehdy tou skulinou mohli proniknout démoni.
Oficiálně to tedy bylo označení pro ty obyvatele astrální sféry, kteří toužili po ničení, byli příliš nevyzpytatelní a nedalo se s nimi domluvit. Jenže ne všichni obyvatelé z astrální sféry byli démoni, jak se lidé mylně domnívali. Totemy za jistých podmínek pomáhali a propůjčovaly na určitou dobu schopnosti. Elementálové dokázali svou mocí také pomoci pokud seznali čisté srdce. Dokonce i vlkodlaci patřili mezi astrální bytosti a nebyli démony. Proto mohli, na rozdíl od démonistů, bezpečně Hranicí procházet.
Bylo však možné, že tato hierarchie platila i na lidi samotné? Sama je tak přece tehdy taky nazvala a sama zakročila i když se o démony nejednalo. Takže… takhle uvažoval? Mohlo být, že ostatní jeho pohled na věc jen nechápali?
Zarazila se a mírně ošila. Takovéhle uvažování bylo nebezpečné, protože mohlo vést k sympatii. Pokud jí bude sympatický nebude dost ostražitá až nastane čas.
‘Pokud jste skončil se svou obsesí na Raidena, vrátím se k té první otázce. Nezabila bych. Vynasnažila bych se postiženým pomoci jinak, ale nezabila bych. Jednak nemohu, protože jsem složila přísahu a druhak.. dlouhodobá trýzeň je mnohdy horší než rychlá smrt.’ celou dobu se mu koukala do očí a někde uvnitř měla dětskou radost z toho, že ten pohled vydržela, jelikož jí po zádech běhal mráz.
‘Neskončil.’ ušklíbl se zjevně potěšen tím, že ji dostal.
‘Řeklas, že u Raidena není známý aspekt. Co podle tebe, tedy znázorňoval?’ z tváře se mu opět stala nečitelná maska.
Nemohl ji s tím dát už pokoj? Začínala litovat, že se před ním o G’xarru vůbec zmínila, ale byla z něj nervózní. Povzdechla si a zamyslela se. Co by mohl být? Procházela v duchu všechno co o něm a Otci z legend znala a snažila se jim věnovat jiný pohled. A pak jakoby se před ní to slovo samo zjevilo.
‘Ochrana. Myslím… že mohl být Ochránce.’ odpověděla pomalu.
‘Rozumím, zatím mi to stačí.’ odpověděl tiše.
Tiše si oddechla, jen proto aby sebou mírně cukla. Jak myslel to zatím? Věnovala mu o vteřinu delší pohled, než bylo nutné a až pak se otočila zase k Lunaris, která vstala.
‘Nemá-li nikdo další otázky, zkouška je tímto u konce. Děkuji všem za účast.’ rozpustila shromáždění.
Pomalu vstala a přitáhla si brašnu za popruh blíž k tělu. Chtěla ještě zachytit Deinara, aby se podívala na tu jizvu. Byl to neuvěřitelně špatný až šílený nápad vzhledem k tomu, co se naposledy stalo, ale nemohla to tak nechat. Neodešel ještě plně zdravý. Pohledem ho vyhledala. Stál opřený o zřícenou zeď, jenž dřív k bráně patřila. Než však stihla udělat krok, zarazila ji Lunaris.
‘Ráda bych tě chvilku zdržela, Aiso.’ promluvila k ní tiše.
‘Jistě. O co se jedná?’ otočila se čelem k Lunaris s mírným úsměvem.
‘Vyrozuměla jsem z tvého rozhovoru s Deinarem, že jste se naneštěstí stihli potkat. Lyria rovněž říkala, že jste se u jezera nějak nepohodli. Je to pravda?’
Takže tohle tedy řešily. Co jiného jí zbývalo?
‘Ano, už jsme měli tu čest se potkat. Myslím.. myslím, že jsem ho u toho jezera tehdy naštvala nebo.. urazila. Já jsem.. vynadala jsem mu, že není pravý vlkodlak, když lidi považuje za něco odporného. Že by se měl občas rozhlédnout a odhodit svou aroganci.’ přiznala tiše.
‘Rozumím. Všimla jsem si jistých pohmožděnin na tvém těle.’ opatrně ji vzala za hlavu, prozkoumala stopy po drápech na jejím krku a následně i podlitiny na rukou. Zamračila se.
