KAPITOLA 21
Zdálo se mu, že poslední dny utíkaly neuvěřitelně pomalu. Klidně by řekl, že i pozpátku. Mohlo to být tím, že ji celou tu dobu neviděl? Možná.
Stál zrovna před zrcadlem a oblékal si košili. Rána na boku kompletně zmizela a zanechala jen podivné vzpomínky.
Vzpomínky, ve kterých figurovala ona. Vzpomněl si na její vyděšený hlas, když ho našla ležet na zemi, když se ho dotkla a on ji ublížil. Znovu.
To nejmenší, co pro ni mohl udělat, když zkolabovala, bylo, že ji znovu odnesl k ní, jelikož na základě jejich dřívější konverzace neměl dojem, že by probuzení v sanatoriu uvítala. Strávil u ní celý den, jen aby se ujistil, že jí nic nehrozí.
Její zčernalá ruka v něm probouzela neklid, proto se mu ulevilo, když se černá začala druhý den rozpouštět.
Navíc neuměl léčit a neměl tušení, jak by reagoval, kdyby se černá rozšiřovala.
Byla ochotná kvůli němu zemřít, ale stále nevěděl proč. Doufal, že to z ní vytáhne, že uslyší, že jí není lhostejný, stejně jako ona jemu.
Umíral jste. Čekal jste snad, že se budu jen dívat jak umíráte, když jsem mohla pomoct? Vím, jaké to je čekat na záchranu, která nikdy nepřijde i když si to nechcete přiznat, protože zoufale chcete žít… Proto po vás nic nechci. V mém světě to tak prostě nefunguje.. její slova mu zněla v hlavě jako páska, která vyvolávala víc a víc otázek.
Kdy musela čekat na záchranu? Bylo to kvůli němu? Doufala, že ji někdo pomůže se ho zbavit? Nebo kvůli její minulosti? V té hladomorně? Možná to nebylo jen o hladu. Její noha nebyla jen krátkodobá záležitost. Ale.. neříkala, že se v jeho společnosti cítí dobře? Proč by se ho pak chtěla zbavit? Nebo k němu cítila lítost? Proto nic nechtěla? Proto ho zachránila?
Když ji dal nad sebou samým moc, doufal, že by ho mohla jednou o cokoliv požádat. O ochranu nebo možná i o zrušení některé z jejich dohod. Zkrátka cokoliv, díky čemu by si ji udržel na blízku, ale raději si vybrala léčení. Nerozuměl tomu.
Pohled mu utkvěl na první jizvě, kterou mu způsobila, což uvnitř něj vyvolalo spoustu… pocitů.
Nebyl si jistý, jestli to byla přímo láska, co k ní cítil, věděl ale, že je pro něj důležitá a to mu stačilo.
Nechtěl o ni přijít, jelikož byla zřejmě jeho jedinou nadějí na normální život, ale také ji nemohl nutit, pokud pro ni opravdu nic neznamenal.
Zamračil se a zapnul košili téměř ke krku, když si v odraze všiml stříbřité postavy. Se zavrčením se otočil, ale nikdo za ním nestál. Možná přelud?
Ne.
Nikdy se mu nezdála. Bylo to znamení, že stál na tenkém ledě. Otočil se zpět a vrazil pěstí do zrcadla, až se roztříštilo na drobné kousky.
Z kloubů mu začala prýštit krev, což v tuhle chvíli uvítal. Potřeboval zůstat ostražitý.
‘Vím, že tu někde jsi. Dělej, co umíš, ale nevyhraješ. Nedovolím to.’
*
Zrovna mířil chodbami školy k Zaynovi, kdy po cestě hledal známky stříbra nebo čehokoliv, co by s ní mohlo být spojené. Jeho pozornost však upoutalo cosi jiného.
‘…nás pozval.’ ozval se z poza dveří, které zrovna míjel, ženský hlas.
‘Takže půjdeš na ten ples, Aiso?’ ozval se čistě mužský hlas, který v něm probudil nelibost, takže se zastavil.
