KAPITOLA 8
Když znovu otevřela oči, nacházela se ve světě, jež byl velmi podobný tomu, který viděla naposledy, byl jen více zbarvený do světlých až pastelových barev. Když se zadívala pozorněji, všimla si jistých nezaměnitelných detailů, které prozrazovaly, že není ve světě hmoty, ale v tom astrálním. Vlci, kteří dříve stáli kolem ní a bariéry, se teď proměnily v nejasné stínové obrysy. Všimla si, že jsou všichni v pohybu, zřejmě měli co dělat. Co ji však upoutalo, byly stíny v místě, kde stála Lunaris s Deinarem. Vypadalo to, jakoby se ten Deinarův ohnal po Lunaris a ta zaútočila zpět. Co se tam dělo?
Zjistíš to pak. Teď musíš najít své vlčí já. připomněla si a rozhlédla se po astrálním světě, načež se zkusila vydat hlouběji do lesa. Po chvíli chůze si uvědomila, že vůbec nekulhá, noha ji dokonce vůbec nebolela a ani kousnutí na rameni necítila. Celá byla vlastně poloprůhledná a najednou chápala, proč bylo tak snadné se ztratit a nevrátit se.
‘Aiso!’ ozval se z úplně opačného směru tichý hlas.
Zastavila se a zaposlouchala, hlas ji neustále volal. Možná to bylo to místo, kam měla jít? Vydala se pomalu směrem k hlasu. Jak se dostávala blíž a blíž, hlas byl hlasitější.
‘Aiso.. Aiso.. Aiso!’ téměř se za hlasem rozběhla jak byl blízko.
‘Kde jsi tak dlouho, Anaiso?’ ozval se z ničeho nic hlas jejího bratra. Zarazila se na místě. Enaio. Oficiálně se tak skutečně jmenovala, ale v její rodině jí nikdo nikdy neřekl Anaisa. Enai. Vždy pro ně byla Isa nebo An. En. Celým jménem ji oslovovali jen lidé zvenčí. Aby alespoň částečně zamaskovala svůj původ, začala používat zkráceninu Aisa.
‘Tak pomalá… Pořád na tebe jen čekáme.’ hlas jejího otce jí projel tělem a jeho náhlé zjevení ji vytvořilo husí kůži. Začala pomalu couvat. Tohle nemohlo být správně.
‘Jsi tak slabá.. není divu, že jsi nás nezachránila..’ vrazila do svojí matky. Rychle se otočila, aby se setkala s párem hladových očí.
‘Démon.. nikdy bych tě nechránil vlastním tělem.. Navždy budeš sama…’ nechtěla se otočit k bratrovi. Tohle nebylo skutečné, nemohlo být. Po tváři ji stekla slza.
‘Tak slabá… pomalá.. zničí svět..’ začaly přízraky prozpěvovat. Kvůli způsobenému šoku si ani nevšimla, jak se kolem ní začaly stahovat další tmavé stíny. Probral ji až fyzický dotek jedné z bytostí. Vyjekla a začala se skrze stíny prodírat pryč.
Jedna z nás.. jedna z nás.. hučely jí v hlavě hlasy jeden přes druhý. Bylo to tak moc podobné jejímu snu, že zpanikařila. Byla to vůbec ještě realita nebo jen další z jejích snů?
Jak mi chceš něco dokázat, když to sama nezvládneš, dítě? ozval se jí v hlavě Deinarův výsměšný hlas.
Bezva, nejenže ji poslední dobou trýznil v tom hmotném světě, ale ještě s tím začne i v tom druhém. Ohlédla se, ale jeho přízrak nikde neviděla. Možná to bylo dobře, byla si totiž celkem jistá, že by na místě zemřela hrůzou. Měla by na něj už přestat myslet, jinak se zblázní. Ale imaginární hlas měl pravdu. Nemohla splnit svůj slib, pokud to nezvládne. Nikdy se k démonům nepřidá, nestane se jednou z nich. To raději zemře. Hlas její rodiny ji lákal do záhuby. Chtěli ji rozptýlit a dostat tak daleko od jejího těla, že nebude možné se vrátit.
