KAPITOLA 22
Využil její chvilkové nepozornosti k tomu, aby stáhnul prostor mezi nimi na minimum, v očích mu při tom zajiskřilo.
‘Tak kdo tedy? Kvůli komu to nejde?’ zavrčel znovu.
Vztek, strach a bezmoc jí téměř vehnaly slzy do očí. Záleželo aspoň z části na tom, co by chtěla ona? A s kým? Sevřela ruce v pěst a vyjela na něj.
‘Cailan je můj bratr!’ oči jí jantarově zasvítily vztekem.
‘Nikdy jsem nikoho nepolíbila, nikdy jsem nikoho neměla a nikdy ani mít nebudu! Kdo by taky chtěl strávit zbytek života s mrzákem?’ tak a bylo to venku, založila si ruce na hrudi a uhnula pohledem.
‘Myslíš, že jsi mrzák?’ zeptal se tiše do nastalého ticha a nepatrně ustoupil.
‘Ne. Ale na tom, co si myslím já, nezáleží. Na lásku a vztah musí být dva. Muži si hledají sobě rovné partnerky, aby je podpořili a prezentovali. Já vás akorát.. sešiju dohromady. O možnost účastnit se lovů jsem dávno přišla.’ doslova cítila hořkost na jazyku.
Věděla, že si ji prohlíží a že je blízko. Jeho magie na ni tlačila a ona se snažila udržet tu svou mimo dosah, aby ji zase nevtáhla dovnitř.
Raději nechtěla přemýšlet nad tím, co byl ve skutečnosti zač. Zahnala tu myšlenku a hluboce se nadechla. Do nosu ji udeřila jeho vůně, z čehož se jí zatočila hlava. Proč musel tak pěkně vonět? Byla to zvláštní kombinace ohně a divokosti. Líbilo se jí to.
Z jeho blízkosti ji vždy začalo být horko a srdce jí zrychlilo. Proč to musel vždycky dělat? Proč musel být tak nesnesitelný? Nesnášela ten pocit a přesto… chtěla, aby zůstal.
‘A co ten tvůj přítel? Vypadal velmi odhodlaně za tebe položit život.’ jeho hlas ji probral ze zasnění.
Z jeho hlasu slyšela jízlivost, naposledy se hluboce nadechla a vydechla a pak pohledem našla jeho oči.
Byl blíž než by čekala, takže sebou trhla překvapením.
‘Kdo? Adirn? Už zas?’ promnula si spánky. Bylo jedno, kolikrát o tom mluvili, vždycky si něco našel.
‘Řekněme, že mi dost pomohl, když jsem se tu ocitla poprvé. Je to fajn kamarád, ale má tendenci mne přehnaně chránit. Nejradši by mne zamknul doma, bez alchymie, výbuchů, lektvarů a dalších životu nebezpečných věcí. To bych nesnesla.’ zavrtěla hlavou.
‘Chci poznávat nové věci, být tím, čím chci být, ne tím, kým mne někdo chce mít. Bez alchymie a šílenství to prostě.. nejsem já. Nechci být trofej na kterou se práší. Takže ne. Nedopadlo by to dobře. Raději budu sama.’ byla to zcela upřímná odpověď, ale jestli to s ním nějak pohlo se nedalo říct, jelikož nehnul ani brvou.
‘Chápu. Když na tebe nikdo nečeká, nevidím důvod, proč nenaplnit naši dohodu.’ v očích mu divoce svítilo.
Jindy by to vypadalo pěkně, ale v tuto chvíli ji to děsilo.
Dlouze si povzdechla a promnula si tvář dlaněmi. Tohle bude dlouhá noc. Byla zoufalá čím dál víc. Nechtěla ho líbat.
Ne, když se jí to mohlo líbit.
Ne, když ji to mohlo pronásledovat do konce života.
Neměl tušení co po ní chtěl. Zvláště když to, co cítila, mohlo být skutečně něco hlubšího, než si chtěla přiznat. Zavrtěla hlavou a semkla rty.
