KAPITOLA 18
S výkřikem se skutálela do díry, která se za zdí nacházela.
Dopadla na měkký mech, kde zůstala nějakou dobu ležet, aby popadla dech a vzpamatovala se. Začínala mít všech těch iluzí dost. Měla by si od El vyzjistit nějaké bližší informace.
Opatrně se posadila a prohmatala tělo. Zdálo se, že vše je v pořádku. Tiše si oddechla úlevou a teprve pak se rozhlédla kolem.
Nemít zrak, kterým vidí ve tmě, by teď nebylo dobré. Kolem ní se rozprostírala černá tma, chlad na její kůži naznačoval, že je v nějaké jeskyni. Možná ji přece jen nakonec našla. Nelíbilo se jí ale, že tu byla sama.
Opatrně vstala a vydala se na průzkum. Vypadalo to, že se z jeskyně dalo opět vyjít ven a nebyla to jen hluboká jáma. To bylo dobré znamení.
Postoupila dál do jeskyně, byla prakticky prázdná. Nikde nikdo. Dokud nedošla až do nejvzdálenějšího koutu.
Tam, schoulená do klubíčka, seděla malá dívenka. Odhadem jí mohlo být tak kolem pěti let. Zvedla hlavu, když zaslechla kroky.
“Ahoj. Copak tady děláš? Ztratila ses?“ zeptala se s úsměvem.
“Kdo jste? Jste s tou paní? Neznám vás.“ ozval se tichý hlásek.
“S jakou paní?“ zeptala se překvapeně.
“S tou elfí paní.“ upřesnila, aniž by od ní odtrhla sivé oči.
“Ne. Patřím k místním vlkodlakům. Jsem Aisa. A ty?“ divila se, že dívce nebyla zima. Neměla žádnou husí kůži, ale přesto byla podezřele bledá. Mohla by být tou kterou hledali? Proč potom ale nekýchala?
“Takže.. tě poslala máma? Říkala, že pro mne přijde.“ její oči najednou ožily, což ji potěšilo.
“A.. jsem Elizeira. Máma mi ale říká Lizie.“ představila se zase nesměle.
“Ráda tě poznávám.. Lizie?“ chtěla si ověřit, zda ji to nevadí. Když dívenka potřásla hlavou tiše si oddechla.
“A pokud je tvojí mámou místní představená upírů Siril, pak ano.“ usmála se nadějně.
“U-hm. To je ona. Přišla pro mě? Je tady? Můžu ji vidět?“ z ničeho nic celá ožila. Vyskočila na nohy a nadšeně se otočila dokola, až ji tmavě modré vlasy zavlály.
“Jistěže přišla. Není tu teď naneštěstí se mnou, ale mohu tě k ní vzít.“ nabídla.
To vyvolalo další vlnu nadšené reakce. Hřálo ji z toho u srdce. Pak se však Lizie zastavila a posmutnila.
“Nemohu pryč, drží mě tu.“ ukázala na podlahu.
Podívala se oním směrem. Prve si toho nevšimla, ale kolem Lizie byl vypsán povědomý runový kruh. Runy samotné poznávala, takže nebude těžké jej zrušit, ale ten zápis.. Nedokázala si vzpomenout.
Určitě na to přijde později.
“Tak s tím ti mohu pomoci. Dostanu tě ven a najdeme mámu, dobře Lizie?“ zkusila ji povzbudit, zatímco vytáhla magickou tužku – dřívko s krystalem místo tuhy.
“Dobře.“ přikývla s nadšením.
“Ty jsi taky válečník?“ zeptala se po chvíli.
“Ne. Jsem alchymista. Ačkoliv bránit se umím také.“ odpověděla, zatímco postupně mazala runy.
“Co to znamená?“ zeptala se Lizie zvědavě.
“Že se zabývám přírodní vědou jako lektvary nebo léčením. Dělám směsi co například posilňují nebo léčí tělo a nebo naopak oslabují a zahánějí astrální bytosti.“ byla skoro u konce.