Na ruce pocítila zvláštní, mokrý dotek. Jakoby se jí dotkl psí čumák a následně se ozvalo táhlé zavytí. Rozběhla se tím směrem, daleko od blížících se postav. Kolik už uplynulo času? A jak tady čas vůbec fungoval? Běžela lesem kolem stromů směrem k zavytí. Musí se dostat ke svému já a pomoci jim tam venku. Kdo ví, kolik démonů její krev přivolala.
Pomalu začínala ztrácet naději, když v tom.. mezi přízračnými stromy zahlédla slabě zářící světlo. Rozběhla se k němu a démoni v její hlavě začali kvílet o to víc. Přikryla si uši, aby hlasy zčásti umlčela a všimla si, že svítí zlatě, stejně jako její oči. Přitahovala je k sobě. Jelikož se nezadýchávala, přidala v běhu ještě víc. Před ní se objevilo stejnobarevně zářící světlo, které se však s každým jejím krokem zmenšovalo a vytrácelo.
‘Ne!’ vyhrkla vyděšeně. Na posledních pár kroků se odrazila a skočila po mrákotajícím světle. Svět kolem ní zezlátl a pak zčernal.
***
Něco bylo špatně. Bolest do ní narazila jako beranidlo. Sotva zvládla dýchat, měla dojem, že se uvnitř ní něco láme a přesouvá. Chtěla volat o pomoc, ale jediné co slyšela bylo jen dlouhé, zoufalé vytí. Vedle ní se ozval tichý vrčivý hlas.
‘Je to v pořádku, uklidni se Aiso.’
Vyskočila na všechny čtyři a s vrčením se otočila. Kvůli bolesti neviděla ostře ale rozmazaně, takže se před ní objevila zhruba stejně velká rezavá šmouha.
Další démon. blesklo jí hlavou.
Začala vrčet a vrhla se po démonovi. Ten to zřejmě nečekal, takže do něj narazila plnou silou. Slyšela jak něco křuplo, ale nezabývala se tím. Povalila démona na zem a začala utíkat směrem pryč. Nevydrželo jí to moc dlouho, než narazila do bariéry. Začala zběsile pobíhat kolem dokola, nemohla tu skončit uvězněná s dalším démonem. Začala bezhlavě narážet do poloprůhledné zdi. Než si všimla kruhů na zemi. Přejela po nich packou jednou, podruhé a pak začala hrabat, aby kruh porušila. S každým hrábnutím, ji tělem projelo zabzučení, jako kdyby se dotkla elektrického drátu. Chtěla ale pryč, takže ve své snaze vytrvala. V bariéře se po chvíli vytvořila díra natolik velká, aby tama prolezla. V tu chvíli se za ní ozvalo další vrčení, ale to už bariérou prolezla a zmizela venku.
Ucítila vzduch, teplý, vlahý, nasycený vodou a lesem. Cítila spoustu pachů, kterých si dříve nevšimla a slyšela víc, než by měla. To ji zrovna teď ale nepomáhalo. Zvuky se jí zarývaly do uší a znásobovaly bolest. Pokusila se je zakrýt tlapami, ale nešlo to jako s rukami. Celá se otřepala a znovu zavyla, načež se rozběhla pryč, všude kolem ní se míhaly další démonské šmouhy, jenž se jí snažily popadnout. To se jim ale nepovede. Kdo se dostal příliš blízko po tom se nemilosrdně ohnala. S každým krokem cítila bolest, ale les který cítila poblíž, ji motivoval k pokračování. Ohlédla se, aby zjistila jak daleko svým pronásledovatelům unikla a následně do něčeho tvrdého narazila. Táhle zakňučela bolestí, kterou ji srážka způsobila. Zvedla hlavu vzhůru, šmouha před ní byla mnohem větší než ty ostatní. Začala napůl kňučet a napůl vrčet, zatímco pomalu couvala. Démon nad ní tiše zavrčel a pomalu se přiblížil, dlouhou ruku natáhl směrem k ní. Znovu zavrčela a vystartovala po natažené ruce. Zakousla se do něčeho huňatého. Démoni chutnali odporně na to, jak dobře voněli. Párkrát škubla, než ji něco popadlo zezadu za krk a odhodilo stranou. Zakňučela bolestí, když dopadla a aby démona mohla oklamat, vyběhla vpravo a následně se stočila vlevo. Musela hlouběji do lesa. Tam se určitě schová, zase jí bude líp. Z ničeho nic ztratila pevnou půdu pod nohama a tak sebou v démonově náruči zaškubala. Démon její trik prohlédl a teď ji pevně držel, ať se bránila sebevíc. Síly ji pomalu opouštěly a bolest ji omezovala čím dál víc. Pomalu boj vzdala, za což se jí dostalo položení na zem. Stále však nebyla volná. Jednu ruku jí démon položil na čumák a druhou ji držel na žebrech, aby se nemohla hnout. Dostali ji. Pomalu, vyčerpaně dýchala, zavřela oči a nechala bolest, aby ji pohltila.
