KAPITOLA 14
Pálilo to, ale ne tak, jak by si představovala, když se ocitli v jedné hromadě. Plameny ji z části sežehly kožich, ale až na kůži se nedostaly, protože po démonovi znovu zaútočila svými zuby, aby ho ze sebe setřásla. Použila k tomu veškerou sílu, kterou ve vlčí formě ještě vlastnila, ale nakonec z pod něj vyklouzla ven a zaujala obranný postoj. Pokud to nezabere, bude se bránit.
Démon před ní vrčel a pokoušel se vstát. Nezdálo se jí, že by chtěl zaútočit.
‘Arzaeli. Slyšíš mě?’ zkusila s ním znovu mluvit.
Démon s ní znovu navázal oční kontakt, z pokousané ruky mu tekla černá krev.
‘Už je to v pořádku, jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží. Jsi doma.’ mluvila na něj dál.
Nedokázala posoudit, zda její úsilí fungovalo, vypadalo to spíš, že se démon nedokázal rozhodnout, jestli jí věřit.
‘Nechci ti ublížit, jsi zraněný a potřebuješ ošetřit. Můžu ti pomoct, ale musíš se přeměnit zpět.’ opatrně si sedla a pak lehla, aby mu dokázala svůj úmysl nezaútočit.
Nevěděla, jestli to bylo jejím přičiněním nebo dostatečným pobytem ve spirituálním světě, ale postřehla, jak se kraje jeho zorniček začaly měnit zpět na tyrkysovou a chvíli na to byl opět zpátky jako člověk. Díky komukoliv. Tiše si oddechla a následovala jeho příkladu.
Měla na sobě potrhané oblečení, které ji zakrývalo důležité části, narozdíl od Arzaela, který měl oblečení zjevně ošetřené magií, protože krom kabátu, vypadal normálně. Až na tu ruku. Jindy zafačovaná ruka teď zůstala odhalená, takže ji viděla v plné kráse. Zmenšila se, stejně jako Arzael, ale jinak byla jasně démonická. Tvrdé šupiny a drápy jako dýky. Proto ji skrýval.
‘Jsi zatraceně tuhý zmetek, víš to?’ pomalu se zvedla a nabyla rovnováhu. Měla chuť přejet si rukou po jizvě na tváři, ale zároveň se děsila toho, co by zjistila. Rameno ji stále bolelo a tak se chytla za ruku kousek od rány, aby ji neznečistila. Bude muset regeneraci trochu pomoci.
‘Svítíš.’ odpověděl tiše.
‘Cože?’ zeptala se zmateně, načež na ni jen ukázal.
Prohlédla si ruce a skutečně. Její kůže svítila matně zlatě. Velmi se to podobalo světlu, které zaznamenala na svém přijímacím rituálu. Podívala se na něj, ale nesvítil. Mohla to být její magie? Pokud ano, tak to nebylo dobré. Musí odtud zmizet co nejrychleji nebo k sobě naláká hordy nechtěných démonů.
‘Skvělé, vždy jsem toužila být lampou.’ povzdechla si a znovu obrátila svůj pohled k němu. Druhá ruka – ta lidská – mu stále krvácela, ale teď už rudě. Fascinující. Velmi ráda by tuto anomálii prozkoumala, ale neměla na to čas.
‘Jsi v pořádku? Nekousla jsem tě zrovna pěkně. Pomohu ti to ošetřit.’ popošla k němu, ale odtáhl se.
‘Jsi na tom hůř než já, měla bys vyléčit sebe.’ odmítl ale nemohla se zbavit dojmu, že ji nevěřil.
‘Nesejde na tom, že jsem na tom zle já, ale ty. Nenechám umřít živou bytost. No tak, ukaž mi tu ruku. Mohla jsem poničit něco důležitého.’ znovu k němu přistoupila.
‘A jak to chceš vyléčit? Jsi snad léčitel?’ založil si ruce na hrudi a propálil ji pohledem. Proč byl najednou tak odtažitý?
‘Jsem alchymista. Umím léčit, používám k tomu svou magii nebo bylinky. Čerstvé i zpracované.’ odpověděla trpělivě, ale nevypadal přesvědčeně.
