KAPITOLA 5
Objevila se i s Deinarem v laboratoři, konkrétně na posteli. Fajn alespoň něco dneska vyšlo. Opatrně z něj sklouzla na židli bez opěradla, která u ní stála a stáhla si brašnu z ramene. Z té pak vytáhla lahvičku na uklidnění, aby utišila závrať z přemístění se. Následně ho dostala ze zbytků oblečení, které bylo absolutně nepoužitelné. Jeho přeměnu vydržely ale její past už ne. Až se vzbudí bude muset sehnat nějaké oblečení, do toho jejího se totiž určitě nevleze. Až se vzbudí. Nebylo to moc optimistické? Ani se neobtěžovala léčit sebe, bude potřebovat spoustu magie na něj. Vzala si misku a došla pro čistou vodu a ručník. Jakmile se vrátila, sehla se nad něj, nejprve ho vodou opatrně omyla od krve a pak jemně usušila. Teď lépe uvidí na rány. Následně obnovila runy na jeho hrudi, ty samé si pak nakreslila na zápěstí a spojila tak jeho životní sílu s tou svou. Doufala, že mu tím prodlouží život na dostatečně dlouhou dobu. Cítila, jak z ní pomalu její síla odchází, rozhodla se ale využít doby, kdy ještě nějakou energii měla a nanosila si ke stolku u postele věci, které považovala za nezbytné. Doufala, že se brzy probudí. Mezitím využila svou sílu k tomu, aby z jeho regenerace udělala řízenou, což znamenalo, že se podvolí její vůli a bude léčit to, co chce ona. Jako první se zaměřila na hruď s ránou, kterou nejdříve musela znovu otevřít, aby z ní vytáhla všechny střepy. Nebyla si zcela jistá jestli mu v lese opravdu pomohla nebo jen víc ublížila. Jakmile si byla jistá, že v ráně nic nezůstalo, nechala regeneraci pracovat na ní. Bude muset projet celé tělo, aby ho vrátila do původního stavu, bude to stát spoustu energie ale zvládne to. Musí. Ale teď nezbývalo nic jiného než čekat.
***
Probudil se v místnosti, kterou nepoznával. Poznal to podle vůně, bylo to jako vejít do obchodu s čajem. Rozhodně příjemnější probuzení než v sanatoriu. Oči měl stále zavřené, chtěl si udělat obrázek o místnosti, ve které byl a také si chtěl v klidu protřídit myšlenky. Co se sakra stalo? Celé tělo ho nepřirozeně táhlo, zejména na hrudi a v hlavě mu tepalo. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že chybí bolest. Téměř zavrčel. Až dostane do rukou toho co to způsobil, jeho smrt si vychutná. Musel se zřejmě nějak pohnout nebo se prozradit jinak, jelikož se vedle něj, příliš blízko vedle něj, náhle ozval tichý a chraplavý hlas.
‘Prosím nevstávejte. Ještě..’ následovalo těžké nadechnutí se.
‘..ještě to není zahojené.’ dlouhý těžký výdech.
Hluboce se nadechl, skoro ji po hlase nepoznal ale podle pachu věděl, že je to ta holka od jezera. Vážně si myslela, že změna hlasu ji pomůže? V duchu se uchechtl a rozlepil oči, načež se velmi pomalu posadil. Nebyl spoutaný a zdálo se, že ani zdrogovaný. Dobře, zřejmě moc inteligence nepobrala nebo si plně neuvědomovala s kým má tu čest. Hlavou se mu mihla vzpomínka výbuchu. Byl v lese… lovil.. a… Před očima se mu vytvořila její postava. Byla tam, hodila po něm něco, co ho skoro upálilo. Trvalo jen zlomek vteřiny než zjistil kde je. Seděla vedle něj, skoro se nehýbala. Pohnul se mnohem rychleji než ona, židle na které seděla se překotila a on ji prudce přirazil ke stěně. Nestihla se ani bránit, ani vykřiknout, jen tiše hekla bolestí, když se její záda setkala se zdí. Tohle bude směšně jednoduché. V očích mu temně zavířilo.
