KAPITOLA 19
Vzbudila se až doma ve své posteli. Vůbec si ale nepamatovala, jak se tam dostala. Odnesl ji někdo nebo se tam dostala sama? Jenže kdo by ji odnášel? Jediný kdo věděl o jejím útočišti byl Adirn, který tam určitě nebyl, Elgvir, pro kterou platilo to samé a navíc pochybovala o její fyzické zdatnosti a Deinar. Jenže nedokázala přijít na to, proč by ji znovu nesl, zvlášť když by z toho nic neměl. Navíc ho nikde neviděla a pochybovala, že by si nepočkal, aby jí to mohl nějak vrátit. Ten chlap miloval utrpení.
Možná to bylo ono? Udělat ji laskavost a pak ji po ní vymáhat? Podle toho co zatím vysledovala, by to nebylo nemožné.
Nakonec ale přece jen došla k závěru, že trefila sama i když si nic nepamatovala. Usoudila to podle toho, že nikde necítila jeho vůni.
Zajímalo ji jestli byl v pořádku. A jak dlouho byla vlastně mimo?
Opatrně se posadila a promnula si spánky. V hlavě ji třeštilo a v ústech měla sucho. Vyklouzla proto z postele, aby se napila. Když se vracela zpět, všimla si ve dveřích zastrčené obálky.
Pomalu došla až k ní a ze dveří ji uvolnila. Byla označená pečetí Kiaran. Přelomila ji, vytáhla složený list papíru a přečetla si jeho obsah. Nejdřív jednou, pak podruhé a nakonec potřetí. S každým přečtením se mračila víc a víc.
Bylo to pozvání na oslavu jejich vítězství za záchranou dědičky. A poražení elfky, která to měla podle všeho na svědomí.
Sedla si na židli, ruku s listem spustila do klína a s těžkým povzdechem si prohrábla vlasy.
Pro ostatní to znamenalo spoustu jídla, pití a zábavy. Pro ni to znamenalo další přemnoženou událost v Deinarově společnosti. A s trestem prvního stupně. Mohla jen doufat, že se o tom nedozví. Nechtěla mu proti sobě dávat víc materiálu než už musela.
Naštěstí se na pozvánce nepsalo nic o tom, že by akce byla formální, což znamenalo, že může přijít v něčem pohodlnějším. Ale ne zase v tom, co nosila obyčejně, což byl problém, jelikož to byla drtivá většina jejího šatníku.
Znovu si těžce povzdechla a promnula obličej. Další starost navíc.
Pohledem sklouzla k pažím. Jed, nebo spíše démonická esence, se už do ní vstřebala, takže ruka byla zase jako nová. Doufala, že ji to neukradlo příliš lidskosti. Pokud se začne měnit v démona, bude to problém nejvyšších rozměrů. Zatím ale žádnou změnu necítila. Možná esence bylo málo?
Odmotala provizorní obvaz z jedné paže, aby si prohlédla zranění od pavouka. Zdálo se, že regenerace udělala většinu práce za ni. Po ráně zbývala jen růžová čára. S trochou štěstí se brzy zahojí úplně.
Druhá paže za to… rány po nehtech se začaly hojit a rovněž po nich zbývaly jen rudé jamky, ale ta modřina…
Podezřívala Deinara z toho, že místo její ruky chtěl popadnout její krk, ale kvůli své kondici zkrátka minul.
Bude muset sehnat něco s dlouhým rukávem, aby to zakryla. Odmítala dále plýtvat magií. Možná by mohla zajít do města a všechny věci spojit dohromady.
Ověřit si datum, aby nepropásla akci, napsat El, jestli se už vrátila ze cvičení, koupit si něco nového na sebe, najíst se a zajít do lázní na koupel.
Ne nutně v tomto pořadí, ale byl to dobrý začátek.
Opláchla ze sebe to nejhorší, hodila na sebe čisté věci a vyrazila směrem do ulic.
***
Den ve městě z ní vysál veškerou energii, kterou v sobě nastřádala, proto usnula prakticky ve chvíli, kdy dosedla na postel.