‘Poslyš, já chápu, že se Adirn nezachoval nejlépe a máš důvod být naštvaný, ale přísahám, že ti nechci ublížit. Kdybych chtěla, udělám to už dávno. Jediné co mě zajímá je podívat se na tvé zranění a rychle odtud zmizet. Čím déle tu budu, tím horší to pro mne bude a já potřebuju stáhnout i své rány.’
‘A když to odmítnu?’ zamračil se.
‘Radost mi to neudělá, protože bych byla ráda, kdybych věděla, že jsi v pořádku, ale nutit tě k tomu nebudu. Nechám ti ruku jak je a zmizím.’
‘Nahlásíš mě.’ zamračil se, což ji zmátlo.
‘Nahlásím? Proč bych tě měla někam nahlašovat? A za co?’ zeptala se zmateně.
‘Ilarisové jsou postaveni mimo zákon. Jako lidé většinou nikomu nevadíme, protože to nepoznají, ale v proměně se bereme jako démoni. Každý únik se nahlašuje.’ vysvětlil jí.
‘Chápu.’ přikývla, bylo fascinující z kolika věcí dokázali mít lidé strach. Ne, že by to nepoznala na vlastní kůži sama. A to ani nemusela mít démonskou stránku jako Arzael.
‘Mám tě tedy nahlásit za něco, co sis dobrovolně nevybral? To se nestane.’ zavrtěla hlavou.
‘Proč? Proč se stavíš na mou stranu? Měla bys mě zničit, máš tu moc. Takhle si jen všechno ztěžuješ. Co uděláš až na to přijdou?’ v očích mu divoce zaplanulo.
Měla dojem, že za jeho slovy je daleko víc, než kolik vyslovil. Bylo možné, že věděl co je zač? Proto byl tak nedůvěřivý a odtažitý?
‘Řekněme, že vím, jaké to je zůstat sám a bez pomoci jen proto, že si ostatní myslí, že je to tak správně. Rozhodla jsem se žít podle toho, co je správné pro mě, ne pro ně. Protože až nastane čas a ten trest přijde, budu vědět, že jsem si tu cestu zvolila sama. Nejsi první skoro démon, kterému jsem pomohla a hádám, že ani poslední. Takže? Jak zní tvé rozhodnutí?’ byla to dlouhá, ale upřímná odpověď. Čas je ale stále tlačil. Nervózně se rozhlédla, ale zatím nic neslyšela ani neviděla. Možná ji jeho magie maskovala.
‘Dobrá, podívej se na to.’ natáhl k ní zraněnou ruku.
Aniž by to přiznala, tiše si oddechla když k němu přistoupila a opatrně vzala do rukou jeho ruku.
Byly na ní viditelné stopy po zubech, ale naštěstí to nevypadalo, že prokousla tepnu. Dokonce ani nebyla zlomená. Zřejmě byl v démonské formě odolnější.
Jelikož sebou neměla svou brašnu, nemohla ránu vymít, takže improvizovala. Z rukou se jí začaly vinout zelené úponky její magie, které se vsákly do rány a začaly ji léčit zevnitř. Stopy po zubech se začaly pomalu zacelovat, až z nich zbylo jen pár narůžovělých koleček. S trochou štěstí mu nezbudou jizvy.
‘Tu ruku si potom opláchni pod tekoucí vodou, mělo by to ale být už v pořádku. V nejhorším zajdi za někým kvalifikovanějším.’ odstoupila od něj.
Zvedl ruku, aby si ji prohlédl, pak těkl pohledem na ni a zpět na ruku.
‘Dík.’ odpověděl po chvíli.
‘Ještě něco?’
‘Ne.’ zavrtěla hlavou.
‘Půjdu, ale být tebou, nějakou dobu se ve fyzickém světě neukazuji. Nedokážu odhadnout, co Adirn udělá a nemusím tam příště být.’
Vypadal, že nad tím přemýšlí, než přikývnul.
‘V tom se shodneme. Budu se držet dál. A Aiso? Dávej si na ně pozor.’ s těmi slovy ji lehce strčil, čímž ztratila rovnováhu a propadla přes astrální bránu zpět na louku.
Přivítala ji tvrdá zem, ze které mohla jen sledovat, jak brána mizí v tyrkysovém světle.
Ve chvíli kdy zmizela, zhroutila se bolestí na zem. Vážně nechápala, jak to Deinar zvládal. Byla v pokušení se ho zeptat, ale pochybovala, že by si její zájem vyložil čistě vědecky. Tiše zavrčela. Potřebovala se doléčit a dostat do své laboratoře.
