KAPITOLA 13
Nějakou dobu se rozhodla nevyčnívat a tak strávila většinu času mezi svými lektvary než venku. Svou laboratoř opustila jen ve výjimečných případech. Doufala, že jedním z nich by byla návštěva Elgvir za účelem vrácení knih. Naneštěstí nebyla El ve městě, protože měli s klanem nějaké cvičení v hlavním městě mágů. Její výjimečné případy se tedy omezily jen na vlkodlačí přijímání. Od té doby, co jako první po dlouhé době prošla rituálem, se začalo hlásit více lidí, kteří měli o rasu zájem. Celkem byli tři uchazeči, z nichž stihli dva už vypadnout. Jeden kvůli své roztěkanosti, kdy se nedokázal pořádně rozhodnout a druhý kvůli příliš nízké znalosti vlčí historie. Ten třetí se však zatím držel pěkně, technicky vzato byl už jen ve fázi přijat nebo odmítnut.
Mátlo ji, že ani na jednu ze zkoušek Deinar nedorazil. Ne, že by ho tam nutně potřebovala mít, ale možná by si oba měli promluvit o tom, co považoval za vlkodlačí akce.
Pohled ji sklouzl na obálku s vlkodlačí pečetí, jejíž obsah oznamoval upírsko-dlakskou spolupráci na záchraně upírské dědičky. Byla si celkem jistá, že tohle byl ten typ akce, které pro ni zamýšlel a zároveň to bylo ono upírské ultimátum, kterého byla svědkem, než se připojila ke kmeni.
Vypadalo to tak, že ten, kdo unesl upíří dědičku, si dal záležet, aby to vypadalo, že byla unesena vlkodlaky. Stopy sice vedly na území vlků, ale vlci samotní s tím neměli nic společného. Což znamenalo, že někdo nejenže, narušil jejich teritorium, ale také téměř rozpoutal válku mezi dvěma rasami, jejichž příměří bylo velmi křehké.
Otázkou bylo, co tím kdo sledoval. Co z rozpoutání mezirasové války někdo mohl získat? Něco ji na tom nesedělo, ale měla příliš málo informací i času je získat.
Každopádně se snažila sehnat co šlo. Historii upírů, jejich hierarchii i klanové rysy.
Momentálně se svou várkou knih mířila na louku, která se ze všech jejích oblíbených míst nacházela k její laboratoři nejblíže. Až k jezeru se bála. Bylo tam příliš mnoho varovných signálů na to, aby mohla situaci v klidu přežít, což byl přesný opak toho, oč se snažila.
Už zdálky ji přivítalo veselé zurčení potůčku, který se z jedné strany vinul mezi loukou a lesem. O chvíli později uviděla i mohutný dub, který jako osamocená stráž hlídal hranici mezi lesem a loukou ze strany druhé. Aniž by o tom věděla, usmála se a zamířila přímo k dubu. Netušila, jak starý byl, ale podle jeho velikosti a mohutnosti hádala, že dost. Našla si v jeho kořenech pohodlné místo a sáhla po první knize.
Sotva ji otevřela, když se ozvalo několik nadšených výkřiků. Pohlédla tím směrem, jen aby našla dva prváky, kteří vyběhli na louku v těsném závěsu. Pravděpodobně dostali volno a rozhodli se toho využít. Zdálo se jí, že hrají na babu. Usmála se nad tou nevinností a jen je chvíli sledovala, než se začetla do svých materiálů.
Mohla být tak v půlce všech svých knih, když zleva zaznamenala nějaký pohyb. Vzhlédla tím směrem, ale našla jen dvojici prváků ležící na trávě. Zřejmě po té fyzické námaze odpočívali.
‘Jsou dny, kvůli kterým se rád vracím zpět. Tohle, je jeden z nich.’ ozvalo se vedle ní, tak blízko až polekaně nadskočila a kniha ji vypadla z rukou.
‘Jej, tohle jsem nechtěl, myslel jsem, že mne vidíš.’ ozval se hlas znovu provinile.
Otočila hlavou, aby se setkala s tyrkysově modrým pohledem, který se ke středu měnil v rudou.
‘Arzaeli. Vyděsil jsi mne. Už zas.’ krátce se zasmála a odložila knihu stranou.
‘Začíná se z toho stávat zvyk.’ pokrčil s úsměvem rameny, než si ji lépe prohlédl.
‘Koukám, že se ti to podařilo.’ široce se usmál.
‘Povedlo co?’ naklonila zmateně hlavu ke straně.
‘Stát se vlkodlakem.’ odvětil.
‘To je to tak vidět? Nepřipadám si o moc jinak než před tím.’ prohlédla si ruce, ale nenašla nic divného.