Oslava se konala následující den, takže naštěstí nic nezmeškala. Nebo naneštěstí. Záleželo jak se na to jeden díval.
Byl už podvečer, když zamířila na místo konání. Jednalo se o menší tvrz v horách, která patřila pod vlkodlačí rasu. Byla nervóznější s každým dalším krokem, který udělala, takže než sáhla na kliku masivních dveří, skoro utekla zpět do bezpečí své provizorní laboratoře.
Jenže co by jí pak udělal? Měla z něj příliš velký strach na to, aby to zjišťovala. Párkrát se nadechla a vydechla, aby se uklidnila a upravila si pomačkané oblečení, aby nervózní ruce zaměstnala.
Přerovnala obvaz na koleni a potáhla kratší nohavici hnědých kalhot o kousek níž, aby svítivou barvu obvazu alespoň trochu zamaskovala.
Když se narovnala, upravila si i halenku. Byla ze dvou barev, základ tvořila bílá, která kontrastovala s jemně opálenou kůží, jelikož rukáv končil v půlce ruky a přes ni byl do kříže přehozen pruh tmavě zelené, na okrajích zlatě vyšívané látky, která splývala přes rameno po paži druhé ruky.
Pak si zlehka prohrábla vlasy, které se doma snažila učesat, ale nezdálo se jí, že by to jakkoliv pomohlo. Vlasy jí dál neposedně odstávaly od hlavy a tak je nechala být.
Po tomto rituálu byla psychicky dostatečně připravená na to, aby vzala za kliku a vklouzla dovnitř.
Uvnitř bylo hlučno. Slyšela smích, rozhovory starých známých i cinkání skleniček na oslavu. Pokusila se co nejnenápadněji proklouznout tím obřím davem, někam do kouta, kde by nebyla viděna ani rušena. Díky velkému prostoru tu naštěstí nebylo tak přecpáno, jako by tomu bylo v krčmě. Snažila se pozdravit všechny, které míjela, ale buď ji ignorovali nebo po ní házeli opovržlivé pohledy. Jediný kdo ji odpověděl, byla Kiaran.
“Jsem ráda, že jsi dorazila, Aiso. Za chvíli bude malý proslov vedle v sále. Měla by ses připojit.“ usmála se na ni, než zase zmizela jako vítr.
Zamířila tedy do sálu. Nechápala, jak jejich Lunaris dokázala všechno zvládat a ještě se u toho usmívat. Ji by to zřejmě zabilo.
Cesta do sálu byla krátká a rychlá, jelikož s ní nikdo jiný nechtěl navázat kontakt. Celá myšlenka jejího nového života ji najednou přišla k smíchu. Bylo snadné to říct, ale starých zvyklostí se zbavovalo těžko. Jednou démon, navždy démon.
Její myšlenky však přetrhla Kiaran, která poklepala příborem na skleničku, aby utišila dav.
Našla si tedy v sále tmavý koutek odkud dobře slyšela i viděla na pódium a o kterém věřila, že ji zneviditelní.
“Vítejte vlci, jsem ráda, že jsme se sešli v tak hojném počtu. Není se však čemu divit, když máme co slavit. Díky naší spolupráci jsme společně dokázali zvládnout zachránit upíří dědičku, porazili jsme potížistku, která to měla na svědomí a obnovili mír mezi vlkodlaky a upíry!“ její hlas se rozezněl sálem a odpovědí jí bylo sborové povykování a vytí, všech zúčastněných.
“Proto tedy slavme až do rána! Ale nejprve odměníme ty, kteří projevili v boji nejvíce iniciativy. Jako první bude Deinar. Nejenže téměř přišel o vlastní život, když se sám zbavil největší hrozby, ale zároveň jeho včasný zásah zabránil větším ztrátám na životech, když ostatní varoval před pastí, do které jsme neuváženě vběhli.“ pokračovala dál, zatímco se Deinar postavil vedle ní.