Dávej si na ně pozor. ozvala se jí v hlavě Arzaelova slova. Co to ale znamenalo? Na koho si měla dávat pozor? Opravdu věděl, co byla zač a varoval ji před démony z jejích snů? Nebo ji varoval před něčím jiným? Bude na to muset přijít a čím dříve tím lépe. Jenže kde začít?
Velmi pomalu se zase zvedla a uklidila střepy po rozbité lahvičce. Následně je uložila do své brašny, ze které vytáhla lahev s čistou vodou a spláchla poslední zbytky esence, které v zemi ulpívali. Teprve pak se pomalu vydala k potoku, který protékal na druhé straně louky.
Svezla se na břeh a čistou vodou si začala omývat obličej od zaslchlé krve. Zároveň využila vodu jako zrcadlo a najednou jí bylo jasné, o čem Arzael prve mluvil.
Obraz sice nebyl tak čistý jako zrcadlo, ale i tak poznala, že její oči byly tmavší, zářivější a více vlčí. Jakoby více dravější a tenká rána, už zhojená její magií, která se teď jako jizva táhla přes koutek levého oka, vzhled jenom umocňovala. Líbilo se jí to. Opatrně přejela rukou přes jizvu až k vlasům. Dokonce i tam si všimla jistých změn. Už předtím ji neposedně odstávaly od hlavy podle vlastních pravidel, ale teď byly mnohem divočejší a neposednější. Prohrábla si je rukou, jen aby zjistila, že některé z nich se poslušně vrátily zpět a jiné si našly nový styl odstávání. Tiše se zasmála. Najednou si přišla hezčí. Mnohem víc ona. Bolest v rameni ji však zase vrátila zpátky do reality.
Proto ani moc nepřemýšlela, když se do potoka celá svalila. Studená voda se jí okamžitě zakousla do rány na rameni a tak pevně sevřela zuby, zatímco sledovala jak se proud zbarvil do ruda. Čekala dokud voda nevymyla dostatek krve a voda znovu nedostala svůj křišťálový odstín. Teprve pak vylezla ven a nechala svou magii působit na rameno. Nemohla si dovolit vyplýtvat všechnu magii naráz, proto se soustředila alespoň na zahojení kůže a ustání krvácení. Zbyde jí tam nepěkná jizva, ale pod trikem to nikdo neuvidí. Pokud se dostane do laboratoře dá si s lektvary záležet víc, ale nechtěla teď znovu narazit na Adirna. Párkrát zahýbala rukou. Už tolik nebolela a ani po jejích pokusech nezačala krvácet, což znamenalo, že mohla vyrazit.
Skoro.
Vrátila se k dubu, kde se převlékla do čistých věcí a zároveň přes sebe přehodila plášť s kápí, kterou si nasadila. Byla to jedna z variant jak zůstat nenápadná v hustém porostu lesa, kdyby ji Adirn hledal.
Přitáhla si brašnu k tělu a vyrazila směrem k laboratoři.
Cesta utíkala bez potíží do doby, než ji popadl nepříjemný pocit z toho, že ji někdo sleduje. Pokud tomu tak bylo, nikoho neviděla a ani necítila. Párkrát zkusila změnit směr, ale pocit stále zůstával.
Útok vycítila těsně před tím, než ho zahlédla. Chloupky na zátylku se jí zježily a tak neváhala vytvořit kolem těla magickou bublinu na obranu. Jen pár vteřin na to do bubliny uhodil silný blesk. Snažila se jeho sílu zadržet, ale nepovedlo se jí to. Chromá noha se jí podlomila a tlaková vlna ji odhodila stranou. Sykla bolestí, ale snažila se znovu vstát.
‘Říkal jsem, že tvoje magie blesku je k ničemu. Podívej, to děcko furt žije. Kdybysme použili oheň je dávno tuhá.’ ozval se nedaleko mužský hlas.
‘Narozdíl od tvého ohně, je má magie zaměřena na jednu osobu. Ve výkaze je to mnohem jednodušší na uvedení a udělalo by to méně podezřelých škod. Kdežto ty bys vypálil půlku lesa.’ ozval se z druhé strany jiný muž.
