KAPITOLA 4
Ve sklenicích a křivulích to bublalo a vřelo. Celé tři dny se z laboratoře nepohnula a bedlivě sledovala svůj výtvor. Respektive dva výtvory. Dělala totiž dvě Pavučiny zároveň. Nedělala si iluze, že by jedna nestačila nebo nefungovala tak jak má, ale s tou druhou měla větší jistotu. Hlavně když šlo o zakázku. Téměř ani nepostřehla, že se tři dny během mrknutí oka už překulily. Oznámila ji to až tekutina samotná, která z mléčně žluté nabrala limetkově zelené barvy. Zapálila svíci, nasadila si rukavice a opatrně tekutinu slila do připravené baňky z tvrzeného skla. To se rozžhavilo ale tekutinu ven nepustilo. Opatrně na sklo dýchla svou magií a sedla si s ním zpět na židli. Hrábla po tužce, jež byla naplněná její mocí a dokud bylo sklo teplé, vyryla do baňky alchymistické runy, aby kouzlo zapečetila. Po té baňku uzavřela korkem a zapečetila voskem ze svíce. Pavučina číslo jedna byla hotová. To stejné zopakovala i s druhou tekutinou a postavila je vedle sebe. Jako vejce k vejci. Spokojeně se usmála a protáhla se. Vcelku ji fascinovalo, že tentokrát nic nebouchlo a ani nevyhodila do vzduchu. Zlepšovala se nebo zhoršovala? Zamyslela se nad tím. Zřejmě záleželo na úhlu pohledu. Až bude mít po přijímání, bude si muset na laboratoř udělat více času a vrátit se k experimentování.
Z úvah ji z ničeho nic vytrhlo zakručení v břiše. Kdy naposledy měla něco k jídlu? Podle intenzity kručení docela dávno. Čas nebyl její silnou stránkou. Uložila obě pasti na bezpečné místo a zkontrolovala, že všechno je vypnuté. Věci uklidí, až se vrátí z jídelny. Doufala, že je den a že ještě něco zbylo. Přehodila si přes rameno svou brašnu a vydala se do jídelny.
***
Měla štěstí, nebo smůlu, záviselo, jak se to vezme. Zrovna chytla obědovou špičku, což znamenalo, že jídelna praskala ve švech. Na druhou stranu alespoň podávali její oblíbené jídlo, smaženou rybu se zemákovou kaší. Vzala si tác a postavila se do řady.
Prosím ať mi zbyla ryba, prosím ať mi zbyla ryba.
Jídelna se mísila nejrůznějšími druhy vůní a její žaludek protestoval. Skoro jí tekly sliny. Řada se naštěstí posouvala plynule a tak brzy přišla na řadu.
‘Dobrý den, že vám ještě zbyla ryba, prosím?’ pozdravila buclatou skřítčici, která měla jídelnu na starosti.
‘Ale jistě, jistě! Ryba dobrá! Vezmi ještě!’ zanotovala hlavní jídelářka nazpět se širokým úsměvem a přihodila ji na talíř rybu i kaši navíc.
‘Mockrát děkuji.’ pověděla se zářícíma očima a chystala se odejít, když ji skřítčice zastavila.
‘Počkat!’ přihodila jí na tác kus čokoládového dortu a pak ji zlehka bacila šufánkem přes hlavu.
‘Ty víc jíst! Hubená lunt!’ šťouchla ji šufánkem pro změnu do břicha.
Zmateně se usmála.
‘Slibuji, že se vynasnažím.’ přislíbila a odešla najít nějaké místo k sezení.
Všude bylo plno, nesnášela davy, v místnostech se jí pak špatně dýchalo. A pak v záplavě hlav uviděla povědomé blonďaté copánky.
‘Elgvir!’ zavolala a vydala se směrem k ní.
Dotyčná postava nadskočila a zmateně se ze svého místa rozhlédla na všechny strany, dokud pohledem nenašla původce onoho zvolání. Vyskočila a nadšeně zamávala, pak si zase sedla a poplácala na volné místo vedle ní. Nenechala se dvakrát pobízet a zamířila ke kamarádce.
‘Nečekala jsem, že tě tu najdu. Je tu dneska blázinec.’ zasmála se když dosedla na lavici.