‘Kdybych tě neznal jako člověka, pak bych to, jako obyčejný člověk, nepoznal. Jelikož jím úplně nejsem, tak vím, že ti žilami proudí astrální magie a navíc mám možnost srovnání. Kdy ses naposledy dívala do zrcadla?’ promnul si zamyšleně bradu.
‘Hm.. není to zrovna něco, co bych potřebovala k životu. Takže nějaká doba to už bude. Proč? Něco není v pořádku?’ zeptala se zmateně.
‘Ne, to ne. Ačkoliv…’ přejel pohledem její pocuchané vlasy, kůži od skvrn a oblečení, které vypadalo jakoby prošla tornádem, ‘…mám dojem, že jsi prošla větrnou smrští.’ mírně se zamračil.
‘Barevnou větrnou smrští, ale to s tím nemá co dělat. Až půjdeš kolem zrcadla, podívej se a pochopíš.’ opřel se zády o strom a znovu se na ni podíval pohledem, který nedokázala poznat.
‘Dobře, budu si to pamatovat. A co se mého oblečení týče.. jsem alchymista. Nemůžeš čekat, že budu chodit jako ze škatulky.’ pokrčila se smíchem rameny.
Z druhé strany louky se zase ozval smích a tak tam otočila hlavu. Oba prváci zřejmě načerpali sil a teď si házeli s něčím zářivě zeleným, co vypadalo jako míč. Zřejmě se cvičili v magii. Tiše si povzdechla. Občas si říkala, jaké by to bylo vést normální život, kde jedinou její starostí byla škola.
*
Stočil pohled od prvaků směrem k ní a zkoumavě si ji prohlédl. Proč vypadala tak.. zranitelně? Jistě, viděli se jen dvakrát, nedalo se mluvit o nějakém přátelství, ale na druhou stranu také necítil nepřátelství. Nebyla taková, jak by si ji představoval. Nebyla taková, jaká by měla být. Přišlo mu až nemyslitelné, že něco tak drobného dokázalo zničit jeho rasu mrknutím oka. A nejen jeho rasu. Byli to i démoni, které dokázala pohltit a lidé, z jejichž srdcí dokázala vymýtit temnotu.
Řekl jí o sobě v domnění, že by ji vyprovokoval k akci a ověřil si tak její totožnost. Jenže ona neudělala nic a přesto.. musela to být ona. Cítil z ní tu magii, která se skrývala uvnitř. Bylo možné, že o ní sama nevěděla? Měl sice svůj úkol, ale to neznamenalo, že si nemohl ověřit pravdu. Oči mu rudě probleskly, když sáhl do kabátu pro ampulku esence.
‘Aiso?’ zeptal se váhavě, takže otočila hlavu k němu.
‘Hm?’ oči ji zářily, když si jej letmo prohlédla. Znovu měl kabát a obvázanou ruku. Zajímalo ho, co si asi myslela.
‘Chci se zeptat.. je možné že jsi..’
‘Aiso!’ ozval se v jejich blízkosti někdo další, což si vyžádalo jejich pozornost, takže nevyřčená slova skončila v propadlišti mysli. Schoval ampulku za zády. Už v astrálním světě nebyl nějakou dobu. Pokud se něco pokazí, bude potřebovat uklidnit.
*
Adirn seděl na větvi, jen pár metrů nad nimi. Rychle vyskočila na nohy a pohlédla do koruny stromu.
‘Víš, že nemám ráda, když mě takhle děsíš. Kdy ses tam vůbec vzal?’ založila si ruce na hrudi a zvědavě naklonila hlavu ke straně.
‘Letěl jsem kolem a zahlédl tě tady s tvým… novým přítelem.’ poukázal na Arzaela, s neskrývanou nelibostí.
‘Nepředstavíš nás?’ pokračoval dál, aniž by z Ilarise spustil svůj hodnotící pohled.
Tiše si povzdechla.
‘Adirne, tohle je Arzael. Arzaeli, tohle je Adirn.’ představila je vzájemně.
‘Proč vypadá tak divně?’ sletěl k nim dolů a postavil se po jejím boku, což dávalo jasný signál Nejsi tu vítaný.
‘Nemyslíš, že je to dost netaktní, Adirne?’ zamračila se a lehce odstoupila.
‘Prosím omluv jeho způsoby. Adirn umí být přehnaně ochranitelský.’ otočila se na Arzaela.
‘Přehnaně ochranitelský? Aiso, ten chlap se ti snažil něco udělat!’ vyhrkl rozčileně.
‘A co by mi asi chtěl udělat?’ založila si ruce na hrudi.
‘Určitě nic dobrého. Oči mu svítily rudě a něco si schoval za zády.’ propálil Arzaela pohledem.
‘No tak, ven s tím. Viděl jsem tě.’ usmál se samolibě.
