Moje mise dopadla na výbornou. Donesl jsem skoro vše. Sice jsem musel jít s taškami do auta dvakrát, ale nikoho jsem nepotkal a nikdo mě neviděl. Nebyla to krádež, ale cítil jsem se, jako bych vylupoval banku. Když jsem přijel domů, Květa mi přišla naproti. Bylo na ní vidět, že byla také nervózní. Dala mi pusu na líce a bylo to velmi příjemné. Všechny její věci jsme odnesli do pokoje a já si cestou všiml, že je umyté nádobí. Ten večer jsem kupodivu usínal s úplně jinými pocity, než jsem před polednem cítil při přemýšlení v křesle. Najednou tu bylo něco, co ty prázdné stěny oživilo. Nechtěl bych přehánět a psát, že se ovzduší naplnilo štěstím, ale mé pocity nebyly od tohoto pojmenování daleko.
Druhý den po snídani jsem byl rozhodnut, že si s Květou o všem popovídám reálně. Je potřeba si jisté věci vyjasnit. Uvařil jsem nám kávu a začal jsem nesměle: „Víš Květuš, já asi zítra odjedu do práce a je nutné, abychom si určili nějaká pravidla, či spíše, abychom se na nich dohodli.“ Podívala se nejistě a vystrašeně řekla: „Máme vypadnout?“ Mně bylo v tu chvíli, jako bych řekl sprosté slovo. „Panebože ne, proto to neříkám! Ale nebudu tady několik dní a vlastně nevím, čím se živíš, jestli chodíš do práce, jestli malá chodí do školky, jestli jestli jestli…“ Pochopila, že chci jen víc informací a vysypala je na mě tím způsobem, že jsem je skoro ani nestačil pochytat.
„Vydělávám si jako překladatelka. Mám státnice z italštiny a dánštiny. Moc práce nemám, protože můžu dělat překlady pouze přes internet, kvůli Květušce. Nemohu jít na banket, nebo schůzku podnikatelů a tlumočit přímo. Takže mé překladatelské aktivity jsou dost slabé. Kdybych chtěla překládat přímo, museli by vymyslet večerní školku, protože všechny večírky jsou večer. Hlídání nemám a ani ho nechci. Přesto to, co vydělám, stačí na základní životní potřeby. K tomu mám něco málo z podpory. Ještě nějaké otázky?“ Závěrečnou větu řekla s úsměvem. Vytáhl jsem z kapsy připravenou obálku s penězi a položil ji na stůl.
„Tak a teď já. Bydlení u mě máš zadarmo. Platíš hlídáním domu a jeho částečným udržování. Budeme tady bydlet jako kolegové, spolužáci, či partneři se vším všudy. Nazvi si to, jak chceš, ale mé prádlo samozřejmě prát nemusíš, chodím do prádelny, a když budeš mít náladu a uvaříš i pro mě, tak to samozřejmě neodmítnu. Tento týden by mělo přijít vyúčtování elektriky. K tomuto účelu máš tady několik tisícovek, protože nevím, jestli nebude třeba něco doplatit.“
K první obálce jsem přidal ještě jednu a pokračoval. „Tady máš druhou obálku, kterou můžeš používat v případě potřeby. Spižírna zeje takřka prázdnotou, tudíš jestli chceš, nakup za to zásoby, nebo něco jiného, tahle obálka je ti k dispozici.“
Květa na mě koukala jako… Nevím, jestli jste někdy viděli krtka, který právě vylezl z díry, ale asi takhle jsem si ho představoval. Chystala se něco říct, ale zazvonil jí telefon. Chvíli s někým mluvila, a když zavěsila, zeptala se nesměle: „Mám na internetu práci, nevím, kolik času mi zabere, ale asi několik hodin. Mohl bys, prosím tě, dát chvíli pozor na Květušku?“ Neodpověděl jsem a jen jsem přikývl a odebral se do pokoje za princeznou. Květuška si hrála s mými hračkami a já vyndal z knihovny pohádky a nabídl jí, že jí je přečtu. Okamžitě se posadila na pohovku a já si sedl vedle ní. Po druhé pohádce usnula. Přikryl jsem jí dekou a položil knihu. Zavřel jsem na chvíli oči a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby tu zůstaly natrvalo. Jistě znáte ten spánek, kdy zavřete oči, vzápětí je otevřete a zjistíte, že jste spali třeba hodinu. To se teď stalo mně. Na chvíli jsem usnul a nevím, jestli to bylo pár vteřin, nebo dvě hodiny, ale když jsem oči otevřel, zjistil jsem, že u dveří stojí Květa a s úsměvem se dívá, jak s princeznou ležíme vedle sebe a oba chrápeme. Nahlas asi jenom já.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.