*
Seděla na židličce vedle jeho postele aniž by se pohnula. Vypadala hůř, než když začínala.. kdy to bylo? Před týdnem? V čase se ztratila, důležité bylo, že už nebyl v ohrožení života. Pokud se teda probudí. Mlčky ho sledovala, lepšil se, nohy, ruce i tvář už měl zcela zahojené, bez jediné jizvy po spálenině. Musela uznat, že takhle vypadal docela.. pěkně. Černé vlasy teď byly delší než si pamatovala. Pomalu mrkla a zahnala tu myšlenku, že by se jí vůbec líbil. Pohledem tudíž sklouzla na jeho hruď, teď zabalenou v obvazech. Bylo to jediné místo, které se ještě nezhojilo. Tiše a dlouze vydechla, než sáhla po lahvičce s oranžovou tekutinou a kopla ji do sebe, načež ji přihodila k ostatním. Následně ji zabolelo celé tělo a tak se schoulila a tiše zasténala bolestí.
‘Prosím nevstávejte, ještě…’ ztěžka se nadechla
‘..ještě to není zahojené.’ skoro svůj hlas nepoznala, byl tichý a chraplavý jak ho delší dobu nepoužívala.
Nejprve se posadil a než stihla vlna bolesti odeznít, vystřelil po ní rychleji, než by vůbec kdy čekala. Židle se překotila dozadu, když ji hrubě popadl. Nestihla ani vykřiknout leknutím, když ji přirazil ke stěně. Jen jí z plic vyrazil vzduch a tak se sípavě nadechla. Tělo jí zaplavila nová bolest, před očima jí zablikaly mžitky a magie mezi nimi se natáhla. Jestli si nesedne, nezvládne to.
‘Řekni mi jeden dobrý důvod, proč bych ti neměl vyrvat hrdlo.’ zavrčel na ni tiše zatímco ji do krku zabořil drápy.
‘Za-zabijete tím oba.’ odpověděla pomalu, chrčivě a přesně v tu chvíli ji hrudníkem projela ostrá bolest. Vykřikla a hmátla po imaginární ráně. Rána na hrudi se mu znovu otevřela.
‘N-ne..’ natáhla vzápětí k jeho hrudi ruku a snažila se magii jakkoliv uchopit.
Nedařilo se jí to a jeho magie byla příliš divoká, aby ji dokázala využít. Pouto mezi nimi se opovážlivě natáhlo a slabě mezi nimi problesklo.
‘Prosím já.. neudržím nás oba. Sedněte si.. prosím.’ mluvilo se jí čím dál hůř.
Pak se rozkašlala a po každé vyplivla i trochu krve. Těkl pohledem mezi ní, tenkou slabě blikající zelenou nitkou mezi nimi a svou hrudí s nyní již rudým obvazem. Zamračil se, ale pustil ji a došel zpátky k posteli kde se opřel o rám postele ale stále ji sledoval. Sjela po zdi na zem, kde se rukou znovu chytla za hrudník a znovu se rozkašlala, čímž na podlahu dopadla další krev. Pomalu se posadila a opřela si hlavu o zeď, zatímco druhou rukou křečovitě svírala kamennou dlažbu.
‘Podáte mi prosím tu lahvičku s oranžovou tekutinou? Je v šuplíku.’ chtělo se jí spát ale nemohla to vzdát.
Ne když to vypadalo že se konečně probral. Chvíli na ni hleděl a pak otevřel šuplík a vytáhl jednu lahvičku, kterou ji nejprve ukázal. Přikývla.
‘Co to je?’ oči mu problesky černě.
‘Můj lék.’
Už si myslela, že se bude muset doplazit až k němu, když jí lahvičku poslal po zemi. Roztřesenými prsty ji zvedla a celou vypila. Hned se cítila o něco líp. Pomalu se přisunula ke stolu, o který se zvedla ze země a snažila se nabýt rovnováhu. Její noha na tom byla mnohem hůř. Zatnula zuby a velmi pomalu a vrávoravě se kolem zdi přišourala k posteli. Tam se prakticky svalila vedle něj, což mělo za následek hluboké varovné zavrčení. Zvedla židličku ze země a pak se přesunula na ni. Celou dobu na sobě cítila jeho pohled.
