KAPITOLA 11
Díval se za ní ještě dlouhou dobu po té, co mu zmizela ze zorného pole.
Vím… její slova mu rezonovala hlavou, stejně jako úsměv, který si při tom nasadila.
Vsadil by se, že by svůj život bez váhání vyměnila za ten jeho, pokud by dostala příležitost.
Ale proč? Byla svým povoláním tak pohlcená? Cítila vinu za to, že ho skoro zabila? Nebo v tom bylo něco víc? Vůbec by se nedivil, kdyby v tom bylo něco víc. Věděl moc dobře jak na většinu žen působil. Ale ona svým chováním zvláštně vybočovala. Jaksi.. utíkala. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc docházel k zavěru, že to možná nakonec bylo od všeho něco.
Prohlédl si nově ošetřenou ruku. Určitě to zvládla kvalitněji, než kvalifikovaná léčitelka před ní. Věděl, že riskoval, ale stálo to za to. Navíc, pokud pominul její srážku s ním, to byl jediný dotek, kterého se dočkal.
Vzpomněl si, jak ho skoro objala i na to, jak se radši nechala držet u zdi, než aby ho od sebe odstrčila. Zamračil se, protože zjistil, že chtěl aby ho objala. Aby se ho dotkla. Mátlo ho to, protože neměl dojem, že by mu někdy na ženském kontaktu tak záleželo. A přitom..nebylo to tak, že by s ženou nikdy nebyl. Měl spoustu žen, jejichž tváře ani jména si už nevybavoval. I teď by si mohl vybrat kterou chtěl, ale žádná z nich ho nikdy ani v nejmenším nezaujala tak, jako to štěně.
Něco na ní ho fascinovalo. Ale co? Mohlo to být kvůli jejímu splynutí s vlkem? Ne, v jistém smyslu jej fascinovala už předtím, ačkoliv musel připustit, že po rituálu vypadala… jinak. Divočeji, možná jasněji a přesto byla stále tak čistá a nevinná. Měl dojem, že se něco uvnitř ní drží stranou od všeho a ode všech. Mohlo to být jejím tajemstvím?
Vždycky v jeho přítomnosti byla vyděšená a nervózní, ale srdce se jí skoro zastavilo, když se zeptala na její blouznění v jeho náruči. To mu řeklo dost samo o sobě. Věděla něco, o čem nechtěla mluvit, ať už jen s ním nebo s kýmkoliv. Možná proto byla tak odtažitá. Jak by asi vypadala kdyby se projevila naplno? Kdyby se beze strachu bavila? Vlk, nebo spíše démon, uvnitř něj nad tou myšlenkou toužebně zavrčel.
Znovu pohlédl směrem kterým zmizela. Blížila se hostina. To znamenalo dost jídla i alkoholu na to, aby ji dokázal rozmluvit. Při té myšlence se pousmál a přehodil přes sebe plášť, který stále držel její vůni. Hluboce se nadechl. Voněla jako les a déšť. Voněla tak… svobodně. Mohla být..? Uvnitř něj se najednou probudilo něco, co už velmi dlouho spalo. Tak dlouho, že sám nevěděl, že to vůbec ještě existovalo. V tu chvíli poznal, že s ním Luna hraje nečistou hru. Tu ale mohli hrát i dva. Tiše a temně se zasmál, když lovec v něm převzal kontrolu.
Možná, že se knihy občas stanou realitou. Tvůj lov právě začal, štěně.
*
Sídlo Lunaris bylo největší budovou ve vlkodlačí části. Obdivně si jej prohlédla a pohledem se zastavila na rytinách vlků, démonů a měsíce. Vypadali skoro jako skuteční. Vzala za těžké, dubové dveře a vešla dovnitř.
Skoro hned k ní přicupitala drobná vlčice, která si ji prohlédla.
‘Máte schůzku?’ optala se nezvykle rázným hlasem.