Takže tu opravdu byl také. Vmáčkla se do koutku ještě o něco víc, než si jej prohlédla. Nemohla však popřít úlevu nad tím, že byl živý. Jestli byl i zdravý, na to by se musela podívat.
Z jeho obličeje však nevyčetla vůbec nic. Přesto ji ale tak nějak připadalo, že by chtěl být kdekoliv jinde.
Byl oblečený celý v černém, což ji vlastně ani nepřekvapilo. To, co ji skutečně překvapilo byl fakt, že měl košili zapnutou až ke krku, krom jednoho knoflíku, aby se mu lépe dýchalo. Když nad tím tak uvažovala, neviděla na něm rozepnutou košili od chvíle, kdy mu u jezera oznámila, že na jeho hrudník není nikdo zvědavý. Mohl si její radu vzít skutečně k srdci? Proč by to ale dělal? Nesnášel ji. Možná se sama mýlila a jen dodržoval společenskou etiketu.
“Druhým oceněným bude Jiraq. I když je s námi jen krátkou dobu, jeho odvaha a schopnosti dokazují, že je s námi právem, jelikož úplně sám našel a přivedl zpět ztracenou dědičku!“ sálem se znovu prohnalo nadšené výskání a vytí, doprovázené hlasitým tleskáním.
Jí samotné to ale v uších znělo jako příliš vzdálená ozvěna. Jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak si šel nováček stoupnout vedle Kiaran s nadšeným úsměvem na tváři.
Nevěřícně zírala na scénu před ní.
“Ale.. to já ji přece našla..“ vydechla tiše. Kiaran vyjmenovala ještě pár dalších jmen, ale ani je nevnímala. Její mezi nimi stejně nebylo.
Když Kiaran začala jmenovat padlé, Deinar přistoupil k nováčkovi a plácl jej po rameni.
“Dobrá práce, vlku.“
Tehdy pochopila, že její oslovení nebylo tím, že byla nová. Bylo to tím, že ji nepovažoval za užitečnou. Nikdo z nich. Nebyla jako oni. Nikdy nebude. Nebyla válečníkem.
Něco uvnitř ní se rozbilo. Musela na vzduch.
Jako ve snu se začala prodírat přes ostatní směrem ven. Přísahala by, že cestou do sálu viděla i balkon.
Tam.
Rychle zamířila ke dveřím, otevřela je a zmizela na balkoně. Přivítal ji chladivý vzduch a vůně stromů, které rostly okolo tvrze. Hned se cítila lépe.
Zamířila rovnou ke kamennému zábradlí. Bylo dostatečně široké na to, aby se na něj mohla posadit, což také rovnou udělala. Chromou nohu přehodila přes zábradlí, takže ji volně visela dolů, druhou nohu na zábradlí pokrčila, aby si o ni mohla opřít ruku a záda opřela o sloup, který zábradlí zdobil.
Po té si hřbetem ruky setřela oči, které ji pálily od slz, než pohled nasměrovala na majestátní výhled, který se pod ní rozprostíral. Les a skály se svažovaly do údolí, ve kterém se v měsíčním světle jako stuha třpytila řeka Imari, takže nezabíraly pohled na večerní oblohu, která teď byla poseta stovkami hvězd. Zasněně vydechla.
Možná si to všechno vzala až moc osobně. Možná uvnitř ní jen pracovala syrová esence, kterou pohltila. Přesto ale však.. někdo si přivlastnil zásluhy, které mu nepatřily a ani u toho nemrkl okem. A možná tím jen chtěli dokázat, že opravdu není vítaná, jelikož zachránila Deinara. Hluboko v srdci věděla, že udělala správnou věc. Nepřidala se k vlkodlakům, aby získávala slávu, ale aby pomáhala. I když to byl démon. Stále ji však mátlo, že ten jeden démon ji věřil víc, než ostatní. Mírně se zamračila. Byl válečník, možná prostě jen zvažoval všechny možné hrozby ať už je vyřkl kdokoliv. Možná…
“To není bezpečné místo.“ ozval se za ní hluboký hlas, který ji nejen vytrhl z myšlenek, ale téměř způsobil infarkt.
