KAPITOLA 10
Mohlo to trvat dalších pět dnů, týden nebo měsíc, než ji ze sanatoria definitivně propustili. V čase který v sanatoriu strávila se neorientovala. Rameno už se zcela zahojilo a i její zesílené smysly se konečně ustálily.
‘Čekal bych, že budete víc nadšená, když jdete konečně domů.’ řekl léčitel, který ji vracel její magii. Mračila se, protože celá její léčba podle ní trvala zbytečně moc dlouho a ani její propuštění nedokázalo některé věci změnit.
‘Mohla jsem odejít o dost dříve a měli byste méně práce.’ pokrčila rameny. Párkrát se jim totiž pokusila utéct s planou nadějí, že přijdou k rozumu a pustí ji. Nestalo se tak. Strach ze záhadného přítele byl silnější než její zdravotní stav.
‘Myslel jsem, že tímhle jsme si už prošli.’ povzdechl si a na čele mu vyskočila hluboká vráska, než od ní odstoupil.
‘Hotovo. Až budete připravená, můžete jít.’
‘Děkuji.’ zamumlala a sklouzla z postele. Léčitel jen přikývnul a pak odešel. To byl signál, aby si do brašny zabalila bratrův deník a tři knihy od El.
Jelikož se nudila, přečetla je nakonec všechny a při pohledu na názvy znovu zrudla rozpaky. Proto brašnu radši rychle zavřela, převlékla se do nových věcí, jelikož ty staré byly zničené a přivinula si k hrudi plášť jejího záhadného přítele. Zkontrolovala, že zde nic nenechala a vydala se pryč. První zastávka byla u Lunaris.
*
Město pod školou bylo rozděleno na centrální a okrajovou část. Centrální byla největší, dělo se tam nejvíce událostí a fungovalo jako neutrální území pro všechny rasy. Okrajové části pak patřily pod správu jednotlivých ras a sloužily jako bezpečné útočiště. Pokud tam chtěla vstoupit jiná rasa, musela mít přímé pozvání nebo propustku.
Právě se nacházela v části, která patřila vlkodlakům. Doufala, že zde Lunaris bude jelikož jako představená musela být zde i ve městě vlkodlaků – Miriel Lunis. A do Miriel Lunis se jí nechtělo. Cesta tam zabrala minimálně 5 dní chůze a s jejím kolenem by ji to trvalo možná déle. Mohla by to sice zkrátit ve vlčí formě, ale měla obavu z toho, že by se neovládla a podlehla svým pudům, proto chtěla nejprve proměnu nacvičit a zvyknout si na ni. Dalším způsobem pak byl kůň, který by to zvládl za minimálně 2 dny, ale nikdy na takovém zvířeti neseděla, takže měla strach jet sama a posledním způsobem bylo přemístění se. To bylo ale pětkrát dražší než kůň a navíc trpěla portálovou nemocí, takže ji poslední možnost nelákala vůbec.
Tiše si povzdechla a snažila se najít jiný způsob, kterým by případnou absenci představené nahradila. Ve své zamyšlenosti si ani nepovšimla, že za rohem budovy, kam zatáčela, někdo stojí a proto do osoby vrazila.
‘Uf.’ ztratila rovnováhu a s bouchnutím, které způsobily knihy v její brašně, dosedla na zem. Rychle se však vzpamatovala a vyškrábala na nohy.
‘Já se moc omlouvám.. neviděla jsem.. Deinare.’ zůstala na vlka před ní zírat jak na zjevení. Hlavou ji najednou začalo prolétat spoustu otázek. Jak to že tu je? Neměl být už Stínem? Opravdu by mu to měla říct? A byl to vůbec on?
Srdce se jí rozbušilo, když si ho prohlédla. Ne, určitě si ho nespletla. Různobarevné oči si ji chladně přeměřily, než se zamračil a rukou ledabyle upravil zmačkaninu na košili, kterou mu svým nárazem způsobila. Bezva, další vroubek do jejího seznamu.