‘Ano. Jsem Aisa Ynerii d’Aey. Mám s Lunaris schůzku ohledně klanu. Je zde?’ usmála se na ženu před ní.
Ta zalistovala v papírech a na příslušné stránce si něco poznamenala.
‘Pojďte se mnou prosím.’ vyzvala ji a tak ji nezbylo nic jiného, než ženu následovat. Cestou si prohlížela fresky a obrazy na zdech. Umění moc nerozuměla a nedokázala tak posoudit, zda jsou něčím speciální, ale jí se líbily. Po chvilce si všimla, že malby dávají dohromady příběhy nejen rasy samotné, ale také jejich spojenectví s ostatními rasami. Bylo tam uzavření příměří s upíry, boj s nemocí po boku faeri i příchod na Medarian. Tak se jmenoval tento svět.
Na konci chodby si dokonce všimla obrazů jež ztvárňovaly Lunu, Ghaara i První. Dhayn byl vyobrazen ve stříbrně vyšívané tunice, v jedné ruce držel váhy jako symbol spravedlnosti a druhou vynášel rozsudek nad jeho následovníky. Wyren byl oblečen ve zlatém kyrysu, v jedné ruce třímal meč a ve druhé sekeru, do kterých z jeho rukou prýštila rudě zabarvená magie. Aeyil na ni působila až éterickým dojmem, kolem těla se jí ovíjela zelená magie, která se uvolňovala do vzduchu v podobě not. Nejvíce se však zdržela u Riel. Byla vyobrazena jako sebejistá žena s hnědými vlasy, z jejího pohledu čišela moc a z rukou jí prýštila magie světla a tmy.
Doufám, že ze mne nebudeš zklamaná, ale také si vždy balancovala na hraně dobrého a špatného. Pokud se teda legenda nemýlí. usmála se v duchu.
Nikde ale neviděla Raidena. Možná by neměla být překvapená, vzhledem k jeho pověsti, ale byl rovněž důležitou součástí historie.
‘Prosím posaďte se, Lunaris se Vám za chvíli bude věnovat.’ vytrhl ji ze zasnění hlas její průvodkyně. Došli až na samý konec chodby, před jediné dveře, které označovaly kancelář Lunaris.
‘Děkuji.’ posadila se na jednu z volných židlí, zatímco se její průvodkyně otočila na podpadku a odkráčela chodbou zpátky.
Znovu se rozhlédla po obrazech. Měla dojem, že ji sledují, nebylo to ale hloupé? Otočila tedy hlavu ke dveřím. Byly až neuvěřitelně obyčejné, oproti zbytku chodby. Kdyby nebylo rámu, který se vinul kolem nich, vypadaly by jako dveře do kumbálu. Sledovala rám ukovaný do lístků révy až nahoru, kde se kov měnil v proměny vlka z jedné strany a lykana z druhé strany, kteří mezi sebou drželi měsíc. A nad ním…
Skoro spadla ze židle, když očima zabloudila k obrazu nad dveřmi. Z obrazu na ni shlížel pár rudých očí, které patřily muži v černém. Magie se přes jeho ruce přelévala jako rukavice z černého kovu, kdy se v jedné ruce spojovala do černo-rudé koule magie, která zřejmě symbolizovala destrukci. Zbytek černé magie se okolo jeho těla ovíjel jako dým, který se nad jeho hlavou spojoval v démonickou bytost se stejně rudýma očima. G’xarru. Vlastně Raiden, jak se v duchu opravila. Ale jeho vlastní jméno se jí k jeho vyobrazení hodilo mnohem více. Chvíli si obraz prohlížela. Kdyby nebylo její zvědavosti, vůbec by si jeho obrazu nevšimla, visel mnohem výš než ostatní. Nemohla se zbavit dojmu, že to celé mělo symbolizovat, že sice je součástí jejich historie, ale že není chtěný. Proto visel na místě, kde si ho sotva někdo všimnul. Z nějakého důvodu, jí ho bylo líto a nedokázala se donutit o něm smýšlet jako o zlu.