Podívala se na Arzaela, který oplácel pohled Adirnovi. Zdálo se jí, že váhal. Ale nad čím? Bylo možné, že Adirn měl pravdu? Nebo to souviselo s jeho původem?
‘Co mám v rukou není tvá věc.’ odpověděl nakonec.
‘Adirne, prosím. Nech to být. Zacházíš moc daleko.’ pokusila se uklidnit situaci.
‘Ne, něco skrývá a dokážu ti to.’ v očích mu rozhořčeně zasvítilo, když se po Arzaelovi vrhl.
Prudce mu narazil loktem do břicha, takže zavrávoral, esence vyletěla do vzduchu a dopadla na trávu. Oba se po ní vrhli, ale Adirn byl rychlejší.
‘Vidíš?’ otočil se k ní s jiskřením v očích.
Pozorně sledovala, lahvičku, ve které se kroutily spirálky přízračně modré barvy.
Nebyla to…?
Než stihla domyslet, Adirn s lahvičkou praštil o zem a ta se rozletěla na kusy. Spirálová tekutina se vlila do země.
Ztuhla stejně jako Arzael, který při tom zbledl.
‘Teď už nikomu neublížíš, zmařil jsem tvůj plán.’ prohlásil Adirn vítězně.
‘Prosím… řekni mi, že to, co právě rozbil nebyla esence.’ podívala se na Arzaela, který ji pohled nešťastně oplatil.
‘Dobře, neřeknu.’ odvětil tiše.
‘Jak dlouho si tam nebyl?’
‘Dlouho.’
Pomalu zavřela oči a promnula si kořen nosu. Tohle nebylo dobré, esence dokázala posílit nejen démony, ale i vlkodlaky. Jelikož ale posilnit nepotřebovala, syrovou esenci u sebe nenosila. Možná by měla.
‘Kde měl být? A co je esence?’ zamračil se Adirn vedle ní.
‘Nevíš co to je, ale i tak přijdeš a rozbiješ cizí věc? Máš tušení co se vůbec stalo? Mohl bys všude přestat vidět démony? Nejdřív Deinar a teď Arzael. Proč jsi tolik posedlý věcmi do kterých ti nic není?’ v očích ji zlostně problesklo, když se otočila na Adirna. Musela Arzaela nějak dostat do spiritualního světa než se promění. Ale jak?
Z druhé strany louky se ozval bolestivý výkřik. Nemusela se ani otáčet, aby zjistila, že je pozdě. Vůně krve naplnila vzduch. Jeden z prváků při hodu míčem upadl a rozbil si koleno. Za ní se ozvalo hluboké zavrčení.
‘Arzaeli?’ pomalu se k němu otočila.
Oči mu žhnuly rudě a od srdce mu po zafačované ruce pulzovala tyrkysově modrá žíla.
Stihla Adirna odstrčit včas na to, aby ho zachránila před démonovými spáry, když se přes ně rozběhl ke zdroji krve.
‘Arzaeli!’ zavolala za ním, ale nereagoval.
Musela ho zastavit. Aniž by nad tím příliš přemýšlela, její tělo obalila hustá, zelená mlha – proměnila se ve vlka – a vyběhla za ním. Byla rychlejší, takže ho doběhla a skočila po něm, což způsobilo, že jej odklonila od jeho cíle. Arzael – teď už démon – dopadl na zem. Netrvalo však dlouho, než se z ní zvedl a se zavrčením se zadíval na svůj nový cíl. Stála mezi ním a oběma prváky. Nedovolí mu přijít blíž. Zavrčela v odpověď, než požádala Totem o Hlas.
‘Arzaeli, tohle nejsi ty. Vzpamatuj se, prosím, jsi především člověk.’ upřeně se na něj dívala. Mohl mít kolem dvou metrů. Oči mu teď zářily rudě, cáry kabátu z něj pomalu odpadávaly a obvaz zmizel úplně. Odhaloval tak ruku pokrytou pevnými šupinami a s drápy jako dýky. Tělo bylo uhlově černé a působilo spáleně, jako magma na povrchu, akorát to nebyly rudé lávové žíly, ale tyrkysově modré. Démon na ni upřeně hleděl. Měla dojem, jakoby v očích na chvíli zahlédla lidskou přítomnost. Okraje rudých zorniček se zabarvily do modra a…
‘Jo, Aiso! Dej mu co proto! Jsi nejlepší!’ Adirnův hlas se ozval příliš blízko a rozléhal se přes celou louku. Zřejmě chtěl být souboji co nejblíže. Démonovi oči znovu zrudly, když zavrčel a oční kontakt se přerušil.
‘Ne!’ vyštěkla, ale démon se už po Adirnovi ohnal. Skočila mu proto do rány. Nebyl to zrovna dobrý úhel pro skok, proto jeho ruku minula a ta se zabořila do jejího kožichu.
