KAPITOLA 3
Byla hluboce ponořená do hromady knih a spisů, které ji Lunaris nechala nastudovat, kvůli nadcházejícímu ucházení se o přijetí mezi vlkodlaky, když v tom někdo zabušil na dveře.
‘Aiso? Jsi tam?’ ozval se tlumený hlas.
‘Chvilku!’ zavolala zpátky a zvedla se ze židle, aby se vydala ke dveřím.
Rychlostí pohybu však na sebe převrhla knihy, jenž stály nedaleko. Překvapeně vyjekla, když se ocitla na zemi. Vzápětí se však už vyhrabala na nohy a přiskočila ke dveřím.
‘Ahoj, Adi..’
ŽUCH! Nedokončila větu jak se za ní zřítil poslední stoh knih. Povzdechla si a smutně se na knihy zadívala. Taková spoušť.
‘Ty něco renovuješ?’ zeptal se se smíchem.
Zavrtěla hlavou a začala knihy a spisy sbírat zpátky do původního stavu.
‘Ne, to ne. Jde o to přijímání k vlkodlakům. Měla jsem je seřazené podle důležitosti.’ převzala si od něj knihu a opatrně ji položila nahoru.
‘Není toho nějak moc? Máš jen prokázat své znalosti a popovídat si s nimi ne? Navíc tvá rodina jsou vlkodlaci nebo ne? Co je na tom tak složitého?’ nakrčil čelo a rozhlédl se po papírech.
Jelikož byl faeri, nemohl to plně pochopit. Nabídla mu volnou židli a sama si sedla na postel.
‘Není to jen o tom. Být vlkem je životní poslání, ne práce. Proto si musí být jistí, že se pro ochranu Hranice hodíš i když máš vlčí krev. Navíc, je to tu trochu jiné. Jiná historie, jiná víra, dokonce i První mají jiná jména. Respektive, mají ta původní ve starém jazyce, ale říkají jim jinak.’ když zachytila jeho nechápající pohled, zkusila to zjednodušit.
‘Například Ik’zaar je u nás jednodušše Ik’zaar, tady se jí ale říká Riel. G’xarru je zase Raiden.’ poznala, že pochopil podle toho, jak mu zasvítilo v očích a usmála se.
‘Myslím, že místní vlci to dělají kvůli víře, že jména mají moc a ne všechna by se měla vyslovovat. My zase žijeme ve víře, že nenazývat je pravými jmény je jejich urážka.’ chápavě přikývnul a opřel se do opěradla židle.
‘Rozumím, místní vlkodlaci jsou znalostmi odlišní od těch tvých a jelikož chceš uspět, chceš být dobře připravená.’ shrnul celou její přednášku.
Možná by to příště mohla zkusit taky.
‘Přesně!’ zasmála se a světlo v očích ji zatančilo.
‘Ale dost o mě a mém studiu. Co sem přivádí tebe?’ zeptala se se zájmem.
Na chvíli se zamyslel a pak se opřel o kolena.
‘Potřeboval bych pomoct.’ začal pomalu.
‘Chystáme se s několika démonisty zničit jednoho nebezpečného démona. Napadlo mě..’ krátce zaváhal a prsty si prohrábl krátké vlasy.
‘Napadlo mě, že bys nám mohla pomoci. Víš, udělat nějaký lektvar nebo past na jeho oslabení, aby to bylo snazší.’ dokončil a s nadějí v očích se na ni zadíval.
Zamyslela se. To byl tedy ten důvod proč tak váhal. Neměla démonisty zrovna ráda. Nevadili ji ti, kteří démony studovali a věděli o nich první poslední, dobře se s nimi mluvilo a kolikrát to bylo poučné a rozšířilo to tak pohled na astrální svět. A pak tu byli ti druzí. Ti co nestudovali tak usilovně, přecházeli rovnou k praxi a mysleli si, že asistenci vlků nepotřebují. Mnozí ani nerozlišovali ty dobré – Totemy, od těch zlých – Démonů. Ve většině případů to pak skončilo katastrofou. V lepším případě, včasném zásahu vlčího Covenu, kvůli přemnožení obyvatel astrálního světa v tom fyzickém. V tom horším, smrtí oněch démonistů i civilistů. Možná proto ten Deinar lidi tak nesnášel.
‘Proč neřeknete vlkodlakům? Pokud je někde venku démon, měli by ho do astrální roviny vyhnat nebo zapečetit sami.’