Takže s ním sympatizuješ? proběhla jí hlavou Deinarova slova, ze kterých ji teď zamrazilo. Mohl mít pravdu? Věděl, že jednou skončí jako G’xarru? To byl důvod, proč ho nevnímala jako zlo?
Než ji stihla napadnout další hrůzná myšlenka, dveře se otevřely, takže pohled s děsivým obrazem přerušila a prohlédla si vysokou postavu ženy s vlasy jako stříbro, která z nich vyšla v doprovodu zakuklené postavy. Zřejmě ochranka, ačkoliv měla dojem, že žena by se o sebe dokázala postarat bez problémů sama. Párkrát kýchla, což se setkalo s ženiným opovržení hodným pohledem, než se ohlédla po Lunaris.
‘Ty a tvůj…lid, máte měsíc na vrácení, jinak ponesete následky.’ s těmi slovy se otočila a zamířila chodbou pryč spolu se svým stínem.
Neuniklo jí jak znechuceně vyslovila slovo lid. Co byla zač? A co jí měli vrátit? Když ji míjela postava v hábitu, po zádech jí přejel mráz a magie uvnitř ní jakoby se stáhla. Měla najednou nepříjemný pocit, že by dotyčného měla znát. Ale odkud? A kdo by to měl být? Pátrala ve své paměti, ale nic nenacházela, takže jen bezmocně hleděla za odcházejícími postavami.
‘Ahoj Aiso, pojď dovnitř.’ ozvala se za ní Kiaran, jakoby ji právě nikdo nevyhrožoval.
Obrátila svůj pohled od podivné dvojice zpět k ní.
‘Jistě.’ usmála se a vešla do kanceláře.
‘Ráda tě opět vidím, už tě pustili?’ optala se jí, zatímco si sedla za svůj stůl a poukázala na židli před ní.
‘I já vás Lunaris. Dneska seznali, že už by mě mohli pustit, takže jsem rovnou zamířila za vámi.’ odpověděla, zatímco si sedla na židli.
‘Prosím, říkej mi Kiaran, jsme teď jedna rodina.’ usmála se Lunaris a pak pokývala hlavou.
‘Byl nejvyšší čas. Trvalo jim to nezvykle dlouho.’ zamračila se.
‘Bylo jim doporučeno, aby se snažili. Nedbali ani na mé názory.’ odpověděla opatrně, nechtěla Deinara dostat do problémů znovu.
‘Chápu.. zapomněla jsem jak dokáže být Deinar… přesvědčivý. Každopádně jsi živá a zdravá, takže svému slovu dostál. Je mi líto, že jsem pro tebe nemohla udělat víc.’ povzdechla si.
‘Víc? Nemyslím, si že záchrana mého života je málo.’ odpověděla zmateně.
‘To jistě ne ale doufala jsem, že tě Deinara zbavím, po tom co se stalo. Teď ale nemohu, takže je šance, že na sebe budete dál narážet. Mrzí mne to.’ zavrtěla hlavou.
‘Ach tak.. myslíš ten jeho trest. Tím se nezatěžuj. Nějak to zvládnu. Co bych byla za vlka, kdybych se bála démona?’ usmála se.
‘Tvůj přístup je obdivuhodný, jednou ho to stejně dožene. Ale k důležitějším věcem. Za prvé ti gratuluji k úspěšnému vstupu mezi nás a za druhé tě musíme přiřadit ke kmeni. Pokud si vzpomínám, chtěla jsi pod Riel jako alchymista. Stále to platí?’ opřela se na židli vzad.
‘Děkuji a ano, stále to platí.’ přikývla.
‘Rozumím.. normálně by přijetí prováděl vůdce tvého cechu, jelikož ale nikdo takový momentálně neexistuje, tak ho zastoupím. Pokud máš teď čas, mohli bychom to udělat hned.’ dělala si u toho nějaké poznámky do svých papírů.