‘Za prvé, vrčet umím taky, ale zjistila jsem, že mi pak málokdo rozumí, takže budu raději za normální komunikaci, za druhé je mi neskonale líto, že jsem byla nucena omezit váš prostor na mé posteli, ale zřejmě jste si nevšiml, že sotva stojím na nohou a za třetí, děkuji za důvěru s tou lahvičkou. Musíte na mě ale neustále tak zírat?’ zamračila se a založila si ruce na hrudi.
Neříkala něco o tom, že to nebude zhoršovat? Silně ale pochybovala o tom, že se to zhoršit vůbec ještě dá.
‘Být tebou, vážím slova, dítě. Nejsi v pozici, aby sis mohla dovolit mne osočovat. S lidmi jako ty se nemusím bavit vůbec, s vrahy slitování nemám.’ zamračil se a jeho pohled zledovatěl.
‘S vrahy? Tak to musím být vskutku nejhorší vrah na světě, zvlášť když moje oběť stále evidentně dost žije.’ pobaveně se uchichtla a zavrtěla hlavou.
‘Nejsem vrah, naopak se vás snažím zachránit.’
‘Zachránit? Takže popíráš, žes po mě hodila to svinstvo?’ zamračil se o něco víc, což mu zadumaně vrátila.
‘Svinstvo? Nic jsem po vás nehodila. Jen jsem..’ zarazila se a přejela si dlaněmi po tváři.
Vážně, proč musím mít takovou smůlu? pomyslela si zoufale.
Jak mu to teď má vysvětlit? Povzdechla si.
‘Jen si to ujasním… Viděl jste, že k vám běžím s nataženou rukou a pak vás zasáhla ta ohnivá stěna?’ naklonila hlavu na stranu.
Přikývl.
‘Má smůla je vážně nekonečná…’ hlesla tiše a zavrtěla hlavou.
‘Neviděl jste to co si myslíte, že jste viděl. Vysvětlím vám to až vám znovu sešiju tu ránu. Mohu?’ ukázala na jeho hrudník.
Skoro na tu ránu zapomněl.
‘Proč nic necítím? Pokud mám ránu na hrudi, měl bych o ní vědět, ne?’ znovu se zamračil.
‘Protože ji cítím já, vysvětlím také později. Mohu, prosím?’ nechtěla na něj sahat bez dovolení.
Po chvíli přikývnul a zvedl ruce, aby mu mohla sundat obvaz. Opatrně rozsukovala suk a začala z něj obvaz odmotávat a zároveň smotávat do válečku. Pracovala rychle ale opatrně, její prsty se ho skoro ani nedotkly, jen jednou jedinkrát, kdy svalem lehce cukl.
‘O-omlouvám se.. budu opatrnější.’
Nečekal, že by to ještě více šlo, ale zvládla to. Vůbec nebyla jako lidé ze sanatoria. Když ho velmi jemně zbavila posledního obvazu, odložila ruličku na stůl a ránu si prohlédla. Naštěstí už nebyla tak hluboká, regenerace mu fungovala dobře.
‘Položte se, prosím.’ ukázala na postel a umyla si ruce v kyblíku s čistou vodou, který měla za stolem.
Když si lehnul, opatrně mu ránu omyla od krve a lehce osušila. Pak vytáhla ze stolku jehlu a nit, které spojila a přisunula se blíže k němu.
‘Kdyby jste cítil cokoliv co byste neměl, řekněte. Bolest nechte na mě.’ poprosila než do něj zabořila jehlu. Krom několika málo tupých tahů a jejího doteku necítil nic zvláštního, neušlo mu ale, že při každém ponoru jehly sebou lehce škubla. Skutečně mohla cítit jeho bolest? Proč by to vůbec dělala? Dlužila mu spoustu odpovědí.
‘Hotovo.’ oznámila po chvilce s jistým uspokojením v hlase, který se záhy změnil v ustaraný.
‘Žádné prudké pohyby prosím. Už jsem vás šila po čtvrté nebo po páté. Už teď tam zřejmě budete mít jizvu.’ hlesla tiše.
‘Nemáš ráda jizvy?’ povytáhl jedno obočí.