Dívka vedle ní jen zakroutila hlavou až ji v copáncích zacinkaly ozdoby. Pak vzala křídovou tabulku a úhledným písmem na ni napsala:
‘Dostala si víc než já.’ široký úsměv prozrazoval smích.
Elgvir měla vyříznutý jazyk, takže pro komunikaci se světem využívala gesta a písmo. Byl to trest za to, že se její bratr už nikdy nevrátil z tmavé jeskyně, když jí šel pro míč, který tam zakutálela. Nebylo jí tehdy ani deset. Bylo zřejmě jedno v jakém světě jste se ocitli, vždycky to odnesli ti kdo za nic nemohli.
‘Bylo mi řečeno, že mám víc jíst, že jsem jak.. lunt bylo to slovo?’ zamračila se jak se snažila si vzpomenout.
‘Ano – hubený. Vypadáš strhaně.’ objevilo se na tabulce.
Byla to její nejlepší kamarádka tady a jediný člověk, který o ní věděl všechno. Úplně.
Elgvir byla světlonoška, uměla manipulovat se světlem dle libosti a proto spadala pod iluzorní mágy. A tady byl ten problém. V jejím světě byla světlonoška démon, jenž neovládal světlo, ale naopak byl světlem, jenž vstupovalo do démonů, které pohlcovalo a u lidí dokázalo zahnat, možná i pohltit, temnotu jejich srdcí. Na úkor toho se ale ze světlonošky, či démona Světla, stával skutečný démon. Čím více moci k pohlcení použila, tím více světlo sláblo. A přesně tuhle skutečnost nechtěla nikdy nikomu sdělit. Nesnášela to. Snažila se magii co nejvíce potlačit a předstírat, že neexistuje. Že je prostě jen normální holka. Naneštěstí se jí nemohla zbavit, pokud stále chtěla vidět. Když Elgvir potkala poprvé, myslela si, že je stejná. Nedošlo jí, že její oči jsou modré a ne jantarové. A nějak takhle se zrodilo jejich přátelství. Tajemství za tajemství.
‘Měla jsem teď hodně práce a moc dobře nespala a ani nejedla. Znáš mě.’ krátce se zasmála, zatímco si vychutnávala svou dvojitou porci.
‘A když už jsme u toho…’ odložila příbor a začala se přehrabovat v brašně, dokud nevytáhla dřevěnou hůlku se zeleným krystalem na jednom konci a posunula ho kamarádce blíže.
‘Tužka?’ objevilo se na tabulce.
‘Ne ledajaká. Když ji naplníš svou magií, můžeš s ní psát ve vzduchu. Bude to rychlejší než tabulka.’ usmála se záludně.
Obočí její kamarádky se povytáhlo vzhůru, když sebrala tužku do ruky. Pak do ní vpustila magii světla a několika rychlými tahy napsala do vzduchu další větu.
‘Co ten tvůj záhadný cizinec?’
Zakuckala se a skoro sletěla z lavičky. Párkrát se bouchla do hrudi, aby zase popadla dech. Vskutku skvělá vychytávka.
‘Můj záhadný cizinec?’ šokovaně na ni hleděla.
‘Ten z čajovny.’ v očích ji zajiskřilo.
Jistěže poznala mluvnickou otázku ale rozhodla se využít svou novou hračku naplno. Zavrtěla nad tím hlavou a dojedla hlavní jídlo. Bylo skvělé.
‘Za prvé není můj, za druhé se jmenuje Deinar a za třetí je to démon. Alespoň podle historek co jsem zaslechla nebo přečetla.’
Kdyby El uměla pískat, určitě by to udělala, podle výrazu v jejích očích.
‘Není tvůj ale nezahálela jsi s informacemi.’ nastala krátká odmlka než k tomu připsala další větu.
‘Vyděsilo tě tehdy, že je démon?’
Zavrtěla hlavou. A to byl ten problém.
‘Ne, nevěřím, že je skutečně démon nebo jakékoliv historce o něm. Prakticky každý koho se zeptáš ti řekne, že je nebezpečný a přidá nějakou historku, která je dost přitažená za vlasy. Oficiálně patří k vlkodlakům ale..’ rozhlédla se a ztišila hlas.
‘…víš co má magie umí, když nahlédnu do osob a taky víš, že se snažím ji nepoužívat.’ polkla, když si na to vzpomněla.