‘Jistě, dneska jsem nic neplánovala a čím dříve, tím lépe.’ přikývla s nadšením, které ji svítilo v očích.
‘Výborně, v tom případě mne prosím následuj.’ zvedla se Kiaran ze židle a vydala se směrem ke dveřím.
‘Mohu se zeptat?’ optala se, když ji napodobila.
‘Povídej.’ přikývla jí.
‘Kdo byli ti dva přede mnou? Stalo se něco?’ zeptala se starostlivě.
‘Hm..’ zaváhala Kiaran na chvíli.
‘To byla Siril, představená upírů. Zatím se tím nemusíš znepokojovat, stopaři to zvládnou. Pokud by se situace vyvinula jiným směrem, dozvíte se to i vy ostatní. Do té doby není třeba vytvářet paniku.’
‘Dobře, rozumím, děkuji.’ usmála se a zmizela s Kiaran v chodbě.
***
Zajímalo ji, co bude její zkouškou. Kiaran je zavedla až do sklepení, kde se zastavila přede dveřmi.
‘Prosím, vejdi.’ mávla rukou ke dveřím a tak ji poslechla. Otevřela dveře a dychtivě se nadechla. Přivítala ji vůně alchymistické laboratoře, voněla bylinkami a mastmi. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Zdálo se, že sem moc často nikdo nechodil.
‘Občas ji využijí naši léčitelé, když je nejhůř.’ odpověděla Kiaran, jakoby jí četla myšlenky a lusknutím zapálila louče na stěnách.
‘Tvým úkolem bude připravit lektvar. Nech se přitom vést Riel.’ přistoupila do středu místnosti, kde vytvořila ochranný kruh a poté znovu odstoupila ke dveřím, načež jí rukou pokynula ke kruhu. Vstoupila tedy do něj a čekala až Kiaran dokončí zaříkání.
‘Vzývám tu, které v žilách proudí magie. Vzývám tebe, Riel. Přijď mezi nás a posuď zda ta jenž touží, v sobě nese to, oč žádáš.’
Tělem jí projela neznámá síla, ze které ji naskočila husí kůže, ovíjela se kolem ní jako had. Věděla, že slova jsou jen na efekt ale mohla skutečně vyvolat přítomnost Ik’zaar? A jaký lektvar měla vytvořit? Bylo spoustu druhů a každý uměl něco jiného.
Zadívala se na alchymistické vybavení a najednou jakoby se jí sama zjevila odpověď. Systematicky začala hledat a brát potřebné věci a suroviny k přípravě, které si pak rozložila na pracovní desku. Bylo to tak jednoduché, že ani nevnímala co dělá, šlo to úplně samo. Jakoby to ani nebyla ona. Bez váhání krájela, drtila a vhazovala do kotlíku přísady, které dle potřeby promíchávala. Jak dlouho to trvalo? Hodinu? Dvě? Den? Nevěděla a s překvapením zjistila, že jí to ani nevadilo. Byla téměř u konce. Cítila to. Něco ji ale frustrovalo. Lektvaru něco chybělo. Ale co? Co?
Znovu obešla všechny stoly, skříně a police, které se v laboratoři nacházely a její frustrace rostla. Nic z toho se jí nelíbilo. Nic z toho nebylo dostatečně dobré. Co jí chybělo?
‘Víš přesně co potřebuješ.’ ozval se za ní tichý hlas. Překvapeně se ohlédla ke kotlíku a promnula si oči, jelikož měla dojem, že se nad kotlíkem vznáší žena s černými vlasy, jedním okem zlatým a druhým černým. Když však sundala ruce z očí neviděla nic než kotlík a páru nad ním. Možná měla z výparů halucinace. Možná si vymyslela i ten hlas. Ale byl tak skutečný…
Cizí magie se kolem ní ovinula jako had, který se ji zaryl hluboko pod kůži, přímo do krve, která se začala vařit. Zasyčela bolestí, hlavou ji znovu proletěla cizí slova.