‘Jizvy mi nevadí, jsou to památky na souboje, které jsme vybojovali a přežili. Ale tohle… bylo nechutné.’ zatnula zuby. ‘Nechcete si pamatovat, že jste skoro umřel kvůli někomu, kdo vás odmítl vyzvat přímo. A proč? Jen proto, že mají chorobný strach z toho, že jste démon co zabíjí lidi.’ pohrdavě si odfrkla a zatla ruku do stehna. Po tvářích ji steklo pár slz vzteku, ale rychle je setřela. Pořád se cítila zrazená.
‘Mrzí mě to… nechtěla jsem.. nikdy bych.. S tím hozeným svinstvem nejste daleko od pravdy. Jen jsem ho nehodila. Stoupl jste na něj.’ prohrábla si zplihlé vlasy a snažila se na něj nedívat.
‘Přišli za mnou s prosbou o lektvar nebo past na démona střední úrovně že prý.. že zabil spoustu lidí. S výběrem skupiny jsem určitě nesouhlasila ale nikdo se neptal a ani nechtěl abych šla taky, když jsem se zeptala. Řekli mi, že jednoho vlkodlaka mít na dohled budou, tak jsem souhlasila.. jen jsem chtěla pomoct…když.. ale to je jedno.’ zatnula zuby a zavrtěla hlavou.
‘Když co?’ vyzval ji. Chvíli váhala zda mu to vůbec říct. Jelikož ale z téhle situace stejně nijak nevyvázne, mohlo to být jedno.
‘Když jsem chtěla být taky vlkem. Na tom už ale nezáleží..’
‘Takže to vzdáváš. Co se najednou stalo s tím: Ukážu vám, jak má vypadat skutečný vlkodlak?’ ušklíbnul se a ona sebou škubla. Jasně, že si to setkání pamatoval.
‘Není to tak, že bych chtěla. Jen jsem zvolila váš život na místo své budoucnosti.’
‘Co tím myslíš?’
‘Řekněme, že i kdybych vás oslnila natolik, že mne necháte naživu a dostanu se k mluvené části, nevezmou mne.’ v očích se jí zaleskly slzy..
‘Proč by ne? Každý má naději.’ zkřivil ústa v posměšném úšklebku.
‘Protože jsem musela své kolo odmítnout a nechat termín na neurčito. Ten den… odeslala jsem písemnou část, nevěděla jsem.. už je to týden, možná týden a půl..’ slzy ji zrádně stekly po tváři dolů, tiše škytla, když si je setřela rukávem trika a kousla se do dásně, aby přišla na jiné myšlenky. Tím, že zrušila termín, dávala najevo nerozhodnost se vstupem a čím více se to oddalovalo, tím horší to bylo.
‘Lituješ toho.’ Nebyla to otázka což ji překvapilo, ale zakroutila hlavou.
‘Mrzí mne, že si nesplním svůj sen, ale zvládla bych s tím žít.. možná bych našla jinou zemi kde bych to mohla zkusit. Vaši smrt bych si ale neodpustila. Jsem ráda, že jsem tam byla.’ Mluvení a situace samotná ji vyčerpaly, takže bylo složitější ovládat magii i regeneraci zároveň. Proto sáhla znovu do stolku, pro svůj lék. Měla dojem, že se chtěl ještě na něco zeptat ale když uviděl lahvičku zamračil se a pomalu posadil.
‘Co je to za lék, že ho potřebuješ brát každých 15 minut?’ zavrčel, když jí tekutina zmizela v ústech.
‘Říká se mu různě, nakopávač, oblbovák či doplňovač energie. Umožňuje mi nadstavit mou magii a energii k tomu, abych vás mohla léčit, jelikož má magie mi dávno došla, ta vaše je na mne moc divoká a potřebuji nějak udržet vaši regeneraci.’ shrnula to, načež natáhla ruku se slabě blikající magií k jeho sešité hrudi. V hrudi se mu rozlilo příjemné teplo ale neměl radost z toho co se dozvěděl.
‘Jsou vysoce návykové a zničí ti tělo. Tohle není dobrá volba, zabiješ nás oba. Kolik si jich měla?’ udeřil na ni tak prudce až sebou škubla.
‘Já vím co to dělá, vyrobila jsem je. A nezemře ani jeden, mám to pod kontrolou. Určitě jich ale bylo dost…’ vydechla dlouze.
‘Okamžitě toho nech.’ zavrčel znovu.
