KAPITOLA 16
Svou léčbu dokončila den před akcí s upíry. Chtělo to spoustu lektvarů, mastí a magie, ale cítila se lépe. Noha se vrátila do původního stavu, takže nepotřebovala, aby ji kdokoliv nosil. Přešla přes místnost vzpřímeně bez nejmenších komplikací. S ramenem to bylo horší. Nebylo to tak, že by o ruku vyloženě přišla. Fungovala a vypadala normálně i přes jizvu, která se táhla až do půli zad, ale občas jí v rameni cuklo. Ať se snažila sebevíc, nedokázala tik odstranit. Přesto ale byla šťastná.
Doufala sice, že to stihne dříve, aby si mohla pořádně odpočinout a nechat tělo zahojit, ale muselo to stačit. Důležité bylo, že se její magie obnovila a mohla tak pomoci ostatním.
Nyní zbývalo do akce jen několik málo hodin a ji popadla nervozita. Bude tam většina vlků, upíři a hlavně Deinar. Doufala, že se kolem ní nebude příliš motat, aby mohla alespoň zdánlivě dýchat.
Rozhodla se poslední zbytky volna strávit studiem bratrova deníku, což ji nejen uklidňovalo, ale také dávalo pocit, že jednoho dne se zase spatří se svou rodinou. Věřila, že v bratrově deníku je klíč k celé záhadě. Proč by jí ho jinak nechával?
Přemýšlela nad tím celou cestu k místu setkání. Pravda byla, že krom obyčejných zápisků o bratrově životě v deníku nikdy neobjevila nic zajímavého, co ji posunulo dál. Něco ji unikalo, ale co?
Zastavila se na mýtince, kde mělo dojít k setkání. Nebyla sama, někteří vlci a upíři už tam byli. Zrovna když se chystala pozdravit kýchla, takže se všechny hlavy otočily směrem k ní. Tolik k anonymitě.
“Omlouvám se, přeji pěkný večer.“ omluvně se usmála, když přejela po otočených hlavách pohledem. Zahlédla mezi nimi i Zayna, který se široce zubil, na rozdíl od ostatních upírů, kteří vypadali, jakoby právě provedla svatokrádež. Mohlo to kýchání být z upírů?
Rozhodla se příliš nevyčnívat, takže se uklidila k nejbližšímu stromu, o který se opřela právě ve chvíli, kdy na mýtinu vstoupila vysoká postava v plášti. Nemusela dlouho hádat, kdo to je. Deinar zvedl hlavu, oči mu pod kápí zářily, jak přejížděl hlavy ostatních, dokud nenašel tu její. Nepoznala na něm jestli byl rád nebo ne, měla ale dojem, že chtěl vyrazit směrem k ní, než mu cestu zahradila jiná postava. Zayn.
“Nevěřím vlastním očím! Ty ještě žiješ?“ teatrálně rozhodil rukama na všechny strany, což ji pobavilo.
“Neměl bych?“ Deinarův pohled se z ní přesměroval na upíra.
“To určitě ne! Cítím se ale býti dotčen. Vrátil ses a ani ses za starým kamarádem nezašel podívat? Tse, tse.“ upír nesouhlasně zamlaskal a zakýval prstem ze strany na stranu.
Šokovaně na ně zůstala zírat. Kamarád? Oni byli… přátelé? Povzdechla si a plácla se rukou do čela. Když nad tím uvažovala, vlastně ji to ani nepřekvapovalo. Samozřejmě, že se ti dva museli znát. Oba dva měli velmi podobný smysl pro humor. Co ji ovšem ale už fascinovalo bylo, že Deinar měl ve slovníku slovo kamarád.
Ušklíbla se nad tou ironií a raději otočila zrak k ostatním vlkům. Ještě vyslechne něco, čeho bude litovat.
Přejela pohledem hlavy ostatních. Krom Deinara tam byl i onen nováček, celkem si troufal, ale chápala jeho nadšení. Zahlédla i Kiaran a… Lyrie.
Skoro ji přehlédla, seděla na mechem porostlém kameni a starala se o svůj meč. Vydala se davem za ní. Konečně měla možnost se jí omluvit.
“Ahoj, Aiso.“ pozdravila ji dříve, než se vůbec stihla nadechnout.
“Pěkný večer.“ usmála se na vlčici, která pohled nasměrovala k ní.