Co potřebuješ?
Nedokázala uvažovat, krev v žilách se jí vařila a.. počkat. V očích jí zasvítilo. Jak to mohla přehlédnout? Jistěže potřebovala na dokončení krev. Tak snadné. Zasmála se, když vzala ze stolu čistý nůž.
‘Aiso!’ ozval se za ní povědomý hlas. Jak dlouho už ji volal? Se svitem v očích se otočila k ženské postavě u dveří. Vypadala.. nervózně? Ale živě. Měla dojem, že slyšela krev v jejích žilách proudit hlasitěji. Zvedla nůž a popošla pár kroků k ženě. Krev. Krev. Potřebovala krev. Žena před ní zavrčela, ale její nůž už se snesl dolů.
Na zápěstí ucítila řezavou bolest, jak nůž projel tkání. Přešla zpět ke kotlíku a natáhla nad něj ruku. Stačily jen tři kapky její krve na to, aby tekutina uvnitř kotlíku zčernala, stejně jako svět před ní.
*
Probudila se na něčí posteli. Nebyla u sebe, ale naštěstí ani v sanatoriu. Další hádku o propuštění by s tím léčitelem nezvládla.
V hlavě ji třeštilo a vzpomínky na poslední události se začaly vyostřovat. Jistě. Dělala ten lektvar a byla tam ta žena…
‘Aiso? Slyšíš mě?’ ozval se u ní povědomý ženský hlas. Kiaran.
Otevřela oči a prudce se posadila. Celá místnost se s ní zatočila.
‘Ten lektvar! Musím ho slít.’ pokusila se vylézt z postele, ale bylo ji v tom zabráněno.
‘Uklidni se. Vždycky se zajímáš o všechno ostatní dříve než o sebe?’ zeptala se Kiaran ustaraně.
Tahle věta ji zněla velmi povědomě. Kde už ji slyšela?
‘A krom toho si ho už slila. Držíš ho v ruce celou dobu.’ dodala po chvíli.
‘Cože?’ zadívala se na své ruce a opravdu. V pravé ruce svírala ozdobnou lahvičku, naplněnou černou tekutinou. Najednou jí spousta věcí přestala dávat smysl.
‘Co se stalo? Nepamatuji si, že bych ho slila.’ zavrtěla hlavou.
‘Pravdu říct.. vyděsila si mě. Od chvíle co jsi začala tvořit ten lektvar jsi byla jako v transu. Nevnímala jsi nic okolo, jen jsi chodila po poličkách jakobys znala laboratoř nazpaměť a jsem si jistá, že jsi tam byla poprvé. Pak ses zničeho nic začala hystericky smát, jakobys propadla šílenství. Myslela jsem, že tě posedl nějaký démon. Než ses sama pořezala, myslela jsem, že se s tím nožem vrhneš na mě. Když jsi lektvar dokončila, skácela ses k zemi jako bys byla mrtvá. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Stává se ti to často?’ vypověděla ji ve zkratce její verzi příběhu.
Zavrtěla hlavou.
‘Ne. Bylo to.. zvláštní. Normálně pracuji velmi pečlivě. Jistě občas nějaký ten výbuch nebo uteklý lektvar způsobím, jelikož jsem experimentální alchymista, ale nikdy jsem nebyla tak.. Od začátku jsem měla dojem, že je to až moc jednoduché, jakoby mě někdo vodil jako loutku.’ zamračila se jak se snažila vybavit si detaily.
‘Věděla jsem ale, že něco do toho lektvaru chybělo. Nemohla jsem přijít na to co a pak se objevila ta žena.’
‘Jaká žena? Nikdo tam nebyl.’ odpověděla zmateně.