‘Ne.’ odsekla a dál se snažila udržet svou magii aktivní. Všimla si toho pohybu příliš pozdě. Její reflexy byly za dobu jeho léčení prakticky nepoužitelné a proto byla snadnou kořistí. Na zátylku ucítila tupou bolest a svět kolem ní zčernal.
*
Zachytil ji včas na to, aby nespadla ze židličky na zem. Pak se s ní pomalu zvedl a položil ji na postel místo sebe. Zřejmě si to neuvědomila ale téměř dosáhla vyhoření, což byl stav, kdy magie v žilách neměla k dispozici energii, kterou by spotřebovala, takže se začala živit tělem dotyčného a to vedlo ke vznícení dané osoby. Cítil tu změnu ve vzduchu.
Takhle se snad od toho šíleného děcka dočká kloudných odpovědí. Alespoň měl čas si ji pořádně prohlédnout. Dříve ji sledoval kvůli své bezpečnosti ale teď ji nepředstavovala. Zamračil se, bylo to příliš jednoduché. Byla tak bezbranná, že by s ní mohl udělat cokoliv a neměla by sílu ani reflexy se bránit. Na druhou stranu to jen podporovalo její slova o léčbě. Zadíval se na její bezvládné tělo. Zplihlé vlasy jí rámovaly obličej, na kterém se nacházely nejen popáleniny ale i kruhy pod očima a pohmožděniny, dokonce měla natržený koutek úst. Se zamyšleným výrazem pokračoval po těle dál. Měla dokonce popálenou tu ruku, kterou k němu tehdy natahovala. Buď se jí něco během léčby nepovedlo nebo se od té doby neléčila. Zamračil se, když našel pohmožděniny i na rukou. Vsadil by se, že pod trikem je měla také. Na zápěstí si dokonce všiml vyrytých nějakých run. Nikdy nic takového neviděl, co to bylo? Vypadala jako zmuchlaný papír a i po takové době ještě dýchala? Co byla ta holka zač? Zamyšleně se rozhlédl po místnosti, vypadalo to jako její útočiště než místo k bydlení. Zřejmě sem chodila, když chtěla být sama. Nedaleko postele objevil kopku prázdných lahviček. Vsadil by se, že mívaly totožný obsah s jejím ‘lékem’. Nevynechal při prohlídce žádný kout. Dokonce zkusil odejít dveřmi ven, ale vždycky když vyšel ven, vešel jen do stejné místnosti ze které vyšel. Zajímavé..
Na jedné ze stěn pak objevil zrcadlo. Neměl vůbec žádné známky popálenin či jiného zranění až na sešitou hruď. Vskutku kvalitní práce. Co ho ale zaujalo byl kruhový obrazec run, který se kolem jizvy vyjímal. Vypadaly stejně jako ty na jejím zápěstí, lišily se jen barvou. To jeho vypadalo jako černé tetování a to její bylo zase rudé jakoby ho vyryla do kůže. Vzal si od stolu normální židli a sedl si zpátky k její posteli a čekal. Bude mu toho mít hodně co říct.
*
S tlumeným výkřikem se prudce posadila, měla dojem, že se temnota kolem ní vlní, napíná a chystá se ji pohltit. Nesnášela ten sen, na čele se jí objevily krůpěje potu a dýchala rychle a mělce. V puse měla sucho a nezvyklou pachuť, jakoby týden jedla jen popel. Natáhla se pro sklinku s vodou, kterou vždy nechávala na stolku a celou ji vypila. Pak si opatrně složila hlavu na pokrčená kolena. Nějak si nemohla vybavit co se stalo naposledy.
‘Není zač.’ Ozval se blízko ní mužský hlas. Bylo to tak nečekané, že polekaně vyjekla a uskočila na posteli vzad, čímž se hlavou praštila o zeď. Zasykla bolestí a rukou si bolavé místo začala třít. Pak na vetřelce upřela jantarově zbarvené oči a zážitky posledních týdnů se jí začaly pomalu vracet. Až teď si uvědomila, že si sklenici nevzala, ale že jí ji podal.
‘Dě-děkuji.’ Snad to nebylo otrávené.
‘Co se stalo?’ zeptala se, sice se cítila jakoby po ní přeběhlo stádo volů ale zároveň to bylo jaksi.. lepší.