‘Vtáhla mě do něj a nebylo tam nic. Jen velká hustá mlha a chlad. Nemohla jsem se od tama dostat. Dostal mne z tama až skřítek s objednávkou. Spadla jsem ze židle.’
El vedle ní dostala utrápený výraz. Přesně věděla, co tím myslí. Nebylo možné schovat vnitřní auru žijících bytostí. Pokud by to vážně dokázal, byl mocnější a nebezpečnější, než by měl kdokoliv být. Pokud to bylo přirozené, pak nebyl tím za co se vydával. A pokud to bylo to druhé, pak byl čím?
‘To není dobré. Ale neví o tom, ne? Možná si tě nevšiml.’ napsala na desku stolu, za což byla vděčná.
‘Myslím, že neví. Ale nesázela bych na to, že na mě zapomněl. Asi před třemi týdny jsem ho potkala znovu u jezírka…’ detailně jí popsala co se tehdy stalo.
‘Je až neuvěřitelný, jakou máš smůlu.’ zakroutila nad tím příběhem hlavou.
‘Pokud si tě nepamatoval před tím, teď už určitě bude. Na druhou stranu.. dala bych všechno za to abych tam tehdy mohla být.’
Dlouze si povzdechla a bouchla hlavou do stolu. Proč zrovna ona? Nemohla tu jeho urážku jednodušše ignorovat, prostě to musela zhoršit.
Stále ale doufala, někde hluboko uvnitř, že si ji nezapamatoval. Od té doby jej přece neviděla, ne? Ucítila na rameni Elvinu ruku a pak uslyšela posouvání talíře. Vzhlédla na čokoládový dort.
‘Na nervy. Bude to dobré, uvidíš. Zatím žiješ nebo ne?’
Po přečtení těch slov se krátce zasmála. Pravda. Nějak to zvládne. Jen to nesmí zhoršit, to je celé. Spořádala svůj dort a dopila jahodovou šťávu.
‘Díky El, jsi kámoška.’ pevně ji objala a zvedla se k odchodu.
‘Půjdu, musím se kouknout jestli mi nedorazila odpověď od Představené. Chci to mít rychle za sebou.’
‘Dej vědět jak to dopadlo, držím pěsti. A děkuji Aiso.’ mávla na ní tužkou se světlem v modrých očích.
Zamávala jí nazpět, odnesla svůj tác na příslušné místo a vyrazila z jídelny ven. Dav už pomalu opadával, takže měla šanci zachytit pohledem hnědé vlasy a změnila k nim směr.
‘Adirne!’ zavolala na něj. Doufala, že ji uslyší, jelikož byla menší, zvláště když ještě kulhala.
Otočil se a zapátral v davu, zamávala na něj, aby upoutala jeho pozornost. Všiml si jí a s širokým úsměvem k ní zamířil.
‘Doplňuješ energii?’ zazubil se.
‘Tak nějak.’ zasmála se nazpět.
‘Nezdržím tě dlouho, jen jsem ti chtěla říct že je to hotové. Naneštěstí to ale nemám sebou. Nevěděla jsem, že tu budeš. Mohu ti to donést přímo ten den?’ naklonila hlavu na stranu. Chápavě přikývl.
‘Jsi úžasná. Vůbec to nevadí, určitě bych to rozbil. Budu mít alespoň čas oznámit to skupině, díky Aiso.’ medové oči mu nadšeně zazářily.
‘Super, jsme domluvení. Uvidíme se u tebe?’ optala se ještě. Krátce se zamyslel a nakonec zavrtěl hlavou.
‘Pro větší bezpečnost přijdi k Zpívajícímu hvozdu.’
Přikývla.
‘Dobrá uvidíme se tam, zatím ahoj.’ zamávala mu na rozloučenou a zmizela směrem ke svému pokoji.
***
Konečně nastal den D. Alespoň ten první. Baňku s pastí měla bezpečně uloženou v brašně, vycpanou starými tričkami. Dopis s odpověďmi na písemnou část svého přijímání držela pevně v ruce. Nechtěla je dávat s baňkou dohromady, kdyby třeba povolila a tekutina vytekla ven. Cestou k hvozdu se ve městě zastavila v poštovních službách a poslala dopis Představené. Ulehčeně si vydechla. Tak, jedna věc byla z krku, teď se koukne tajně na souboj a pak počká na termín mluvené části. Už z dálky zahlédla Adirna, jak na ni čeká na okraji lesa. Byl sám. Dokulhala až k němu.