‘Proč je pro vás ten polibek tak důležitý? Jeden by řekl, že už máte zkušeností dost.’ zachmuřila se, když si vybavila ženu z posledně.
Uchechtl se a v očích mu zablesklo.
‘Protože od tebe jsem ještě nic nedostal.’ byla to tak věcná odpověď, že ji to zarazilo.
Takže o tohle šlo? Byla jen jménem na seznamu? Oči ji hněvivě probleskly rudě. ‘Nejsem ničí hračka.’ zavrčela.
‘Najdu jiný způsob, jak od vás ten deník získat.’ zatlačila mu do hrudi, aby ho od sebe odstrčila. K jejímu překvapení nekladl žádný odpor a ustoupil. Zřejmě to čekal mnohem dřív.
Vyklouzla vzniklou mezerou a zamířila ke dveřím. Cítila jeho pohled v zádech.
‘Pak ten deník spálím, štěně.’ řekl to tiše, ale stačilo to na to, aby ji slova přimrazila na místě. Prudce se otočila a přimhouřila oči.
‘To neuděláte.’
Na rtech se mu objevil zlomyslný úšklebek. Pomalu zvednul deník do vzduchu. Vzduch kolem se zavlnil, jak mu magie ohně proběhla prsty a chvilku na to se z deníku začalo dýmit.
Z tváře se jí vytratila barva.
’Ne!’ vyhrkla, když se po něm vrhla a natáhla se po knize.
Tehdy s rukou uhnul mimo její dosah a zrušil kouzlo.
‘Jakým právem ničíte můj majetek?’ zabodla do něj hněvivé oči.
Ležérně pokrčil rameny.
‘Našel jsem ho. Jako nálezce tu knihu musím vrátit majiteli nebo rodinnému příslušníkovi. Za to bych měl dostat odměnu přiměřenou výši nálezu. A jelikož jediný příslušník v dohledu nález i odměnu odmítá, mám tak právo si s nálezem dělat co chci. Volba je na tobě, štěně.’ znovu k ní přistoupil.
Jeho slova byla jako úder blesku. Nebylo to jen o jméně na seznamu. Celé to nachystal. Věděl, že přijde a sama mu dala záminku požadovat po ní políbení. Protože pro ni bylo stejně cenné jako deník. Měla dojem, že se z místnosti vytratil vzduch.
‘Jste monstrum.’ procedila skrze zuby. Naklonil hlavu ke straně.
‘Vskutku ano. Takže?’ povytáhl jedno obočí.
Založila si ruce na hrudi. Co jiného měla dělat? Z téhle pasti se nevyvlíkne a o bratrův deník přijít nemohla. Ne, pokud to znamenalo, že svou rodinu ještě někdy uvidí.
Zavřela oči a dlouze si povzdechla. Možná to skutečně nebude tak špatné.. a právě toho se celou dobu bála. Bude to muset udělat rychle a stejně rychle na to zapomenout.
‘Fajn. Ať je po vašem. Políbím vás. Jen jednou. A pak mi dáte ten deník. Neponičený. A nebudete mít jakýkoliv poznámky, pokud se vám to nebude líbit.’ stanovila si rovnou podmínky.
Jak ho znala, hrozilo, že jeden polibek nebude stačit. Rty se mu zformovaly do něčeho, co by mohlo být popsáno jako vítězný úsměv.
‘Čekal bych víc nadšení, když je to tvůj první polibek.’
‘Nejde o nadšení z toho, že je první, ale o ten pocit, že je to něco výjimečného. Něco, co přijde samo tím kouzlem okamžiku. Ne tím, že vás někdo nutí.’ propálila ho pohledem.
‘Představovala sis to jinak? Myslel jsem, že o muže nemáš zájem.’ naklonil se blíž k ní.
Po těch slovech se zamračila. Jasně že to nemohl chápat.