‘Budeš tak na mě zírat celý den?’ chlad z jeho hlasu jí naprosto stačil k tomu, aby se probrala.
‘Cože? Ne! Ji-jistěže ne. Nechtěla jsem… mrzí mě to. Jen jsem.. Vy jste.. myslela jsem.. Nečekala jsem že nejste…’ zmateně zakoktala jak ji všechny smysluplné věty postupně opouštěly.
‘Já jen.. jsem ráda, že jste v pořádku. Myslela jsem…’ rychle se rozhlédla, jestli jsou sami, než se k němu rychle přiblížila.
‘Musíte pryč, hned.’ sykla k němu tak tiše, aby ji slyšel jen on.
‘Vyhrožuješ mi, štěně?’ zavrčel tiše v odpověď.
‘Ne! Ovšem že ne! Nemyslela jsem to tak. Chci vás jen varovat. Lunaris z vás chce udělat Stín. Mělo.. mělo to být po rituálu. Snažila jsem se vás najít, ale nepodařilo se mi to. Prosím, mu-musíte zmizet.’ znovu se rychle rozhlédla.
‘Ach tak.. snad bych ti tu nechyběl.’ na rtech se mu vytvořil ledový úšklebek.
‘Ano. Ne. Umm…’ prohrábla si vlasy a zavrtěla hlavou, nečekala tak přímou otázku, takže ji to překvapilo.
‘Na tom snad přece vůbec nezáleží.’ zamračila se a v očích ji zajiskřilo.
‘Proč by si mne pak varovala, štěně? Je to další tvůj trik?’ založil si ruce na hrudi.
‘Není to žádný trik, chci jen udělat správnou věc. Nikdo by neměl trpět za něco co neudělal. Není to…’
‘..fér?’ dokončil za ni se zajiskřením v očích, což ji zarazilo.
‘No.. ano.. jak.. jak to víte?’ zeptala se zmateně. Slovo fér by skutečně použila, k němu jí to ovšem nesedělo.
‘Možná už jsem to od tebe slyšel.’ pokrčil nenuceně rameny, zatímco ji dál propaloval pohledem.
Zmateně naklonila hlavu na stranu.
‘Ode mne? Kdy? Vždyť jsme se neviděli ani před rituálem ani po něm, jak bych…’ hluboce se nadechla a zarazila se v půlce věty. Nadechla se znovu, nemýlila se. Cítila tu samou vůni, která vycházela i z pláště. Jelikož však s pláštěm strávila delší dobu, neuvědomila si, že je jeho vůně slabší, zatímco teď, v jeho přítomnosti ji cítila silněji. Jinými slovy..
‘Vy jste ten záhadný přítel. To vy jste mne odnesl na tu ošetřovnu.’ zůstala na něj hledět, jakoby to bylo poprvé co ho vidí.
‘Záhadný přítel? Máš dojem, že jsme přátelé?’ naklonil hlavu mírně ke straně.
‘Nebo snad něco víc?’ ušklíbl se a jizva přes oko se mu prohloubila.
‘Já? Určitě ne.’ zavrtěla odmítavě hlavou.
‘Jen mi bylo řečeno, že personálu bylo mým přítelem velmi důrazně dopručeno, aby mi nezkřivili ani vlas na hlavě, chcou-li žít.’ zamračila se.
‘A měli by pravdu.’ odtušil aniž by hnul brvou.
‘Takže přece jen jste ten zatracený důvod, proč mi sebrali mou magii a odmítali mě pustit dokud se plně neuzdravím?!’ měla chuť ho praštit. Kamkoliv. V očích ji zlostně zajiskřilo. Vztek bylo teď ale něco, co zoufale nepotřebovala. Zhluboka se proto nadechla a začala počítat do deseti, aby se uklidnila.
‘Co děláš?’ bez obrazu zněl jeho hlas mnohem lépe.