*
Sledoval jak s Lyrií vstoupila do bariéry. Za poslední týden se od Kiaran prakticky nehnul, protože ho nepustila dál než na pět kroků od sebe. Konečně si mohl dovolit protáhnout kosti a trochu se naposledy pobavit. Sledoval, jak spolu ty dvě mluví a pak se to zvrtlo. Lyria vstoupila do jedné ze svých vidin. Už dlouho ji neviděl takhle mimo, proto nebral věci na lehkou váhu. Normálně to její vidění fungovalo tak, že jen tak z ničeho nic něco zablábolila. Jenže teď se té malé přímo dotkla. Muselo to být něco velkého, když takhle reagovala. Sledoval i reakci té malé. Vypadala vyděšeně, ale připadalo mu, že se bojí víc těch slov než situace samotné. Kolik toho věděla? Co byla zač? Jak by mohlo obyčejné dítě zničit svět? Souviselo to nějak s tím jantarovým démonem?
Z myšlenek ho vytrhla vůně krve. Byla silná, ale jeho nechávala v klidu. Na krev naštěstí nereagoval jako ostatní, kdyby ano, zabil by to dítě už když ho měla tehdy v péči. Koho to ale nenechalo v klidu byla Kiaran, což ho přinejmenším fascinovalo. Většinou se ovládala dobře. Sledoval jak se ostatní začali měnit a jak trhlinami začali proudit démoni.
Nejdřív se postará o Kiaran a pak se uvidí. Postavil se před měnící se Lunaris.
‘Ustup.’ zavrčela, z tlamy jí odkapávaly sliny.
‘Ne.’ stál dál na místě a měřil si ji pohledem. Kolem něj se začala tvořit černá hustá mlha.
‘Nebude nikomu chybět. Nikdo ji nebude shánět. Je to sirotek, nemá žádnou rodinu.’
‘Měla by ses začít chovat jako Lunaris.’ viděl jak se její srst naježila a zavrčela více agresivněji. Brzy zaútočí.
‘S prominutím, madam.’ způsobně se uklonil a přeměnil do své humanoidní podoby, načež Kiaran jednu vrazil. Ta zavrčela a zaútočila zpátky. Nechal ji zakousnout, aby ji mohl popadnout a praštit s ní o zem. Následně ji popadl a odhodil stranou. Vyšvihla se rychle a přešla znovu do útoku. Přikrčil se a když mu vytrhla pár chlupů, podebral ji za žebra drápy. Bylo těžké se přes hustší srst dostat, ale nebylo to nemožné. Ne pro něj. Jako lykan byl v boji mnohem obratnější než vlk. Aby poškození umocnil, Kiaran do rány se zavrčením nakopl. Zakňučela a zůstala ležet, aby nabrala sil. Se štěstím ji vyřadil do konce rituálu. Regenerace byla rychlá, ale ne dost rychlá.
Během chvilky vyřadil z boje další vlky, kteří nedokázali odolat vůni krve a pak se se zbytkem vrhl na démony, kteří přes trhliny pronikali do světa. S každou bolestí, kterou pocítil, byl rychlejší a dravější.