‘Já a ples? Ne, to určitě ne.’ známý smích, mu dolehl k uším.
‘Proč? Byla bys ta nejkrásnější dívka v celém sále. Nespustil bych z tebe oči.’ neuvědomil si, že zatíná pěst, dokud ho do nosu neuhodila vůně vlastní krve.
‘A ty si mě umíš představit v honosných šatech, Adirne? To bys byl jediný. Navíc nemám žádný doprovod. Nemyslíš, že přijít na ples sama, je dost hloupé?’ její smích se ozval znovu, takže pěst automaticky polevil.
‘A co já? Mohl bych…’
Vztek se v něm v tu chvíli vzedmul natolik, že rozrazil dveře od sálu a vstoupil dovnitř. Magie kolem něj nebezpečně zavířila.
Byla jeho.
Hluk v místnosti ustal, když vešel dovnitř a všechny páry očí se na něj upřely. Vpravo stála vyšší dívka se spoustou copánků a cingrlátek, která něco tvořila se světlem a vpravo stál faeri, který se na něj nenávistně díval.
On šel však za jiným cílem. Netrvalo dlouho mu ji najít, seděla na stole, prakticky naproti němu. Ať už dělali cokoliv, zřejmě měli pauzu.
V jejích rozesmátých očích zachytil nejprve překvapení, pak něco, co by nazval zaváháním a nakonec se úsměv opět vrátil.
‘Deinare. Jak se daří? Přidáte se k nám?’ její slova v něm podivně rezonovala.
Nikdy nezačala křičet. Nikdy nezačala utíkat. Jen se usmívala a chovala se k němu jako ke všem ostatním. I když hluboko v ní cítil strach.
Vydal se směrem k ní, aniž by jí odpověděl.
Místnost zaplnila spousta různých pocitů od překvapení, přes zděšení, až po nenávist.
‘Um.. mohu nějak pomoci?’ zeptala se váhavě, když se zastavil přímo před ní.
Zřejmě nevěděla, co si o jeho mlčení myslet.
Jako odpověď ji jednou rukou vzal za bradu, lehce přitáhl k sobě a spojil jejich rty v dlouhém polibku.
Když se oddálil, jeho pohled se setkal s tím jejím. Zářil, jako hvězdy vysoko na nebi a také v něm viděl překvapení a zmatení.
Nejvíc ho však překvapovalo, že ho neodstrčila.
Spustil ruce podél jejích boků až na stůl, kde seděla, aby nemohla uniknout ani doleva, ani doprava a odtáhl se na délku paží.
Chtěl vidět její reakci. Potřeboval ji vidět.
‘J-já.. mus.. musím jít.’ sklouzla ze stolu dolů, skrčila se k zemi a proplazila se mu pod nohama, které jako jediné mezi sebou měli mezeru.
Jakmile byla za ním, narovnala se a začala couvat k východu, oči neurčitých emocí upřené na něj.
Pustil prázdný stůl, aby se otočil čelem k ní. V očích mu hladově zaplanulo. Znovu mu dokázala uniknout.
Sledoval jak se přibližovala ke dveřím.
‘Aiso, co se děje? Kam jdeš?’ zavolala za ní dívka s copánky.
‘Vem.. vem to za mě. Já… já nemůžu.’ s těmi slovy zmizela v chodbě.
‘Aiso!’ křikla za ní dívka znovu. Podmračeně těkla pohledem směrem k němu a pak vyběhla ven za ní. Jelikož byl k ostatním otočen celou dobu zády, nikdo z nich neviděl, co se ve skutečnosti stalo, takže to vypadalo, že se k ní naklonil a něco jí řekl.
Během otočení si všiml, že na stole ležela nějaká kniha, proto se otočil zpět a prostudoval ji.