‘Muži nechcou mě. To za prvé. Za druhé, to že nevěřím, že někdy nějaký vztah budu mít, snad ještě neznamená, že nemůžu snít a za třetí.. nevím co jsem si představovala. Možná les, výhled na hvězdy nebo údolí..’ vyhlídku problesklo jí hlavou.
Vyhlídka nad řekou Imari byla vážně kouzelná. Byla tam zídka na kterou ráda sedávala, za zády měla les, dole líně zurčela řeka a výhled obsáhl široké okolí. To už se ale nestane.
‘..ale určitě jsem si nepředstavovala, že poprvé políbím vás, v tmavé místnosti a při porušování školního řádu.’ znovu si založila ruce na hrudi.
Mírně přikývnul.
‘Vidím, že na tebe mám velmi dobrý vliv.’ mrknul na ni.
Pak k ní pomalu natáhl ruku, chytl ji za bradu a přejel jí palcem po čelisti. Chtěla ucuknout, ale když ucítila teplo z jeho těla na své tváři, skoro se jí zastavilo srdce a do tváří se jí nahrnulo horko, což ji naopak přimělo se uvolnit. Tiše sledovala jeho oči.
Proč to takhle nemohlo vypadat častěji? Bez toho vrčení a té nesnesitelnosti? Prostě jen být vedle sebe a bavit se? Skoro měla chuť ho..
‘Uf..’ jedním dotekem ji rozptýlil natolik, že si ani nevšimla, jak se prostředí kolem nich změnilo, když je přenesl ze sálu někam jinam.
Problém byl, že jakýkoliv druh přenášení nesnášela dobře. Říkala tomu portálová nemoc. Takže téměř hned po ustálení se chytla za břicho a sjela na zem, protože se jí podlomila kolena.
‘V pořádku?’ ozval se shora jeho hlas.
‘Nic mi není jen… závrať. Chvilku.’ vytáhla z opasku malou lahvičku na uklidnění a celou ji vypila.
Zavřela oči a s pomocí hlubokého dýchání se snažila uklidnit. To bylo těžší, než se na první pohled mohlo zdát, ne proto, že by lektvar nezabíral, ale kvůli tomu, že se její mysl stále vracela k tomu, co se právě stalo.
Vždyť jeho magie byla úplně na jiné úrovni. Běžně nebylo možné se jen tak přenést. Buďto se musel zaplatit poplatek za oficiální teleport, který mělo každé město a nebo jste museli vlastnit speciální krystal, který to umožňoval. To také nebylo zrovna levné a tak je používala jen v nutných případech – například, když šlo někomu o život. Navíc se s ním mohla přemístit jen na místa, která už znala. Ale samostatně za pomoci své magie? Případy o tak silných mázích by napočítala na prstech jedné ruky. Nebylo tedy divu, že ji jeho akce s uklidněním žaludku nepomáhala. Ale i přes tato zjištění se nakonec uklidnila a zase otevřela oči. Pak pomalu, leč opatrně vstala a rozhlédla se kolem sebe. Byli na vyhlídce.
‘Ale jak.. jak jste věděl, že..proč?’ zamračila se, byla víc než zmatená. Zároveň však pocítila jistou úlevu. Přejela prsty po známé zídce, pak se o ni zapřela rukama a zářícíma očima se zadívala na ztemnělý obzor. Byli tu naprosto sami.
Hluboce dýchala čerstvý vzduch a měla pocit, že z ní spadla celá tíha, kterou prve cítila v sále. Cítila se.. šťastná.
‘Vypadala jsi nervózně. Příroda je lepší. Má- li to být jediný polibek co dostanu, chci si ho užít.’
Slova ji velmi rychle vrátila do reality. No, jasně že jo. Skoro by zapomněla, že sem nepřišli vysedávat a kochat se výhledem. Povzdechla si, škoda.