‘Stopy se zametou stejně jako vždycky, ale nejdřív musí být mrtvá. Máš dojem, že je?’ ozval se zase první hlas.
‘Tyhle kraviny si nechte na jindy. Musíme ji chytit než zase zdrhne.’ ozval se jiný hlas, který ty předchozí umlčel.
V hlavě ji hučelo a do jejího periferního vidění se dostalo šest postav v kápích které se k ní přibližovaly. Jedna z nich byla vyšší než ostatní.
Snažila se znovu postavit, ale nebylo jí to umožněno. Sotva nabrala balanc, čtvrtý muž s holí přispěchal k ní a praštil ji přímo do oslabené nohy. Vykřikla bolestí, když se znovu zhroutila na zem a chytla se za nohu.
‘Není to tak snadné, když se karta obrátila. Nemám pravdu, dítě?’ pronesl ten vyšší muž. Byl to ten stejný, co prve umlčel ohnivého a bleskového mága.
‘Co po mě chcete? Nic nemám.’ jednou rukou svírala své koleno a snažila se do něj po špetkách vpouštět svou magii a druhou se pomalu posouvala dozadu od nich.
‘Ale jistěže máš. Každá žena něco má. Zničila si naši reputaci, když jsi toho démona zachránila. Naše hodnost a důvěryhodnost byla zničena. Pomůžeš nám ji znovu vybudovat. Jsem si jistý, že vedení bude zajímat, že jsme se zbavili démona, který asistoval při úniku jiného démona. Pak už bude směšně jednoduché toho bastarda dostat.’ zastavil se před ní a ostatní kolem ní utvořili kruh, takže se nemohla hnout z místa.
‘Pokud budeš hodná, možná to pro tebe skončí rychle. Čím více se ale budeš bránit, tím více nechám kluky, aby se s tebou pobavili.’ v očích mu problesklo zvláštní světlo. Nelíbilo se jí, bylo jaksi.. nechutné a zvrácené. Najednou byla šťastná, že se převlekla.
Nebylo těžké určit co jsou zač. Byli to ti démonisté, kteří se s Adirnem snažili zabít Deinara. Před tímhle ji Arzael tedy varoval? Ale jak by to věděl?
‘Nezabijete ho, protože se to nedá. Bude opatrný.’ ušklíbla se. Musela nějak nahnat čas zatímco vymýšlela plán jak jim utýct.
‘Mluvíš jakobys ho znala. Vrána k vráně sedá, že? Možná bych měl říct démon k démonovi.’ kolem ní se rozlehl smích.
‘Šéfe, možná by nás mohla zavést přímo k němu. Pokud ho zastihneme nepřipraveného, měli bychom šanci cechu dodat hned dvě mrtvoly.’ ozval se nejmenší muž ze skupiny.
‘Co ty na to, dítě? Dovedeš nás za tím svým démonem a my už se postaráme o zbytek i o tebe, dlouho smutná nebudeš.’ kolem ní se ozvala další vlna smíchu.
Nechápala o čem mluvili. To si vážně někdo myslel, že jsou pár? Děsil ji k smrti.
‘Nemám nejmenší tušení o čem mluvíte. Nepotřebuji ho k životu a už vůbec nevím kde je. Jestli jste tak strašně hladoví po vlastní smrti, najděte si ho sami.’ zavrčela tiše. Ještě chvilku.
Popadl ji za triko a z části ji vyzvedl nahoru.
‘Ukážeš nám cestu, neposlušnost netoleruji.’ znovu ji pustil na zem, nohou i ramenem ji při dopadu projela bolest, naštěstí byla připravená.
‘Dobře. Řeknu vám to, ale musíte blíž ke mě. Nechci aby mě slyšel.’ počkala, až se přiblížili k ní. Naštěstí byli tak moc zaslepení svým úspěchem, že ji znovu podcenili. Z ruky jí vyšlehl příliš prudký plamen, který nejenže odvedl pozornost všech démonistů, ale také popálil ruku jí. Její magie ohně byla prakticky nulová, nikdy ji nezvládla použít tak, aby se dočkala požadovaného výsledku. Doufala v trochu větší inferno, ale spokojí se i s málem. Zatímco ostatní kuckali a snažili se uhasit své oblečení, prolezla volnou mezerou mezi jejich nohami a dala se na útěk. Musí je nějak setřást, jinak bude v háji. Nemohla s nimi bojovat znovu jako vlk a ani použít vyšší magii, jelikož značnou část spotřebovala na léčení. Zbývaly ji prakticky jen salónní triky a víra, že to její noha zvládne.
