KAPITOLA 9
Nesl ji už nějakou dobu bez větších potíží. Zhruba v půlce cesty sebou však začala mírně škubat. Zřejmě se probrala a nezdálo se jí nic pěkného.
‘Ne! Já.. já nejsem démon.. nejsem jako vy.. nikdy nebudu.. nechci..’ škubla sebou.
Přidržel ji pevněji. Regenerace mu sice pomohla s velkou částí po jejím kousnutí, ale ránu otevírat nemusela.
‘Měla bys být démon?’ zeptal se tiše, věděl, že ho uslyší. Na pár vteřin ztuhla a pak se zase uvolnila.
‘Já.. ne.. ano.. nechci být.. zničím ho.. Zničím svět. Nechci zničit svět.. Jsem démon.. Dostali mě.’ odpověděla zoufale.
‘Nejsi démon, nikdo tě nedostal.’ zajímalo ho, co všechno si pamatovala a co zažila během rituálu. Neměl pocit, že by byla plně vzhůru, ale zdálo se, že je po jeho slovech klidnější. Otočila hlavu a zabořila mu ji do hrudi. Spokojeně zapředla, když se nadechla znovu.
‘Proč se mi houpe postel?’ zeptala se najednou.
‘Protože nejsi v posteli, nesu tě.’ nepřestával ji sledovat, nebyl si jistý, zda někdy někdo v jeho náručí předl.
‘Kam?’
‘Do sanatoria.’
‘Bolí to.. Proč se nemohu pohnout?’ zaúpěla bolestí a tiše zasténala.
‘Protože ten rituál neprobíhal nejlíp.’ odpověděl trpělivě.
‘Jaký rituál?’ zamumlala zmateně.
‘Přijímací.’ slyšel jak její srdce pomalu tluče, zřejmě to slyšela také.
‘Jsem mrtvá?’
‘Ne, zatím ne. Měla bys ale spát. Blouzníš.’ zavrtěl hlavou i když ho nemohla vidět.
‘Nechci spát.. čeká tam.. nechci se vrátit..’
‘Kdo tam čeká?’ zamračil se.
‘Démon..’ ztišila hlas, jakoby to bylo nějaké tajemství, nebo se bála, že ho přivolá.
‘Démon.. démon.. znám démona. Ale není démon.. není hloupé myslet si, že je démon? Musím ho najít. Varovat ho.’
Pomalu se zastavil.
‘Hledáš Deinara?’ zřejmě ho nepoznávala, což ho upřímně fascinovalo. Nespokojeně zamručela.
‘A vy jste kdo?’
‘Možná ten, koho hledáš.’ nadhodil.
‘To teda ne.’ odmítla jeho přiznání a přidala k tomu pomalé vrtění hlavou.
‘Proč by ne?’ naklonil hlavu ke straně.
‘Protože vy nevrčíte.’ odpověděla tak vážně, že se zakřenil, jak se snažil potlačit smích. Málokdy se smál.
‘Chápu.. Pak jsem jeho.. přítel.’ odpověděl pomalu.
‘Nejste.’ zahihňala se v polospánku.
‘Proč myslíš?’ zeptal se zvědavě.
‘Protože nevypadá, že to slovo zná. A protože byste mne k němu vzal. Pomohl mu. Nemůžu ho najít.. nechtěl abych mu stála v cestě.. ale musím.. po rituálu bude konec…’ do hlasu se jí zničeho nic vkradl pláč, což ho vyvedlo z míry. To štěně bylo vážně poděs v bdělém i snovém stavu.
‘Proč bys ho varovala? Není v rase oblíbený.’
‘Je nevinný. Nemůžou to udělat.’
‘Udělat co?’ naléhal. Věděl, že ho chce varovat před staním se Stínem, ale zajímalo ho kolik informací z ní dokáže dostat.
‘To řeknu jen jemu.’ ošila se a otočila hlavu na druhou stranu. Všiml si, že stopy po jeho drápech už zmizely.
‘Takže půjdeš proti celé rase, jen abys ho zachránila?’
‘To zní ošklivě.’ zamručela nespokojeně.
