KAPITOLA 17
Kiaran se mu povedlo zbavit zhruba do tří minut od toho, co vyšli. Mohla se sice snažit držet ho od toho štěněte jak daleko chtěla, ale ani ona nebyla schopná jej hlídat během záchodové pauzy.
Něco není v pořádku… je to past.
Slova toho štěněte mu neustále kroužila hlavou. Co to znamenalo? Necítil nic neobvyklého a ani za svůj pobyt zde zatím neodhalil cokoliv podezřelého. Mohla mít pravdu nebo se jen snažila udělat zajímavou? Zamračil se. Ne, druhá možnost mu k ní neseděla. Nepotřebovala se dělat zajímavou, protože už byla zajímavá, jenom o tom zatím nevěděla. Navíc podle toho, co zatím vysledoval.. nevyvolávala hádky, spíše se snažila držet vzadu, být neviditelná, ale pokud na to došlo, neváhala se vrhnout do rány jako první, nehledě na vlastní bezpečí. Ne, určitě svá slova myslela vážně.
Jenže pokud to byla pravda, jak o tom mohla vědět? Mohla mít s celou věcí něco společného? Možná nedobrovolně? Ani jedna z možností se mu nelíbila.
Přemýšlel, že by ji našel, jenže by tím mohl způsobit větší problémy, než jaké chtěl a potom…
Vybavil si její obličej, když ji podpořil před Siril. Z jejích očí se v tu chvíli vytratilo to zvláštní světlo, které ho tolik zaujalo. Proč? Opravdu ho tak moc nesnášela? Pevně doufal, že ten její křik u jezera byla jen spousta nahromaděných emocí dohromady. Jenže teď si tím najednou jistý nebyl, což se mu z nějakého důvodu nelíbilo.
Zrovna se vracel zpět ke skupině, když ho na cestě zastavily tři bytosti, které v těchto končinách přebývaly. Zřejmě si chtěly poměřit síly, ale to se sotva dalo považovat za past. Zavrčel, -možná nadšením- když kolem něj zapulzovala černá aura jeho magie. Pokud tu má bez toho štěněte vydržet, bude potřebovat rozehřát svaly.
Vytáhl z pouzdra u pasu dýku a na tváři se mu usadil ten čistý lovecký úsměv, který býval tím posledním, co ostatní před svým skonem viděli.
Vrhl se s dýkou do víru drápů a tesáků. Budou se mu snažit odříznout cestu a on je nechá, aby je k sobě nalákal blíž.
Ucouvl z jejich dosahu, znovu a znovu, dokud se všechny bytosti neocitly opět zpět před ním. Tehdy dýkou prorazil lebku jedné z bytostí, zatímco druhou se ohnal po nejbližší z nich.
Chtěl ji popadnout a praštit s ní, jelikož bytosti nebyly vyšší než jeho pas, ale vysmekla se mu. Zavrčel v odpověď, když na paži ucítil řezavou bolest, jak ho stvoření škráblo. V očích mu zasvítilo.
Znovu se po bytosti ohnal, když si uvědomil přítomnost někoho dalšího, kdo běžel k němu.
Byl to velmi neohrabaný a hlasitý běh, žádný asasín. Než však stihl k osobě přiřadit tvář, prozradila se sama.
“Ne!“ v uších mu zazněl čistě ženský výkřik, ve chvíli, kdy bytost před ním popadl a vší silou jí udeřil do té druhé.
Než se však stihl otočit k narušiteli, na zátylek mu dopadlo s kvičením něco těžšího, co v tu chvíli nedokázal identifikovat. Zavrávoral dopředu, než opět nabyl rovnováhy. Tělem mu zničeho nic projelo jemné brnění, jakoby někdo usměrnil blesk. Sevření na zátylku povolilo, takže se mohl otočit. Dýku však měl stále připravenou k útoku.
