KAPITOLA 23
Od té noci Deinara neviděla, což bylo způsobeno tím, že po celou dobu nevyšla ze své laboratoře. Poslala Zaynovi omluvný dopis s tím, že ji mrzí, že se nebude moct dostavit fyzicky, ale že mu zbývající lektvary dopošle.
Adirn i Elgvir se ji snažili kontaktovat, ale nebyla připravená se s nimi setkat, takže jim jen poslala zprávu, že je v pořádku a nemusí mít strach.
Byl to také jeden z důvodů, proč tehdy nenechala El, aby ji chytila. Za prvé nechtěla slyšet nic o tom, jak je ”její záhadný cizinec” pohledný a za druhé se s tím chtěla nejdříve srovnat sama. Jenže jak dny utíkaly, její naděje na normální život, který vedla před tím polibkem, mizely jako pára nad hrncem, takže jen tiše, systematicky pracovala na lektvarech pro Zayna.
Deník jejího bratra ležel vedle ní. Od té noci jej měla neustále na očích. Nenechá si ho znovu nikým vzít.
Odvrátila se od bublající směsi k původci jejích nynějších problémů a přejela prsty po spálenině, kterou na něm Deinar zanechal.
Zatím nenašla odvahu, aby se do něj podívala. Měla strach, že uvnitř najde spálené listy, které ji jen utvrdí v tom, že to všechno bylo zbytečné.
S povzdechem se podívala z okna. Bylo pozdě večer. Měla by si jít lehnout, ale kdykoliv se o spánek pokusila a zavřela oči, viděla v něm jeho jak ji líbá. A jak ona líbá jeho. Jak jsou jejich těla přitisklá k sobě a jeho ruce zkoumají její tělo. Jak kloužou po její holé kůži níž a níž až k..
Prudce sebou trhla, když se představa objevila znovu. Téměř spadla ze židle.
Promnula si tvář, aby se probrala. Celá se chvěla, ale nebylo to strachem.
Nevěděla, zda bylo lepší mít noční můry, ve kterých byla neustále pohlcována temnotou nebo mít sen o něčem, co nikdy nemohlo být skutečné.
Nesnášel ji, nedal jí to jasně najevo už tehdy? Proč to prostě nemohla udělat stejně? Dlouze si povzdechla.
Nejenže si potřebovala provětrat hlavu, ale také potřebovala doplnit suroviny na lektvar. V tom zatím nikomu jinému než sobě nevěřila.
Ztlumila tudíž plamen pod lektvarem, uložila deník na bezpečné místo, aby jí ho opět někdo náhodou nevzal a vydala se do srdce Temného hvozdu.
***
Vzduch byl příjemně svěží. Vdechovala ho plnými doušky a nechávala zahlcenou mysl vyklidnit.
Cítila, jak jí energie lesa proudí žilami a když zahlédla nějakou tu surovinu, ať už tu, kterou potřebovala či tu, kterou by mohla využít ve svých budoucích experimentech, sehla se a opatrně si ji přivlastnila.
Po nějaké době ozdravné chůze však začala mít dojem, že ji někdo nebo něco sleduje. Proto se zastavila a nadechla, ale necítila nic než les. Rozhlédla se proto kolem sebe, ale ani v tmavém podrostu její oči nic nezachytily.
Možná si to jen představovala? Ještě začne démony vidět všude.
Pomalu zase vykročila na cestu a až pak se otočila zpět i hlavou.
Bum! Nečekaná překážka ji překvapila natolik, že vyjekla, neudržela rovnováhu na oslabené noze a spadla na zadek.
“Uf.” vydechla, když si promnula spodek zad, zatímco její pohled směřoval pomalu vzhůru, až dokud se nesetkal s párem různobarevných očí, jizvou, táhnoucí se přes to šedé a tmavými vlasy, které i v té tmě dokázaly pohltit světlo.
Chvíli tu informaci zpracovávala a pak se nervózně zasmála. Nebyla si jistá, že ji to ještě překvapovalo.
Samozřejmě, že se musel objevit, když potřebovala ven. Na mysli jí znovu vyvstal ten obraz jejich polibku a v hrudi jí podezřele škublo.