“Jsme jedna rodina, nemusíš být tak formální.“ zazubila se na ni a vrátila meč do pochvy.
“Co tě ke mě přivádí?“
“Já jen.. slyšela jsem co se stalo na přijímání. Chtěla jsem se omluvit. Zřejmě jsem nebyla zcela.. při sobě. Sotva si něco pamatuji. Omlouvám se. A taky.. jsi v pořádku?“ nervózně si prohrábla vlasy, které zůstaly trčet do všech stran.
“Ach tak, rozumím.“ přikývla vážně, než se od plic zasmála.
“Skoro jsem na to už zapomněla. Nedávám ti to za vinu. Jsem ráda, že jsi to přežila ty. Zlomená ruka mne z míry nevyvede. Dokud udržím svůj meč, není se třeba bát.“ oči jí zajiskřily upřímnou radostí a jí se z toho ulevilo.
“To jsem ráda. Mrzelo by mě, kdybych tě připravila o možnost být tebou. Mohu se ale zeptat?“ naklonila hlavu mírně ke straně.
“Hádám, že nějaký čas ještě máme. Povídej. Jsem jedno ucho.“ přikývla, když se rozhlédla po ostatních.
“Ten tvůj meč… možná to bude znít šíleně, ale.. mluví? Když jsem ho tehdy vzala do rukou, měla jsem dojem, že na mě mluvil. Ne teda přímo mluvil, ale slyšela jsem hlas..“ snažila se najít správná slova. I jí samotné to znělo šíleně.
“Slyšela jsi ho?“ promnula si bradu a zamyslela se.
“Hm.. pravdou je, že jsem si byla jistá svým hlasem pro tebe ve chvíli, kdy jsi ho vzala do rukou a nezešílela jsi, ani neuhořela. Víš, v tom meči je uvězněný ohnivý elementál, který se pořád snaží osvobodit. Odolat mu dokáží jedině lidé se silnou magií nebo velmi pevnou vůlí. Ti druzí pak často končí v léčebně.“ vysvětlila jí vlčice celou situaci.
“Musím říct, že se místní baví velmi zajímavými způsoby.“ promnula si nevěřícně spánky.
“Jde o.. něj? Máš tu jizvu od něj?“ ztišila hlas a kývla směrem k Deinarovi.
“Ačkoliv má zvláštní způsoby zábavy, jizvu mi neudělal. Narazila jsem na jiné potíže.“ zavrtěla hlavou, bylo tak snadné na tu jizvu zapomenout. Než však stihla Lyria cokoliv dodat, ozvalo se krátké zatleskání a tak se obě otočily směrem k oběma Představeným.
“Pěkný večer všem přítomným. V prvé řadě vám chci všem poděkovat za vaši účast. Jak všichni víme, naši Stopaři vypátrali polohu dědičky upírů. Dnešním cílem je její získání. Na sever od nás se nachází jeskyně, ve které dědičku drží. To je náš cíl.“ začala Kiaran svůj proslov.
“Půjdeme po dvojicích?“ ozval se Deinarův hlas, po němž jí po páteři přejel studený pot. Pevně doufala, že ne. I přes nutkání pohlédnout jeho směrem, se zvládla dívat pouze na ženu před sebou.
Neunikl jí ovšem nápadný pohled, kterým těkla mezi nimi.
To jako vážně? Chápala, že tu bylo několik nezodpovězených otázek, ale automaticky ho přiřazovat k ní? Pevně stiskla zuby a opřela se o strom za ní.
“Půjde se jednotlivě, pokryjeme tak větší oblast. Ty ale půjdeš se mnou.“ těkla Kiaran pohledem zpět na Deinara.
Chtěla se podívat na jeho výraz, než to ale stihla, tělem ji projel divný pocit. Pocit plný hrůzy a děsu, který se do ní přenesl. Něco bylo špatně. S lesem. Znovu se zachvěla a předklonila dopředu, strom za ní ji ale jakoby nechtěl pustit.
“Aiso? Jsi v pořádku?“ ozvala se vedle ní Lyria, chvíli před tím, než ucítila její ruku na svém rameni.
“Já.. ano. Jen.. ten les… něco, něco není v pořádku.“ vydechla tiše.
“Jistěže ten les není v pořádku.“ ozval se chladný, povýšený hlas, který patřil Siril, představené upírů.