‘Počítám.’ odpověděla se zavřenýma očima.
‘Proč?’ doslova cítila jak ji sledoval.
‘Protože vás jinak praštím.’ zamračila se. Po rtech mu přeběhl zvláštní druh úsměvu, který nemohla vidět.
‘To určitě zkusit můžeš, ale to co bude následovat se ti líbit nebude. A nebo možná bude. Kdo ví?’
Zase oči otevřela a dlouze si povzdechla. Proč ona?
‘Hádám, že tohle je tedy vaše.’ natáhla k němu ruku s pláštěm.
Nejdříve si plášť přeměřil pohledem, jako by očekával, že vybuchne. Vlastně se mu nemohla divit, po tom co se stalo. Teprve pak po něm pomalu sáhl a převzal si ho, načež se ušklíbl.
‘Páchne po tobě, štěně.’ zavrčel.
‘No tak to se jeho lordstvu neskonale omlouvám, ale nechtěla jsem, aby se ztratil nebo poškodil, takže byl celou dobu se mnou. Možná, že až mě zase někam příště ponesete, byste mohl zkusit nevyděsit tamní personál.’ založila si ruce na hrudi a blýskla po něm očima. Někdy ji přišlo, že se ji snažil vytočit schválně.
Chvíli se jen měřili pohledy, než nenuceně pokrčil rameny.
‘Vyléčíš to.’ natáhl k ní ruku, v které zela rána.
Žádné prosím, zvědavost nebo ujištění se, že to skutečně zvládne ale rozkaz. Vyloženě počítal s tím, že to udělá. Povzdechla si a koukla na ránu na předloktí. Vypadalo to jako kousnutí s pořezáním, ale nedokázala přijít na to, jak k ní přišel a ani na to, proč se mu ještě nezahojila. Zřejmě regenerace nedokázala pracovat s infekcí. Rána mu totiž hnisala.
‘Proč jste nenašel kvalifikovaného léčitele, když jste zjistil, že regenerace nestačí?’ zamračila se a začala se prohrabávat brašnou. Knihy ji ale zavazely, takže je vytáhla ven, aby měla více místa.
‘Žádný tu není.’ odpověděl prostě.
‘Čteš velmi zajímavou.. literaturu.’ dodal po chvíli.
Polekaně sebou škubla a zadívala se na knihy, které držela pod paží, načež instantně zrudla.
‘Nejsou moje. Patří kamarádce. Neměla jsem na ošetřovně co číst.’ odpověděla rychle. Ani nepostřehla to zvláštní světlo, které se mu mihlo v očích, jak byla skloněná nad brašnou.
‘Ale překvapuje mne, že vy ten žánr vůbec znáte.’ odpověděla po chvíli zaraženě.
‘Ženy čtou různou spoustu blbostí.’ pokrčil rameny.
Jistěže to znal, musel kolem sebe mít ohromnou spoustu žen. Nebyl jako ona, z něj čišelo cosi mocného možná tajemného, byl silný a inteligentní a ona… co vůbec čišelo z ní? Sotva chodila, neustále byla zamazaná od svých lektvarů a mastí a doufala, že až umře nebude to jako démon ničící svět. Dřepla si na zem, aby položila knihy a měla obě ruce volné na přehrabování. Kde to bylo?
‘Ne vždy to jsou blbosti. Vědecká literatura je velmi přínosná ale.. tohle? Chtěla bych potkat jednu jedinou ženu, které se podaří zkrotit zvíře jenom proto, že prostě existuje. To je jako.. jako.. jako vy. Umíte si představit, že bych zrovna já byla tou kvůli které byste riskoval svůj život? Blbost.’ zamračila se.
Z jeho směru se ozval tichý přidušený zvuk, který identifikovala jako pohrdavé odfrknutí.
‘Šlo jen o přirovnání, nemusíte se hned urážet.’ tiše si povzdechla.