Škubla sebou a skoro sletěla ze zábradlí na kterém seděla.
Otočila se, jen aby se setkala s pohledem modrého a šedého oka. Potlačila ušklíbnutí. Vůbec ho neslyšela přicházet a ani ho necítila, dokud se neotočila.
“Deinare… Přísahám, že jednou zjistím, jak to děláte.“ otočila se na zábradlí směrem k němu a založila si ruce na hrudi. Takhle zblízka se jevil být hezčí, než když ho sledovala na pódiu. Ovšem nenacházela příčinu, která by ten rozdíl způsobovala. Možná se jí to jen zdálo.
“Můžeš to zkusit, jen si k tomu vyber bezpečnější místo.“ ušklíbl se, když si ji přeměřil pohledem.
“Ve vaší přítomnosti existuje i bezpečné místo? To bych ráda viděla. Pochybuji, že i jen postel by byla vhodnou volbou.“ začala se smát, takže nepostřehla, jak se mu v očích zablesko.
“Kdo ví? Můžeme to vyzkoušet.“ pokrčil rameny a jeho úšklebek nahradilo cosi mnohem temnějšího, divočejšího a.. hladovějšího.
Zavrtěla hlavou a tiše si povzdechla.
Jako by existoval jediný logický důvod proč bychom měli být spolu v posteli, pomyslela si.
Vždyť z něj měla husí kůži, když stál od ní pět metrů, ne tak aby vedle něj ještě seděla na posteli.
“Co tu vůbec děláte?“ zkusila změnit téma.
“Odešla si.“ odpověděl, zatímco naklonil hlavu na stranu, jakoby to byla nejsnazší odpověď.
“Hm.. neřekla bych, že jsem odešla. Spíše se jen vzdálila. Potřebovala jsem být.. se svými myšlenkami.“ na chvíli zaváhala.
Proč bylo v jeho přítomnosti tak snadné se otevřít? Nelíbilo se jí to. Nemohla jeho šarmu podlehnout jen proto, že se tvářil, že ho její život zajímá.
“Mám odejít?“ povytáhl zvědavě jedno obočí, což ji upřímně překvapilo. Nebyl tu snad kvůli té jeho dohodě o akcích? Možná ji zkoušel. Přelétla ho pohledem znovu, ale nenacházela nic, co by ji napovědělo, takže se zamyslela. Pokud ho opravdu zajímala její situace, bylo to.. milé. Zvláštní, divné, ale milé.
“Ne.“ zavrtěla hlavou.
“Vlastně vás vidím celkem ráda. Vaše přítomnost je vždycky tak nějak.. osvěžující. Když tedy zrovna nevrčíte nebo neumíráte. Což je vlastně pořád.“ tiše se zasmála.
Samotnou ji překvapilo, že to byla pravda. Nehledě na to jak se choval, ji byla jeho společnost příjemná. Mohlo to být tím, že byl taky démon? Nebo spíš oběť nešťastných náhod, které z něj démona v očích ostatních dělaly?
Koutek úst mu cuknul do úšklebku, když se opřel o zábradlí vedle ní.
“Jak jste vůbec dokázal přežít tak dlouho? Jen co vás znám, jste zemřel skoro dvakrát.“ naklonila hlavu zvědavě na stranu.
“Myslel jsem to vážně. Máš to u mě. Opravdu to chceš promrhat takhle?“ lehce se zamračil.
“Nikdy jsem s tím nesouhlasila. Nic mi nedlužíte. Nedělala jsem to kvůli tomu, abych po vás pak mohla něco vymáhat.“ zavrtěla hlavou.
“A proč tedy?“ její pohled se setkal s tím jeho pronikavým pohledem.
Znejistěla. Co od ní chtěl vlastně slyšet?