“Myslela jsem, že jste převážně válečníci, ne vědci.“ zavrtěla malá upírka hlavou, zatímco ji sledovala. Cítila na sobě její pohled.
“Každý válečník občas potřebuje pomoct i když to nechce přiznat. Také zachraňuji životy, jenom jinak. Být válečník, možná bych tě odsud nedostala, ale takto… hotovo princezno. Jsi volná.“ pomalu se zvedla a svou magickou tužku schovala.
Sledovala jak Lizie opatrně překročila neviditelnou čáru, kde před chvílí byly runy. Kýchla.
Potvrzeno, byla to malá dědička. Kruh zřejmě neměl funkci jenom ji udržet na místě, ale také zamaskovat pach, aby ji nikdo nenašel.
Zajímavé, věděl tím pádem někdo, že přijdou i vlkodlaci?
Myšlenky ji přerušilo nadšené povykování a jásání. Pohlédla na Lizie, která běhala a skákala kolem dokola. Vlastně její nadšení víc než chápala. Přiběhla k ní a skoro ji objala. Byť nerada, zastavila ji na poslední chvíli.
“Tohle není moc moudré. Nemám tušení kde začíná a končí moje krev. Nerada bych ti ublížila. Tady, vezmi si to.“ přehodila přes ni, svůj cestovní plášť.
“Není mi zima.“ zaprotestovala a našpulila pusu.
“Já vím, ale takhle budeš ve větším bezpečí a cestou se toho může spousta pokazit.“ poučila ji.
Dívka na ni chvíli koukala, ale nakonec přikývla. Vidina její mámy byla zřejmě mocnější, než potřeba se hádat.
Došly spolu do míst, odkud se sem přikutálela a vysadila ji do chodby. Sama by neutekla, jelikož klenba byla příliš vysoká. Když se však chystala vylézt za ní, něco ji zachytilo za nohu a stáhlo zpátky. Vyjekla, když dopadla na kamenné dno jeskyně.
Otočila se, aby viděla na útočníka, zatímco se jí v ruce zhmotnila její hůl.
Jejím protivníkem byl znovu pavouk. Tento byl však mnohem větší než ti ostatní. Zřejmě jej probudila, když zrušila kouzlo, které drželo Lizie na místě. A nebo to bylo nadšené povykování Lizie.
“Teto!“ vyhrkla dívenka vyděšeně.
To přilákalo pavoukovu pozornost a automaticky zamířil k ní.
“Utíkej, princezno! Schovej se nahoře a kdybych dlouho nešla najdi mámu a ostatní!“ křikla na ni, zatímco se vymotávala z pavučiny, která ji držela za nohu.
Zdálo se, že dívka váhá.
“Budu v pořádku, dobře? Zase se uvidíme.“ nabyla rovnováhy a praštila pavouka holí. Ten zakolísal a zasyčel, když k ní obrátil pozornost.
Koutkem oka sledovala, jak Lizie váhala, ale nakonec zmizela v tmavém otvoru podzemního tunelu. Alespoň jednu věc prozatím mohla pustit z hlavy. Doufala, že nahoře nenarazí na potíže.
Obrátila plnou pozornost k pavoukovi, který po ní vystřelil další pavučinu.
Jen tak, tak se jí stačila vyhnout, když se vrhla k zemi.
Jakou hloupost provedla, si uvědomila, když po ní pavouk skočil. V poslední chvíli, mezi ně zapříčila hůl, takže jeho kusadla se zadrhla necelých pět centimetrů od jejího obličeje.
Pavouk zuřivě cvakal a syčel, zatímco ji opouštěly síly. Nedokáže ho takto udržet moc dlouho.
Zabrala za hůl vší silou nahoru a magickými šlahouny jej zároveň nechala trefit zezadu.
Doufala, že by odletěl dál, ale dosáhla jen toho, že ho převalila za sebe, čímž se mu podařilo škrábnout ji kusadly do paže.
V jeho případě ovšem škrábnutí znamenalo, rozříznutí podél celé paže.