‘A! Mám to!’ zazubila se a oči ji zajiskřily nadšením.
Konečně našla co hledala. Byly to dvě nádobky, kdy na jedné byl nápis voda a na druhé alkohol, uzavřená krabička s hojivou mastí a obvaz. Potom rychle knihy vrátila zpátky a nádobky naskládala do brašny v pořadí, v jakém je potřebovala.
‘Možná to bude bolet.’ oznámila, když se znovu narovnala a vzala do ruky lahev s vodou. Odzátkovala ji a za pomoci kouzla ji nechala ovíjet kolem svých rukou, podobně jako rukavice.
‘Co se vůbec stalo? To vás jako někdo pokousal?’ ušklíbla se, když ruce přiložila k jeho ráně a nechala vodu ať ji omývá.
‘Nepamatuješ si to?’ zeptal se tiše, zatímco sledoval její práci.
‘Nepamatuji co?’ zeptala se zmateně, zatímco se dál soustředila na jeho ránu.
‘Ten rituál.’
Zamračila se v zamyšlení a nakonec zavrtěla hlavou.
‘Ne. Pamatuji si jen jak jsem běžela k tomu světlu. Zhasínalo. Zoufale jsem se k němu chtěla dostat a pak.. nic. Ani to, že byste mne někam nesl.’ na chvíli se odmlčela. Mohla po něm žádat další informace? Nechtěla ho naštvat. Už tak měla dojem, že překročila hranici, když ho nazvala jeho lordstvem.
‘Řeknete mi prosím co se stalo?’ zeptala se opatrně.
Vypadal, že o tom přemýšlí.
‘Trvalo ti to dlouho.’ odpověděl po chvíli a sledoval jak nechala vodu ustoupit, aby se podívala na ránu. Hnis zmizel a rána samotná už nevypadala tak zle. Nechala tedy vodu magicky sklouznout zpět do lahve a opět ji zazátkovala. Pak mu ránu jemně osušila čistou látkou.
‘Vrátila ses jako vlk, zaútočila na Lyrii a prolomila bariéru.’ zavrčel, když mu na ránu nalila část alkoholu kvůli dezinfekci.
‘Omlouvám se, nechci riskovat, že se vám to rozšíří. Jak bych ale prolomila bariéru? Je to celkem náročné a bolestivé, pokud vím.’ zamračila se, zatímco čekala až se dezinfekce vstřebá. Také ji trápil ten útok na Lyrii, bude se jí muset omluvit.
‘Podhrabala ses.’ pokrčil rameny, jakoby se to dělo pokaždé. Jeho historka zněla čím dál komičtěji. Nevěděla, jestli mu má věřit nebo ne.
‘Pak ses jako velká voda přehnala přes zbytek, co ještě stál na nohou, povalila a pokousala si všechno co stálo v cestě.’
Poslouchala jeho příběh, zatímco mu zbytek alkoholu znovu osušila a nechala na ránu působit její magii, aby se zatáhla.
‘Takže to kousnutí.. byla jsem to já.’ vydechla tiše. Sice o tom nic nevěděla, ani nemohla věřit tomu, že skutečně říkal pravdu ale nechtěla nikomu ublížit a už vůbec ne jemu. Co to teď znamenalo pro ni? Zatím to nevypadalo tak, že by ji měl urvat hlavu ale.. nedokázala se zbavit pocitu, že je to jen otázka času. Že jen čeká na správnou příležitost. Sledovala jak se rána pěkně stahuje, takže usoudila, že je na čase použít léčivou mast.
‘Mrzí mě to. Nechtěla.. nechtěla jsem nikomu ublížit.’ vydechla tiše, zatímco mu mast opatrně nanesla na ránu.
‘Co se stalo pak? A proč jste mě vůbec odnesl vy? Neřekla bych, že vám záleží na životech ostatních.’ rozetřela rovnoměrně mast a nechala ji vstřebat.