‘Chci jen.. správnou věc. Není to fér. Nemůže trpět, protože nic neudělal. To je hloupé.’ našpulila pusu a pomalu se snažila vrtět hlavou.
‘Víte kde je?’
‘Mám jisté tušení.’ ušklíbl se.
‘Najdeme ho do rituálu?’ zeptala se s nadějí v hlase.
‘Ne, rituál už proběhl. Vzpomínáš?’ nečekal, že ta slova vyvolají tak bouřlivou reakci. Začala sebou trhat a snažila se osvobodit. Téměř ji pustil na zem. Tiše zavrčel a mírně ji v náručí stiskl. Tiše zakňučela bolestí, ale přestala sebou házet.
‘Slibuji, že se mu nic nestane, musíš se ale uklidnit a usnout.’
‘Sli-slibujete?’ zeptala se tak tiše, že ji skoro neslyšel.
‘Slibuji.’ ujistil ji.
Zdálo se mu, jakoby o tom přemýšlela, než k němu zase otočila hlavu a zabořila mu ji do hrudi.
‘On.. on tam ale čeká.. ochráníte mě? Já.. nechci být jeho.. nechci…’ nadechla se ‘..deka je moje.. pěkně voní..’ vydechla tiše.
‘Deka?’ nakrčil obočí, ale odpovědí mu bylo jen tiché, spokojené oddechování. Usnula. Mlčky si ji prohlédl. Neměla nejmenší tušení co se stalo předtím, ani co se stalo teď. Snažil se přehrát si ten rozhovor znovu. Démoni.. měla z nich zjevně strach, ale proč? Souviselo to nějak s jejím rituálem? A proč by se jedním měla stát? Souviselo to s tou Lyriinou vizí? Nebo v tom vězel onen jantarový démon? A mělo to vůbec význam? Možná nic z toho nic neznamenalo a byla jen mimo. Z úvah ho vytrhlo zavrtění v jeho náručí. Snažila se otočit blíž k němu, ale jeho ruce měly omezený úhel, takže jen posunula ruku nahoru, kde se dotkla jeho hrudi a pak sevřela košili ve svých prstech. Tělem mu projelo stejné zachvění, jako když mu tehdy měnila obvaz. Zvláštní. Nevzpomínal si, že by se mu to stalo i někdy předtím. Jistě, nebylo to tak intenzivní jako tehdy na nahé kůži ale přesto.. se mu to líbilo. Jak by to asi vypadalo, kdyby ji chtěl mít jen pro sebe? Cítil její dotek naplno? A chtěla by i ona?
Zamračil se a prohlédl si ji znovu. Vypadala tak nevinně. Stačilo jen málo, aby ji dostal. Udělal s ní cokoliv by chtěl. Posunul ruku, aby ji odhrnul vlasy z tváře.
Kdo by řekl, že ho skoro zabila? Zarazil se a ruku zase vrátil zpět. Měl by být víc obezřetný. Pokud to dokázala jako člověk, co potom dokáže jako vlkodlak?
Co vy o mě vůbec víte? Zazněla mu hlavou, její slova. Možná bylo na čase se něco dozvědět.
S tou myšlenkou s ní vešel do sanatoria, kde se kolem nich seběhlo několik léčitelů.
‘Jestli nepřežije nebo na ní najdu jediný škrábanec navíc, nedožijete se rána, rozumíte?’ zavrčel, když ji položil na postel. Horlivé přikyvování vzal jako uspokojující odpověď na to, aby se mohl vzdálit a počkat déle než by chtěl, ale nevěřil jim.
‘Pane, rovněž potřebujete ošetřit.’ přišla k němu nesměle mladá, černovlasá léčitelka, která na něj házela oči. Zamračil se, protože vážně nepotřeboval ani jednu její péči. Před očima mu ale vyvstanul obraz jistého štěněte. Mohl by to být dobrý způsob, jak si porovnat kvalitu léčení. Obě byly zhruba stejně staré. Natáhl k ní pokousanou ruku.
‘Ukaž co dokážeš.’ vyzval ji. Léčitelka přikývla a odběhla pro své věci, což viděl jako první mínus. Když se vrátila, projela mu ránu magií, tak prudce, že ji musel sám zastavit, aby mu nezůstala jizva. S nějakým vyčištěním rány se moc nezaobírala a když mu ránu převazovala, nebyl v tom žádný cit. Zavrčel.