‘Omdlela si.’ pokrčil rameny, opřel se zpátky do židle a pečlivě ji sledoval. Vypadalo to, že ji z nějakého důvodu ta věta vyděsila.
‘Cože? Na-Na jak dlouho? Nic.. nejedl jste a ta rána…’ Byla téměř zahojená, skoro by nepoznala, že tam byla. Zřejmě jeho regenerace dodělala své. Promnula si obličej, alespoň to nepůjde tak vidět. Stehy ale neviděla, možná si je sundal sám? Pokusila se vstát ale zraněná noha ji zradila a tak si sedla zpátky na postel.
‘Děláš to vždycky?’ zeptal se skoro posměšně.
‘Dělám co?’ zadívala se na něj nechápavě.
‘Že se zajímáš dřív o ostatní než o sebe. Vypadáš příšerně.’
‘Jste můj pacient. Nebo čekáte, že minu magii na sebe a ne na vás?’ znělo jí to logicky nejdřív on a pak ona, ne?
‘A když ses pro mě vrhla?’ Zamračila se, kam tím směřoval?
‘Měla jsem sedět na zadku a sledovat jak umíráte?’ zeptala se nechápavě.
‘Nemáš nejmenší tušení co jsem zač, že ne?’ v očích mu tmavě zasvítilo.
‘Proč myslíte?’ stále byla zmatená.
‘Protože kdybys to věděla, nechala bys mě tam.’
‘Jste Deinar Angheir. Jste vlkodlak spadající pod kmen Ve’xahra, klan Bersek. Pro lidi a jiné bytosti jste velmi nebezpečný a bezcitný démon, a existuje o vás spousta.. hm.. příběhů. Vynechala jsem něco?’ vítězně po něm blýskla očima a na tváři se jí objevil nepatrný úsměv. Nějakou dobu bylo ticho, kdy si jen vyměňovali pohledy.
‘Nevěříš těm příběhům?’ přerušil ticho tak ledový hlas, že ji naskočila husí kůže a tak si po pažích několikrát přejela dlaněmi, aby se zahřála.
‘Ne. Nebo alespoň ne většině z toho. Jsou to jen příběhy co o vás kolují. Příběhy mají většinou jen společné jádro, zbytek se liší. Nebo mám vážně věřit tomu, že jste zabil žebráka jen proto, že po vás hodil housku? Nenechte se vysmát.’ odfrkla si.
‘Jediné čemu z těch příběhů věřím, je to, že jste nebezpečný. Pravdu o sobě víte jen vy sám a od vás jsem nic neslyšela. Ale kdo ví? Možná jste skutečně zabil žebráka ale pak se ptám.. byl to skutečně žebrák? A skutečně po vás hodil housku?’ naklonila hlavu na stranu.
‘A nebo si to prostě jen zase představuju a skutečně jste bezcitný démon.’ pokrčila nakonec rameny.
‘Zase?’
‘No.. nedávno mě napadlo, že G’xarru.. ehm.. Rai-Raiden?’ zadívala se na něj, bude si to muset už zapamatovat.
‘Že Raiden nebyl až tak zlý jak se legenda snaží aby vypadal. Sama legenda o něm vlastně moc neříká. Prostě byl jen líný a nic neuměl… Takže mě.. napadlo, že jen chránil sourozence… před Otcovým zákazem.’ neznělo to nakonec přece jen divně? Zamyslela se nad tím, než k němu otočila pohled.
‘Co jsi zač, dítě?’ pokračoval tiše. Náhlá změna tématu no dobře.
‘V prvé řadě doufám, že už ne dítě.’ zamračila se, když to s jeho výrazem nepohnulo, povzdechla si.
‘Jsem Aisa Ynerii d’Aey. Alchymista.’
‘Děláš lektvary? Neléčíš?’ propaloval ji pohledem.
Musela před ním sedět? Zkusila znovu vstát ale nepodařilo se to.
‘Dělám obojí, v téhle zemi je z nějakého důvodu z nás alchymistů jen lektvarista. Alchymista může být léčitel nebo lektvarista, ale lektvarista ani léčitel nemůže být alchymista. Chápete?’ povytáhla obočí a natočila se bokem, aby si zkusila upravit obvaz na koleni.
‘Odtud neutečeš.’ zavrčel varovně.