‘Nezáleží.’ odpověděl prostě a ji z toho, z nějakého důvodu, bodlo u srdce.
‘Tak proč…’ hlas se jí zachvěl víc než by chtěla, když k němu vzhlédla.
‘Protože jsem měl vlastní plány, které Kiaran nemohla nepřijmout.’ provrtal ji ledovým pohledem, přes který přelétl stín. Po páteři ji přejel chlad, který zmizel ve chvíli, kdy pochopila, co jeho slova znamenala.
‘Proto tu jste.. Vyměnil jste můj život za ten váš.’ v očích mu divoce zablýsklo a ona v tu chvíli věděla, že má pravdu. Také věděla, že by měla mít strach, měla by utíkat a být od něj tak daleko, jak jen by to šlo, ale místo toho se jí v hrudníku rozlil blažený pocit radosti a její jantarové oči zasvítily nadšením, když se tiše zasmála. Trhla rukami k němu, aby ho objala, ale včas se zarazila a ruce zase zmateně stáhla k tělu.
‘Chtěla jsi mě právě obejmout?’ přimhouřil oči a přejel ji pohledem jako něco nečistého.
‘Mo-možná?’ vykoktala zmateně. Sama tomu nevěřila. Odkašlala si a raději mu ránu rychle, ale pečlivě, obvázala. Celou dobu na sobě cítila jeho pohled, neustále zapomínala, co byl zač. Proč bylo tak snadné v jeho přítomnosti zapomenout?
‘Je-je to hotové. Než se to zahojí úplně, měl byste navštěvovat léčitele nebo si to aspoň dvakrát denně mazat. S trochou štěstí nebudete mít jizvu, ale musíte tu ruku šetřit.’ natáhla k němu ruku s mastí. K jejímu překvapení si ji vzal, zřejmě léčitelům vážně nevěřil.
‘Ještě něco, štěně?’ zeptal se tiše.
‘K ráně nic jen.. když jste mě nesl.. co všechno jsem vám řekla?’ zeptala se s obavou v hlase a sledovala, jak si prohlíží obvaz na ruce.
‘A měla jsi mi něco říct?’ upřel pohled zase zpět na ni. Znejistěla. Pokud mu řekne o co jí jde, bude vědět, čeho se bojí a využije to proti ní. Pokud mu to ale neřekne je možné, že nebude moct předejít nějaké z katastrof, které ji provázely.
‘Vždycky se něco najde. Mám dost nedořešených nebo protichůdných záležitostí, které bych si raději nechala pro sebe.’ odpověděla pomalu.
‘Ach tak…’ věnoval jí jeden ze svých predátorských úsměvů.
‘Blouznila si o démonech a ničení světů, zoufale ses mě snažila najít a zabavila si mi plášť, protože ti ta deka pěkně voněla.’ založil si ruce na hrudi a podíval se na ni tím pohledem, při kterém si připadala jako dítě a nebylo to tím, že byl o hlavu vyšší. Cítila jak rudne a začínala litovat, že se vůbec ptala.
‘Eh..tolik blbostí.. mrzí mě, že jste to musel poslouchat. Vážně jsem musela být mimo.’ zavrtěla hlavou a stočila pohled mimo něj.
‘Vskutku.’ znovu si ji prohlédl a pak se otočil a zamířil pryč.
Chvíli sledovala jeho záda. Bylo tu však ještě něco co ji trápilo.
‘Deinare.. počkejte prosím.’ zavolala za ním tiše. K jejímu překvapení se s dlouhým výdechem zastavil a otočil přes rameno.
‘Co?’ byl to přesně ten tón typu Ať to stojí za to, už jsi mi sebrala dost času.
‘Já jen.. děkuji. Nebýt vás.. nestála bych tu. Proč.. proč jste mi ale pomohl? Musel jste vědět, že vás potrestají, když přiznáte, že jste mne skoro zabil..’ pátrala po známce čehokoliv, co by ji mohlo pomoct identifikovat jeho myšlenky nebo pocity, ale nic nenacházela.