‘Musí to být pevné, jinak by vám sklouzl.’ odpověděla, než se na něj nadějně zadívala. Ani se nezeptala, jak se cítí. Prohlédl si obvaz. Byl mezi nimi obrovský rozdíl a nemohl popřít, že se mu líbil více ten od štěněte.
‘Zmiz.’ škubl k ní hlavou, načež si ho zmateně prohlédla. V očích se mu přelil stín, když tiše zavrčel.
‘Neslyšelas?’
Mírně zbledla a s úklonkami zmizela. Strhl si obvaz, ránu znovu otevřel a opřel se do opěradla. Po několika hodinách vyšel z pokoje léčitel, který mu oznámil, že štěně bude žít. Sám pro sebe se usmál a vstal. Vstoupil dovnitř, aby se ujistil o jeho slovech. Spala klidně schoulená k jeho plášti jako k plyšákovi. Zřejmě ho z ní nedokázali dostat.
Pokusil se vzít si ho sám, ale odpovědí mu bylo jen hluboké varovné vrčení a pevnější stisk. Ušklíbl se a plášť pustil, aby si ji prohlédl.
Její tep už nebyl zrychlený, ani zpomalený a regenerace se postarala o většinu škrábanců a mělkčích ran.
‘Dobrá. Půjdu. Plášť ji nechte, v tomhle stavu se ho stejně nevzdá.’ protáhl si svaly a s těmi slovy vyšel ven.
***
Vzbudila se na místě, kde to nepoznávala. Prudce se posadila, což ji způsobilo bolest hlavy. Chytla se za hlavu, jen proto, aby vedle sebe uslyšela zašustění. Otočila hlavou a zadívala se na černou látku, která sjela z postele. Sehnula se a zvedla ji zpět na postel, kde ji prozkoumala. Byl to plášť a určitě ne její. Byl moc velký, možná mužský? Zaujala ji ale vůně. Opatrně k němu přivoněla. Voněl jako oheň nebo divokost, pokud by voněla. Měla dojem, že už tu vůni cítila, ale nemohla si vzpomenout. Komu patřil a proč ho měla u sebe?
‘Á… jste vzhůru slečno.’ vyrušil ji z přemítání mužský hlas. Polekaně vzhlédla, neslyšela ho přicházet.
‘Co se stalo?’ zeptala se zmateně, zatímco plášť smotala do klína.
‘Před dvěma dny vás sem přinesl váš přítel. Nedokázali jsme z vás ten plášť sundat, vrčela jste na každého, kdo se o to pokusil, takže jsme vám ho nechali.’ odpověděl muž trpělivě, podle vzhledu a odznaku na plášti to byl léčitel.
‘Jak se cítíte?’
‘Bolí mě hlava a… rameno.’ odpověděla po chvíli. Všechno se jí zdálo být jaksi hlasitější a pronikavější.
‘To se stává, když projdete vlkodlačím rituálem. Vaše smysly jsou momentálně přehlcené, za pár dní se to srovná. Stejně tak i rameno. Normálně jsou zlomeniny dlouhotrvající záležitost, ale vaše regenerace by si s tím měla poradit do týdne. Rozhodně ale doporučuji hodně pít a klid na lůžku.’ něco si poznačil do papírů.
‘Nechám vám sem poslat jídlo a vodu.’ otočil se k odchodu.
Chvilku ty informace zpracovávala, a s nimi i poslední události, které se jí začaly z hlubin mysli vynořovat. Prošla rituálem a nezemřela. To byl úspěch, za který se cítila být nesmírně šťastná, na druhou stranu tam bylo něco, co jí radost kazilo. Deinar. Obraz démonického vlkodlaka jí vyskočil před očima a srdce se jí skoro zastavilo.
‘Počkejte! Nemůžu tu zůstat týden, mám práci!’ už tak tu byla dva dny.
Musela ho varovat. Jestli teda ještě bylo koho varovat. Z té myšlenky se jí, kdo ví proč, udělalo zle a nevědomky sevřela plášť v rukou.
