KAPITOLA 7
Seděla na zídce, jenž patřila k vyhlídce, která se nacházela nad řekou Imari. Bylo to jedno z jejích oblíbených míst. Byl tu klid, čerstvý vzduch a rozsáhlý výhled do okolí. V noci tu byl nádherný pohled na hvězdy. Doufala, že ji pohled přiměje myslet na něco jiného a trochu ji rozveselí. Měla dojem, že kromě její léčby jí nic nevycházelo. Za poslední dny se proléčila tak důkladně, že by už nikdo nepoznal, že nějaké pohmožděniny měla. Dokonce jí nezbyla ani jedna jizva. To byla ale zatím jediná světlá chvilka posledních dní. Deinara nenašla. Bylo jedno kdy a kde chodila, zkrátka a dobře se vypařil. Měla by být šťastná, protože to znamenalo, že v jeho blízkosti nedokáže nic pokazit. Na druhou stranu ho ale také nemohla varovat a to ji trápilo víc. S tichým povzdechem jí pohled opět spočinul na dopise, který držela v rukou a na kterém se až zlověstně vyjímala pečeť Lunaris. Cítila zvláštní brnění, které vyhodnotila jako nervozitu. Ještě jej stále nerozbalila a i když věděla, co tam bude stát, nějaká její malá část se s tím odmítala vyrovnat.
‘Jé, pardon nevěděl jsem, že tu někdo bude. Mohu se připojit?’ ozval se za ní mužský hlas. To ji vyvedlo z míry natolik, že leknutím vyjekla a nadskočila, čímž zároveň upustila dopis, který se začal zvolna snášet dolů do údolí.
Zmocnila se jí hrůza, když se zoufale, avšak marně snažila dopis zachytit. Než se stihla pořádně vzpamatovat a použít magii, obálka tyrkysově zazářila a pak zmizela. Ztuhla na pár krátkých chvil, než ji na rameno zlehka dopadla něčí ruka.
‘Já se moc omlouvám, nechtěl jsem vás polekat. Nate.’ podal ji neznámý obálku s pečetí Lunaris. Srdce ji nejdřív na krátko ztuhlo a pak se splašeně rozeběhlo úlevou. Oči ji zasvítily, když si od muže obálku převzala.
‘Já.. moc děkuji. Moc to pro mne znamená a.. omlouvám se za potíže, nečekala jsem, že sem někdo přijde.’ následovala pohledem mužovu ruku k jeho tělu a obličeji.
Co ji zarazilo, bylo, že muž byl oblečen do dlouhého černého kabátu i přes to, že bylo teplo. Zřejmě tím maskoval levou ruku, která byla celá omotaná obvazy. Dokonce jí přišlo, že je větší, než by měla být. Co ji zarazilo podruhé, byl obličej. Byl bledý, skoro jako u upíra a dominovaly mu dvě jasné oči. Obě doslova zářily tyrkysovou, jako jeho magie před chvílí, barva se však v okolí panenek měnila v jasně rudou. To ji donutilo přemýšlet, co je vlastně zač. Nikdy nic podobného neviděla a odmítala uvěřit, že byl člověkem nebo upírem. Tahle země byla vážně podivná.
‘V prvé řadě jsem polekal já vás. Doufám, že váš dopis je v pořádku.’ magická záře z jeho očí pomalu zmizela, ale barva zůstala.
Opatrně dopis prohlédla, neměl jedinou pomačkaninu.
‘Naštěstí je v pořádku, díky vám. Je pro mne moc důležitý. Ještě jednou děkuji.’ usmála se na cizince a nabídla mu místo na zídce.
‘Tomu rozumím, od nějakého fešáka?’ opřel se o zídku vedle ní.
‘Ne, to ne.’ krátce se zasmála a potřásla hlavou.
‘Jak potom víte, že je důležitý? Neotevřela jste ho.’ odpověděl mírně zmaten.
‘Protože jeho obsah rozhodne o mém osudu a i když vím, že tam bude odmítnutí, nějaká část uvnitř mě stále doufá v opak. Proto není otevřený.’ vysvětlila tiše a znovu přejela prsty po pečeti.
‘Hmm, to je vskutku zapeklitá situace, ale čím dříve zjistíte pravdu, tím rychleji ta bolest bude za vámi. Ale k tomu potřebujete otevřít ten dopis.’ těkl pohledem mezi ní a dopisem.
‘A-asi mi na to chybí odvaha.’ zaváhala.
Měl ale pravdu. Dokud dopis neotevře nebude mít jistotu. Dlouze vydechla a třesoucími se prsty rozlomila pečeť. Snažila se vytáhnout papír z obálky, ale nedařilo se jí to.
‘Pokud to není přísně tajné, mohu to nejdříve přečíst já a pak teprve vy. Uleví se vám.’ nabídl jí.
