KAPITOLA 15
‘Tiše nebo to bude horší.’ ozval se jí u ucha hlas, po kterém ji přejel mráz po zádech. Deinar. Až zoufale se zasmála, což v její situaci vyznělo spíš jako povzdech. Jistěže to musel být on. Jistěže se musel objevit po tom, co už neměla žádnou magii. Zdrceně se v jeho náručí uvolnila. Nemělo nejmenší smysl se bránit. Postrádalo to smysl už když byla v plné síle. Tehdy mu ale aspoň mohla uniknout. Teď neudělá nic. Snažila se alespoň nemyslet na to jak pěkně voněl. Jak blízko jejímu tělu byl, protože jen při tom pomyšlení se jí dělala husí kůže. Ale vůbec ne z toho, že by jí byl odporný. Právě naopak a ta myšlenka ji děsila snad víc, než cokoliv jiného.
Zkusila zvednout hlavu, aby se na něj podívala. Nedíval se na ni, sledoval směr odkud přiběhla. Poslouchal.
Zřejmě si ale musel jejího uvolnění všimnout, protože ji velmi pomalu pustil.
‘Zůstaň tu štěně. Zvládneš se vyléčit?’
‘Z-zkusím to.’ vydechla tiše.
Stáhla si kápi více do čela. Proč se zajímal o její zdraví? Mohlo mu to být jedno. Všimla si, že zamířil směrem, kde byli démonisté.
‘Počkejte! Kam..kam jdete?’ zkusila ho zastavit, srdce se jí skoro zastavilo, když pohled obrátil k ní. Bylo v něm cosi chladného, temného a cizího.
‘Promluvit si. Zůstaň tu, dej se dohromady a hlavně nevylízej.’ s těmi slovy zmizel z jejího zorného pole.
Zoufale se opřela o strom. Nechtěla, aby ji zachraňoval. Znamenalo to, že k němu bude zase přivázaná další z jeho nesmyslných podmínek. Nestačilo, že musela chodit na akce? Co po ní ještě vůbec mohl chtít? Kolenem jí projela ostrá bolest, která ji přiměla vrátit se zpět do reality. Tiše zasyčela bolestí a pak se pomalu posadila ke stromu. Proč se tyhle věci musely stávat jí? Neexistovalo na světě dost jiných osob?
Opatrně obvaz rozvázala a sundala. Koukala na ni jizva, která ji připomínala, kam až může sahat lidská krutost, když je někdo.. jiný. Ani po těch letech si na vzhled rozšklíbené jizvy nedokázala zvyknout. Prohrabala se brašnou a vytáhla suchou látku a vodu, s jejichž kombinací si koleno opatrně očistila od potu a špíny. Teprve pak vytáhla malou dřevěnou truhličku, ze které vyjmula nový obvaz, namočený v léčivé masti. Opatrně, leč pevně si jím koleno obvázala a zafixovala. Studilo to, což bylo dobře, ale nebude to stačit, aby se mohla posunout z místa. Schovala všechny věci zpět do brašny. Doufala, že jí nějaká magie zbyla. Mohla ji sice navýšit, jenže to sebou neslo rizika. Nechtěla tu druhou magii využívat a navíc tu bylo až moc osob. Pochybovala, že by si toho Deinar nevšimnul. Hlavně u něj nechtěla, aby cokoliv z toho zjistil. A co tu vůbec dělal?
Zrovna se snažila jakkoliv uchopit svou magii a vpustit ji do svého kolene, když ji z toho vyrušil až nelidský výkřik. Polekaně sebou škubla a zadívala se směrem, kterým Deinar odešel. Chvíli na to pocítila cizí magii. Chladnou a temnou a byla si jistá, že patřila jemu, protože to byl ten stejný pocit, který se přes ni přelil, když ji tehdy přirazil ke zdi. Musela zmizet, jenže noha protestovala.
Ozvaly se další výkřiky, takže si zakryla uši. Nemohla to poslouchat. Chtěla i zavřít oči, aby kolem sebe vytvořila alespoň zdánlivou bublinu ticha, jenže její pohled upoutalo cosi letícího. Otočila tím směrem hlavu a žaludek se jí skoro obrátil.