‘To ani nechci, jsem z vás nervózní.’ odtušila s pokrčením ramen.
‘Co se stalo?’ pokračoval nenuceně dál.
‘Neříkala jsem vám to už? Vletěl jste do pasti, která se aktivovala kvůli vaší astrální magii, zkusila jsem vás odhodit magickou vlnou ale bylo pozdě. To, že to připravili pro vás, jsem se dozvěděla, až když ze mě chtěli udělat vaši další oběť. Tak jsem je indisponovala.’ zazubila se.
‘Hezké, ale ptal jsem se na ty modřiny.’ ukázal na její pohmožděnou ruku.
Mírně sebou škubla a lehce se odtáhla.
‘Není.. není to vaše vina. Nevěděl jste o sobě.’ zavrtěla hlavou a uhnula pohledem.
‘Nevěděl co?’
Chvíli ho sledovala a hrála si s prostěradlem postele, než si povzdechla a pokračovala.
‘Ztratil jste nad sebou po tom výbuchu kontrolu. Vzala jsem vás sem, abych vás mohla ošetřit. Během svého spánku jste mne napadl asi třikrát než jsem zjistila, že se jedná o reflex z bolesti. Takže jsem vám bolest odebrala a přenesla ji na sebe. Od té doby jste už byl klidný.’
Bersekové využívali v boji vlastní bolest k větší zuřivosti a agresi, proto to často končilo jejich smrtí.
‘Mohla si mě prostě přivázat nebo zdrogovat.’ v očích mu zasvítilo.
‘Přiznávám, že mne to napadlo, ale jste můj pacient, ne vězeň. Odebrání bolesti byla tedy ta nejlepší možnost. Navíc, soudě dle těch historek, byste ale svázaný, hádám, dlouho nezůstal a navíc byste mi tu z toho udělal kůlničku na dříví, protože byste mi nevěřil. A léky by mohli mít jednak nepředvídatelný efekt a druhak by vám mohli utlumit životní funkce. Což byl opak mého snažení.’ vysvětlila to s překvapivou jistotou, tohle si nemohla připravit dopředu.
Možná nebyla až tak hloupá, jak si myslel.
‘A ty runy?’ kývl směrem k jejímu zápěstí.
‘Je to alchymistický kruh, skrze něj jsem prve propojila svou životní sílu s tou vaší a pak převedla i bolest. Smažu ho až na tom budete líp a budete to zase.. vy.’
‘Takže to shrnu. Někdo si najal tvé schopnosti aby mě dostal, vyhověla jsi jim ve víře, že pomáháš s ulovením démona a když jsi přišla na celou pravdu, bylo pozdě. Takže ses rozhodla obětovat, abys mne mohla zachránit, přenesla si mne do tvého útočiště a za cenu vlastního života ses mne snažila oživit, což se evidentně povedlo, ale zároveň ses vzdala možnosti žít jako vlk.’ Všimla si jak se z jeho těla začíná zhmotňovat černý dým a tak se rozhodla posunout až ke stěně. Nezískala tím moc prostoru.
‘Ano.’ hlesla tiše.
‘Máš opravdu pozoruhodnou smůlu.’ ušklíbl se.
‘Máte další otázky?’ zeptala se opatrně.
‘Ne. Zatím ne.’
‘Nechcete vědět kdo to udělal?’ ne že by mu to řekla, protože by prozradila totožnost klienta, ale zarazilo ji, že se ani nezeptal.
‘Byla to skupina lidí, najdu si je sám, protože ty mi to neřekneš nebo se mýlím?’ zavrtěla hlavou, nedostane to z ní.
‘Dobře. Teď zruš to kouzlo.’ vyzval ji.
‘A-ale to není… ještě nejste..’ Přerušil ji.
‘Zruš to kouzlo, jinak tě donutím.’ přiblížil se víc k ní.
‘A to se ti líbit nebude.’ Oči mu ztemněly, něco v tom pohledu ji nutilo se stáhnout. Chápala, proč byl označen za démona.
‘D-dobře ale lehněte si.’ opatrně slezla z postele a vyměnila si s ním místo. Počkala až si lehne a pak se k němu sklonila.