‘Když mi řeknete, co jste ve skutečnosti zač.’ odpověděla po chvilce váhání.
Znalost za znalost jí zněla jako fér obchod. Obočí mu nejprve vyjelo tázavě vzhůru, když se ale jeho pohled setkal s tím jejím, zamračil se a na pár chvil zavřel oči.
‘Dobrá.. tuhle nabídku jsem schopný přijmout. Navíc mám tušení, že byste se odpovědi snadno nevzdala.’ přikývl nakonec a opatrně si z její, stále se třesoucí, ruky obálku převzal.
Vytáhl dopis na denní světlo a přečetl si ho. Koutek úst se mu na konci zvedl do úsměvu a dopis jí podal zpět.
‘Nečekal bych, že budete mít strach zrovna z vlkodlačího rozhodnutí, když jste mluvila o osudu. Myslím, že byste si to měla přečíst sama.’
Tázavě se na něj zadívala, ale dopis si převzala. Ruce se jí ještě stále lehce chvěly, když se začetla do dopisu.
Vážená slečno d’Aey,
vzhledem k nedávným událostem, kterými jste si prošla, jste byla souzena dle běžných výběrových postupů.
Je mi proto ctí Vám oznámit, že jste byla PŘIJATA, jako budoucí člen naší smečky.
Prosím tímto zároveň o potvrzení termínu k přijímacímu rituálu.
S pozdravem,
Lunaris Kiaran Sigraile ard’Noix
Musela si dopis přečíst ještě třikrát a k tomu se štípnout, jestli se jí to nezdá. Nezdálo.
‘Ale jak? Vždyť jsem skoro.. co?’ nechápavě na dopis hleděla.
Měla neuvěřitelnou radost, že se jí to nakonec povedlo, ale zároveň nerozuměla spoustě věcem. Co myslela těmi nedávnými událostmi? Vždyť skoro zabila jednoho z nich. Pár modřin snad nebylo nic závažného. Nebo bylo? Měla dojem, že jí něco důležitého unikalo. Ale co? Zamyslela se nad trestem pro Deinara i slovy samotné Lunaris, ale nedokázala si to spojit do souvislosti.
‘Nejste šťastná?’ ozval se muž vedle ní.
Skoro ho v zamyšlení přeslechla.
‘Oh, ne, ne, jistě že jsem šťastná. Toužím po tom celý život jen.. mi to nedává smysl vzhledem k tomu, co se stalo. To je vše.’ krátce se zasmála a schovala dopis zpět do obálky.
‘Děkuji za pomoc. Takže… co jste vlastně zač? Protože určitě nepatříte k lidem, upírům a ani vlkům.’ zeptala se zvědavě.
‘A z poloviny byste měla pravdu. Znáte pojem Ilaris?’ optal se.
‘Ne naneštěstí mi to označení nic neříká.’ zavrtěla hlavou.
‘A jsem Aisa.’ představila se mu vzápětí.
‘Arzael.’ na tváři se mu objevil úsměv a pak pokračoval dál.
‘Za Ilaris se ve spirituálním světě označují bytosti, jenž mají dvojí krev. Ve většině případů a tedy i v případě mém, se jedná o půl člověka a půl démona. Většinou se tváříme jako lidé, protože k nim máme vzhledově nejblíž. Někteří jedinci mohou mít více či méně viditelné části astrálního světa. Oproti lidem jsme ale, díky démonské krvi, daleko silnější. To si ale vybírá svou daň, jelikož jednou za čas potřebujeme strávit nějaký čas za Hranicí, jinak hrozí, že démonská stránka převezme kontrolu nad tělem.’
‘Chápu, to je vážně zajímavé.. hádám, že tvoje ruka je tedy toho astrálního aspektu. Nechceš budit příliš pozornosti, což je moudré, protože místní démonisté jsou.. příšerní.’ povzdechla si a prohrábla si vlasy.
‘Přesně tak, nerad bych pak někomu něco zbytečně vysvětloval.’ opravil si rukáv kabátu, který mu sjel, když studoval její dopis.
‘Když ale ve fyzickém světě hrozí, že ztratíte kontrolu, proč se nepohybujete jen ve spirituální sféře?’ zeptala se zvědavě, zatímco hledala svůj deník, do kterého by si nové poznatky mohla zapsat.
‘Především kvůli jídlu. Démoni a jiní obyvatelé za Hranicí jsou živeni esencí onoho místa, protože jsou čistě spirituální. Ilaris ale mají lidskou krev, takže nám esence nestačí. Musíme jíst normálně.’ vysvětlil a sledoval, jak si jeho slova pečlivě zapisuje.
‘Vždycky si všechno zapisuješ?’ zeptal se nevěřícně.