“Umíral jste. Čekal jste snad, že se budu jen dívat jak umíráte, když jsem mohla pomoct? Navíc.. je to taky má práce nebo ne?“ prohrábla si vlasy, čímž na chvilku odhalila modřiny, které ji na ruce zanechal. Zamračil se.
“To není odpověď.“ propálil ji pohledem tak ledovým, že ze zábradlí raději sklouzla na pevnou zem a opřela se vedle něj.
“Deinare, vážně netuším, co víc ode mne chcete ještě slyšet.“ povzdechla si, když otočila hlavu směrem k obzoru, který se svítícíma očima sledovala.
“Nemám vám k tomu co jiného říct, prostě jen.. vím jaké to je čekat na záchranu, která nikdy nepřijde i když si to nechcete přiznat, protože zoufale chcete žít. Jaké to je věřit tomu, že pro vás někdo přijde a z té temnoty vás vytáhne i přesto, že jste jiný, i když hluboko v srdci už dávno víte, že stejně nikdo nepřijde, protože ať se snažíte sebevíc, nikdy to nebude stačit. Nikdy nebudete dost dobrý. Naopak je to s každým vaším pokusem jen horší a horší. Takže tomu nakonec sám začnete věřit a prostě to vzdáte. Jenže to, že vás ostatní považují za monstrum neznamená, že kvůli tomu musíte zemřít jako zvíře. Nebo že byste vůbec zemřít měl. Proto po vás nic nechci. V mém světě to tak prostě nefunguje. Ale pokud jinak nedáte.. chci se podívat na ten bok a hlavu.“
Dlouho nic neříkal, jen ji pozoroval. Bylo to tak dlouho, že nevěděla jestli přemýšlí nebo ho něčím naštvala.
“Z toho všeho co bys mohla chtít, chceš zrovna tohle? Nemusíš s tím pospíchat. Navíc se cítím dobře.“ pokrčil rameny.
“A co jiného byste si asi představoval? Mám vás nechat uklízet mi laboratoř nebo sbírat bylinky?“ pobaveně se začala smát, když si ho představila v jejích každodenních úlohách.
“Ne, tohle mi stačí, navíc je to hlavně má vina. Poslala jsem vás tam. Omlouvám se.“ zavrtěla hlavou.
“Dobrá tedy.“ přikývnul po chvilce a oddálil se od zábradlí, aby se mohl postavit do prostoru.
“Jak se cítíte? Zaznamenal jste nějaké nezvyklé pocity? Bolest? Pálení? Závratě?“ zeptala se, když pomalu přešla k němu.
“Ne.“
Jednoduchá odpověď, která ji řekla všechno a zároveň vůbec nic.
“Chápu.. podívám se. Mohu?“ sice byli domluvení, že ho prohlédnout může, ale nechtěla na něj sahat bez jeho povolení.
Když přikývl, opatrně mu košili nadzvedla, aby ránu odhalila. Vykoukla na ni tenká, růžová čára. Potěšilo ji, že nebyla nijak zarudlá, zčernalá ani hnisající.
“Jak si to věděla?“ zeptal se z ničeho nic, což ji přimělo zavrávorat, jak se její nit myšlenek přetrhla.
“Věděla co?“ zeptala se zmateně, když nabyla stabilitu a rukou mu opatrně přejela po ráně.
Necítila však žádnou nesrovnalost, ani vybouleninu.
“Že je to past.“ upřesnil.
“Ach tak.“ pravda, slíbila, že mu to potom poví.
“Věděla jsem to díky mojí magii. Zkrátka jsem cítila, že je něco špatně. Je.. to složité na popsání.“ zamyslela se nad tím, jestli bylo moudré se do toho pouštět. Nechtěla prozradit víc, než musela.
“Jak s tím souvisí tvá magie léčení?“ zamračil se.