‘Jednoho máme ale víš jací lidé jsou. Přizveš jich víc a začnou se hádat mezi sebou.’ vzal ji ruce do dlaní, když si k ní klekl.
‘Aiso, prosím. Lepšího alchymistu neseženeme.’
Dlouze si povzdechla, tahle situace ji nebyla vůbec příjemná. Navíc.. měla by se věnovat studiu a připravovat se na první část přijímání.
‘Co je to za démona?’ povolila nakonec.
Neodpustila by si kdyby mohla pomoci a nepomohla, možná pár životů zachrání.
‘Jsi nejlepší!’ pevně ji objal, načež mu věnovala jemný úsměv.
‘Mrzí mě to, ale mohu ti sdělit jen to, že je to démon střední úrovně, vysoce nebezpečný, zabil už velkou spoustu lidí i ostatních ras.
Snažíme se informace o lovu omezit na minimum.’ v očích se mu objevil smutek.
Tohle nebyla vůbec dobrá práce ani pozice. Promnula si tvář, aby se jí lépe přemýšlelo. Střední úroveň démona dokázala ničit města, budou ho tedy muset držet mimo zabydlené oblasti, takže nejspíše les.
‘Bude to v lese?’ zeptala se pro jistotu.
Lépe tak zvolí správný prostředek. Když ji její domněnku potvrdil pokývala hlavou.
‘Dobrá, udělám Pavučinu vyšší úrovně. Je to past o průměru asi 5 metrů. Jakmile se s ní astrální magie dostane do kontaktu, aktivuje se. Magie přeběhne po magických vláknech až do středu, k zápalné lahvičce. Čím blíže se démon dostane, tím větší magii po vláknech pošle a tím větší výbuch udělá. Mělo by ho to ochromit nebo alespoň zpomalit na dost dlouhou dobu.’ vysvětlila svou nabídku lektvarové pasti.
‘Jsi nejlepší Aiso! S tímhle ho určitě dostaneme.’ nadšeně ze země vyskočil a objal ji.
‘Není zač, víš, že ráda pomohu, když mohu. Je tu jen jedna věc. Držte od té pasti toho vašeho vlkodlaka dál.’ zadívala se mu vážně do očí, když se oddálil.
‘Proč?’
‘Protože vlci jsou astrální bytosti také, byť jen napůl. Jeho přítomnost past spustí úplně stejně, jen s tím rozdílem, že výbuch by jeho hmotnou část zabil, ne oslabil.’ vysvětlila.
V očích mu zaplanulo.
‘Ach tak, chápu.. Jasně budeme ho držet dál.’ slíbil jí.
Tiše si oddechla. Vysvětlovat Lunaris, že se jí omylem podařilo zabít jednoho z jejích vlků, by ji vážně pomohlo s jejím přijímáním. Vskutku by byla přijata s otevřenou náručí. Nad tou myšlenkou se otřásla. Jistě, vlkodlaci dřív zemřeli v boji s astrálním světem než stářím, ale kdy někdo z nich zemřel kvůli alchymistické pasti? Blbost. Vážně ta nabídka nemohla přijít v horší dobu.
‘Jak dlouho mám na výrobu?’ potřebovala sladit rozvrh se svým učením.
‘Zhruba dva týdny, zvládneš to?’ zeptal se už zase ze židle.
Nadšeně přikývla. ‘Dost dlouhá doba. Tři dny na výrobu, suroviny mám, takže ušetřím čas, týden na přečtení a zbytek na vyplnění a odeslání první části přijímání.’
Vycházelo to velmi dobře. Nejdříve všechno prostuduje a pak požádá Lunaris o zaslání písemné části. Zatímco bude čekat na odpověď, vytvoří Pavučinu a předá ji do rukou Adirnovi. Pak vyplní písemnou část a od jejího doručení do týdne bude osobní posezení s druhou částí přijímání. Když všechno půjde podle plánu možná zbyde i čas na…
‘Mohu se přijít podívat?’ zeptala se s nadějí v očích.
‘Cože?’ zeptal se zmateně.
‘Jestli se mohu přijít podívat na ten váš lov na démona. Zřejmě by mi zbyl čas mezi odesláním písemné a dostavením se na osobní část.’ čekala, že bude mít námitky ale nečekala, že zbledne jako zeď.
Zavrtěl hlavou.