‘Uhaš to! Utíká nám!’ zařval jejich vůdce. Okolo posledního démonisty se začala tvořit pára, která se zhmotňovala ve velký mrak. Když vyřkl poslední slova zaklínadla, začalo pršet a její rozptýlení během mrknutí oka uhasil.
‘Za ní!’ zvolal ohnivý mág a pak už jen slyšela dusot jejich nohou. Tohle nemohla zvládnout.
Z ničeho nic se před ní objevil ten malý démonista. Zřejmě to musel být mág vzduchu, jinak si nedokázala vysvětlit, jak by se tak rychle dostal před ni.
Sice měla nějaký náskok, ale tohle zdržení mohlo vést k jejímu dopadení. Přesto se na chvíli zastavila a vytvořila z aury luk se šípem, který namířila proti démonistovi a vystřeilila. Bylo by štěstí, kdyby jej trefila, ale nebylo to nutné. Potřebovala jen odvést pozornost. Z luku se stala hůl, šíp démonistu jen tak tak minul, ale hůl už ne. Vší silou do něj praštila a nechala čistou energii prostoupit jeho tělo.
Démonista překvapeně vykřikl a v bolestech se zhroutil k zemi. Cesta byla volná. Utíkala dál, pomalu ztrácela dech i cit v noze, jenže pak se jí něco ostrého zarylo do zraněného ramene a spodní části zad. Vykřikla bolestí a neupadla jen proto, že se zachytila stromu, kolem kterého utíkala. Ten vysoký po ní házel vrhací zbraně a dvěma se trefil. V tu samou chvíli si všimla, že ohnivý a bleskový démonista se spolu snaží vytvořit jakousi magickou kouli, nesoucí magii obou. Jinými slovy ji chtěl ten vysoký zdržet. Vytrhla si zbraně z těla a nechala svou magii prostoupit les kolem ní. Potřebovala zmizet. Co ji uklidňovalo bylo, že ten s holí na ni nemohl. Stejně jako ona byl mágem země. Jenže země byla živá a proměnlivá, proto si mohla vybrat, komu bude sloužit. A země se přikláněla k někomu, kdo ji nechtěl využívat. Proto, když proběhla hustým porostem, se otočila čelem k nim a zatáhla magií za přírodu okolo ní. Houští za ní zmohutnělo, rozšířilo se a uzavřelo ji na druhé straně. Jehličí začalo ze stromů padat jako jehly a tráva s ostružiním začaly chňapat po nohách útočníků. Byl to poslední střípek magie, který si mohla dovolit. Z druhé strany slyšela rozčilené hlasy a výkřiky. Musela ale utíkat dál. Snažila se maskovat svou stopu, jelikož její přírodní bariéra dlouho nevydrží. Malé větvičky ji šlehaly do tváře, ale ignorovala to. Před sebou uviděla strom dost mohutný na to, aby se za ním dokázala schovat. Mohla jen doufat, že bude stačit a neobjeví ji. Že příroda tomu druhému nedovolí ji najít. Zmizela za kmenem, o který se rukou opřela. Plíce ji pálily a v noze ji bolestivě pulzovalo. Neměla ani tušení kde byla. Byla blízko nebo daleko od své laboratoře? Začala se vydýchávat. Mohl být tenhle den ještě horší?
Potřebovala se podívat na koleno, nemohla dovolit, aby ho regenerace zničila víc než bylo. Než to ale stihla, někdo ji zezadu popadl. Jednou rukou ji překryl ústa, což utlumilo veškerý její zvuk a druhou ji pevně objal kolem trupu tak, že nemohla pořádně zvednout ruce, aby se alespoň bránila. Zkusila to, ale bez výsledku. Dosáhla sice na útočníkovu ruku, ale držel ji příliš pevně na to, aby ho z toho úhlu dokázala odstrčit. Kvůli noze ho nemohla ani kopnout, pokud nechtěla ublížit sama sobě. Jediné co jí zbývalo, bylo se jen kroutit jak žížala na háčku.
‘Tiše, nebo to bude horší.’