Deník Cailana d’Aey, hlásal přebal. Zamračil se, pokud se nemýlil, její příjmení bylo Ynerii d’Aey. Znamenalo to tedy, že měla manžela? Nikdy si nevšiml, že by nosila prsten, ale také v její zemi mohli mít jiné tradice. Možná byl mrtvý, což by bylo horší, jelikož by musel docílit toho, aby na něj zapomněla. A nebo se jednalo jen o shodu jmen.
Tak, či onak, právě získal něco, díky čemu za ním přijde. Sebral knihu do ruky a otočil se k odchodu.
‘Hej! Démone. Cos jí udělal?’ cestu mu zahradil faeri, takže se pomalu zastavil a letmo si ho prohlédl.
‘A měl jsem jí něco udělat?’ zeptal se tiše.
‘Víš moc dobře o čem mluvím! Vím, že si ji něco udělal. Jinak by odtud nevyběhla. Takže se ptám znovu. Co. Si. Jí. Udělal?’ z očí mu šlehaly blesky.
Byl si jistý, že kdyby pohledy zabíjely, ležel by na zemi ve chvíli, kdy vešel do sálu.
‘Zatím nic.’ nenuceně, ho obešel a pokračoval v cestě dál.
‘Neodbíhej od tématu, démone! A vrať tu knihu. Nepatří ti.’ máchání křídel mu oznámilo, že faeri se jen tak nevzdá.
‘Jsi Cailan d’Aey?’ přeměřil si jej pohledem černým jako uhel.
‘Ne.’ odpověděl faeri lehce zaraženě.
‘Pak nepatří ani tobě, nemám pravdu?’ sledoval, jak se v klukových očích zablesklo.
‘Patří Aise.’ procedil skrze zuby.
‘Pak si pro ni jistě přijde. Nevidím důvod, proč by tě měla zajímat její kniha.’ pokrčil rameny a znovu pokračoval v cestě.
‘Je to moje holka. Zajímají mě její věci a její bezpečí.’ ta odpověď ho přinutila se zastavit a otočit zpět k faerimu, kterému v očích zajiskřilo zcela jiným světlem, než dosud.
Idiot.
‘A ona to ví? Nevypadá na to.’ povytáhl koutek úst vzhůru.
‘Proč by neměla?’ zamračil se kluk zpět a jiskra opět zmizela.
‘Protože kolem tebe proletěla, aniž by se na tebe jen podívala. Nezastavila se u tebe, ani nevyhledala tvou pomoc. Buď o tom nic neví nebo mi lžeš.’ přes tvář mu přelétl stín.
‘Příště bych si rozmyslel, jak se mnou mluvit, dítě.’
‘Nemám z tebe strach, démone. Budu tě sledovat.’ zatnul mladík ruce v pěst a rozhodně máchl křídly.
‘Dobrá. O to větší zábava to pak bude.’ magie kolem něj se zachvěla, když kniha z jeho rukou zmizela a on vyšel zpět na chodbu.
Zayn i Stříbrná budou muset počkat, jelikož měl spoustu věcí k zařízení.
***
Plížila se setmělými chodbami školy jako zloděj. Při každém sebemenším zvuku se zastavila a zaposlouchala se, zda neuslyší kroky či hlasy. Její vlčí smysly jí k tomu pomáhaly.
Mířila přímo k sálu, kde odpoledne zapomněla svůj deník. Když jí na mysli vyvstala myšlenka na osobu, jenž uspíšila její odchod, zamračila se. Pořád to nechápala.
Bylo to zcela normální odpoledne. Práce šla jako po másle a výzdoba se tvořila prakticky sama. Mnoho už nechybělo.
Co ji ovšem překvapilo, byl Adirn, který pomáhal rozvěšovat výzdobu. Nikdy by nečekala, že ho něco takového bude zajímat, takže jej podezřívala z toho, že se sem přihlásil kvůli ní.
Spoustu věcí si vyříkali a nad její jizvou, kterou nepřímo způsobil, se skoro rozbrečel.
S El ho uklidňovali dobrou hodinu, než se mohli opět vrátit k práci, která ji vskutku pomáhala zapomenout na události posledních dnů. Jenže když přišla přestávka, všechno se najednou pokazilo.