Jak dlouho to vlastně mohlo být? A jak se měla chovat? Změnilo to něco? Pokud ano, tak co? A znamenalo to něco i pro něj? S tou myšlenkou se zase postavila a nasadila poněkud nervózní úsměv.
“O-omlouvám se, neviděla jsem vás. Příjemný večer, že? Jak-jak se daří? Jste na procházce?” zasypala ho otázkami, zatímco si oprášila zadek od trávy a jehličí.
“Co tu děláš?” zamračil se, když si ji prohlédl od shora dolů a zase zpět.
“Já? Jsem na procházce, nemohla jsem spát. A taky potřebuji doplnit suroviny.” pokrčila rameny.
Mohl by jí alespoň jednou taky odpovědět? Jeho pohled o něco potemněl.
“Neměla bys tu být, zdejší lesy nejsou bezpečné.” pronesl tiše, aniž by z ní spustil oči.
No, tak to byla novinka.
Nebyla snad dost specifická, když se tehdy zmínila, že místní lesy zná?
Les ležící v blízkosti města se přece rozděloval na dvě části. Ten vnější, zvaný Zelený hvozd – kde se nacházela i její laboratoř – byl klasický, obyčejný les ve kterém prakticky nic nehrozilo, snad kromě srážky s králíkem, či srnkou. Nebo démonisty, na které narazila dokonce dvakrát a po poslední události zřejmě naposled. Důležité bylo, že byl bezpečnější než ten vnitřní.
Ten se nazýval Zakázaný hvozd, byť jméno samotné s jeho přístupností nemělo nic společného a byl jeho pravým opakem. Byla tu tma skoro celý den, žili tu nebezpeční tvorové, ale také měl nejlepší suroviny, jelikož sem téměř nikdo nezavítal. Tady tehdy zachránili upíří dědičku a nacházeli se tam i teď.
Nemohla mu však upřít, že poslední akce probíhala v mnohem větší skupině a navíc teď stáli mnohem hlouběji.
Z jeho slov tedy vydedukovala, že ji stále nevěřil, což znamenalo, že se po posledních událostech vůbec nic nezměnilo, takže… v očích jí zasvítilo.
“To proto, že jste tu vy?” zazubila se na něj.
Nemohla si pomoct, naběhl si sám. Hned se cítila lépe.
Zřejmě ho to pobavilo, protože v očích mu zasvítilo a koutek úst se zkřivil do úsměšku. Alespoň tedy doufala, že to byl projev pobavení.
Založil si ruce na prsou.
“Chytré, velmi chytré, ale ne. Jsou tu daleko horší věci než já, Aiso.” naklonil hlavu lehce ke straně.
“Vskutku? Víte, chodím sem docela často a upřímně.. jste to nejděsivější co jsem tu zatím potkala.” zasmála se a prohrábla si vlasy, které zůstaly trčet do všech stran.
“To máš tedy štěstí, ale měla bys být více opatrná.” doporučil jí tiše a začal kolem ní pomalu obcházet.
Chtěla mu dokázat, že se ho nebojí a tak se neotáčela s ním, ale zůstala stát na místě a založila ruce na hrudi pro změnu ona.
“Víte, ačkoliv mne váš zájem o můj život neskutečně dojímá a v neposlední řadě vcelku překvapuje, strávila jsem většinu života v lese. Slyšela jsem o místních tvorech i netvorech a nemám strach. Kdo se bojí, nesmí do lesa, jenže les je prakticky mým domovem. Takže věřte nebo ne, znám pár triků jak odtud odejít živá.”
Proto byl to nejděsivější, co tu mohla potkat, na všechno, co v lese žilo postačila její magie, na něj však ztěžka nestačila. Znovu ji pomalu obešel. Cítila se jako lovná zvěř.
“To je potom dobře.” jak se dostal za její záda, plácl ji po zadku.
Překvapeně vyjekla a klopýtla dopředu, kde se, po nabití rovnováhy, hned otočila na něj.
“Co to jako mělo být?” zamračila se a promnula si zadek rukama.
Na tváři se mu objevil úšklebek a pak ležérně pokrčil rameny.