‘Udělal ti to Deinar?’ zeptala se nakonec.
‘Ano, ale nebyl při smyslech. Proč? Nic.. nic mi není. Zahojí se to.’ zamrkala zmateně.
‘To nic neomlouvá, vlkodlak jeho schopností by se měl být schopen ovládat. Porušil řád nejen tím, že napadl člověka, ale napadl tě v době, kdy jsi pod ochranou smečky, kvůli přijímání. Tentokrát se trestu nevyhne.’ hlas Lunaris přešel do chladu.
‘Trestu? Jakému trestu?’ nechtěla mu způsobit potíže, chtěla se mu jen klidit z cesty.
‘Za své činy bude vyhoštěn a označen za následníka Raidena.’
Odpověď jí zvonila v uších. Měla dojem, že se přeslechla.
‘Stín?’ zopakovala v šoku.
Stínem se vlkodlak stal, pokud hrubě porušil pravidla nebo kodex. Znamenalo to nejen okamžitou ztrátu statusu, který aktuálně vlastnil, ale byl zbaven i své fyzické stránky a tudíž vyobcován do astrálních rovin. Čím déle tam byl, tím více šílel a stával se z něj skutečný démon, jenž potom napadal svět hmoty.
‘Proč až teď? Myslela jsem, že dělá problémy delší dobu.’ nemělo by jí na tom záležet. Vždyť ji skoro zabil. Mělo by jí to být jedno. Zbavila by se ho a měla klid. Nemusela by se ohlížet přes rameno kamkoliv by šla. Jenže jí to jedno nebylo. Nebylo to fér, skoro ho zabila a trpět by měl on?
‘Protože dříve to byly jen domněnky, nebylo možné jej s čímkoliv spojit. Jenže teď máme svědka, oběť i potvrzení z jeho vlastních slov.’ odpověděla o něco klidnějším hlasem.
‘Je mi líto, že jsi si tím musela projít. Už se ho ale nemusíš bát. Děkuji za tvou spolupráci. Výsledky se dozvíš do týdne. Dobrou noc.’
S těmi slovy Lunaris zmizela ve tmě, ale její slova jí neustále přetrvávala v hlavě.
Stín. Oběť. Pohmožděniny. Měla si je vyléčit. Neměli by pak žádný důkaz. Navíc skutečnou obětí byl on. Proč ji neposlouchali? Otočila se k místu, kde předtím stál Deinar, ale to zelo prázdnotou. Srdce jí pokleslo. Musí ho najít a varovat ho. Nějak. Jenže co to vyřeší? Dal se takový rozsudek vůbec zvrátit? Možná.. možná by mohl utéct? Někam pryč? Hlavou jí probleskly jeho slova: Postav se mi ale do cesty příště a nikdo a nic tě nezachrání… Musela to aspoň zkusit. Kudy ale mohl jít? Rozhlédla se a tiše si povzdechla, snad ho najde. Vybrala si tu nejtmavší uličku a vydala se po ní.
***
Probudilo ji bouchání na dveře, tak prudké, že leknutím skoro spadla z postele. Posadila se a promnula si zarudlé oči. Moc toho nenaspala. S Deinarovým hledáním skončila až za svítání, aniž by ho někde byť jen zahlédla. Proč se vždycky ukázal, když to nepotřebovala, ale nenašla ho, když potřebovala? Přemýšlela, že by mu zkusila napsat a varovat ho. Jenže nevěděla, jestli by ho skřítci vůbec našli. A kdyby dopis zachytil někdo jiný? Byla by v průšvihu s ním. Promnula si spánky, když se znovu ozvalo bušení na dveře.
‘A-aiso? Jsi tam? Prosím řekni mi, že jsi v pořádku.’ ozvalo se vyděšeně zpoza dveří. Adirn. Netušila, jestli měla na svého přítele náladu, jenže jak ho znala, dokázal by zmobilizovat půlku školy, jen aby ji našel. Dlouze si povzdechla a vylezla z postele. Otevřela dveře a než stihla vůbec pozdravit, prudce ji objal. Tlumeně hekla, když z ní unikl veškerý vzduch a pokusila se z medvědího objetí dostat.
‘Takhle mě.. udusíš.’ vydala ze sebe tiše, načež ji pustil a trochu od ní poodstoupil.