‘Je mi líto slečno. Dokud se nezotavíte, budete tu muset zůstat.’ odpověděl léčitel rozhodně.
‘Co když se vyléčím dříve? Taky mám léčivou magii.’ nadhodila. Nemohla tu prostě zůstat.
‘Je mi líto, ale museli jsme vám ji zablokovat, aby vaše hojení probíhalo v pořádku. Po vaší přeměně byla vaše magie příliš divoká a nemohli jsme s ní pracovat. A vzhledem k tomu, že váš přítel trval na tom, že vám nezkřivíme ani vlásek… Nehodlám obětovat životy svých lidí, kvůli majetnickému démonovi. Magii vám vrátím, až si budeme jistí.’ zavrtěl muž hlavou, načež se poraženě opřela o čelo postele. Dlouze si povzdechla a zaplašila slzy.
‘Dobrá… mohl byste mi alespoň sehnat mou kamarádku? Ráda bych si aspoň něco přečetla, když už tu mám trčet týden.’
‘To bych mohl, poprosím vás o kontakt.’ přikývl léčitel po chvíli rozmýšlení. Trochu ožila, alespoň něco. Vzala si od něj papír a tužku a napsala mu vše potřebné, než mu jej vrátila zpět. Rychle papír přelétl očima a přikývl.
‘Pošlu zprávu ještě dnes, vy ale musíte odpočívat.’ přeměřil si ji přísným pohledem a pak zavřel dveře.
S povzdechem se zabořila do polštáře a škubla sebou bolestí, protože zapomněla na své rameno. Takže to zkusila znovu a lépe.
Myšlenky se jí zběsile honily hlavou. Co se stalo, že skončila v sanatoriu? Po rituálu samotném by měla být schopná odejít sama, jenže nic takového si nepamatovala. Pamatovala si jen jak skočila po umírajícím světle. Pak měla rozostřenou mlhu.
Po vaší přeměně.. bleskla jí hlavou léčitelova slova. Je možné, že se proměnila ve vlka? Byla pravda, že se cítila jinak. Víc divočeji a lehčeji. Ale mohla se proměnit tak brzy? A kdo měl být ten její přítel, co ji sem přinesl? Byl ten plášť jeho? Majetnický démon.. zazněla jí slova hlavou, načež se zamračila. Adirn byl určitě dost majetnický, ale nebyl démon a ani nenosil pláště kvůli křídlům. Kdo ovšem nosil pláště a odpovídal démonskému vzezření byl Deinar. Ten ale určitě nebyl majetnický, její přítel a ani neviděla jediný důvod, proč by ji vůbec někam nosil, aby ji zachránil život. Měla spoustu otázek, žádnou odpověď a neuvěřitelně dlouhý týden před sebou.
*
Zrovna dojídala oběd, když někdo zaklepal na dveře.
‘Dále!’ zavolala a odložila prázdný talíř na stolek vedle postele.
Dveře se otevřely a do pokoje nakoukla blonďatá hlava plná copánků a cingrlátek, s modrýma očima a širokým úsměvem na tváři.
‘El! Přišla jsi.’ vyhrkla nadšeně a sledovala jak její přítelkyně vešla dovnitř s třemi knihami v rukou a zavřela dveře. Po té knihy položila na stůl a sedla si na židli.
‘Ahoj Aiso.’ objevil se před ní nápis, když vytáhla tužku.
‘Jistěže jsem přišla. Nenechala bych tě tu samotnou. Ale zarazilo mě to. Co se stalo? Vypadáš.. jinak. Divočeji. Už jsi vlkodlak?’ oči ji zářily zvědavostí.
‘Ano, jsem. Ačkoliv mi stále není jasné proč.’ znovu se nad tím zamyslela.
‘Neměla bys být?’ naklonila hlavu více ke straně.
‘Smířila jsem se s tím, že nebudu. Po tom co se stalo…’ vypověděla jí celý příběh její ústní zkoušky, zatímco sledovala jak se El nerozhodně podrbala na hlavě a nakonec zakroutila hlavou.
‘Takže tě vážně napadl? Však si mu u toho jezera zas tak moc neřekla, ne?’ mírně se zamračila.