Zírala na démonistovu hlavu bez těla, která ji sledovala mrtvým pohledem. Nebyla od těla uříznutá, ale urvaná a hořela černým ohněm, který v ní budil odpor i fascinaci. Nikdy nic podobného neviděla. Magie světla uvnitř ní se vzepjala. Bezmocně a zhrozeně sledovala, jak černý plamen hlavu postupně stravoval a rozkládal, dokud z ní nezbylo zhola nic. Co byl ten chlap zač? Nebylo divu, že nikdo nikdy žádné tělo nenašel.
Musela pryč. Hned. Pokusila se o strom zvednout, ale neúspěšně. Dostala se sotva do půlky, když se zpoza stromu znovu vynořil Deinar. Oči mu temně svítily a bylo to poprvé, co měla dojem, že si něco upřímně užíval.
Co to ale znamenalo pro ni? Byla další na řadě? Natáhla k němu roztřesenou ruku, chtěla udělat alespoň něco, jenže magie ji neposlouchala. Bylo jí příliš málo a byla příliš vyděšená na to, aby i z toho mála cokoliv vytvořila.
‘Jsem si jistý, že ji ani nezhmotníš, natož abys mě jí trefila nebo vůbec zranila.’ odpověděl nezaujatě, když naklonil hlavu ke straně, aby si ji prohlédl.
Tiše si povzdechla, když třesoucí se ruku spustila. Necítila se o nic víc bezpečně, ale měl pravdu.
‘Vy jste.. proč se.. kdy se.. jak.. co jste..’ neměla tušení jak s ním teď mluvit. Chtěla se zeptat na tolik věcí, ale kolik z toho co viděla mu mohla dát vědět?
‘Za-zabil jste je?’ zeptala se když nadobyla jistou rovnováhu ve vzpřímené poloze. Snažila se netvářit tak vyděšeně, ale měla pocit, že v tom selhávala.
‘Dostali, co si zasloužili.’ odpověděl tiše, zatímco přimhouřil oči.
Takže ano.
‘Proč.. proč jste to udělal?’ možná když bude dlouho zdržovat, její magie se obnoví a ona v nestřeženém okamžiku vyklouzne pryč. Oči mu znovu ztemněly.
‘Protože nemám rád, když mi někdo zabírá území.’ zavrčel tiše.
Párkrát zamrkala. Musela se přeslechnout. Nemohla být na jeho území. Skoro se začala smát, než si všimla jeho kamenné tváře. Nežertoval. Uměl to vůbec?
Zbledla.
‘Ú-území? Jsme na vašem.. území?’ pomalu panikařila.
‘Já.. nevěděla jsem.. omlouvám se.. nechtěla jsem.. dejte mi aspoň náskok.’ rezignovala tiše.
‘Urážíš mě?’ založil si ruce na hrudi.
‘Jak bych asi mohla?’ zoufale se na něj podívala. Existovalo cokoliv, čím by to nezhoršovala?
‘Můžu počkat celý den, ale v tomhle stavu neodlezeš ani o pět metrů. Myslíš, že to bude zábava?’ vpíjel se pohledem do toho jejího.
Asi začínala jeho zvrácený humor chápat. Měli mezi sebou sice dohodu, ale chtěl si ji užít. Počkat na příležitost, kdy bude nejzranitelnější, ale ne takhle. Byl lovec, zřejmě chtěl, aby se mu bránila. Bylo to zvrácené, ale možná toho mohla využít.
‘Ne.’ šeptla tiše.
‘Tak mne neurážej svou nabídkou. Navíc mi zatím nevadíš, alespoň ses mi postarala o dnešní zábavu.’ tiše se uchechtl.
‘Jak.. jak poznám vaše území? Co když.. se to příště stane znovu?’ nechtěla mu nic zabírat a doufala, že to věděl. Vlastně by teď chtěla být kdekoliv jinde.
‘Příště, to poznáš sama, štěně.’ mírně se zamračil.
‘Hlavně nepředstírej, že to nebyli ti stejní, co se mne pokusili zabít prve.’ znovu si ji prohlédl, zejména v oblasti obličeje. Měla stále kápi, proto ji neviděl do tváře plně.
Z jeho pohledu se však cítila být velmi malá a nepatrná, trochu se jí ale ulevilo, dneska zatím zřejmě žít bude.
‘Jak-jak to víte? Neřekla jsem vám to.’ zmateně se na něj podívala.