‘Ale ano, byla přímo nad kotlíkem. Měla černé vlasy, jedno oko ji svítilo zlatě a druhé černě. Mluvila na mě. Říkala, že vím co potřebuji a pak.. měla jsem dojem jakoby mi nějaká cizí magie proudila žilami. Pálelo to, ale teď už ne.’ prohlédla si ruce, ale pokud se něco takového stalo, nikde po tom nebyly důkazy.
‘V tu chvíli mi to bylo jasné. Bylo to tak snadné řešení, že jsem byla až naštvaná, že mne nenapadlo dříve. Řízla jsem se a přidala svou krev do té tekutiny a pak.. nic. Jen tma.’ vypověděla zase svou verzi příběhu.
‘Hmm. Já osobně nikoho neviděla, ale jak to popisuješ… je možné, že to byla sama Riel. Možná si tě z nějakého důvodu sama zvolila. Tušíš k čemu by ten lektvar mohl být?’ naklonila hlavu ke straně, zatímco ze židle vstala a zamyšleně přecházela sem a tam.
‘Naneštěstí nemám nejmenší tušení. Nikdy jsem černý lektvar neviděla, jen olej na přebarvení oblečení. Upřímně si kromě krve ani nepamatuji, co jsem do něj dala.’ zavrtěla hlavou.
‘Rozumím. Jsem si jistá, že na to přijdeš. Pokud si tě sama vybrala, neměla by důvod nevěřit tvým alchymistickým schopnostem. Důležité je, že jsi v pořádku.’ znovu se zastavila a pak začala po kapsách něco lovit.
‘Jsem si jistá, že ano. A cítím se dobře. Od toho pádu mne teda bolí hlava, ale není to nic co by má magie nezvládla. Do večera budu v pořádku.’ usmála se.
‘Nemusím s tím do sanatoria, že?’ dodala po chvíli váhavěji.
‘Jistěže ne, pokud to není nic vážného, rozhodnutí je na tobě. Každopádně bych ti měla předat toto.’ natáhla k ní ruku s malou zlatou sponkou. Byl to magický, runový kruh, v jehož středu byl vyobrazen lektvar. Bylo to její oficiální přidělení k cechu alchymistů, kteří spadali pod Ik’zaar. Oči ji nadšením zasvítily.
‘Děkuji.’ opatrně si ho převzala a se skoro až posvátnou úctou si ho připnula na svou věrnou brašnu.
‘Myslím, že si ho zasloužíš. Vítej v kmenu Riel.’ Lunaris se na ni široce usmála, takže to vzala jako propustku. Pomalu vstala a přehodila si brašnu přes hlavu.
‘Ještě jednou moc děkuji. Pomůžeš mi prosím ven? Netuším kde jsem.’ prohrábla si vlasy.
‘Jistě, následuj mne prosím.’ pokynula ji ke dveřím.
‘Ach, skoro bych zapomněla. Brzy bude probíhat vlkodlačí hostina. Snažíme se sejít každý měsíc na nějakém místě. Tentokrát to bude Krčma u sťatého magika. Je to skvělá příležitost poznat ostatní.’ ozvala se Kiaran po chvíli, co spolu kráčeli chodbami sídla.
‘Je to povinné?’ zeptala se s mírnou obavou. Neměla ráda přecpané místnosti, kde hrozilo, že se o ni bude většina zajímat.
‘Ne, je to dobrovolná akce. Pokud se na to necítíš, chodit nemusíš.’ odpověděla, jakoby jí četla myšlenky. Úlevně si oddechla. Kdyby to bylo na otevřeném prostranství, kde by měla více volnosti, neváhala by.
‘Ach tak, chápu. V tom případě uvidím v jakém rozpoložení budu. Děkuji.’ usmála se, ale to už se ocitly u dveří, které vedly ven.
‘Není zač. Ještě jednou gratuluji ke vstupu mezi nás i do tvého kmene. Doufám, že se zase brzy setkáme.’ usmála se na ni a ona přikývla.
‘Rovněž děkuji. Na viděnou, Kiaran.’ a s těmi slovy zmizela venku.