‘Ne, to ti nemohu dovolit. Je to příliš nebezpečné. Kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.’
‘Nebudu na obtíž! Slibuju! Mohla… mohla bych pomoct…’ zkusila ho přemluvit ale přerušil ji.
‘Řekl jsem ne, Aiso.’
Z náhlého chladu a prudkosti v jeho hlase leknutím na posteli poskočila a uhnula pohledem.
‘Dobře.. jen.. jsem myslela, že budete potřebovat léčitele.’
Znovu rázně zavrtěl hlavou ale jeho hlas zase zjemněl.
‘Cením si toho, ale bude stačit ta past. Navíc by ses měla soustředit na své přijímání. Je to pro tebe důležité. Navíc opravdu nechci, aby se ti něco stalo.’ dlouze si povzdechl a zkusil ji pohladit po tváři.
Odtáhla se od něj. Koutkem oka zahlédla v jeho očích smutek nebo snad hořkost a pak zase ruku stáhl.
‘Omlouvám se, nechtěl jsem být tak.. promiň… jen.. opravdu budu spát lépe, když tě budu mít v bezpečí.’
Mlčky poslouchala jeho slova. Možná by to bylo opravdu lepší. Ještě nebyla vlkem, mohla pomoci jen s léčbou či lukostřelbou. Ale taky si chtěla užít zabavu. Měla dojem, že ji život protéká mezi prsty. Tohle prostě nebyl její styl. Na tváři se jí objevil vynucený úsměv.
‘V pořádku, budu tady kdybys něco potřeboval. Pavučinu nachystám včas, neměj strach.’
‘Nic jiného bych si od tebe přát nemohl.’ se smíchem vstal ze židle a zamířil ke dveřím.
‘Ještě jednou děkuji. Půjdu jim to oznámit a nechám tě v klidu studovat. Nechtěl bych aby ti to kvůli mě nevyšlo.’
Vyprovodila jej s úsměvem ke dveřím.
‘Neboj, bude to hračka. Díky za návštěvu.’ zamávala mu na rozloučenou a dveře zase zavřela.
Položila si na ně čelo a dlouze vydechla. Měla ho ráda, ale svou přílišnou ochranitelskostí ji nevýslovně štval. Copak by tam vážně až tak překážela? Nebo nevěřil, že neurazí ty démonisty? Aspoň by tam měli někoho kdo o démonech bude něco vědět. Odfrkla si a zvedla hlavu. Co kdyby náhodou její past nefungovala? Co by dělali potom? Jistěže bude fungovat, věděla to ale.. na tváři se ji objevil zlomyslný úsměv. Ale nikdy přece nezaškodí si být dvěstěprocentně jistý, nebo ne? A přesně tehdy se rozhodla. Půjde tam, ať se mu to líbí nebo ne, zkrátka a dobře je bude sledovat. Oči ji šibalsky zasvítily, když si sedla ke stolu a znovu se ponořila do vlčí historie.
***
Uběhl už týden od doby, kdy Adirna viděla naposledy. Za tu dobu se stihla prokousat všemi možnými i nemožnými texty, na které se jí podařilo narazit.
Ve výsledku se velká část nezměnila. Legenda o stvoření byla stále stejná.
Na začátku byl osamělý vlk Ghaar, jehož samota mu dovolila si všimnout nádherné bytosti, jež zvala se Lunou. Noc, co noc stále upíral zrak k její bledé kráse a každným dnem ji miloval více a více. Jelikož byl silný, spravedlivý a každým dnem statečně chránil Hranice jeho domoviny vlastním životem, začala si Luna také všímat jeho. Každou noc se zastavovala, aby Ghaar mohl spočinout v jejím světle a výt teskné, milostné básně jen pro ni.
Jejich láska se stala tak velkou, že samotný bratr Luny – Slunce, sestoupil na zemi a daroval Ghaarovi Jantar proměny, aby mu pomohl lépe chránit Hranici. Artefakt způsobil, že Ghaar tak mohl být i vlkem i člověkem. Luně samotné pak dovolil na jednu jedinou noc sestoupit z Nebes, aby ji mohla strávit se svým milým. Když se Luna navrátila na Nebesa netrvalo dlouho a povila Ghaarovi pět vlčat – It’friira, Ve’xahra, Ik’zaar, Il’neri a G’xarru – První.