Stále viděla jak vplul do místnosti, bez pozdravu, bez rozhlédnutí a i tak ji bez obtíží našel.
Prostě zamířil přímo k ní, jako by přesně věděl, že tam je a beze slova ji políbil. Polilo ji horko a srdce se jí při té vzpomínce rozbušilo. To ji vytrhlo z přemítání.
Zavrtěla hlavou a zakázala si vracet se k tomu. Nebylo to správné. Pravděpodobně ji chtěl jen vyprovokovat, aby měl záminku proč ji zprovodit ze světa. Jenže to se nestane. Sevřela ruce v pěst a dlouze si povzdechla. Už jen pár metrů.
Modlila se ke všem Vznešeným i Prvním, aby tam svůj deník našla a byl v pořádku. Jeho ztrátu by si nikdy neodpustila, už teď kvůli tomu porušovala pravidla. Pomalu dokulhala až ke konci chodby. Na chvíli se zastavila, aby prozkoumala, že kolem nikdo není a pak teprve zahnula do chodby v jejímž středu se nacházel cíl její cesty. Jantarem zabarvené oči jí radostně zasvítily a posledních pár kroků ke dveřím skoro až přeběhla. Pomalu vzala za kliku a doufala, že nebude zamčeno, jelikož klíče neměla a shánět Zayna, se jí rovněž nechtělo.
Cvak. Dveře se otevřely a odhalily temnou místnost za nimi. Rychle vklouzla dovnitř a dveře za sebou přivřela, ale nezavřela. Chtěla mít jistotu, že uslyší, až někdo půjde. Rychle se rozhlédla. Tma jí nedělala sebemenší problém, jelikož v ní díky své magii viděla velmi dobře.
Nikde nikdo.
Přípravy na nadcházející ples byly již téměř hotové. Vydala se směrem ke stolu na kterém odpoledne seděla. Napětím skoro ani nedýchala a pak ho uviděla. Ležel na stole na stejném místě, kde jej zanechala. Cítila, jak jí ze srdce spadl kámen, velký jako stodola.
Neváhala a přidala do kroku. Chtěla mít tuhle noční výpravu už za sebou.
Už, už se po deníku skoro natáhla, když tu najednou – PRÁSK!
Dveře se s bouchnutím zavřely. Polekaně vyjekla a poskočila vzad. Rychle se otočila ke dveřím, krve by se v ní nedořezal a srdce začalo splašeně tlouct na poplach. V uších ji stále zněla ozvěna. Zatajila dech a zaposlouchala se, zda hluk někoho nepřilákal.
Vyčkávala tak minutu, možná tři. V čase se moc nevyznala, ale každá uplynulá vteřina následovala bouchnutím srdce. Buch, buch. Buch, buch.
Když ani tak nic nezaslechla, pomalu vydechla úlevou a srdce se pomalu utišilo. Dnešního dobrodružství měla tak akorát dost.
Otočila se, aby popadla deník, ale místo deníku vrazila a zároveň objala cosi pevného, teplého a zároveň měkkého. Tělo.
Po zádech jí přejel mráz. Pomalu zavřela oči a jako ve snu od osoby ustoupila. Znovu pomalu otevřela oči, které se zabodly do něčí hrudi. Sledovala cestu od hrudi výš.
Ne, prosím, ne, prosím.. modlila se, ale když dorazila ke krku věděla, že její motlitby tentokrát zůstanou nevyslyšené. Přesně věděla, kdo před ní stojí. Zvedla pohled výš jen proto, aby se setkala s úšklebkem a párem různobarevných očí, které se do ní zabodávaly. Deinar.
Svět se zatočil.
‘Co jste.. Kdy jste.. jak?’ zmateně očima těkla mezi ním a dveřmi. Úšklebek se jen víc rozšířil.