‘Promiň. Omlouvám se. Dlouho jsem tě neviděl.. myslel jsem že jsi.. že jsi.. Jsem rád, že jsi naživu.’ projel si rukou rozcuchané vlasy. Zřejmě nějakou dobu dobře nespal. To byli dva.
‘Ne díky tobě.’ zamračila se a založila si ruce na hrudi. Sledovala, jak se mu z tváře vytratila barva.
‘Aiso, promiň. Já jen.. moc mě mrzí co se stalo. Nechtěl jsem… nechtěl jsem nikoho ohrozit. A už vůbec ne tebe. Omlouvám se.’ pohled mu padl na její pohmožděniny.
‘Jsi zraněná.. To.. udělal on, že jo? Mučil tě?’ chtěl ji popadnout za ruce, ale rychle ucouvla.
‘Jsem v pořádku. Nic takového se nestalo. Byl v bezvědomí, není to jeho vina. Bersekové tak při bolesti reagují.’ znovu se zamračila.
‘Přišel jsi z nějakého konkrétního důvodu? Jestli ne, ráda bych se v klidu doléčila a vrátila knihy do knihovny.’ navíc se chtěla ještě podívat po Deinarovi. Jeho schopnost vypařit se by se jí velmi hodila.
‘Zlobíš se na mě? Aiso opravdu jsem tě nechtěl ohrozit.’ odpověděl zoufale.
‘Napadlo tě aspoň jednou, co jsi tím svým činem ovlivnil? Jak moc mě to ranilo? Moc dobře si věděl, jak je pro mne vstup k vlkodlakům důležitý. Nechtěla jsem po tobě nic než informace o jisté osobě a ty ses prostě sebral a udělal to po svém. Lhal si mi a ještě k tomu jsi použil mé vlastní lektvary. Napadlo tě aspoň jednou, do jaké situace bys mne dostal, kdyby se ti to povedlo? Do jaké situace jsi mě dostal tím, že se ti to nepovedlo?’ v očích jí zaplanulo, možná, že k němu teď nebyla férová, ale dlouho potlačovaný vztek, se v ní nahromadil a jeho přítomnost jej pustila ven.
‘Aiso.. prosím, mrzí mě to. Chtěl jsem jen, aby ses soustředila na vlkodlaky a byla před ním v bezpečí. Opravdu.’ zkusil to znovu. Vypadal jako spráskaný pes.
‘Můžu tě ujistit, že budu, protože až mi přijde od Lunaris odmítavá odpověď, budu muset najít jiný svět. Pokud to vůbec bude možné.’ hořce se usmála a začala pomalu balit knihy do knihovny.
‘Zamítavá? Proč by tě měli odmítnout? Jsi to nejúžasnější stvoření, které tam kdy budou moci mít.’ zavrtěl nechápavě hlavou.
‘Protože jsem musela zachránit jistého vlkodlaka před smrtí, protože kdybych to neudělala, našli by na místě jeho smrti jen mou magii, což by se rovnalo napadení. Jelikož jsem ho ale zachránila, nejenže si teď musím hlídat záda až se rozhodne, že jsem z toho vyšla moc lehce, protože o vašem klubu lovců jsem nic neřekla kvůli obchodnímu tajemství, ale také jsem kvůli tomu musela posunout termín druhé zkoušky. Ve chvíli, kdy posuneš jakýkoliv termín, se na tebe automaticky pohlédá jako na slabého jedince, který se nedokáže rozhodnout. Posunula se o dva týdny.’ její hlas byl čím dál chladnější a tišší.
‘To-to jsem nevěděl. Opravdu mi to je líto Aiso.’ zkusil to znovu. Na jednu stranu ho chápala, na druhou stranu teď neměla sebemenší náladu na odpouštění.
‘Jsi můj přítel, měl si to vědět. Jsi tak posedlý mým bezpečím, že nevidíš co svými činy způsobuješ. Nejsem dítě, Adirne. Zvládnu se o sebe postarat sama. Teď, když mě omluvíš, mám nějaké věci na práci.’ zabodla do něj chladný pohled a bez rozloučení zavřela dveře.
Položila na dveře čelo a dlouze vydechla. Několika rychlými mrknutími zahnala slzy, které se jí draly do očí. Nevěděla jestli ji to víc bolí nebo je z celé situace naštvaná. Počkala několik minut, než vychladla a byla si jistá, že Adirn skutečně odešel. Potřebovala ještě udělat spoustu věcí než ji odmítavý dopis dorazí.