Ta nejenže po otci zdědila jeho aspekty jako diplomacie, strategie, magie a léčitelství, ale zároveň měla moc libovolně procházet mezi světem hmoty a ducha a taktéž se měnit z vlků na lidi a zpět i bez pomoci Jantaru proměny. Ghaar byl dobrým otcem, vlčata naučil všemu co sám uměl, aby byla sama připravena chránit Hranici mezi oběma světy a i nadále zachovávat rovnováhu.
Jak však roky ubíhaly Ghaar začínal slábnout, ztrácet zrak a se ztrátou jeho milované Luny i hořknout. Démoni se tak mezi Hranicí prodírali stále častěji a častěji a vlčata se svými klany začínala být silnější než on sám. Z It’friira se stal diplomat a soudce za kterým si pro radu nechodili jen jeho příznivci ale i lidé z okolí, Ve’xahr se stal vynikajícím stratégem a válečníkem, před mágyní a lektvaristkou Ik’zaar poklekali nejlepší magiči světa a z Il’neri se stala slavná léčitelka a umělkyně. Nedalo se říct, zda byl někdo potěchou Otcova oka, ale dalo se říct, kdo byl jeho trnem. G’xarru. Nejmladší z potomků byl líný, nic neuměl a jako jediný vědomě porušoval Ghaarova nařízení. Na rozdíl od jeho sourozenců neměl žádné stoupence.
Když vlčata dorostla do fáze, kdy začala jejich srdce toužit po dalších touhách a vědění, zasáhl znavený a zahořklý Otec, jež touhu z jejich srdcí vytrhl a nahradil prázdnou dírou. Tehdy uviděl G’xarru svou šanci a emocemi rozpolcené sourozence zmanipuloval k ohavnému činu. Zabijí Otce, zachrání rovnováhu mezi Hranicí a poznají touhy, jež otec z jejich srdcí vyrval. Jediný kdo nesouhlasil byl disciplinovaný Ve’xahr a jelikož G’xarru věděl, že bratr neodmítne, vyzval jej k souboji. Rovněž věděl, že nemá nad bratrem šanci a uchýlil se ke lsti. Za pomoci dvou démonů bratra porazil v nečestném souboji a byl It’friirem uznán vítězem. Ve’xahr tak neměl jinou možnost, než se k bratru přidat v jeho plánech.
It’friir byl ten, kdo vylákal Otce ven, aby si promluvil o množících se démonech, aby ustoupil a předal vládu do jejich rukou. Když odmítl, Il’neri jej rozptýlila svou hudbou natolik, že Ik’zaar dokázala svou magií otrávit Ve’xahrovi tesáky, kterými Otce oslabil natolik, že G’xarru mohl zasadit poslední úder.
S posledním zavytím Otce Vlka se země roztrhla a svět byl zničen. Luna byla ze ztráty Ghaara, tak zničená, že v zoufalství proklela své vlastní děti za ohavnost, jíž se dopustily a tři dny odmítala sestoupit z oblohy. Netrvalo dlouho, než si kletba její děti našla a brzy po té, co se každé z nich vydalo za touhami svého srdce, našlo svůj skon.
Měla tu legendu ráda, ale měla dojem, že na ni něco nesedí. Byla úplně stejná jako ji znala ze svého světa. Legendy a příběhy se ale mění ne? Minimálně detaily či jména. Měla dojem, že někdo z G’xarru udělal záporáka schválně. Jistě nebylo správné co provedl, ale ve výsledku nutné.. nebo ne? Navíc.. co bylo jeho aspektem? Nikdy to nikde nebylo uvedeno. A co se s ním stalo po souboji s otcem? Také padl Luninou kletbou? Nezdálo se, že by jeho srdce také po něčem toužilo.
Ať tak či onak, vždy z toho příběhu představoval to nutné zlo. Toho démona co za to mohl. Ale bylo to tak skutečně? Dokonce neměl ani vlastní kmen. V rase byl chápán jako postih, pokud vlkodlak porušil pravidla Covenu. Cesta G’xarru.
Promnula si oči, možná nad tím prostě jen moc přemýšlela. Po tolika hodinách textu by se nedivila, kdyby kolem sebe začala vidět samy První. Chtělo to oddech. Pomalu vstala od stolu a opatrně si protáhla ztuhlé svalstvo. Byl čas vytvořit Pavučinu. S tou myšlenkou zamířila do své laboratoře.