Vyškrábala se na nohy a z reflexu se chytla za zraněnou ruku. Zatla zuby a využila chvíle, kdy se pavouk snažil otočit, k tomu, aby vypila svůj lektvar proti jedu. Kdo ví, co to bylo zač. Nakonec si paži velmi provizorně stáhla obinadlem, než se o to regenerace postará.
To už však byl její soupeř na nohou a znovu se po ní vrhnul.
Odrazila útok svou holí, rukou ji projela bolest. Otočila se a znovu pavouka uhodila. Nechala jím prostoupit energii hole s veškerou intenzitou, kterou měla. Protivník zakolísal, ale stále se držel na nohou a vytrvale na ni dorážel.
Pomalu ji zatlačoval ke zdi, jelikož mu s rukou nestačila. Sáhla do brašny pro Ohnivku – malou kuličku obsahující pálivou směs a hodila ji po pavoukovi. Kulička se rozprskla o jeho tělo a jeskyni naplnil zápach spálených chlupů.
Pavouk zasyčel. Místo toho, aby ho to však zpomalilo, byl ještě urputnější. Podařilo se jí holí zranit jednu z nohou, když se po něm ohnala. Sama však při tom ztratila rovnováhu a znovu skončila na zemi.
To ji zaskočilo natolik, že ztratila kontrolu nad holí a ta se rozplynula.
Pavouk vítězně zasyčel a skočil po ní.
Všechno se pak seběhlo velmi rychle. Pamatovala si jen, jak ji obří chlupaté tělo přikrylo, ale nikdy na ni nedopadlo. V rukou, které před sebe z reflexu natáhla, se jí objevilo kopí, které pavoukovým tělem projelo skrz naskrz.
Pavouk sebou škubal a zmítal v bolestech jen pár centimetrů od její hlavy. Jeho životně důležité tekutiny z něj po kopí stékaly dolů a kopí ji proto prokluzovalo. Zraněná ruka tomu příliš nepomáhala. Vyslala po kopí náboj energie, aby proces urychlila, ale kopí se jí vysmeklo a pavouk na ni dolehl.
Rozhostilo se ohlušující ticho, během kterého měla pocit, že už není mezi živými.
Až po chvíli ticha si uvědomila, že to není ona, kdo odešel na věčnost. Byl to její protivník. Zřejmě se jí povedlo jej nábojem zasáhnout a nebo jej opustily síly. Možná kombinace obojího. Určitě ale mohla mluvit o štěstí.
Kopí se rozplynulo, když se snažila z pod pavouka vylézt. Pár minut ji to zabralo. Dalších pár vteřin seděla opřená o zeď jeskyně. Potřebovala nabrat dech a energii. Připadala si jako zmačkaná plechovka.
Nemohla však sedět dlouho. Musela za Lizie a ostatními.
Opatrně se zvedla a vylezla tunelem z jeskyně ven.
Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu lesa. Les ji vždycky dokázal uklidnit.
Utáhla si obinadlo na koleni a paži a rozhlédla se kolem sebe.
“Lizie?“ dívala se všude možně, malou dědičku upírů však nikde neviděla. Pomalu se jí zmocňovala panika.
Znovu se rozhlédla a přimhouřila oči.
Tam. Mezi stromy.
Všimla si dvou postav, jedné větší a jedné menší, které kráčely směrem, kde by měli být i ostatní.
Možná ji vyzvedl někdo, koho znala. Přesto však..
Vyrazila za postavami. Kdyby se chtěl neznámý o něco pokusit, zastaví ho. Měla dojem, že cítila jeho pach. Přišel ji povědomý, ale pod vší tou krví a špínou si nebyla jistá.
Sledovala postavy až na mýtinu, kde se nacházela hotová spoušť. Všude kolem bylo plno krve a pavouků, kteří sebou na zemi cukali.
Sledovala, jak se masa osob začala rozdělovat na dva tábory. K tomu jednomu – upírskému, soudě dle kýchnutí a většího ošacení – zamířily i obě postavy, které doteď sledovala.