‘Budu runy postupně mazat, kdyby jste cítil, že je něco v nepořádku, řekněte a přestanu, než si přivyknete.’ Neřekl na to nic, takže to brala jako souhlas. Vytáhla z kapsy magickou tužku a začala runy jednu po druhé mazat. Ve chvíli kdy ji odstranila z jeho hrudi, zmizela i ta na jejím zápěstí. Cítila jak ji bolest postupně opouští. Najednou jakoby byla lehčí. Dost se jí ulevilo. Pozorně ale sledovala jeho reakci, buď byl velmi dobrý herec nebo to ani nevnímal. Opatrně smazala poslední runu a tíha obou bolestí z ní zmizela, zůstala jen ta její a ta se dala zvládnout snáz. Pustila tím zároveň i jeho regeneraci, která se teď naplno pustila do léčení hrudníku.
‘Hotovo, jak se cítíte?’ zeptala se se skrytým zájmem.
‘Líp.’ protáhl si tělo a pak vstal.
‘Jak se dostanu ze dveří? Vracím se furt zpátky.’ zavrčel aniž by se na ni podíval.
‘Bylo to opatření kvůli vašim bdělostným stavům. Honit venku vás nehodlám. Runy jsou ale zrušené.. mělo by to fungovat. A-le nemáte šaty.’
‘Nepotřebuji je.’ kolem těla se mu začala sbírat hustá černá aura, podobná mlze. Chtěl se přeměnit. Tak to ne, sotva se zotavil. Vytvořila si hůl o kterou se opřela a vyskočila k němu, špatně to ale odhadla a proto když dostoupla na špatnou nohu do něj vrazila. Zavrčel, takže se zase hezky rychle vzdálila. Tělem jí projel mráz, když se setkala s jeho ledovým pohledem.
‘Vrčte si jak chcete ale nedovolím vám se přeměnit po tom, co jste skoro umřel. Navíc pro vás šaty mám.’ zamračila se a vydala se s holí k truhlici, která ležela nedaleko postele.
‘A omlouvám se, nechtěla jsem do vás vrazit.’ vydechla tiše, když na postel poskládala černé kalhoty a košili.
‘Možná budou větší, ale než dorazíte domů bude to stačit.’ Nějakou dobu těkal pohledem mezi ní a oblečením. Zajímalo ji co si asi myslí. Skoro to začalo vypadat, že ji odignoruje ale pak po oblečení přece jen sáhl. Otočila se, aby mu dala prostor.
‘Co za ně chceš?’ ozval se když se oblekl. Takže nad tím dumal.
‘Nic. Jsou vaše. Zničila jsem ty původní, bylo by drzé za to něco chtít, nemyslíte?’ otočila se zase zpět k němu. Nevypadalo to špatně. Košile byla trochu větší ale jako strašák do zelí nevypadal. Chvíli na něj obdivně hleděla.
‘Co je?’ probral ji ze zamyšlení jeho hlas.
‘N-nic, jen… nevypadáte jak strašák.’ zavrtěla rychle hlavou a sledovala jak odchází ke dveřím.
‘Vy.. neuděláte mi nic?’ zeptala se zmateně a vzápětí toho litovala, protože se otočil k ní.
‘Měl bych ti něco udělat?’ v očích se mu zalesklo, když změnil směr k ní, magie kolem něj se začala vlnit a divoce pulzovat. Cítila jak jí po zádech přejel mráz.
‘Já-já jen myslela… skoro jsem vás zabila a.. a tak..’ ucouvla před ním ke zdi. Pohled mu znovu potemněl. Chytl ji za triko, přirazil ji ke zdi a vzápětí vytáhl nahoru k sobě, stále však mohla stát na špičkách.
‘Poslouchej dobře, dítě. Pro teď to nechám být, postav se mi ale do cesty příště a nikdo a nic tě nezachrání. Rozumíme?’ vyděšeně přikývla, jeho magie jí projela tělem jako dotek smrti. Byla ledová a její magie se proti tomu bouřila. Zachvěla se zimou, když ji pustil zpět na zem, kde se objala rukami. Zastavil se ve dveřích a srdce jí zatrnulo z toho, že si to možná rozmyslel.
‘O Raidenovi se moc nahlas nevyjadřuj, nesnáší ho tu.’ A s těmi slovy, její skromný příbytek opustil.
