Požádal jsem proto Pavla, jestli by mi mohl zařídit odvoz mého auta domů z místa, kde mě policie zastavila a dal jsem mu klíčky. Nechal jsem se vysadit u hlavní brány krajské nemocnice a poděkoval mu za pomoc.
Slečna na informacích se sice tvářila, jako by věděla všechno, ale k mému problému jen krčila rameny a s něžným úsměvem nic neříkající slepice odpovídala své: zkuste to na tom a tom oddělení. Byl jsem neschopen přemýšlet systematicky a měl jsem už dost velký hlad. Radši jsem navštívil restauraci naproti, která nesla příznačně jméno Hospoda u mrtvýho. Objednal jsem si jídlo a čekal po dnešních zážitcích, že mi přinesou zbytky ze včerejška. Překvapivě však byly porce veliké a chutné. Naproti u druhého stolu seděl stařík, jež na první pohled vypadal jako ředitel muzea po dvaceti letech. Když jsem dojedl, pokýval hlavou a zeptal se mě: „Chutnalo vám?“
Nejdřív jsem mu chtěl odpovědět záporně a nevšímat si ho, ale dnes jsem potřeboval nějakou tu duši, která by sdílela mé trable a vyslechla mé stěžování, popřípadě poradila s běžnými životními zkušenostmi. Vstal jsem a zeptal se ho, jestli si můžu přisednout. Byl nebývale potěšen a hned se vzorně představil: „Jsem bývalým ředitelem místního muzea. Jaroslav Kantoušek jméno mé.“ Začal jsem se smát svému odhadu a trapně panu řediteli vysvětlovat důvod svého smíchu.
„Nezlobte se pane řediteli, ale to, co se mi dnes přihodilo, nemůžu dokázat, vysvětlit a ani vyprávět bez toho, aniž bych byl podezříván ze lži.“ Řekl jsem panu řediteli a čekal, že se bude vyptávat. Překvapil mě však svým prohlášením, že co jsme si způsobili, sami si musíme odnést. Nevím, jak dlouho bych se snažil pana ředitele přesvědčovat, kdyby k němu nepřistoupil muž v bílém plášti a neřekl: „Ták pane řediteli, dopil jste svý pivíčko a zase si vás odvedu.“ Načež za něj zaplatil útratu a odvedl si svého chovance do sanitního vozu.
Stále jsem měl v duši svůj předepsaný plán, to je, že musím někoho přesvědčit. Bohužel jsem začal přesvědčovat blázna a to mi asi příliš nepomůže. Musím přesvědčit někoho, kdo je na výši, někoho, kdo zná problematiku a kdo spolurozhoduje o stavu věcí. Logicky jsem vymyslel postup, s nímž jako by mi pomáhal kohoutek, který chtěl zachránit slepičku ve známé pohádce. Musím začít u svého lékaře, který mě odkáže na specialistu, následně dojdu k lékařské komoře a při postupu k akademii věd a soudnímu dvoru jsem byl jen kousek od uznání, že jsem nevinný a že mám právo na vrácení řidičského průkazu. Jak bláhový byl můj plán, jsem ani zbla netušil. Leč v pondělí jsem navštívil svého obvodního lékaře.
V čekárně plné nemocných lidí, jsem odstál dvě hodiny nepříjemných pohledů, vyhýbání se kašlání se snahou nedotýkat se jakýchkoli předmětů, které byly jistě oblepeny bacily. S odporem jsem nazul návleky a čekal na zachraňující výzvu sestry, abych šel dál. Když konečně toto zaznělo, má úleva byla asi viditelná, neboť sestra prohlásila, že je mi asi hodně zle, když se tvářím, jako by mě pohřbívali. Doktor mi odebral povinnou dávku třiceti korun a zeptal se, co mě trápí. Snažil jsem se mu vysvětlit všechny své důvody mé návštěvy, ale po patnácti minutách jsem se dostal asi jen do poloviny svého problému. Napsal mi prášky pro uklidnění a řekl, že jeho čas na jednoho pacienta vypršel. Nedal jsem se a řekl mu rovnou, že buď mě vyslechne, a třeba i po pracovní době, anebo že si budu stěžovat. Napsal mi doporučení na psychiatrii a dál se se mnou nehodlal bavit.
Díval jsem se na doporučení a po krátké chvíli mi došlo, že vlastně to je ten nejlepší způsob k cestě, kterou jsem si předsevzal. Neboli, možnost k tomu, aby mi někdo uvěřil. Ještě téhož dne jsem se u psychiatra objednal.
Asi se ještě u nás nevžilo to obligátní americké heslo, že každý má mít svého psychiatra, protože pan doktor Konvalinka mě objednal již na příští den. Mimochodem, takové příjmení je pro psychiatra asi povinnost. Těžko by se uživil, kdyby se jmenoval Čert, jako já.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!