Malá postava se oddělila od té vysoké a zamířila rovnou k Siril, dojemné rodinné shledání však nestihla, jelikož se přes ni převalil nepříjemný pocit.
Otočila hlavu k druhé, prakticky nahé skupině – vlkům – kteří se začali shlukovat spíše do oblouku, než chumlu. S děsivým pocitem vyrazila k nim.
“Co se děje?“ prodrala se skupinou dopředu, jen proto, aby scéna před ní zatočila s lesem okolo.
Deinar ležel na zemi v kaluži krve, sám potřísněn krví. Oči měl zavřené a tiše, pomalu dýchal. Umíral. Nikdo se však neměl k tomu, aby mu pomohl. To tu opravdu nebyl jediný léčitel?
“Proč ho nikdo neléčí? Vždyť umírá!“ vyhrkla a automaticky se vydala k němu. Někdo ji však zachytil za paži.
Otočila hlavu, aby se setkala s pohledem Kiaran. Kolem nich se zatřepotala magie. Už to jednou viděla na své zkoušce. Byla to protihluková bariéra. Co se dělo?
“Dobře si rozmysli, co uděláš, Aiso. Opravdu ho chceš zachránit?“ její hlas byl tichý a bezvýrazný. Nezachytila v něm žádnou emoci. Nechápala to.
“Jistěže ano. Proč ne?“ zeptala se zmateně. Nervozita v ní narůstala.
“Je to démon. Tohle je možná naše jediná šance jak se jej zbavit a nastolit pořádek. Měla bys od něj klid. Nemusela se bát. Ty, my, všichni. Víš kolik bys toho mohla dokázat?“ pronikavé vlčí oči se dívaly do těch jejích.
Takže proto ho nikdo neléčil. Když z něj nemohli udělat Stín, mohli se ho zbavit jinak, aniž by museli hnout tlapou. Zanedbatelná ztráta na životech během boje. Stejně jako měla být i ona, když ho zachraňovala poprvé. Nelíbilo se jí to.
Jistě, bylo pravdou, že by to na první pohled vyřešilo spoustu věcí, ale bylo tomu skutečně tak? Představila si, jak by život bez něj vypadal. Nemusela by chodit na akce, kde se necítila dobře. Nemusela by se ohlížet přes rameno, jestli tam někde nečíhá s nekalými úmysly. Jenže pravdou bylo, že nejen jemu ale i ji samotné chodila smrt v patách, ať už s ním nebo bez něj.
Mohla by být skutečně šťastná, pokud se bude dívat jak zemře? Co by tím skutečně dokázala? A co by to dokazovalo o ní?
Semkla rty a zavrtěla hlavou. Ne. Tohle neudělá. Ať byl sebevětším arogantním parchantem, nenechá ho zemřít jak zvíře na porážce, zatímco se ostatní budou dívat.
“Nemohu ho tak nechat.“ zašeptala a stočila pohled opět k němu.
“Pokud to uděláš budeš pod trestem prvního stupně. Nebudeš moci stoupat v hierarchii a budeš stát na okraji společnosti. Akcí se účastnit můžeš ale ostatní ti mohou dát najevo, že nejsi vítaná. Skutečně to chceš?“ stisk na paži lehce zesílil. Poslední varování, poslední prosba.
Jenže.. skutečně se to lišilo od jejího momentálního života? Mírně se usmála, když se otočila zpět na Kiaran.
“Děkuji. Za všechno. Ale s touhle volbou bych nemohla žít. Přijímám tvé rozhodnutí. Mohu mít však poslední prosbu? Můžeš zařídit aby se o tom nedozvěděl? Prosím.“ vyklouzla z jejího sevření, zatímco si vyměňovali pohledy, než s tichým povzdechem představená přikývla.
“Pak dělej, co umíš. Máš mé slovo.“ s těmi slovy kývla ostatním k rozchodu a zrušila magickou bublinu.