Přikývla jeho slovům. Nechtěla, aby si myslel, že zdržuje nebo schválně ten čas oddaluje. Nechtěla ho naštvat. Byl nebezpečný a stále netušila, co všechno uměl.
Ještě chvilku vstřebávala ten pohled z vyhlídky. Nechala sebou prostoupit ten klid a štěstí, co ji to místo přinášelo.
Věděla, že toho bude hluboce litovat, ale v něčem měl pravdu. Má-li to být její první a poslední polibek, měl by stát za to. I když se jednalo o něj. Chtěla do toho dát sebe.
Představila si jaké by to bylo mít někoho, kdo na ni čeká doma, kdo ji obejme, když potřebuje. Kdo chápe její nadšení pro šílenosti, dobrodružství a ji samotnou. Někoho na kom jí záleží a kvůli komu by obětovala i vlastní život. Vtiskla do toho pocitu všechno, po čem kdy toužila a pak se otočila čelem k němu.
Jelikož byl vyšší a očividně ji odmítal jakkoliv pomoct s ulehčením celé situace, opatrně se dlaní zapřela o jeho hruď, vytáhla se na špičky a spojila své rty s těmi jeho v polibku, který byl delší, než by měl být.
Úplně se ztratila v tom pocitu, teple a vůni z jeho blízkosti. Teprve až když její imaginární představa dostala reálné obrysy, cukla sebou prudce vzad, jakoby se o něj opařila. Jejich rty se oddálily a ona ucouvla dozadu, téměř až k zídce. Ve tvářích byla ještě pořád rudá a odmítala se na něj dívat přímo. Ucítila na sobě jeho pohled, ale nepodívala se.
Koutkem oka zahlédla, jak k ní zvednul ruku, jakoby ji chtěl pohladit. Ucukla z jeho dosahu a pevně semkla rty. Ne, tentokrát už ne. Už jednou ji za tenhle večer rozptýlil dost na to, aby mezi nimi smazala hranice. Opět.
Myslím, že ho máš prostě ráda Aiso. Jakože upřímně ráda. Proto ti jeho blízkost nevadí. ozvala se jí v hlavě slova Elgvir.
Srdce jí z toho zakolísalo. I když zjevně pravdu měla, stejně by to nikdy nefungovalo.
Co by mu asi řekla? Chci s vámi být protože vás mám ráda? Protože vás miluju? A mimochodem jsem ta věc, kterou hledáte? To určitě.
Dostal by jen další záminku, jak ji využít a ponížit nebo rovnou zabít. Už teď to bolelo.
Hořce se usmála a nálada kolem ní se změnila, když své srdce uzavřela.
‘Svou část dohody jsem dodržela. Dodržte, prosím, vy tu svou.’ zaznělo to chladněji a odtažitěji, než původně chtěla.
Jestli to však zaznamenal nedal to nijak najevo.
‘Nelíbilo se ti to? Nebylo to až tak špatné. Myslím, že bys měla šanci někoho sehnat.’ pokrčil rameny, zatímco si ji prohlížel.
Neříkala, že nebude mít žádný poznámky?
‘Jasně, někoho mi sežeňte a políbím vás znovu.’ ušklíbla se.
‘Navíc, o to přece vůbec nejde. Teď ten deník, prosím.’ zkusila ho zamračeně odbýt.
‘Vskutku? A o co tedy?’ nenechal se a v očích mu přitom zajiskřilo.
Nemohl to prostě nechat být a jen dodržet svou část dohody?
‘Nemá smysl se bavit o citech s někým, kdo je zjevně nemá. Ten deník, prosím.’ poslední slovo téměř zavrčela.
Chvíli na ni jen mlčky hleděl a po nějaké době, která ji připadala jako věčnost, ji deník podal zpět.
‘Jak myslíš, štěně. Brzy se zase uvidíme.’ otočil se k odchodu a zamířil pryč.
Krev v ní začala vřít, když si deník přimkla k hrudi. Jistěže pro něj pořád byla naprosto zbytečná.
