Hledání
Druhý den po práci jsem doplnil zásoby v ledničce a netrpělivě čekal na zazvonění. Po nekonečných minutách a hodinách, které otupují myšlení, jsem usnul u televize a probudil se až večer po nočních zprávách. Anděla i přes svůj slib nepřišla. Zřejmě jí do toho něco důležitého vlezlo, nebo snad…? Přemýšlel jsem, co je asi zač a jaké okolnosti jí mohly změnit plán přijít za mnou. Pohrával jsem si i s myšlenkou, že vlastně ani nechtěla přijít, ale tu jsem hned zavrhl, protože na ní bylo vidět, jak je se mnou spokojená a šťastná. Pochopitelně jsem se mohl mýlit, ale nepřišla ani druhý, ani třetí den. Rozhodl jsem se, že ji najdu. Možná potřebuje mou pomoc a já tu čekám jako kohout v kurníku. Vzal jsem si v práci týden dovolené a celý den jsem chodil po okolí a vyhlížel, jestli jí snad někde nepotkám. Také jsem zašel na policii, kde se mi však vysmáli. Hledat neznámou dívku jen podle křestního jména je úplně nemožné. Musím na to jít systémově. Napsal jsem si pár bodů, jak bych měl postupovat. První bod jsem stihl vyřídit za půl dne. Vytiskl jsem si padesát stránek s tímto textem: Hledám tě, Andělo, volej 606 607 992 a nalepil je po okolí na stromy a pouliční světla. Ještě týž den jsem měl osm telefonátů, ale byly to všechno jiné Anděly, které by se asi rády seznámily, či dokonce vdávaly. Extrém byla Anděla, která měla hlas jako muž, a prý má mírnou nadváhu… asi 165kg. Je prý však ochotna kvůli mně držet dietu.
Druhý bod byl internet. Celé odpoledne jsem prohledával facebook a další sociální sítě, ovšem bez výsledku. Myslel jsem si, že jméno Anděla není obvyklé, leč ukázalo se, že dívek se stejným jménem je přehršel.
Ráno jsem zašel na obvodní úřad, kde jsem měl bývalou kolegyni a ta svolila, abych si okopíroval seznam všech Anděl z obvodu. Není však jisté, jak říkala, že je tu trvale přihlášena. Přesto jsem známé koupil za odměnu růže a bonboniéru. Celý den jsem pak procházel adresy a hledal tu správnou Andělu, která mi změnila život. Je jistě předčasné mluvit o celém životě díky jednomu víkendu, ale ten víkend pro mě nebyl jen milování s cizí dívkou, nýbrž i změna celkového mého stavu a pohledu na řadu věcí, jako jsou třeba obyčejné záclony. Ty záclony byly po mamince a já je měl rád. Anděla však o nich řekla, že jsou hrozné a já po chvíli soustředění musel uznat, že má pravdu. Leč rád jsem je mít nepřestal, jen jsem usoudil, že jsou opravdu strašlivé. Takových detailů jsem za ten víkend viděl víc a dnes vím, že musím svůj život změnit od podlahy. Jestli nezměním sebe a své postoje, svůj stereotyp a své konzervativní vychování, nedokážu se od ní nikdy odtrhnout a budoucnost mě přinejmenším znectí. Zůstal jsem sám, a jestli se nezměním, zemřu sám v domě po rodičích jako neúspěšný úředník a coby starý mládenec. Anděla byla jiná. Měla tolik odlišných vlastností od mé konzervativní povahy, že jsem se nad tímto rozdílem musel pozastavit. Záviděl jsem jí lehkomyslný pohled na život. Záviděl jsem jí radost, s jakou přijímala potravu, ať hmotnou, či duševní. Měl bych se sebou něco dělat. Bezvýsledné prohledávání adres mi zabralo tolik času, že jsem se domů doslova doplazil v půl osmé večer a po rychlé večeři jsem usnul jako špalek. Hlavou se mi honily myšlenky na Andělu a zdály se mi celou noc špatné sny. Nejhorší sen byl ten, že zatímco já lítal po městě a hledal adresy Anděl, ta pravá u mě doma neúspěšně zvonila, až po chvíli odešla a už se nikdy neobjevila. Hned ráno jsem na dveře dal cedulku, kdyby náhodou opravdu přišla. Litoval jsem, že mě to nenapadlo dřív a doufal jsem, že ještě není pozdě.
Další den, když už jsem ztratil naději, že ji ještě někdy uvidím, jsem se rozhodl, že hledat přestanu. Buď ten víkend brala jako nepodstatnou epizodu svého života, anebo se jí něco zlého přihodilo a já jí pomoc nemohu poskytnout, neboť ani nevím, kde bydlí a jak se jmenuje. K definitivnímu rozhodnutí mě však přimělo ne to, že jsem se na změnu chystal, že jsem o ni permanentně uvažoval, ale kupodivu televize. Měl jsem ji zapnutou, jako ostatně vždy, abych se necítil sám, a spíš jsem na ni ani nekoukal. Po nějaké době jsem však zaregistroval, že ani nevím, na kterém programu vysílají rozhovor se starým pánem. Opravdu netuším, jestli to byl architekt, lékař, novinář či kdo, ale upoutal mě svým pohledem na svět. Pamatuji si doslova, jak řekl: „Lidé mají dvě záhadné nemoci, které nejdou vyléčit jinak, než jejich vlastním přičiněním. První nemocí je ztráta motivace. Když totiž žijeme tak, jak žijeme a nevíme vlastně proč, je čas, abychom styl života obrátili naruby a začali žít jinak. Druhou nemocí pak je vnuknutá myšlenka. Pokud si jdeme za svým cílem tak dlouho, že pak už nevíme, proč za ním jdeme, je čas tuto myšlenku opustit.“ Pochopil jsem, že mám obě tyto nemoci a dostal jsem chuť se vyléčit.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.