‘Myslím, že tě vzali právem a že i ten trest je příhodný.’ pokývla vážně hlavou.
Zůstala na ni hledět.
‘El! Vždyť on mě nenapadl! To já skoro zabila jeho!’ vyhrkla nevěřícně.
Teď se zase zmatení objevilo v očích její přítelkyně.
‘Ale řekla jsi, že vás přerušil, zmínil, že jsi skoro umřela a že ti to rád připomene.’ znovu zavrtěla hlavou.
‘Ani jednou si nezmínila něco o tom, že jsi ho skoro zabila. O tom nic nevím. Kdy se ti to vůbec povedlo?’
‘El, vždyť to bylo skoro hned po tom jezeře. Ten démon o kterém mluvil Adirn, byl Deinar, proto jsem..’ zničeho nic se zarazila a nakrčila čelo. Srovnala si události hezky jednu po druhé. El o tom vážně nemohla vědět, události na sebe navazovaly celkem rychle. Jak byla ale zabraná do spousty věcí ani si neuvědomila, že se s El neviděly skoro měsíc. Možná dýl.
Zasvětila proto El i do Adirnova pochybného plánu a následků, které to vyvolalo. El tiše poslouchala a pak vážně kývla hlavou.
‘Takhle, už to dává větší smysl. Ale nevědět o tvé hrdinné záchraně, věřila bych, že tě napadl on.’
Jinými slovy tohle bylo to, co ji celou dobu unikalo. Kromě ní, Deinara, Adirna a teď i El, nikdo nevěděl, že to byla její past, která ho skoro zabila a ani, že se něco takového vůbec stalo.
‘Takže.. ti vlastně zachránil zadek taky, co?’ ťukla do ní El s pobaveným úsměvem a v očích jí tančilo zvláštní světlo.
‘Proč by to dělal? Nic jsem po něm nechtěla a ani nechci. Navíc.. musel vědět, co ho čeká pokud bude lhát. Proč by se nechal dobrovolně vyhnat? To nedává smysl.’ zavrtěla hlavou. Vážně nedávalo. Neznala ho sice natolik, aby to mohla posoudit ale to on ji taky ne.
‘Možná měl nějaký plán, jak to zvrátit?’ nadhodila El, která se dál křenila.
‘To si nemyslím. Nenapadá mne jediná věc, kterou by mohl zvrátit rozhodnutí Lunaris.’
‘Třeba se mu tak moc líbíš, že by za tebe vyměnil život i svět.’ zazubila se.
Promnula si bezmocně tvář.
‘Jo, tak tohle asi zrovna nebude ten důvod.’ pochybovačně se ušklíbla.
‘Možná se ho můžeš zeptat. Třeba ti to řekne.’ pokrčila rameny.
‘Nezeptám, protože je z něj už pravděpodobně Stín. Ani jsem ho nestihla varovat.’ smutek se jí vkradl do hlasu dříve, než ho stihla zadržet.
‘Co ten smutek? Měla bys být ráda, protože se ho nemusíš bát. Nebude tě už děsit. A ani nikoho jiného.’ zkoumavě si ji prohlédla.
‘Já jen.. není to fér. Vždyť nic neudělal. Proč by měl trpět, když nic neudělal?’ zeptala se nechápavě.
‘Věděla jsem to… On se ti líbí, že jo? Máš ho ráda.’ oči ji zasvítily.
‘Cože?! Ne! Vždyť to je.. absurdní. A-ani o něm nic nevím. Krom toho, že je démon… Navíc.. není jediný důvod proč by se mi měl líbit.’ zavrtěla hlavou, ale setkala se jen s vědoucím úsměvem své kamarádky. Povzdechla si.
‘El podívej. I kdyby se mi líbil – a že je vážně pěknej – bylo by mi to k ničemu. Vážně si myslíš, že by někdo jako já mohl soupeřit s těma ostatníma? Že by někdo jako on, měl zájem zrovna o mě? Jediné co jsem chtěla, bylo ho varovat, možná mu poděkovat, pokud mi opravdu pomohl a pak se držet tak daleko, jak jen by to šlo. Vyjádřil se celkem jasně. Ne, že by to touhle dobou už bylo aktuální.’ prohrábla si vlasy. Mrzelo ji, že tomu nedokázala zabránit. Ucítila na rameni Elinu ruku.