‘Nemuselas. Bylo jasné, že pokud jsi mi řekla pravdu, tak tě dřív nebo později najdou.’ pokrčil rameny.
Byl zřejmě jediný, kdo v tom celém viděl jednoznačnou odpověď. Vůbec ji nenapadlo, že by ji mohli sledovat a usilovat o život jí samotné. Jemu to bylo jasné už od začátku. Proto na ni nenaléhal, aby mu řekla, kdo to byl. Věděl, že dříve nebo později se odhalí sami. Čekal celou tu dobu. Musel mít zatraceně dobrou trpělivost. Jak dlouho tím pádem bude čekat na ni? Mohli to být klidně celé roky strachu z něj.
‘Takže jste mne vážně zachránil.. Já..děkuji.’ hlesla tiše.
‘Podepsali si rozsudek ve chvíli, kdy sáhli na můj život a mé území. A pak máme jistou dohodu. Pokud si vzpomínám, budou to tvé lektvary nebo já. Takže…’ několika rychlými kroky přešel až k ní a strhl jí kápi z hlavy, čímž odhalil její novou jizvu. Polekaně sebou trhla.
‘.. co to je.’ zavrčel tiše, vzal ji za bradu a natočil ji tak, aby si tenkou jizvu lépe prohlédnul.
‘Jizva?’ nadhodila tiše.
Jeho pohled se setkal s tím jejím a tak ho zase sklopila a jeho ruku odtáhla. Nechal ji. Škoda, že se nedokázala kvůli stromu odtáhnout celá.
‘Narazila jsem na potíže, stačí? Není to nic vážného. Zatím žiju nebo ne? Neudělala bych nic, čím bych obešla naši dohodu. Pořád máte hromadu času se bavit, jen mějte na mysli, že nejste jediný démon v mém životě.’ na druhou část jizvy ho neupozornila. Pokud ho dokázala naštvat jenom ta tenká část, tak po zjištění té druhé ji rovnou zabije.
‘Dobrá. Příště dávej větší pozor, štěně.’ prohlédl si ji odshora dolů, jakoby se snažil najít další známky, které by ji mohli přivodit smrt. Naštěstí tam nepatřila její popálená ruka, která se už skoro stihla zahojit.
Nečekala, že když přistoupí na tu blbost se smrtí, vezme to tak vážně. Bude teď takhle majetnický pořád? Asi by si měla zvykat. Tiše si povzdechla. Pořád ji ale trápila celá situace. Narazit na Arzaela jako démona, který ji varoval před nebezpečím, které se objevilo hned po té jako démonisté a pak vletět do náruče Deinarovi nebylo dobré znamení.
Byla to celé jen jedna velká náhoda a skutečně měla takovou smůlu nebo to bylo domluvené? Byl Arzael domluvený s démonisty, kdy a kde bude? A opravdu to spolu souviselo? Nedokázala se zároveň zbavit jakéhosi vnitřního pocitu, že tu něco nesedí.
A Deinar? Mohli být skutečně na jeho území? A jak se to tedy poznalo? Věděla, že smečky v okolí Miriel Lunis svá území měli, ale samotáři v okolí neutrálního místa jako byla škola?
‘Bylo.. pěkné vás zase vidět Deinare, ale ráda bych šla domů a nabrala trochu sil. Mohl byste.. ustoupit? Prosím.’ snažila se zvolit správná slova, nechtěla to znovu zhoršit.
K jejímu překvapení vážně ustoupil stranou a s úšklebkem si založil ruce na hrudi. Čekal na zábavu. Nevěděla co ji fascinovalo víc, to, že od ní očekával automaticky neúspěch nebo to, že zřejmě začala dešifrovat jeho chování.
‘Děkuji.’ udělala krok vpřed, jenže noha se jí podlomila, takže se zase zachytila stromu.
Vytvořila proto svou aurickou hůl, aby se mohla podpírat. Tímto tempem urazila dokonce tři kroky, než nad holí ztratila kontrolu a magie se opět rozplynula. Ztratila rovnováhu. Než však stihla spadnout, ucítila nejdříve tlak na zádech a po té zmizela půda i pod jejíma nohama. Vzal ji do náruče.
‘Ne!’ vykřikla polekaně, zatímco se k němu křečovitě tiskla.