‘Tvrdíš, že lžu, štěně?’ otočil se směrem k ní a mírně přimhouřil oči, magie okolo něj zapulzovala.
Lehce sebou trhla a zakroutila hlavou, když mírně ustoupila.
‘Ne, ale..’ přerušilo ji tiché zavrčení, ze kterého se jí naježily chloupky.
‘Řekl jsem, že jsi skoro umřela. Nikdy jsem neřekl, že jsem tě skoro zabil. Pokud nevidí pravdu není to můj problém.’ oči mu zasvítily.
‘Já vím co jste řekl, ale prosím, poslouchejte. Mohl jste kdykoliv říct, co se stalo a zbavil byste se mě nadobro. Jenže vy jste se místo toho rozhodl sehrát šarádu, aby to vypadalo, že ta oběť jsem já. Věděl jste, co jim řeknu a stejně tak jste věděl, jaká bude jejich reakce, když řeknete svou část. Vy se sice tváříte jako klasický případ Mám svaly, ale ne mozek, ale není tomu tak. Proto jste tak děsivý, nikdo neví, co v další chvíli uděláte.’ oči teď pro změnu zasvítily jí, což si zřejmě přebral jako výzvu, protože v další chvíli ji tiskl ke zdi. Vyjekla, ani si nevšimla, že se vůbec pohnul.
‘Jsi vážně neuvěřitelně bystrá, nemám pravdu štěně?’ vydechl tiše.
‘A i přesto ti spousta věcí uniká…’ vpíjel se pohledem do toho jejího.
Zvedla ruce na obranu, ale když se téměř dotkla jeho hrudi, zrudla a radši se rukami objala. Nelíbilo se mu jen to, že ho skoro objala, ne tak, aby na něj sáhla jen tak. Ze všech sil ignorovala jeho vůni, která teď byla zase více intenzivnější.
‘Nevěřím, že jste to udělal z dobroty srdce. Vždycky je za tím něco. Tak proč?’ úspěšně vydržela jeho pohled, i když ji srdce prudce bušilo, jak chtělo vyskočit ven.
‘Protože takhle to bude mnohem větší zábava, když vydržíš víc. Protože mi stále ještě něco dlužíš a protože nemám rád lidi co nedostojí svým slibům. Bude to už nějaká doba, co mne někdo nazval arogantním…’ oči mu potemněly.
Po zádech jí přejel mráz, když se jeho magie otřela o tu jeji. Nebyla to jen odpověď ale připomínka, že stále zapomínala, kde je její místo. Dalo se mu ale vůbec vyhnout, když teď sdíleli rasu? A co mu dlužila? Omluvu za to jezero? Té se nedočká. Nechtěla se ale už ptát. Zdržela ho víc než dost a její seznam prohřešků se určitě o polovinu prodloužil. Možná ho prostě jen měla pozdravit a obejít, jako všichni ostatní. Vyklouzla z jeho vězení vpravo, kde ji nebránil a na rtech se jí podařilo vykouzlit poněkud nervózní úsměv.
‘Rozumím. Omlouvám se, že jsem vás zdržela od povinností. Ještě jednou děkuji. Pěkný zbytek dne.’ rozloučila se a pokračovala ulicí dál než se zastavila a zase otočila.
‘Tu mast můžete použít i na hrudník.’ naznačila rukou jeho předchozí ránu a znovu se rozešla.
‘Víš, co by se stalo, kdyby přišli na to, že jsi mě varovala?’ ozvalo se za ní, takže se znovu zastavila.
Jistěže to věděla, bylo by to hrubé porušení kodexu rasy. Čekal by ji stejný trest. Ale i navzdory tomu se pousmála, když otočila hlavu k němu.
‘Vím. Možná by můj zásah nezměnil váš osud, ale aspoň byste netrpěl sám.’