‘Bude to dobré, uvidíš. Adirn je moc ochranitelský. Má tě prostě moc rád. To zamilovaní dělají.’ pokusila se ji utěšit.
‘Jenže já nechci někoho, kdo mě bude sledovat celý den a noc, ale někoho kdo mi bude věřit, když řeknu, že to zvládnu. Na jednu stranu ho chápu ale na druhou stranu.. přijde mi, že vůbec nad ničím nepřemýšlí.’ stále se zlobila, ale Deinar byl pryč a ona vlkodlak. Nic lepšího by si Adirn nemohl přát. Až bude mít chvilku, zajde za ním a omluví se.
Úvahy jí přetrhl skřítek, který se prohnal dveřmi a natáhl k ní ruku s dopisem.
‘Děkuji.’ převzala si dopis, což způsobilo, že skřítek zase vyběhl ven.
Pomalu dopis prozkoumala. Kdo by jí psal? Otočila ho na druhou stranu, kde se setkala s pečetí Lunaris. Mírně se zamračila, pečeť zlomila a vytáhla dopis ven, kde si ho rychle očima přelétla.
‘Co se děje?’ dloubla do ní El prstem.
‘Píše mi Lunaris, je ráda, že se zotavuji tak dobře a až mě pustí, mám se za ní zastavit skrze přijetí do kmene.’ pravda, ještě nebyla přiřazena k následovníkům Ik’zaar.
‘Doufám, že to bude brzy, jinak tady umřu nudou. Myslím, že to s pečlivostí trochu přehání.’ povzdechla si.
‘Znám někoho stejně tvrdohlavého, když jde o zdraví.’ mrkla na ni.
‘Tohle není fér! Já přece nejsem kvalifikovaný léčitel! Je logické, že se chci ujistit, že mí pacienti budou v pořádku!’ vyhrkla, což způsobilo, že se El před ní začala otřásat tichým smíchem.
‘A teď si představ, že jím si. Nikdy by jsi toho člověka nepustila z lůžka.’ setřela si slzy z očí.
‘Jsem ráda, že se bavíš. Nemáš být na mé straně?’ zasmála se.
‘Hádám, že jim to dlužím, zkusím to přetrpět. Ale s mou magií by mi to šlo lépe.’ obě se začali smát, každá svým způsobem. Jejich smích však přerušilo zaklepání na dveře, které se prakticky hned rozlétly a dovnitř vešel onen léčitel.
‘Je mi neskutečně líto dámy, ale návštěvy dneska končí. Poprosím vás, aby jste přišla zase jindy.’ přísný pohled si změřil obě dvě, načež zase zmizel na chodbě.
‘Neumí se usmát, že?’ přečetla si nápis ve vzduchu, nad kterým se zahihňala. Někdy bylo fajn se dorozumívat jen psaním.
‘Ne, to opravdu ne, ale každopádně děkuji za ty knížky El.’ usmála se na ni a ta jen mávla rukou s potutelným úsměvem.
‘Kdykoliv, jsem ráda, že jsi v pořádku. Drž se.’ na rtech se jí objevil široký úsměv a pak rovněž zmizela ve dveřích.
Chvíli za přítelkyní koukala a pak sáhla po jedné z knih. Panna a netvor hlásala obálka. Zamračila se a podívala se na zbylé knihy. Všechny byly prakticky o samotářských či záhadných mužích, kterým do života vpadlo světlo v podobě jemné a nevinné dívky. Kdo takové nesmysly četl?
Zrudla, když si uvědomila, co tím její přítelkyně chtěla říct. Vskutku kamarádka. Vyběhla ze dveří pokoje jako střela, zcela ignorujíc tepání v koleni.
‘Elgvir! Máš neuvěřitelně příšerný vkus na literaturu!’ zakřičela za blonďatou, copatou hlavou, až se všichni otočili. Pak jen zahlédla jak se na ni El otočila s nevinnýma jiskřičkama v očích a ještě nevinnějším úsměvem, než ji nejbližší léčitelé odtáhli zpět do pokoje.