Stála tam před ním, udýchaná, lehce nakřivo – zřejmě po běžeckém výkonu a se zeleně jiskřící tyčí zabodenou v pavoukovi, který se posmrtně cukal. Jantarový pohled měla lehce rozšířený, jakoby nedokázala uvěřit, že právě něco zabila, vlasy jí trčely do všech stran více než normálně a ruce na tyči se jí chvěly.
“Dík, štěně. Jeden by řekl, že máš nezdravý zájem na mém zdraví.“ vrátil dýku zpět do pouzdra. Na ni ji potřebovat nebude.
Mírně nadskočila a spojila pohled s tím jeho. V očích se jí během krátké chvíle vystřídalo několik emocí od překvapení, přes nedůvěru a úlevu, až po zoufalství.
“Myslel jsem, že zabíjet zvířata je pro predátory normální.“ přejel ji pohledem.
Narovnala se a vytáhla tyč z mrtvého těla, přičemž si odhrnula vlasy z čela. Nepomohlo to.
“Nevěřila jsem, že to stihnu.“ odpověděla už klidněji.
“Navíc jsem nezachraňovala vás, jako přímo vás, ale osobu, která měla taky potíže.“ pokrčila rameny.
“Co tu vůbec děláte? Myslela jsem, že jste šel s Kiaran.“ pohlédla na něj zmateně a řekl by, že i krajně nedůvěřivě.
V emocích se příliš nevyznal, dokázal je vycítit, ale ne vždy je dokázal přiřadit správně. Sám z nich značnou část postrádal.
“Potřeboval jsem si odskočit.“ založil si ruce na hrudi a lehce se zamračil.
“Co myslíš tím, taky potíže? A odkud se tu vůbec vzal ten pavouk? Nejsou tu pavučiny.’ znovu si ji prohlédl. Najednou znovu vypadala být ve spěchu a z tváří se ji vytratila barva.
‘Musím je varovat. Je to past. Tohle celé… Musíme pryč.“ než se stihla znovu rozběhnout pryč, zachytil ji se zavrčením za paži a přitáhl zpět. Polekaně vykřikla.
“Co tím myslíš? Jaká past? Nic tu není, štěně.“ sledoval, jak jiskra z jejích očí zmizela. Měla strach? Nebo se jen stáhla do sebe?
“Ty stromy. Celé tohle místo je jen jedna velká iluze. Někdo si dal zatraceně záležet, abysme věřili tomu, že je to jen les.“ pokusila se z jeho sevření dostat a tak ji pustil.
Začala se rozhlížet po stromech a chodit od jednoho k druhému, než očividně našla co hledala. Kmen stromu se bíle zaleskl, zablikal a zmizel, stejně jako ona iluze. Před ním se rozprostřel les. Skutečný les, který byl teď celý obalený v pavučinách. Nejen okolo ale i nad.
“Kdyby nebylo toho kokonu s upírem, který zřejmě špatně upevnili, nepřišla bych na to. Chytili všechny tři. Oni nás vidí, ale my je ne. Musím je varovat, pokud někdo špatně hodí ohnivou magii..“
Zatraceně. Tlumeně zavrčel a přitiskl ji na strom.
“Jak si věděla o tom, že je to past?“ oči mu potemněly vztekem. Byla jediná, kdo to věděl už na začátku.
“Ma-magie. Slibuji, že vám to vysvětlím, a-ale ne teď. Musím je varovat, jestli se něco nepovede, nebo hůř – povede, tak tu všichni uhoříme zaživa.“ vydechla roztřeseně.
Byť nerad, musel uznat, že má pravdu. Čím déle se tu zdržovali, tím více hrozila nenávratná škoda.
“Doběhnu je, zkus najít další přeživší.“ s těmi slovy ji pustil a proměnil se do své druhé podoby. Velký černý humanoid, který se nad ní tyčil a dělal ji mnohem nepatrnější, než by měla být.
“Deinare!“ vyhrkla za ním.