‘Kde máš zbytek?’ rozhlédla se zda někoho neuvidí.
‘Čekají na místě, budeme tak méně nápadní. Nezapomněla jsi, že ne?’ zkoumavě si ji prohlédl, načež s úsměvem zakroutila hlavou.
‘Jistěže ne, tady.’ opatrně vytáhla baňku z brašny a podala mu ji.
Převzal si ji a zkoumavě si ji prohlédl.
‘Jen ji zakopej na dlaň do země, jakmile se runy dotknou hlíny, aktivují se samy. Pak už jen čekáš, až ve své blízkosti zaznamenají astrální magii. Buďte s tím opatrní, prosím.’ dala mu poslední užitečné instrukce.
‘Jako oko v hlavě, nemusíš se bát Aiso.’ přikývnul.
‘Tak já půjdu, než vám to začne.’ usmála se na rozloučenou a vyrazila směrem odkud přišla, v zádech cítila jeho pohled.
Zahnula za budovu a ztratila se mu tak z dohledu. Opřela se o stěnu a chvíli čekala, než se pomalu odvážila vyhlédnout ven. Nestál tam. Rozhlédla se jestli není někde kolem, případně jestli nekrouží na křídlech ve vzduchu. Nikde ho neviděla a tak spustila svůj plán, došla pomalu zpět na místo, kde se setkali a poprosila svůj element o pomoc s hledáním.
Les jakoby ji sám naváděl hlouběji. Příjemně to tam vonělo. Snažila se co nejvíce vyhýbat suchým místům a větvičkám, které by ji mohli prozradit, dokud nedorazila na místo. Skrčila se za velkým keřem, aby nebyla spatřena a nenápadně koukala mezi jeho listy na skupinku. Magií dokonce zachytila místo, kam zakopali past.
Dobře, vzdálenost by ji měla stačit, pak svou magii utlumila, aby se neprozradila. Byla ráda, že její magie voněla jako les po dešti, teď se to zrovna hodilo. Znovu se zadívala na skupinku, ale nemohla mezi nimi najít onoho vlkodlaka. Jistě, v lidské podobě byly prakticky k nerozeznání od lidí, ale jisté znaky i tak vykazovali.
Najednou Adirn zvedl ruku a skupinka se poschovávala. Také se přikrčila. Nejdříve si myslela, že se houštím směrem k nim prodírá poslední člen jejich skupiny, jenže pak se z houští vyřítila vyděšená srna. Než si stačila pořádně uvědomit, co se děje, za srnkou vyběhla přes dva metry velká, vrčící stvůra.
Vlkodlak. Konkrétně lykan, ti vypadali jako humanoidi, ani člověk ani vlk. V boji byli mnohem silnější a obratnější, jelikož měli ruce. Druhým typem byli laugeri, ti vypadali jako větší vlci. V boji nebyli až tak obratní, ale byli mnohem rychlejší a citlivější na hledání Trhlin, které se objevovaly v Hranici mezi oběma světy. Co přesně způsobovalo, kterou formu bude vlkodlak vlastnit se nevědělo. Existovali různé teorie jako třeba, že lykani byli v srdci více válečníci a laugeri zase více vědci. Nebo že lykani byli přímými potomky Prvních a laugeri zase byli potomci jejich následovníků. Všichni si ale byli rovni.
Srnka se vrhla přes nastraženou past ,se kterou to ani nehlo, jelikož nebyla astrálního původu. Lykan samozřejmě vyrazil za ní, aniž by cokoliv tušil. Proč ho nikdo nezkusil zastavit? Varovala je. Než se plně vzpamatovala, lykan vletěl přímo do pasti, která začala na jeho přítomnost reagovat.
Všechno ostatní jakoby najednou zpomalilo. Vystřelila ze skrýše směrem k pasti, zcela ignorujíc bolest v koleni. Chtěla ho odhodit vlnou vzduchu z dosahu pasti, ale bylo pozdě. Lykan se dostal do středu pasti a ta vybuchla.