S bolestným zakňučením dopadla na zem. Tvář v okolí levého oka a ramene ji pálila. Jediný důvod, proč ještě viděla, byla její hustá srst, která krvi zabraňovala vniknutí do oka.
Pokusila se vstát. Rameno a celá půlka zad ji bolela. V tu chvíli si vzpomněla na Deinara, který patřil k berserkům. Nechápala, jak dokázal dobrovolně přijímat a snášet bolest, ale měla dojem, že by se jí teď vysmál. Zatnula svaly a vyskočila na všechny čtyři.
‘Jestli chceš pomáhat. Tak vem ty prváky do bezpečí. Zvládnu to.’ zavrčela na Adirna. Byla naštvaná. Už zas. Měla dojem, že pro něj to byla jen hra, jenže tady šlo o život.
‘Ale Aiso..’ jeho snahu přerušilo hluboké zavrčení. Oči ji problesky rudě.
‘Vezmi je pryč, než vás zabije.’ zopakovala znovu a pak se vrhla do víru spárů, bolest nebolest. Tohle musí zvládnout. Všemožně na démona skákala a dotírala, snažila se využívat svou váhu, aby jej odstrkala co nejdál to šlo a zároveň kousala a škrábala, aby na sobě udržela jeho pozornost.
Démon ji to trpělivě vracel, musela ale vymyslet, jak ho odtud dostat do astrálního světa. Byla možnost, že se tam uklidní.
Koutkem oka zahlédla, jak Adirn s oběma prváky odlétal pryč. Fajn, aspoň něco dneska vyšlo. Chvilka nepozornosti způsobila, že ji démon praštil pěstí do břicha. S bolestným zavytím odletěla stranou.
Tímhle tempem ji převálcuje. Znovu zatnula zuby a vyškrábala se na nohy. Musel existovat nějaký způsob jak ho porazit.
Existuje. ozval se tichý hlásek v její hlavě a tak s ní zatřásla, aby ten hloupý nápad dostala z hlavy. Jistěže existoval způsob, mohla do něj vstoupit a pohltit ho, jenže to bylo daleko od jejího přání. Ne, najde jiný způsob nebo zemře.
Do nosu ji udeřila vůně esence, která se díky Adirnovi vpíjela do země. Vyhnula se dalšímu démonovu útoku. Možná kdyby spojila esenci se svou krví, otevřelo by to zřídlo, kterým by oba mohli projít. Jak ho ale zadržet?
Znovu si démona prohlédla. Některé části těla pokrývaly tvrdé šupiny, přes které se nedostane ale ta druhá ruka, vypadala velmi lidsky, jen spáleně. Za pokus to stálo, na výběr moc neměla, potřebovala si zcelit rány, jinak vykrvácí.
Vyběhla proti démonovi a v poslední chvíli se stočila a skočila rovnou po obnažené ruce. Zuby našly cíl a prokously kůži. Démon zařval a pokusil se ji setřást. Doufala, že by mu způsobila více ran, ale když po ní máchnul šupinatou rukou se spáry, sama se pustila. Démon znovu zařval, zatímco se držel za zraněnou ruku. V jeho blizkosti se najednou zvýšila teplota.
Tohle nebude stačit. Potřebovala ho zdržet déle. Její magie v téhle formě nebyla tak silná, ale mohlo by to stačit. Vpustila svou magii do země a nechala šlahouny, aby démona obtočily a zamezily mu dočasně v pohybu.
Prosím, ať to funguje. Prosím, ať to funguje.’ modlila se v duchu ke komukoliv, koho znala, zatímco se hnala k dubu.
Díky nosu našla esenci velmi snadno. Tlapou si přejela po čumáku, aby zachytila alespoň nějakou krev a pak ji namočila do esence.
No tak.. prosím! nezdálo se, že by její plán chtěl fungovat. Možná, že bylo esence nebo krve málo. Možná to prostě nefungovalo vůbec. Možná…
Její úvahy přerušil tenký pramínek modrého dýmu, který se z esence začal vzpínat a stále sílil a sílil. Fungovalo to. Byla tak šťastná, že radostně poskočila. Tím však způsobila, že ji raněným ramenem projela nová bolest.
Zavrčela ve chvíli, kdy démon za ní zařval. Otočila k němu hlavu. Už se vzpamatoval z bolesti a osvobodil se z jejího kouzla. Ruka, do které ho kousla, nyní planula modrým ohněm. Proto se zvýšila ta teplota. Postřehla jen, jak mu zaplanulo v očích než vyrazil směrem k ní, s ohnivou rukou připravenou k úderu.
Trhlina do astrálního světa se za ní pomalu otevřela, než jí však stihla proskočit sama, démon do ní vrazil a smetl tak oba dovnitř.