‘Ne, vždycky ne. Pokud mi ale přijde něco zajímavého, důležitého nebo nového, ráda si to zapíšu a případně udělám vlastní výzkum.’ pokrčila rameny a položila si deník do klína.
‘O vaší rase, či její odnoži, jsem ještě neslyšela, takže mne to přirozeně zaujalo.’
‘Překvapuje mne, že jsi ještě stále tu. Většina lidí hned.. panikaří.’ obrátil pohled do údolí, které se rozprostíralo před nimi.
‘Jeden si nevybírá, jako co se narodí. Pokud nezačneš vědomě terorizovat okolí, je mi jedno jestli máš démonskou ruku, křídla nebo roh jednorožce.’ protáhla se, zabalila deník s dopisem zpět do brašny a seskočila ze zídky na zem.
‘Jsem ráda, že jsem tebe a tvou rasu poznala. A nejen proto, žes mi dodal odvahu otevřít ten dopis.’ krátce se zasmála a oči ji zajiskřily.
‘Budu už ale muset jít, potřebuji nabrat energii na přijímací rituál. Doufám, že se zase uvidíme Arzaeli.’ zamávala mu na rozloučenou a vydala se domů.
‘Naviděnou.’ zadíval se za jejíma zádama delší dobu, než by měl. Měl pocit, že právě našel, co hledal.
***
Snahu o Deinarovo nalezení oficiálně vzdala v poledne před přijímací zkouškou. Když přišla domů po setkání s Arzaelem, uvědomila si, že přes její radost z přijetí na démonického vlkodlaka zapomněla. Nemohla ale oddalovat rituál a ani nechtěla. Už tak potřebovala energii na to, aby rituál samotný vůbec přežila. Jak zjistila, poslední roky nebyly pro rasu příliš dobré. Z trhlin astrálního světa sem pronikala otrávená esence, která narušovala průběh rituálu. Spousta nováčků tak nepřežila kvůli oslabení, příliš velkému množství démonů, které se dostalo přes ochranou bariéru a nebo jejich duše nenašla cestu zpět. Byla tak za dlouhou dobu novým zájemcem.
Rituál samotný byl náročný pro obě strany. Na začátku se sešel uchazeč a ostatní vlci, z nichž jeden byl stanoven Průvodcem. Ten měl za úkol přijímaného kousnout a následně chránit uvnitř ochranné bariéry, ve které byli jen oni dva. Zbytek vlků zůstal mimo bariéru a chránili uchazeče a Průvodce před nebezpečími. Ve chvíli, kdy Průvodce přijímaného kousl, byla duše tou bolestí vytržena z těla a vystřelena do astrálního světa, kde musela najít svůj cíl a vrátit se zpět. Zároveň to však otevřelo nejen trhlinu v Hranici, přes kterou mohli do světa volně vstupovat démoni a jiní obyvatelé z druhé strany, ale zároveň krev ze způsobeného kousnutí mohla ovlivnit i vlky, jenž měli za úkol chránit bariéru. Jelikož byla lidská krev zakázaná, byla velkým lákadlem a každý z vlkodlaků na ni reagoval jinak. Proto se někteří z vlků mohli neúmyslně postavit na stranu démonů, za což pak ale platili vysokou duševní cenu.
A teď tu stála, uprostřed lesa a čekala, až se celý rituál provede na ní samotné. Lhala by kdyby řekla, že není nervózní z toho, co se stane, ale se svým osudem byla smířená. Buď projde astrálem a bude žít jako vlk nebo zemře. Byla však ráda že se rituál má odehrát v lese. V lese se vždycky cítila lépe. Párkrát se nadechla a vydechla, aby uklidnila splašené srdce. To už však začali přicházet i ostatní. Některé tváře nepoznávala, ale jiné si pamatovala z ústní zkoušky. Mezi nimi i příchozí Lunaris, Lyrii nebo.. skoro se jí zastavilo srdce, když se ze tmy za Lunaris vyloupl jako stín, zahalen pláštěm a kápí. Poznala ho podle chůze, byla ledabylá a působila dojmem, že má na všechno spoustu času. Cítila jak ji pomalu naskakovala husí kůže, když se jeho magie dostala do její blízkosti. Co tu dělal? Skoro celý, mohl to být týden, se ho snažila najít a nic a teď tu stál jakoby se nic nestalo. Snažila se na něj přestat zírat. Měla dojem, že naklonil hlavu lehce do strany a ušklíbl se.
Vsadím se, že by se tolik nešklebil, kdyby věděl co ho čeká. pomyslela si.
Bylo jí těžko za něj, prostě to nebylo fér.
‘Aiso.’ vytrhl ji ze zamyšlení hlas Lunaris.
‘Jsem ráda, že jsi dorazila. Víš jak rituál probíhá?’ zeptala se.
