„Ty už jsi něco pil?“ Zeptala se a já odpověděl, že nikoli a že to bude nejspíš tím, že jsem měl k obědu švestkové knedlíky.
„Asi má vybité baterky a už zlobí.“ Zašeptala Anděla a zvedla skleničky k přípitku. Nemám alkohol příliš v oblibě. Už kdysi jsem v pubertálním věku ochutnal s kamarády lahev kořalky a oni po dvou sklenkách padali a smáli se, zatímco mně nebylo zhola nic. Jen se mi po těle rozlévalo teplo. Při dalším takovém mejdanu jsem zjistil, že abych se opil, potřebuji asi třikrát tolik alkoholu, než stačí mým vrstevníkům. Z důvodu ne příliš velkých příjmů rodiny jsem tuto část požitků ze svého života vyloučil. O to větší důvod jsem měl, když mi po návratu domů rodiče udělali hodinovou přednášku o škodlivosti této látky. Pozvracel jsem celou koupelnu a druhý den jsem byl odsouzen k trapnému uklízení těchto zvratků.
„Kde jsou ostatní?“ Zeptala se po přípitku Anděla.
„Jací ostatní?“ Nechápal jsem, koho tím myslí.
„To chceš říct, že v tomhle baráku bydlíš sám?“ Podivila se.
„Až donedávna jsem tu bydlel s maminkou, ale zemřela před měsícem a v úterý mi zemřel poslední spoluobyvatel Ferda. Byl to osmnáctiletý kocour. Takže teď tu jsem sám.“ Vysvětlil jsem Anděle svůj stav.
„Ty můj sirotečku, to abych tě trochu rozptýlila, co? Asi se musíš cítit jako opuštěné koťátko.“ Položila nedopitou sklenku a začala si rozepínat blůzku. Pomohl jsem jí se svlékáním a pohladil jí po obnažených ramenech. Byla překvapená mým jednáním a než jsme se začali znovu líbat, stačila ještě pošeptat: „Původně jsem tě chtěla jen poprosit o ramínko, na kterém by se mi usušila blůzka, ale když už jsi takový milý, tak ramínko nehledej a radši mi pomoz z dalších mokrých věcí.“
Anděla se mnou strávila celý víkend. Byl to ten víkend, kdy se nevylézá z postele. Snad jenom kuchyň a koupelna byly výjimkou. Detaily z toho víkendu si budu pamatovat celý život. Jedli jsme, spali a milovali se, v posteli, na gauči, i na schodech. V neděli večer jsem chtěl Andělu doprovodit, ale řekla, že bude lepší, když půjde sama. Má to prý jen kousek a zítra zase přijde.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!