‘Po-položte mě, prosím. Nesnáším létání. Můžu jít sama!’ vyhrkla rychle.
‘Tímhle tempem tam nedorazíš ani za rok. A nelétáš.’ hlas mu rezonoval v hrudi, což ji podivným způsobem uklidňovalo, skoro si položila hlavu na jeho rameno. Ne! Reflexně sebou škubla, nechtěla aby ji nosil.
‘To je jedno, nesnáším když nestojím na zemi. Nechci vaši pomoc. Radši se doplazím, než abych s vámi uzavřela další dohodu.’ byla nervózní, ani si neuvědomila, jak moc křečovitě svírá jeho košili. Ani že ji vůbec svírá.
‘Když zachráníš démona, musíš být připravená nést následky, štěně. Navíc jsi chodící pohroma. Kam se hneš, tam se něco semele. V tomhle stavu tě porazí i motýl. Nehodlám soupeřit s motýlem.’ zamračil se.
Jinými slovy ne. Nepustí ji. Nemusel nic říkat, stačilo mu jen se rozejít. Znovu vyjekla, ale tentokrát už ho rovnou objala kolem krku a zabořila do něj tvář. Tohle nepřežije.
‘Vy… víte kam?’ zeptala se tlumeně.
‘Kdykoliv mi můžeš osvětlit paměť.’ pokrčil rameny.
Zbytek cesty probíhal v tichosti. Byla příliš vyděšená a nesvá na to, aby v sobě dokázala udržet všechny věci o kterých s ním nechtěla mluvit. O jejím démonství a magii světla. O jeho černých plamenech, které zřejmě pojídaly lidské bytosti. O jejich dohodách. O tom, jak se v jeho blízkosti cítí.
Celou dobu se proto jen držela kolem jeho krku. Jestli mu to vadilo, neřekl ani půl slova. Doufala, že za to nebude příliš vysoká daň.
V hlavě jí stále zněla jeho slova: Když zachráníš démona, musíš být připravená nést následky.
Možná měl pravdu. Tehdy nad tím tolik nerozmýšlela. Byl v ohrožení, tak ho zachránila. Zamyslela se nad tím. Ani po tom všem, co o něm zatím věděla, ho nepovažovala za démona. Možná to byla chyba a jednou se jí vymstí. Ale zachránila by ho znovu. I když věděla, jak nesnesitelný ve skutečnosti byl.
Arzael koneckonců říkal něco podobného, ale stála si za svým slovem. Pokud bude trpět, bude to proto, že si to vybrala sama. Ne proto, že ji k tomu někdo donutil.
Mírně se nad tím pousmála.
‘Lechtáš.’ nechal se slyšet. Polekaně sebou škubla. Netušila jak, ale téměř na svou prekérní situaci zapomněla. Jistěže si toho musel všimnout.
‘Pardon. Přemýšlela jsem.’ zamumlala.
‘Znáte rasu Ilaris?’ zeptala se tiše. Nechtěla mluvit přímo o Arzaelovi, chtěla jen zjistit víc informací.
‘Ty polo-démonické formy, co nepatří ani k astrální ani k fyzické rovině? Proč se ptáš?’
‘Jen jsem o nich donedávna nevěděla. Tak mě zajímá co jsou zač. Vy vypadáte, že byste to mohl vědět.’ pokrčila rameny. Nebyla to tak úplně lež.
‘Chápu. Vesměs jsou to nechtěné obludy. Démoni se pobaví a druhá rasa to odnese. Pro astrální svět jsou zklamáním kvůli jejich smrtelné části a pro fyzický svět jsou zase příliš nebezpeční. Mohou sem sice chodit jak je libo, protože je většinou stejně nerozeznají, ale nesmí se měnit. V tu chvíli se musí nahlásit jako plnohodnotní démoni. Po té jsou odsouzeni ke smrti.’ z jeho hlasu nebylo poznat, jestli to cítí stejně nebo ne.
‘Takže jsou prakticky sirotci. Ani jedna z rodin je nechce. Žádný stabilní domov nemají a snaží se žít jako lidé navzdory tomu, že jimi nejsou a pokud se neovládnou čeká je vysoká cena, za kterou ani nemohou? To je kruté a smutné. Co když ho někdo k přeměně vyprovokuje? Co když během toho nikomu neublíží?’ tohle nebylo fér a nelíbilo se jí to. Arzael přece za nic nemohl. To Adirn mu rozbil lahev s esencí, kvůli čemuž se proměnil. Jediný komu ublížil byla ona. Jenže to byla její práce, ne?