Vrhla se k Deinarovi. Snad nebylo příliš pozdě. Musela do něj při sedání narazit, jelikož zavrčel.
“Já vím, já vím.. zase já.“ vydechla tiše, aby ji slyšel jen on. Alespoň byl ještě při smyslech.
“Vrčte si jak chcete, pokud vás to udrží vzhůru, ale nenechám vás zemřít. Ne takhle.“ sehla se nad ránu, která mu zela v boku jeho těla. Byla však schovaná pod zbytky košile, které se k ní lepily, takže příliš neváhala, když za ni zatáhla a rozervala ji, aby si uvolnila místo a výhled. Okolí rány bylo zčernalé, stejně jako žíly. Kdyby neumíral, bylo by to solidní tetování. Nespokojeně zasyčela.
“To není dobré.. to není vůbec dobré…“ zamumlala. Snažila se zbavit pocitu, že by to chtělo někoho kvalifikovanějšího. Ta rána byla na tom nejhloupějším místě. Nemohla ho obvázat, ani otočit na bok. Normálně by příznaky zmírnila lektvarem, jenže nejhorší bylo, že do něj ani ten lektvar teď nedostane, pokud nechtěla riskovat udušení.
V ruce se jí proto objevilo zářivé zelené světlo, které mu přiložila k ráně. Bude muset jed z jeho těla dostat jinak.
“Tohle může být velmi nepříjemné, ale nic lepšího teď nemáme.“ vpustila magii do rány a začala z ní tahat jed ven, kde jej formovala do koule. Doufala, že vydrží. Problém s těmito kouzly spočíval v tom, že na to, aby zachovala jeho životní energii, musela obětovat část té své, což mohlo vést ke smrti obou.
Sáhla po medailonku na krku, a uvolnila z něj část svojí magie, aby se posílila. Nedělala to ráda, ale lepší než jeho smrt. Pokud zemře, tak proto, že využila všechny prostředky. Ne proto, že se nesnažila.
Magie v jejích rukou nabrala na intenzitě. Černá se z jeho těla začala stahovat, do koule v její ruce, odkud přecházela do ruky, která ji držela. Ta začala blednout a černat.
“Přísahám, že vás udržím naživu už jen proto, abych z vás dostala odpověď na to jak jste byl schopný přežít až doteď.“ zavrčela tiše. Ruka ji začínala pálit, jak se černý jed rozšířil do předloktí, takže měla problém ji udržet.
Možná na té posedlosti jeho životem něco bude. pomyslela si.
Její procedura naštěstí fungovala. Sledovala jak se černé žíly stahují a čistí, dokud z rány opět netekla jen rudá krev. Dokonce i jeho dech se ustálil a mnohem více zklidnil.
To se nedalo říct o ní. Ztěžka dýchala, když kouli jedu uchopila, nechala zesklovatět a následně roztříštila o nedaleký kámen.
Co ji zarazilo bylo, že její ruka zůstala stejná. Byl to jen průvodní efekt, který měl zmizet jakmile se koule roztříštila.
Nebyl čas se tím však zabývat. Ještě měla spoustu práce.
Projela magií tělo, aby zjistila, jestli se někde nevyskytuje ještě nějaká zákeřnost. Až na pár menších ran nenašla nic, takže ránu z části vyléčila zevnitř, aby zamezila krvácení a přispěla k lepšímu hojení.
Po té vytáhla z brašny vodu, kterou mu ránu a okolí omyla od krve a nečistot. Pak ale přišla ta horší věc – dezinfekce. Normálně by ji nepotřebovala, jelikož by se o to jeho regenerace postarala, jenže teď na tom nebyl nejlépe a navíc potřebovala zabránit tomu, aby se rána zanítila a začala hnisat.
“Musím to vydezinfikovat. Nebude to příjemné, ale věřím, že to zvládnete.“ snažila se na něj mluvit, aby ho udržela vzhůru a připomněla mu, že není sám. Odzátkovala tedy další lahvičku s výrazným aroma, kterou mu ránu polila.