‘Ano. Kolem mne a mého Průvodce, se vytvoří ochranná bariéra, která nás bude chránit. Původce mne následně kousne do ramene, čímž mou duši pošle do astrálního světa, odkud se musím vrátit, jinak zemřu.’ shrnula to.
‘A že bys nebyla první..’ ozval se Deinar tiše zpoza Lunaris. Ta po něm střelila přísným pohledem, načež odpověděl jen pokrčením ramen.
‘Měla by vědět jaké má šance.’
‘Vím, jaké jsou mé šance. Nebojím se smrti, jen toho, že má jméno.’ propálila jej pohledem, nad čímž se znovu ušklíbl a v očích mu zajiskřilo.
‘Je pravda, že v posledních letech, se nám příliš nedařilo. Nyní máš poslední šanci si to rozmyslet. Pak už bude pozdě.’ přerušila jejich tichou rivalitu Lunaris, proto pohled obrátila k ní.
‘Jsem pevně rozhodnutá. Necouvnu.’ zavrtěla hlavou. S mírným úsměvem Lunaris přikývla.
‘Deinare.’ kývla hlavou směrem k Aise, která v tom okamžiku ztuhla na místě. Nebude jejím Průvodcem zrovna on, že ne? Sledovala jak si z hlavy stáhl kápi, vydal se směrem k ní a, k její úlevě, za ní, kde vytáhl z kapsy tři malé ampulky s esencí. Jednu po druhé otevřel a nakreslil s nimi na zemi tři vzájemně se protínající kruhy. Budoucí bariéru. Neměla tušení zda ji zjištění, že není jejím Průvodcem uklidnilo nebo děsilo, protože byl ten co položil základ bariéry. Možná s tou smrtí nepřeháněla.
‘Lyrie, ujmi se prosím našeho uchazeče.’ ozval se hlas Lunaris znovu a jí se trochu ulevilo. Jistě, neznala ženu natolik, aby jí mohla říkat přítel, ale zároveň byla kromě Deinara jediná, koho viděla víckrát.
‘Ahoj, jsem Lyrie, dneska budu tvým Průvodcem. Prosím, vejdi do kruhu.’ pobídla ji, když Deinar dokončil svou práci.
Postavila se přímo do protínajících se kruhů, kde byla bariéra nejsilnější. Lyrie vešla hned za ní, vytáhla z pouzdra u pasu dýku a řízla se s ní do dlaně, aby následně bariéru dokončila. Ta kolem nich stříbřitě zasvítila a uzavřela je pod poloprůhlednou stěnou. Od teď nebylo možné se přes bariéru jen tak dostat.
‘Jsi připravená?’ zeptala se Lyria tiše, když ji vzala za ramena. Než jí však stihla odpovědět, žena strnula v transu a ramena jí stiskla o něco víc.
‘Falešný prorok kráčí.. Otrávený tesák bodá.. Bílá sestoupí v půlnoc.. Vyhaslá hvězda padá.. Svět bez milosti zaniká..’
Z tváří se jí vytratila veškerá barva. Bylo to další proroctví. Nebo alespoň jeho části. Kolik na sobě mohla mít jedna osoba proroctví? A proč neznělo stejně, jako to první? Změnilo se, protože byla v jiném světě? A i tak ho to zřejmě nezachránilo. Poslední slova ji zněla v uších. Bylo jedno co udělá, svět stejně zahyne. Vyděšeně se rozhlédla po ostatních. Vypadali, že si z vidiny vrásky navíc nedělali. Proč? Otočila se znovu k Lyrii, která pomalu přišla zase k sobě.
‘Omlouvám se. Ať už jsem říkala cokoliv, neber to vážně. Mé vidiny jsou náhodné a velká část se jich nikdy nestane. Tak, můžeme?’ naklonila hlavu ke straně jakoby se nic nestalo.
Věděla, že by to měla být slova útěchy, ale měla dojem, že se zrovna tato slova naplní. A nebude to hezký pohled. Zavrtěla hlavou a hluboce se nadechla.
‘Můžeme.’ potvrdila.
‘Poprosím, aby sis sedla nebo klekla, co je příjemnější.’ vyzvala ji Lyria, načež se kolem ní začala ovíjet zářivá mlha. Začala se měnit do své vlčí formy.
Opatrně si tedy sedla a odložila svou věrnou brašnu stranou. Pak si stáhla z ramene rukáv trička, aby umožnila rusému vlkovi před ní lepší přístup ke klíční kosti. Neušlo jí, že i někteří vlci za bariérou se již začali měnit. Věděli co přijde a stejně tak i ona. Rusý vlk ji opatrně obešel, zastavil se za ní a pak ji bez varování kousl. Bolest ji zachvátila celé tělo, měla dojem, že hoří. Zahlédla už jen jak si rusý, tlamu si olizující, vlk sedl vedle ní a pak svět pohltila temnota.