‘Ani tehdy. A nemusí to být nutně smrt. Podstoupí rituál zbavení magie. Jelikož ale nejsou ani hmotní ani nehmotní, většinou ho nepřežijou. Vlastně je dost těžké je zabít, protože jsou odolní proti fyzickým i duchovním zbraním. Kdysi jsem slyšel o zbrani, co to dokáže během mrknutí oka, ale je to jen pověst. Nikdo neví jak ta zbraň vlastně vypadá nebo co to je. Říká se tomu Hvězda nebo Světlo hvězdy.’ zamračil se, skutečně nevěřil, že něco takového existovalo.
V ní samotné to však po jeho slovech hrklo. Neměl nejmenší tušení, že tu zbraň právě nesl v ruce. Byla si tím víc než jistá a mohla o tom slyšet poprvé.
‘Rozumím. Co byste udělal, kdyby jste tu zbraň přece jen našel?’ zeptala se zvědavě.
‘Zničil ji.’ odpověděl aniž by nad tím uvažoval.
‘Napadá mne.. co když je ta zbraň vlastně jen osoba s dostatečně silnou magií? Co pak?’ pokračovala zvědavě, ale bála se rozsudku.
‘Tche.. Člověk co umí zničit nejen astrální a fyzické projevy, ale i jejich bastardy? Nic takového by nikdy nemělo existovat. Nemyslíš?’ z jeho hlasu čišel chlad a opovržení. Bylo jedno, co by řekla nebo udělala. Vždycky bude jen démon. Pokud ji tak viděl on, co teprve zbytek?
‘Ne. Nemělo.’ hlesla tiše.
Než o tom však stihla pořádně uvažovat, byli na místě.
Ve své podstatě ho obdivovala. Zvládl ji nést celou cestu. Dokonce i před tím. Nebylo jí to sice příjemné, ale byla mu vděčná. I přesto co věděla. Jednoho dne ji stejně zabije. Zbaví se dvou mouch jednou ranou, aniž by o tom věděl a ona cítila jen zvláštní klid nad tím, že to bude zrovna on. Do té doby bude opatrná. Tak jako vždycky.
‘Už mě můžete postavit.’ oznámila mu. Místo odpovědi však jen kopl do dveří, které se rozletěly. Polekaně vykřikla.
‘Jestli budou rozbité, zaplatíte mi je.’ zamračila se, když s ní vešel dovnitř.
‘Ber to jako splátku dluhu.’ s těmi slovy ji položil na postel.
‘Tohle nebylo nutné.’ zamumlala.
‘Ale děkuji.’ alespoň to mu mohla zatím dát. Všimla si, že si ji prohlíží.
‘Ano?’ věděla, že toho bude litovat, ale neměla dojem, že by bez toho odešel.
‘Přemýšlím jestli to stihneš.’ pokrčil rameny.
‘Stihnu co?’ zkusila mu pomoct, zatímco se opřela o stěnu. Příjemně chladila, což bylo něco, co potřebovala na tu ránu na rameni.
‘Za pár dní bude ta věc s upíry.’ upřeně se na ni díval.
‘Máte strach, že nedodržím slib? Nebojte, budu tam. Můžete mne trýznit dle libosti.’ povzdechla si, když protočila panenky.
‘To rád slyším.’ přikývnul.
‘Jenom.. na které akce přesně se to vztahuje? Protože na nováčky zjevně ne.’ zamračila se.
‘Bylas tam?’ ušklíbl se.
Bastard.
‘Já ano. Ale vy ne. Takže?’ předklonila se trochu blíže.
‘Vztahuje se to jen na akce, kde je více lidí. Hostina, lovy, mezirasové akce. Na nováčky energií plýtvat nemusíš. To je tvá věc.’ přes tvář mu přelétl stín.
‘Dobře. Pak nemám další otázky. Děkuji.’ zkusila se usmát, ale stal se z něj zase jen ledový kus kamene.
‘Pak se tedy brzy uvidíme a věř mi, že dohodu se mnou nechceš porušit.’ věnoval jí poslední pohled, než ze dveří vyšel ven.