Nebyl to jednoduchý souboj a vyřadil spoustu vlkodlaků, ale většinu z nich se podařilo úspěšně odrazit zpět. Zbývaly už jen zbytky. Na několika místech měl vytrženou srst, na zádech mu zůstalo několik stop od jejich drápů a na rukou měl kousance. Určitě ale dopadl mnohem lépe, než ostatní. Většina z nich nemohla vstát. Možná by nebyl od věci nějaký léčitel v poli. Léčitel nebo alchymista. Zadíval se směrem k bariéře, kde se Lyrie pokoušela dát té malé signál tím, že do ní šťouchala čumákem, dokonce zavyla. Byla tam už moc dlouho. Astrální svět byl zrádný v tom, že dokázal ze srdce vytáhnout veškeré touhy a obavy, překroutit je a využít proti narušiteli.
Jak mi chceš něco dokázat, když to sama nezvládneš, dítě? pomyslel si jízlivě.
Když po něm skočil jeden ze zbývajících démonů, zavrčel a udělal s ním krátký proces. Po té se vrhl i na ty zbývající. Bolest mu zpívala v těle a on ji ochotně využíval. Už to byla nějaká doba.
Jakmile se za posledním démonem zavřela poslední trhlina v Hranici, znovu se zadíval směrem k bariéře a zamračil se. Něco bylo špatně. Dokonce i Lyria vypadala vyděšeně. Kolem těla na zemi se začala zhmotňovat hustá, temně zelená aura zpoza které k němu dolehlo praskání kostí. Zavrčel. To nebylo dobré. Měnila se. Ještě nikdy neviděl, aby se kdokoliv proměnil během rituálu. Problém ale byl, že teď tou bolestí trpěla víc. Vlčí kousnutí bylo dost bolestivé a první přeměna jakbysmet. Sledoval jak tmavý vlk, ležící na zemi, ztěžka dýchal než dlouze zavyl bolestí a zoufalstvím. Umírala. Pokud se nepřevtělí zpět a neodnesou ji do sanatoria, zemře jim. Sledoval jak k ní Lyrie přistoupila a promluvila na ni. Vlk se vymrštil a zavrčel, načež se vrhl po Lyrii. Uslyšel křupnutí. Zřejmě Lyrii svou vahou zlomila tlapu. Musela být zmatená, možná si ani neuvědomovala, co se děje. Slyšel jak vlk narazil do bariéry. Znovu a znovu. Takhle se ven nedostane. Musela by vymyslet něco silnějšího než náraz. Sledoval jak se vlk zastavil a párkrát hrábl po ochranném kruhu. Bariéra se zachvěla a to bylo znamení, aby začal zuřivě hrabat a vzniklou dírou se protáhl ven, zcela ignorující Lyriino vytí zevnitř. Nečekal, že by bariéru zvládla tak rychle obejít, musela tím ale jen posílit vlastní bolest. Sledoval jak se vlk venku posadil a tlapami si pokusil zakrýt uši. S podivem zjistil, že to byla pravděpodobně nejroztomilejší věc jakou kdy viděl. Koule chlupů, co se snaží zakrýt si uši. To dítě bylo s každou jeho akcí zajímavější. Když zjistila, že tlapy nepomůžou, znovu zavyla a vystřelila směrem k lesu. Ostatní už si problému také všimli a pokusili se ji zastavit ale marně. Jelikož se neovládala, prudce do nich vrážela a povalovala je na zem. V hlavě se mu při pohledu na ni zrodil plán, který by mohl hrát v jeho prospěch. Potěšeně se sám pro sebe uchechtl. Zastaví ji sám. Rozběhl se za ní, aby ji odřízl cestu, což se mu díky její chvilkové nepozornosti také povedlo. Narazila do něj, což vyvolalo další bolestivé kňučení. Zvedla k němu hlavu a instantně stáhla ohon mezi nohy, srst se jí naježila a začala s tlumeným vrčením a kňučením couvat pryč. Oči měla zakalené bolestí a strachem. Chtěl požádat Totem o Dar hlasu, ale zklamal ho už tolikrát, že mu tentokrát nevyhověl, takže jen hluboce zavrčel. Natáhl po ní tedy ruku, chtěl v ní vzbudit pocit důvěry, ale zřejmě si to vyložila jako