“Nevysloužil si své jméno ‘zakázaný’ proto, že by tu bylo všechno v pořádku. Vážně Kiaran, tohle je všechno co sis mohla dovolit? Vlkodlaci už nejsou, co bývali.“ pokračovala opovržlivě.
Zraky všech zúčastněných se teď upíraly na ni. Opatrně pustila strom, čímž ji opustil i nepříjemný pocit a v očích ji hněvivě zablesklo.
“Právě proto bychom měli být více opatrní. Vím, čeho je ten les schopný normálně a říkám, že teď je něco jinak. Je to past.“
Kolem ní se rozhostilo napjaté ticho, které protrhl smích nejprve jednoho a po té i zbývajících.
“Pokud se necítíš být v pořádku, můžeš kdykoliv odejít. Myslím tím, podívej se na sebe. Jak bys nám mohla být užitečná?“ znovu se ozval smích.
“Dej si pozor na pusu Siril. Nebo si upíři budou hledat nový zástup.“ ozval se Deinar tiše.
Překvapilo ji to, ale absolutně to nepotřebovala, jelikož tím jen potvrzoval její slova.
“Vyhrožuješ mi?“ otočila se představená k němu a sjela ho pohledem.
“Ne, jen odpovídám na výzvu.“ odpověděl bez mrknutí oka.
“Jsem celkem zvědavý, co nám štěně předvede. Bylo by nemístné ho poslat hned domů. Nemám pravdu Kiaran?“ otočil se ledabyle k jejich představené. Ta se zamračila, ale otočila se k ní.
“Celá oblast je dobře prozkoumaná, není to žádná past, Aiso. Pokud se ale vážně necítíš, mohu k tobě někoho přiřadit.“ slova Kiaran ji zabolela, stejně jako celá situace, do které byla znovu postavena. Nikdo ji nevěřil. Domů nemohla, musela by projít přes Deinara, který se nemohl dočkat divadla a pokud by přijala ochranu pro svůj vlastní pocit bezpečí, dokáže tím, že je k ničemu.
“Půjdu sama, vzadu, budu tvořit podporu ochrany a léčení.“ odpověděla nakonec. Bude dělat to, co vždycky. Alespoň plně chápala, proč po ní chtěl, aby chodila na akce. Chtěl zjistit, co dokáže.
“Dobrá, můžeme jít. Důležitá je dědička a živí zajatci. Pokud budete postaveni do větší výzvy, neútočte sami. Neplýtvejte vlčí formou.“ s těmi slovy se všichni začali hýbat. Vlci i upíři. Někteří z vlků nesouhlasně vrčeli nad zakázanou proměnou, ale bylo to nutné. Čím déle vlk setrvával v druhé formě, tím divočejším se stával. Při záchranné akci to bylo riziko.
Napočítala v duchu do deseti hned po té, co poslední postava zmizela z jejího zorného pole a pak ostatní následovala také.
Les byl až podezřele tichý, jakoby na něco čekal. Žádní ptáci ani zvěř. Byla pravda, že v téhle části existovalo mnohem více nestvůr, proto byl zakázaný, ale neslyšela ani ty.
Nevítaný pocit v ní však stále zůstával, ať se ale rozhlížela sebevíc, neviděla nic a nikoho, kdo by ji přišel podezřelý.
Zrovna se chtěla podívat nahoru, když o něco zakopla a přepadla.
“Co to..“ překvapeně se po překážce otočila. Z dálky, ukryté v houští, by se to mohlo jevit jako padlý kmen stromu, ale z blízka se koukala na bílý zámotek o velikosti člověka. Opatrně na něj sáhla. Lepil. Musel být tedy čerstvý. Pokud však v lese nebyl nikdo jiný než jejich skupina…
Po páteři ji přejel studený pot, když sáhla do brašny pro nožík a začala jím zámotek rozřezávat.
Po chvilce snažení na ni vykoukl bledý upíří obličej. Zatraceně. Neměla tušení jak poznat, že byl naživu. Rozřízla kokon po celé délce a vytáhla upíra ven. Prohmatala mu svaly, ale necítila, že by bylo cokoliv jinak. Zřejmě ještě nebyl mrtvý. Víc. Jak se to bralo?
Než se nad upíra stihla sklonit a promluvit, prudce se posadil, což ji přimělo polekaně vykřiknout.
“Jste v pořádku?“ zeptala se opatrně.
Upír k ní otočil hlavu a chvíli zpracovával obraz.