‘Ne!’ vykřikla hlasitě. Měla dojem, že se na milisekundu její oči střetly s těma vlčíma, když natáhla ruku, ze které ji vytryskla magie vzduchu a narazila do lykana ve stejnou chvíli, kdy svět pohltily plameny.
Šoková vlna ji odhodila stranou a plameny ji ožehly část tváře a ruku, ze které vystřelila magii. V uších ji pískalo a v koleni ji tepala ostrá bolest. Přesto vstala a i když se s ní svět houpal, krok za krokem mířila k zraněnému. Měla dojem jakoby v dálce zaslechla volání svého jména ale neotočila se. Dovrávorala až k bezvládně ležícímu tělu na zemi a sjela vedle něj. Tělo se stihlo proměnit zpět v lidské, což znamenalo, že dotyčný nad sebou ztratil kontrolu. Jinými slovy byl buď mrtvý nebo jen upadl do spánku.
Ne, ne, ne, to ne. Neumírej mi tady.
Zoufale prosila o pomoc kohokoliv, kdo ji napadl. Prohlédla si zkrvavené a popálené tělo. Patřilo muži. Měl mnohem rozsáhlejší popáleniny, než ona a v hrudníku se táhla hluboká rýha. Zřejmě svou magií způsobila, že střepy vyletěly a zabodly se do hrudi. Zatím ale stále dýchal. Díky komukoliv kdo nad ní bděl.
Neměla ale čas, jeho regenerace si s tím sama neporadí. Přesunula se k obličeji, aby mohla provést základní kouzlo na udržení života a ztuhla. Ta tvář byla bolestivě povědomá i přes všechny spáleniny. Deinar. Hořce se zasmála, když provedla kouzlo. Musí ho dostat k sobě do laboratoře. Rychle. V uších ji konečně přestalo zvonit.
‘Aiso! Co si myslíš, že děláš?’ zaznělo blízko ní.
‘Zachraňuju mu život! Co si myslíš, že děláš ty?’ zakřičela nazpět.
‘Říkala jsem, že je ta past pro vlkodlaky nebezpečná! Proč jste ho neodklonili?!’ nedívala se na ně, nakreslila muži na hrudník několik symbolů a pak začala lovit v tašce krystal, který by je dostal pryč.
Nastalo až hrobové ticho, dokonce jako by i les a zvířata v něm zmlkla. Proč ji nikdo neodpověděl? Otočila hlavou tak, aby skupinku za ní viděla alespoň zpola. Kromě Adirna, který vypadal jakoby se uvnitř něj něco zlomilo, se setkala jen s nenávistí a tehdy jí to došlo. Nebyl náhodnou obětí, ale skutečnou obětí.
Je to démon Aiso, drž se od něj dál.
Neřekl jí to snad sám? Nikdy by si ale nepomyslila, že to mysleli až tak vážně. Teď se zase něco zlomilo v ní.
‘Takže proto si nechtěl abych s vámi šla. Chápu. Velmi hrdinské.’ pronesla ledově.
Kde byl ten krystal?
‘Aiso..’ zkusil to, ale otočila se zpět k bezvládnému tělu.
‘Na tohle nemáme čas, zabijeme je oba. Děcko nám nic neudělá a ve výkazu ji označíme za náhodnou oběť démonova ničení.’ ozvala se nejvyšší postava.
Vskutku, démonisté. Tohle jim ale nedovolí, máchla rukou a ze země vystřelily šlahouny, jež je přivázaly na místě. Vynechala jen Adirna.
‘Aiso! Útočíš na veřejného činitele!’ chytil ji rozčileně za rameno, ale setřásla ho.
‘Nesahej na mě! Lhal jsi mi a klidně bys dovolil, aby ze mě byla oběť ve výkazu! Možná bych do toho svého měla napsat, že jsem se právě ubránila šesti démonům, protože já tu žádný veřejný činitele nevidím!’ odsekla naštvaně a rukou nahmátla krystal, konečně.
Vytáhla ho ven a napustila jej svou magií, přičemž si představila svou laboratoř a hlavně postel.
‘Ale Aiso…’
Neslyšela, co jí chtěl sdělit a ani ji to nezajímalo, rozdrtila krystal rukou a i s tělem zmizela.