Hluboce zavrčel a popadl ji za paži, do které zaryl své prsty. Zasyčela bolestí a vehementně se snažila zamrkat slzy, které ji to vehnalo do očí.
“Š-šš. Už to bude lepší. Slibuju.“ prvně ho chtěla pohladit po tváři, jako to dělávala vždy, zejména u dětí, jenže pak se zarazila a změnila směr na paži, kterou lehce stiskla.
Měla ale jisté pochybnosti o tom, že vůbec potřeboval morální podporu.
“Už to jenom zašiju, dobře?“ snažila se znít povzbudivě, zatímco hledala jehlu s nití.
Cosi zavrčel v odpověď. Nebo si to alespoň myslela. Důležité bylo, že ji pustil a že byl naživu. Zatím. Doufala, že se nic nepokazí.
“Pokud nechcete trpět pod mou léčbou, měl byste být opatrnější. Asi to teď nebude příjemné, ale mám velmi omezené možnosti.“ s těmi slovy zajela jehlou do masa.
Rána naštěstí nebyla velká. Největší škodu způsobil jed, který se tam dostal. Mělo by se to v pořádku zahojit. Hluboko uvnitř se jí ulevilo. Opatrně ránu došila a věci schovala. Pak se natáhla nad něj a hřbetem ruky se zlehka dotkla jeho čela. Výkyv teploty však necítila. Tiše si oddechla. Zřejmě ho tím probrala, jelikož otevřel oči a pak se posadil.
“Deinare! Neměl byste..“ zarazila se. Copak někdy dbal na její doporučení? Povzdechla si.
“Nepotrhejte si to, prosím. Jak se cítíte?“ sledovala jak se postavil, z čehož nebyla nijak nadšená. Pomalu natočil hlavu na jednu stranu, na druhou. Protáhl si ruce a zkontroloval ránu.
“Líp. Máš to u mě štěně.“ zavrčel v odpověď a vydal se směrem pryč.
Buď byl neuvěřitelně odolný nebo tvrdohlavý. Nemohla se rozhodnout. Jeho slova ji však zabolela. Stále byla jen podřadný štěně. Možná prostě očekávala něco, co nikdy nepřijde. Musel být ale pořád tak chladný?
Rovněž se postavila a zamračila se. Nechtěla po něm nic. Zřejmě ale nabyl dojmu, že to udělala, aby jí dlužil.
“Já po vás nic..“ prudce vydechla, když jí tělem projel nepříjemný, svíravý pocit, při kterém se její magie světla začala cukat. Ruka, na které byl stále patrný jed, začala pulzovat bolestí, takže se za ni automaticky chytla.
“Štěně?“ dolehl k ní vzdálený hlas.
Zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem. Tělem jí projel mráz.
“Nic mi není. Bude to jen.. únava.“ doufala v to. Dneska spotřebovala nejen dost magie, ale i energie. Všimla si jak jeho pohled sklouznul k její ruce, takže ji schovala za zády.
“Dodržujte klid a nenechte se zase zabít, prosím.“ vydechla tiše a otočila se k odchodu.
Většina už byla také pryč. To jí vyhovovalo. Alespoň na ni nikdo nezíral jak na nějakou atrakci. Nesnášela to.
Vydala se schválně opačným směrem než on.
Netušila kolik času uplynulo nebo jak daleko došla, než ji okraje vidění zčernaly. Zastavila se, aby se zapřela o strom, kde ztěžka oddechovala. Magie světla uvnitř ní sebou znovu zacukala. Mýlila se. Nebyla to únava, ale ani normální jed. Bylo to mnohem horší. Syrová esence některého z démonů se uvnitř ní snažila převzít kontrolu a její magie s tím ve svém omezeném stavu bojovala po svém. Bolest a nechuť se začaly stupňovat. Poslední co si pamatovala bylo, že sáhla po medailonku, aby magii uvolnila a temnou esenci pohltila, než svět před ní zmizel.