‘Ale, ale, ale, zdá se, že jsem chytil zloděje přímo při činu.’ dolehl k ní jeho hrubý hlas. ‘Z-zloděje?’ měla dojem, že se přeslechla. Ne, tohle musel být jen další hrozný sen. Tolik smůly nikdo mít nemůže.
Zaryla nehty do dlaně, ale nevzbudila se. Nebyl to sen.
‘Ano, zloděje.’ zopakoval trpělivě.
‘I přes noční zákaz jsi zde, v místnosti, která je bohatě zdobená kvůli nadcházející akci. Co jiného by jsi tu dělala?’
Polil ji studený pot.
‘C-cože? Ne! To není… nejsem zloděj!’ vyhrkla rozčileně.
‘Já jsem.. odpoledne jsem tu zapomněla deník. Jen ho chci zpátky. Nic víc. Prosím.’ zkusila se po knize natáhnout, ale pořád ji stál v cestě a tak byl rychlejší. Vzal knihu ze stolu dřív než ona. Zbledla.
‘Ach tak. Myslíš tuhle věc.’ prohlédl si deník z obou stran.
‘Vrátíte mi ji, prosím? Je.. je pro mne důležitá.’ zkusila to opatrně.
Nechtěla ho vyprovokovat a už vůbec ne naštvat. Dlouze se na ni zadíval, jakoby přemýšlel.
‘Polibek.’ vydechl nakonec.
‘Cože?’ zeptala se nechápavě.
‘Chci, abys mě políbila. Pak ti tu věc vrátím.’ objasnil s ledovým klidem.
Najednou měla problém, udržet se na nohou.
‘Políbit? Já.. vás? Jako.. pusu na pusu?’ zeptala se pomalu.
‘Ano, štěně. Přesně tak se to dělá.’ pomalu se sehnul k ní.
‘Ale jak víš o jiné definici políbení, rád se nechám zaučit.’ koutek úst se mu zvedl.
Zřejmě se velmi dobře bavil. Tohle nebyl démon, ale psychopat. Pomalu ucouvla a vrtěla u toho hlavou.
‘To.. to nemůžu. To nejde. Proč ne..’ odkašlala si, ‘proč ne jen pusu? Na tvář.’ zkusila se alespoň domluvit na kompromisu.
Tehdy mu z tváře ušklíbnutí zmizelo.
‘Proč by to nešlo? Pusa ti nevadí..’ přistoupil k ní blíž, což ji přimělo znovu couvnout.
‘P-protože polibek je projev hlubokého citu dvou osob, které k sobě tento cit vzájemně chovají. A.. a upřímně pochybuju, že jeden z nás do této kategorie spadá. Pusa je pro někoho na kom vám záleží, ale není tak osobní. A pravdu říct… myslím, že i ta pusa je na vztah mezi námi… moc.’ vykoktala zmateně.
Propálil ji pohledem, když k ní znovu přikročil. Bylo jedno zda se koukala do čistě modrého nebo čistě šedého oka, vždy ji přejel mráz po zádech. Znovu ucouvla a pohledem cukla.
‘Ach tak..’ nikdy nebyl zrovna někdo kdo dával najevo jakékoliv pocity, možná proto, že je vskutku neměl, ale teď měla dojem, že se změnou jeho nálady klesla i teplota v místnosti.
‘Jinými slovy to nejde, protože už někoho takového máš.’ zavrčel až jí naskočila husí kůže. Znovu pohlédl na deník a zamračil se.
‘Koho? Možná majitele toho deníku? Máte stejná příjmení. Manžel? Druh? Milenec? Sdílník?..’ pokračoval ledovým hlasem ve vyjmenovávání, z nichž jí většina nic neříkala. S každým slovem udělal krok k ní, načež jen zmateně couvala a vrtěla bezmocně hlavou.
‘Co? Ne.. To není..’ pokoušela se promluvit, ale nepustil ji ke slovu. Z ničeho nic ji do zad udeřilo něco pevného a studeného. Překvapeně vyjekla a jen se rychle ohlédla.
Stála natlačená u zdi.