“Mám víc druhů magie. Nebo aspoň pro tento svět ano. Třeba ta aurická, která je naučená, využívá mou životní energii a dovoluje mi vytvářet například hůl, kterou jste onehdá viděl. Ta léčitelská je pak součástí té primární, nebo-li vrozené magie země. V tomhle světě se musíte s magií léčení narodit, ale neumíte vytvořit květiny nebo naopak. Já mohu obojí, ale pro mne je to stejná magie. A protože je magie země živý element, umožňuje mi se přímo propojit s okolní flórou a cítit tak její rozpoložení. Jelikož jsem tak propojená stále, nebylo těžké poznat, že ten les trpěl. Měl.. strach. Je to hodně pocitové, není to tak, že bych si se stromy povídala. To by bylo divné.“ tiše se zasmála.
“Proč by někdo plýtval magií na takovou zbytečnost?“ zašklíbil se.
“Protože se neorientuju v prostoru. Prostě bez toho netrefím ani tam, ani zpět.“ slova jí ze rtů splynula dřív, než je stihla promyslet.
Když si svůj omyl uvědomila, lehce zbledla a zatnula volnou ruku do svého stehna, zatímco pomalu zavřela oči. Nádhera. Právě mu prozradila, nejen jak funguje její magie, ale i to, že pokud její magii zablokuje, podobně jako to udělali léčitelé v sanatoriu, tak z lesa nikdy nikam netrefí.
“Bolí?“ lehce na ránu zatlačila, když oči znovu otevřela.
Chtěla co nejrychleji změnit téma.
“Ne. Co víš o jedech?“ přešel na další téma, aniž by u toho mrknul a jí se tak velmi nepatrně ulevilo.
“To závisí, co potřebujete vědět. A teď?“ znovu ránu lehce prohmatala, tentokrát však v jejím okolí.
“Ne. Existují jedy, které dokáží manipulovat s myslí?“ položil další otázku.
“Oficiálně? Ne. Neoficiálně? Ano. Tam hodně záleží na tom, s kým zrovna mluvíte. Já osobně považuji za mentální jedy i lektvary lásky, jelikož otráví mysl druhého natolik, že není schopný jednat sám za sebe, ale nezabije. Jiní by právě kvůli tomuto nesouhlasili, definice jedů je v tomto velmi.. nejasná.“ oddálila ruku pár centimetrů od rány a vpustila do ní svou magii. Chtěla ránu ověřit i zevnitř.
“Existují tedy i jedy, které ovlivní mysl a nezabijí hned, ale až po smrti toho, kdo jej aplikoval?“
Další zvláštní otázka, nad kterou se musela zamyslet. Proč ho to tolik zajímalo? Bylo to kvůli tomu co se stalo?
“Nikdy jsem žádný skutečně neviděla. Jen jsem o nich kdysi slyšela. Jsou velmi vzácné, nebezpečné a hlavně zakázané, jelikož kombinují magii krve, astrálních sfér a prakticky nesehnatelných surovin. Pokud tedy věříte tomu, že existují.“ pomalu se narovnala.
“Bok máte v pořádku. Dokonce by tam neměla zbýt ani jizva. Teď se kouknu na tu hlavu. Mohu?“ natáhla ruce směrem k jeho hlavě. Další přikývnutí. Nějak se nedokázala rozhodnout, jestli ho měla radši mlčícího nebo vrčícího.
Opatrně, zlehka přiložila hřbety prstů na jeho spánky.
“Děláš to vždycky?“ zeptal se tiše.
“Dělám co?“ zeptala se zmateně.
Necítila horkost, takže znovu vyvolala magii, aby se podívala zevnitř.
“Léčíš takhle ostatní?“ výraz v jeho tváři potemněl.
“No.. když to potřebují… proč bych je nevyléčila?“ byla čím dál zmatenější.
Proč byl najednou tak.. chladný? Provedla něco? Pokud se mu to nelíbilo, neměl její nabídku přijmout, ale byl to on, kdo trval na laskavosti.
Jelikož žádnou blokádu, ani nic jinak podezřelého nenašla, magii zrušila a stejně opatrně jako jej vzala, ho zase pustila.
“Každopádně jste v pořádku, necítím nic neobvyklého. Máte dobrou regeneraci.“ s těmi slovy zase poodstoupila k zábradlí.