útok a tak se mu se zavrčením zakousla do předloktí a začala trhat. Zavrčel zpět a druhou rukou ji popadl za kožich za krkem. Škubl za něj a s kňučením ji odhodil o kus dál. Zůstala chvíli ležet, než se znovu zvedla a pokusila se ho oklamat. Viděl to na ní mnohem dříve, než na to přišla sama. Už od útěku z bariéry se snažila dostat k lesu a jelikož vlk v proměně reagoval více podle pudů než rozumným uvažováním, snažila se jít jen jednou cestou. Když ho míjela, popadl ji kolem těla a zvednul do výšky. Byla těžká a když sebou začala škubat, tak ještě víc, sotva ji udržel. Cítil ale jak z ní síla vyprchává. Jak se unavuje a vyčerpává s každým pohybem. Dobře. Když se přestala bránit, položil ji na zem a zamezil rukami její čumák a hruď, kdyby se ještě o něco chtěla pokusit. Překvapilo ho, jak byla měkká. Vlci měli zpravidla drsnou a hrubou srst, ona byla ale skoro jako plyšová hračka. Nebo štěně. Párkrát ji po srsti rukou přejel. Cítil jak ztěžka a zprudka oddechuje. Potřeboval ji uklidnit a tak do ní vpustil trochu své magie. Mírně se pod ním napjala, pak vlk zavřel oči a znehybněl. Kolem těla se znovu objevila hustá zelená mlha a když zmizela, odhalila ženské tělo v potrhaných šatech. Sotva ji zakrývaly a horká kůže se jí leskla potem. Jelikož už nepředstavovala nebezpečí, postavil se a přeměnil zpět do lidské podoby. Přehodil přes sebe svůj plášť a zamířil do lesa.
‘Ty ji ani neodneseš?’ ozval se za ním hlas Kiaran, která se podobně jako ostatní také přeměnila zpět.
‘Ne.’ odpověděl aniž by zastavil.
‘Proč? Jsi jediný kdo z nás všech stojí na nohou. Potřebuje do sanatoria.’ hlas přešel do zavrčení. Zastavil se a otočil.
‘Není to má starost.’ pokrčil rameny.
‘To ti ji není ani trochu líto? Po všech těch měsících je první které se to podařilo a ty ji prostě necháš umřít polonahou v lese?’ snažila se k němu dojít. Rána pod žebry ji stále krvácela.
‘Odnesu ji když zrušíš můj trest.’ odpověděl chladně, aniž by uhnul pohledem.
‘To se nestane.’ v očích se jí znatelně odrážel šok.
‘Ale stane. Jak jsi řekla, jsem jediný, kdo to může z vás všech udělat. Můžeš si vybrat Kiaran. Zrušíš celý můj trest, já to štěně na zemi odnesu do sanatoria a přežije nebo se mě zbav a to štěně tu zahyne, společně s tvou reputací a možná i rasou samotnou. Vždy mě tak trochu zajímalo, jak budou lidé reagovat až zjistí, že je vlkodlaci neochrání.’ na rtech se mu objevil ledový úsměšek.
‘Můžu ti to přikázat.’ zavrčela.
‘Oba víme, že na to nemáš dost síly. Za porušení Krevní přísahy se platí vysoká duševní daň. Takže?’ nehnul ani brvou, ale věděl že vyhrál ve chvíli kdy se Kiaran zablýsklo v očích.
‘Fajn. Jsi zproštěn viny i trestu, nadále jsi právoplatným členem smečky. Otec i Matka jsou svědky mého rozhodnutí.’
‘Děj se tvá vůle Lunaris.’ lehce se uklonil a vrátil se pro bezvládné dívčí tělo. Sundal si plášť z ramen a Aisu do něj zabalil.
‘Měla u sebe brašnu.’ došourala se k nim i Lyria. Jednu ruku měla volně svěšenou podél těla a druhou mu podávala brašnu. Mlčky si ji vzal a přehodil přes sebe. Následně zvedl i Aisu a vyrazil s ní k sanatoriu.
‘A Deinare? Nebude mít na těle byť jen vlas nakřivo. Rozumíš?’ ozvala se za ním Kiaran.
‘Spolehni se.’ odpověděl s úšklebkem.
Nikdy by si nepomyslel, že bude dělat doručovatele balíků, ale svého cíle přece jen nakonec dosáhl.
Gratuluji štěně, právě jsi splatila dluh.