“Nic. Jen taková blbost, Aiso. Nebudu tě déle zdržovat. Brzy zase na viděnou.” mírně se hlavou uklonil k rozloučení se a pak vyrazil pryč od ní.
V očích ji zajiskřilo.
Tak blbost jo? pomyslela si.
Než to stačila pořádně promyslet, přikradla se k němu a plácla ho přes zadek nazpět. V tu chvíli se napjal, zastavil a znovu otočil k ní s planoucím pohledem.
“Co to mělo být, Aiso?” zeptal se tlumeně, zatímco se snažila potlačovat smích.
“Nic. Jen taková blbost.” pokrčila rychle rameny, než ji celá situace donutila se rozesmát. Do očí jí vstoupily slzy.
“Tak zase někdy na viděnou, Deinare.” zamávala mu a se smíchem odcházela pryč.
“Aiso!” zavrčel za ní, ale stále rozesmátá ho ignorovala, jen mu zamávala přes rameno a zmizela mezi stromy.
Kdyby se otočila, zjistila by, že ji intenzivně sledoval, rty se mu roztáhly do širokého úšklebku a se zářícíma očima se vydal za ní.
***
Měla dojem, že shodila tak deset kilo zbytné váhy. Vážně jí ke štěstí stačilo jen ho vidět? Mluvit s ním? Dlouze se nadechla a zase vydechla. Bylo až fascinující, jak ji jedna a ta samá osoba dokázala vytočit a zároveň utišit.
No, zřejmě bylo na čase jít domů. Cítila se odpočatá a prázdná ovšem… zrak jí spočinul na jedné z těch vzácnějších surovin. Byla by hloupá nechat ji tu. Sešla proto z cesty hlouběji do lesa, surovinu sebrala a opatrně uložila do připravené nádobky.
Pak se narovnala a rozhlédla, kudy bude nejrychlejší cesta domů. Nestihla ani pořádně udělat krok zvoleným směrem, když se před ní najednou znovu zjevil Deinar.
“Co…?“ nestihla ani zareagovat, když ji popadl za rameno a přitiskl k nejbližšímu stromu. Párkrát sebou škubla a nic. Mírně pobledla.
“Co.. co to děláte? P-pusťte mě…“ pokoušela se dál, s narůstající hrůzou, osvobodit.
Jenže ji držel příliš pevně, pod zády cítila kůru stromu. Chytla jeho ruku těma svýma a znovu sebou zaškubala.
Nepohla se ani o píď. Z čeho byl? Ze železa?
Byla tak zabraná do nastalé situace a osvobozování se, že si ani nevšimla, že se přiblížil.
Volnou rukou ji chytil za bradu a dlouze políbil. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, že na chvíli zapomněla i na své osvobození. Když se od ní oddálil, jejich pohledy se setkaly a zároveň jedním krokem mezi nimi smazal jakoukoliv šanci na její útěk.
“Co.. co to děláte?“ zeptala se tiše chvějícím se hlasem, mnohem zoufaleji než prve.
“To, co se stalo, byl polibek, Aiso. Proč? Nelíbilo se ti to snad?“ po tváři mu přelétl stín, když se sklonil blíže k ní.
Jako odpověď jen výmluvně zrudla a uhla pohledem, což způsobilo, že se se svitem v očích jen maličko oddálil.
“Já vím CO to bylo. A-ale proč?“ vážně ji dokázal dovádět k šílenství.
“Hmm.. tak to bude asi tím, že se mi líbíš, Aiso. Proto.“ vydechl tiše.
“Lí-líbím? Jako jak?“ párkrát nechápavě zamrkala.
“Jako že tě mám rád. Opravdu hodně rád.“ odpověděl po chvilce tlumeným hlasem.
Nevěděla, zda to bylo tou situací nebo dostala halucinace se slyšinami, ale začala se smát.
“Nevěděla jsem, že máte smysl pro humor.“ setřela si volnou rukou z koutků oka slzu, než se na něj podívala.
Ne, že by ho někdy viděla se smát, emoce prakticky neprojevoval, ale teď poznala, že se těm citům, které vyslovil, vysmála.
Jeho pohled byl tak ledový, že se jí skoro zastavilo srdce. Myslel to vážně. Zpanikařila a z tváří jí zmizela veškerá barva.