‘Nejsem žádný štěně.’ bylo to sotva slyšitelné, ale vlčí sluch byl velmi citlivý. Zastavil se.
‘Co jsi říkala?’
Nestála mu ani za to, aby se otočil k ní.
V očích ji problesklo, když zatnula ruku v pěst.
‘Říkám, že nejsem žádný, blbý štěně! Mám jméno!’ máchla rukou tak prudce, že z ní magie doslova vystřelila a nechala rozkvést flóru v okolí dvaceti metrů i přesto, že byla tma.
‘Myslíte si, že mi k tomu všemu ponižování můžete i nadávat? Proč? Protože jsem slabá? Protože mrzák je pro vás snadná kořist?’ v očích ji doslova jiskřilo, jak se dlouho potlačovaná magie drala ven.
‘Opravdu je tak těžké použít mé jméno? To jsem vám až tak odporná?’
Otočil se zpět k ní, pohled zabořil nejdříve do ní a pak prozkoumal okolí její magické anomálie.
Jestli jí teď neodpoví, přísahala Luně, že ho praští. Do čelisti. I kdyby si měla zlomit ruku. Pohledem doputoval znovu k ní.
‘Ne.’ zastrčil si ruce do kapes.
Čekala, že to trochu rozvede, ale ne. Jednoslovná odpověď musí stačit. V duchu se skoro hystericky zasmála.
Proč musela mít ráda zrovna jeho? Luna musela mít stejný druh humoru jako démon před ní, protože oba ji doháněli k šílenství.
‘Tak proč? Udělala.. udělala jsem vám něco?’ téhle odpovědi se upřímně bála. Jistě, nechtěla a ani nevěřila, že je možné mít z něj přítele, doufala však, že by mohli alespoň udržet neutrální půdu.
Ale.. neudělala mu přece nic, ne?
Jen ho vyléčila z jejích vlastních chyb, vlezla na jeho území bez povolení a párkrát ho zřejmě slovně urazila.
Kvůli tomu to všechno bylo?
‘Ne, zatím ještě ne.’ vpíjel se do ní pohledem.
Začínala být čím dál zmatenější.
‘Zatím ještě ne? Co bych vám asi tak udělala?’
Pokrčil rameny.
‘Kdo ví? Možná mi někdy budeš chtít sama něco udělat.‘
Skoro se zasmála, když zavrtěla hlavou.
‘Nechci vám nic udělat.’
‘Škoda.’ vydechl tiše.
‘Cože?’ zeptala se zmateně.
Musela se přeslechnout.
‘Možná, bych byl rád kdybys mi něco udělala, Aiso.’ rozvedl to, aniž by z ní spustil zrak.
Zůstala na něj pár chvil jen zírat. Měla dojem, že se ocitla v jiném časoprostoru. No jistěže bude snazší, když udělá něco ona jemu. Pak její nenadálé zmizení ze světa bude znamenat jen jeho sebeobranu.
Zavrtěla hlavou.
‘To se nikdy nestane.’ prohlásila rozhodně a pevně semkla rty.
Ani si nevšimla, že znovu došel až k ní, dokud se k ní nenaklonil s úšklebkem na tváři.
‘Uvidíme Aiso, uvidíme.’ pocuchal jí vlasy s vědoucím příslibem.
Pak si nasadil kápi a vyrazil směrem do noci. Než jej však stihla pohltit, znovu se zastavil a otočil k ní.
‘Odpověď je motivace, Aiso. Změnila se motivace.’ s těmi slovy se rozplynul ve tmě. Chvíli na to místo jen upírala zrak a zpracovávala jeho slova. Co tím myslel? Ať byla naštvaná sebevíc, nikdy by jemu nebo komukoliv jinému neublížila. Hlavně ne jemu. Zavrtěla nad tím hlavou a za svitu luny se taktéž vydala domů. Dnešní večer byl více než vyčerpávající.