“Myslím, že ty pavouky někdo ovládá. Pokud.. pokud budete mít šanci a jistotu že to zachrání více lidí… nehleďte na rozkazy.“ v očích se jí zračilo něco, co nedokázal rozklíčovat. V tuhle chvíli na to však příliš nedbal.
Vycenil zuby v děsivém úsměvu. Konečně mluvila jeho jazykem.
Na nic nečekal a rozběhl se dopředu. Cestou míjel pavouky, kteří vylézali zpoza iluzí a mířili stejným směrem. Zřejmě už nebyl důvod se schovávat, protože se skupina dostala na místo. To mu ovšem nezabránilo s nimi bojovat a s pomocí jejich těl dokonce dokázal zničit některé iluze.
Konečně se přiblížil natolik, že zaslechl zvuky souboje.
Touhle dobou by se měli nacházet v jeskyni, o které mluvili na začátku, jenže tady nebylo nic krom lesa a velmi malé mýtinky.
Bylo příliš pozdě na to skupinu varovat, stále však mohli zmírnit škody.
Pohledem vyhledal Kiaran a než k ní doběhl, požádal Totem o hlas. Doufal, že tentokrát mu vyhoví.
“Žádný oheň!“ štěkl po Kiaran k jeho překvapení. Totem mu skutečně propůjčil hlas. Jeho představená však nevypadala, že chápe. Ohnal se tedy po prvním pavoukovi a vrazil s ním do stromu, stejně jako před tím. Pečeť na kmeni zablikala, zhasla a odhalila pravou tvář lesa. V tu chvíli Kiaran pochopila a rozběhla se se zprávou dál.
Sám se pak vrhl do boje, posilněn touhou a bolestí, která ho hnala vpřed. Všechno kolem něj se brzy proměnilo v krvavou šmouhu. Líbilo se mu to. Užíval si to. S každým zabitím a každou bolestí se cítil být víc naživu.
Používal převážně drápy, tesákům se ale také naskytla příležitost.
Avšak nehledě na to jak usilovně on nebo ostatní bojovali, pavouků stále přibývalo.
Probojoval se skoro až k mýtince, kde si všiml vznášející se osoby. Konkrétně šlo o ženu s tmavými vlasy, dlouhýma špičatýma ušima a nafialovělou kůží. Z rukou se jí plížila stejně bílá magie, která byla i na stromech a pavoucích.
Tahle elfka musela být zdroj jejich problémů.
Bez zaváhání změnil směr k ní. Všimla si ho a nasměrovala se se smíchem k němu.
“Ale, ale, zdá se, že někoho nebaví jen loutky. Naneštěstí nejsi ten koho mi slíbili, chlupáči.“ mávla rukou, ze které jí vyrazilo bílé světlo jako vlna.
Přikrčil se, když ho vlna míjela, přičemž pocítil zvláštní pálení. Nebylo to přímo jako od ohně, ale také to nebylo příjemné. Všiml si, že část chlupů byla ohořelá. Nějaký typ očištění?
Zavrčel a znovu vyrazil k ní. Něco takového by jej nemělo zastavit, měl však dojem, že byl pomalejší. Elfka jej znovu zasáhla vlnou světla. Takhle se k ní nedostane. Musel zvolit jinou strategii. Zůstal tedy na místě a tvářil se, že je raněný. Jednou z ruk se chytl za břicho a zavrávoral.
“Vyčerpán? Tak brzy? Jaká škoda. Vypadal si zajímavě. Možná tě ale přece jen využiji.“ pomalým krokem se přiblížila k němu a pohlédla mu do očí. Měly barvu stříbra, jak odrážely její magii.
“Není to škoda, mrhat takovým talentem v jejich řadách? Na rozdíl od nich vidím tvůj potenciál.“ její hlas byl melodický, skoro uspávající. Zřejmě byla něco jako hypnotizér, lidé s menší vůlí nebo zvířata by s tím jistě měli problém. Takže takhle je ovládala.
Uvolnil svaly a ohlédl se po ostatních, nezdálo se, že by si jich kdokoliv všímal a zároveň se nezdálo, že by jejich rozhovor měl nějaký vliv na ztrátu magie, která ovládala pavoučí monstra. Otočil se zpět k ní a krátce přikývl.