Zkusila k tomu přidat úsměv, ale jeho výraz zůstával dál netečný. Předtím, když vedle sebe stáli měla dojem, že se mezi nimi probořila nějaká stěna. Jenže ať už ten pocit byl cokoliv, byl pryč. A možná se nikdy nic takového nestalo a mohla za to jen atmosféra balkonu.
“Hm.. Takže se takhle dotýkáš všech? Dětí? Žen? Mužů?“ po tváři mu přejel stín, zejména po posledním slovu, kdy se rozešel k ní.
Bojácně ustoupila, čímž narazila do zábradlí za sebou. Rychle se otočila, aby se ujistila, že je v bezpečí, jenže ta chvilková nepozornost stačila k tomu, aby ji zahradil cestu. Když se otočila zpět, skoro narazila hlavou do jeho hrudi. Jeho vůně ji udeřila do nosu tak silně, že na chvilku přestala myslet.
“N-nemám tolik pacientů. Za poslední dobu jste jediný koho léčím fyzicky. Ne-nejsem kvalifikovaný léčitel. Mí zákazníci mne vyhledávají skrze lektvary, ne fyzický kontakt. Fyzicky léčím většinou jen děti a to ještě jen když lektvary dlouhodobě neúčinkují, ale stejně pak musí k léčiteli. P-případně jsem schopná omotat či namazat ránu, ale to musí být výsledek nečekané události. Jako třeba vy. Proto.. proto to dělám… nedal jste mi moc na výběr. Navíc už předtím jsem vám říkala ať najdete léčitele. N-nebo ne?“ vykoktala zmateně.
V očích mu zasvítilo, když se nadechl, ale co chtěl říct, se nedozvěděla, jelikož je přerušil ženský hlas.
“Deinare! Tady jsi!“ její skřípavý, příliš vysoký hlas jí trhal uši a zřejmě nebyla jediná.
“Co chceš?“ zavrčel, když ji propustil z jejího vězení a otočil se k ženě.
Ta k němu přicupitala a důvěrně mu položila ruku na paži.
Při tom pohledu se uvnitř ní stáhlo něco, co k ženě vyvolalo automatické nepřátelství a fakt, že to žena přehnala s voňavkou tomu nepomáhal.
“Zmeškáš všechnu zábavu! Zapomněl si, že se musíš zúčastnit, jako jeden z oceněných?“ pokračovala tím přeslazeně pisklavým hlasem dál.
Kiaran zřejmě měla zvrácený smysl pro humor. Během jednoho večera dala najevo, že nestojí o její pomoc, kvůli tomu co udělala a zároveň se rozhodla vytrestat Deinara za to, že prostě přežil. Tohle bylo odporné. Nechápala jak to dokázal snášet. Možná proto byl většinu času pryč.
Magie kolem něj divoce zapulzovala, než se otočil zpět k ní.
“Fajn. Jdeš taky, štěně?“ jeho pohled se setkal s tím jejím.
Jeho slova však stačila na to, aby ji znovu připomněl její místo a znovu otevřela tu prázdnotu, před kterou sem původně utekla.
Nikdy nebude dost dobrá, nehledě na to jak moc se bude snažit. Ale to už přece dávno věděla, že? Jak by taky mohla soupeřit s.. tímhle? Dlouhé, lesklé vlasy, šlachovitá postava od jejího válečnického života, bez známek jakékoliv špíny po alchymii a hlavně s normální barvou v očích. Sledovala, jak se k němu dokonalá žena tiskla a její slova k němu ji najednou přišla prázdná a zoufalá.
“Ne. Užijte si večer. Já.. se s dovolením vzdálím.“ vynutila na rtech úsměv, který ovšem nebyl vidět v očích.
Všimla si, že se zamračil, ale přikývnul, než s ženou zmizel vevnitř.
Nějakou dobu ještě zůstala stát u zábradlí, než ji pálení v očích donutilo jít domů.
Ona jeho možná zachrání, jenže kdo se bude namáhat, aby jednou zachránil ji?
