„Neznám tě ani dva dny, ale vím, že jsi fajn chlap, kterej stojí za to, aby byl se svými, které má rád. Nemel kraviny a řekni, co chceš říct. Jestli se chceš vymlouvat, že na veselku nepřijdeš, protože se ti nechce, nebo že nemůžeš, na to, kamaráde, zapomeň.“ Tato preventivní obrana z mé strany zapůsobila jinak, než jsem čekal. Chvíli se díval do nebe a pak pomalu začal mluvit.
„Nechci jít na svatbu. Nenávidím svatby. Květu mám však natolik rád, že i přes toto své přesvědčení vám půjdu dělat svědka. Jen bych chtěl, abys věděl, že ne pro tebe, ale pro Květu. Jenže nemám oblek.“ Tato jeho slova mě rozčílila.
„Víš co, brachu, já ti na to tvoje přesvědčení kašlu. Jestli nechceš jít na svatbu kvůli mě, přežiju to, ale nemám rád lidi, co se vymlouvají. Jestli si myslíš, že ze mě za to, že přijdeš, vymámíš nějakej krejcar, tak ti předem říkám, že na tebe z vysoka seru.“ Sám jsem se divil, kde se ve mně ta slova vzala, ale po několika týdnech strávených mezi kamioňáky jsem se ani nedivil. Kupodivu ten monolog zapůsobil a Milijarda zareagoval trochu až agresivně.
„Já, že po tobě chci prachy?“ Křiknul a vrhl se na mě. Váleli jsme se po zemi jako malí kluci. Rval jsem se naposledy v osmé třídě, ale i přesto jsem měl větší sílu, než Milijarda. Když jsme se kutáleli po zemi a nebylo důvodu přestat, ozval se strašný řev, který nás zastavil.
„Do prdele chlapi, to si to nemůžete říct normálně?“ Květa nás roztrhla a tvářila se, jako by byla naše máma. Trochu jsem se za své chování styděl, ale při pohledu na Milijardu jsem se musel smát. Měl roztržené obočí a z nosu mu tekla krev.
„Promiň,“ řekl mezi utíráním krve z nosu Milijarda, „ale nasral si mě.“
„Neřeš to.“ Odpověděl jsem a podal mu ruku. Přijal mé podání a v tu chvíli se mi zdálo, že mám nového přítele. To byl poslední konflikt, který jsem s Milijardou měl. To už však naše smiřování přerušila Květa s tím, že bychom měli jet domů.
Naložili jsme věci babi a vyrazili na západ. Hned po prvních kilometrech začal Milijarda pomalu mluvit a trochu nesouvisle koktat. Nechali jsme ho a potichu vyčkávali, co nám vlastně chce říct. Po chvíli se konečně rozhovořil plynuleji a z toho, co nám sdělil, jsem se nedivil, že se mu do toho nechtělo. Přiznal se, že na té lavičce před hospodou seděl proto, že přišel právě o práci a nevěděl co dělat. Použil dokonce krásné přirovnání, že jsme ho v tu chvíli vytáhli z hnoje.
„Nenávidím tu zašpiněnou ubytovnu. Nesnášel jsem i mou poslední práci. S odporem jsem seděl v hospodě s kolegy, které zajímá jen chlast, sport a ženský, ale bez peněz se z těch sraček nedostanu. Potřeboval bych změnit život, ale nevím jak.“
Nečekal jsem, až se k tomu vyjádří Květa nebo babi a znovu jsem zasmečoval. „Jestli nemáš chuť se tam vrátit, nabízím ti kumbál u nás. Ale pod podmínkou, že přijmeš od nás půjčku do začátku a najdeš si práci. Říkám to jen proto, že jsi asi zapomněl, že máš rodinu.“ Květa se na mě laskavě usmála a vzala mě za ruku. Smeč se mi podařila. Po několika vteřinách jsem se otočil a Milijarda při pohledu na mě pokýval hlavou a zašeptal: „Dík.“
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.