“Co se stalo?“ zeptal se zmateně.
“Nepamatujete si? Myslím, že vás napadl pavouk. Hodně velký pavouk.“ odpověděla.
“Pavouk?“ zopakoval, než se pomalu rozhlédl.
“Kde jsou ostatní? Nic si nevybavuji.“
“Ostatní? Našla jsem jen vás. Ačkoliv mi je divné odkud jste spadl. Žádné pavučiny tu nevidím.“ zmateně se rozhlédla, zatímco se upír snažil dostat na nohy.
“Nate, to vám pomůže.“ natáhla k němu ruku s lahvičkou.
“Co to je?“ nedůvěřivě si prohlédl ji i lahvičku.
“Povzbuzovák. Krev naneštěstí nemám.“ zavrtěla hlavou a dál se rozhlížela. Bylo to divné. Kde byli ti ostatní? A kde byly pavučiny? Koutkem oka zahlédla nějaký pulz a tak tam otočila hlavu. Nezahlédla nic, takže jen přimhouřila oči a zkusila to znovu. Ve chvíli, kdy to chtěla vzdát, se pulz objevil znovu na kmeni stromu. Přistoupila k němu a opatrně po něm přejela rukou, obalenou v magii. Pokud to bylo něco výbušného, ráda by měla alespoň část ruky v pořádku.
Skrytá magie při kontaktu s tou její zajiskřila bílým světlem. Na stromě se na chvíli rozzářilo několik bílých symbolů, které postupně zhasly. Prostředí lesa kolem nich se zamihotalo a zmizelo, jen aby odhalilo pohled na tisíce a tisíce lepkavých sítí, které se táhly po skutečném lese. Mezi nimi viselo i pár dalších kokonů. Zřejmě upírovi přátelé.
“Do háje.“ ulevil si upír, teď už vypadající více živěji.
“Musíme je odtamtud dostat a varovat ostatní.“ vrhl se po nejbližším kokonu.
Než stihla udělat to samé, ozvalo se odputivé pištění. Odskočila právě včas na to, aby kolem ní proletěla odporná lepící pavučina a na místo, kde ještě před chvílí stála, dosedl pavouk asi jen o polovinu menší než ona.
V rukou se jí objevil aurický luk, kterým po něm vystřelila. Šíp se zabodl do jednoho z očí, pavouk zapištěl a zhroutil se k zemi vlivem energie, která se rovnala blesku, kde ho upír dorazil svými jako břitva ostrými drápy. Neuniklo jí, že podobně bílé světlo zablikalo i na pavoukově zadečku. Zřejmě je někdo ovládal.
“Děkuji.“ vydechla tiše a podívala se na kokony. Stihl otevřít jen jeden.
“Zvládnete je dostat ven? Půjdu varovat ostatní. Možná ještě máme šanci.“ v ruce se jí objevila bojová aurická hůl, zelené barvy. Luk by byl užitečnější, ale problémem bylo, že nestřílela magii, ale svou energii. Jako alchymista dokázala ovládat svou energii podobně jako magii, což bylo sice účinější, ale vyhoření hrozilo mnohem dříve.
“Postarám se o ně.“ přikývl, zatímco se sehnul nad další kokon.
“Zkuste nabrat sil a využít maskovacích kouzel, myslím, že ty pavouky někdo ovládá.“ zamumlala, než vlila část moci do nohy, aby ji zpevnila a vyběhla do lesa.
Musela se dostat k ostatním. Nebylo divu, že ten upír nevěděl, co se stalo. Zřejmě se ani nedostali k boji, když je ten pavouk napadl zpoza iluze. Kdo by si s tím ale dal takovou práci? Co tím kdo sledoval? Vybavila si pavučiny nad hlavou. Byly všude. Pokud někdo jenom škrtne sirkou a špatně ji odhodí, uvězní je v ohnivé báni, ze které nebude úniku.
Myšlenky jí přetrhla vidina vysoké postavy asi dvacet metrů od ní, která bojovala s dalšími třemi potvorami, které se v lese běžně vyskytovaly. Nabrala k ní směr, musela ji varovat a taky jí pomoct. Asi deset metrů od postavy z poza iluze vylezl další pavouk, menší než ten první, ale o nic míň nebezpečnější.
“Ne!“ vykřikla a skočila po osobě ve chvíli kdy i pavouk.