“Moudré.“ vytáhla dýku se spokojeným úsměvem. Většina přísah se podmiňovala krví.
“Budeš mým spojencem a pomůžeš mi najít Sv…“ z hrdla jí vyšlo už jen zabublání, když ji drápy odsekl hlavu od těla. Ruka s dýkou se jí škubla v posledním obranném gestu a zaryla se mu do boku. Zavrčel, když se mu tělem rozlila nová bolest, zatímco jako ve zpomaleném záběru sledoval jak elfčina hlava, za doprovodu rudé fontány, odpadla od těla.
Kolem něj se bíle zalesklo, iluze zmizela a s ní i kontrola nad pavouky, kteří se jeden po druhém začali hroutit k zemi. Boje kolem něj začaly utichat a nahrazovaly je první vítězné pokřiky.
Otočil se a začal se vracet ke skupině, když mu tělem projel pocit, že něco není v pořádku. Podíval se na ránu po dýce, nehojila se, ale naopak černala. Na dýce byl jed, který teď koloval jeho žilami.
Bylo možné, že i ona chtěla oklamat jeho? Zatraceně.
Cítil jak z něj síla odchází, ztratil i kontrolu nad svou formou, takže z něj byl znovu člověk. Obraz před ním se začal proměňovat v barevnou šmouhu, zvuky začaly být jaksi vzdálenější a z ničeho nic měl pocit, že už nestojí, ale leží.
Pěkně blbá smrt. problesklo mu dunící hlavou, než zavřel oči.
“Co se děje? Proč ho nikdo neléčí? Vždyť umírá!“ ten hlas se ozval tak nečekaně, že si myslel, že je to jen sen, způsobený jeho odcházejícím vědomím, dokud vedle sebe neucítil pohyb. Její vůně mu na chvíli projasnila smysly. Zavrčel.
“Já vím, já vím.. zase já.“ její hlas přešel do šepotu.
“Vrčte si jak chcete, pokud vás to udrží vzhůru, ale nenechám vás zemřít. Ne takhle.“
Otázkou však bylo, zda mohla ještě vůbec něco zachránit.
***
Nějakou chvíli sledovala jeho odbíhající postavu, zatímco se držela za rameno. Její srážka se stromem jí připomněla její jizvu. Jistěže ji nevěřil. Proč by měl? On nebo kdokoliv jiný? Alespoň byl ale ochotný poslouchat a spolupracovat.
Vytáhla z brašny hojivý lektvar, který vypila na posilněnou. Měla nepříjemný pocit, že svou magii bude ještě potřebovat.
S povzdechem si prohrábla vlasy. Jak mohla říct někomu o kom kolovaly démonické zvěsti, ať ignoruje rozkazy? Vážně nemohla chtít mít všech pět pohromadě. Přemýšlet nad tím ale bude později. Teď měla úkol, který bylo nutné dokončit.
Rozběhla se druhým směrem, aby pokryli větší oblast. Cestou se snažila zachraňovat koho se dalo a ničit co se dalo. A co ji hlavně přímo ohrožovalo. Nemohla si dovolit zbytečně plýtvat energií. Netušila jestli posbírala všechny raněné, ale během akcí, jako byla tahle, se se ztrátami muselo počítat. Mohla jen doufat, že Deinar ostatní varuje včas, aby ztráty nenarostly příliš.
V orientaci nebyla nijak zvlášť dobrá, což byl k její magii celkem paradox, ale i tak měla dojem, že se měla blížit k oné jeskyni. Kde ale byla? Bylo možné, že vůbec neexistovala? Nebo byli díky iluzím na špatném místě už od začátku?
Neměla tušení.
Na chvíli se zastavila, aby ulevila noze a načerpala sil. Když se však chtěla opřít o kámen za ní, stěna zmizela a ona propadla iluzí dovnitř.
