Do Norska s Jarmilem
Ráno jsem s Milijardou dorazil do práce a na dvoře mě čekala, jak se říká, funglovka. Byl to úplně nový vůz, který zářil, voněl, svítil a těšil se na naše společné kilometry. Vybavení bylo lepší, než ve čtrnáct padesát jedničce. Větší lednice, u postele dálkový ovladač na světlo, rádio a topení. V prostředku kabiny jsem se mohl bez obav postavit a ještě jsem měl nad hlavou místo. Je to mé první nové auto. Začal jsem mu říkat podle svých lásek, Květák. Nastěhoval jsem si věci a po absolvování běžných úkonů jsem vyjel. Abych se nenervoval, má první jízda byla po Čechách. Jelo se mi skvěle. Auto řídilo skoro samo a já si jen užíval. Když jsem dorazil na Moravu, kam jsem vezl náklad, přijel jsem do města, ve kterém jsem v životě nebyl. V navigaci jsem zadanou adresu bohužel nenašel. Tento stav je celkem běžná praxe. V blízkosti měst se neustále staví nové průmyslové zóny a navigace tyto ulice pochopitelně nenajde. Zastavil jsem proto na křižovatce a zeptal se kolemjdoucího v klobouku na ulici, kterou jsem měl v dodacím listě. Muž, kterého jsem se zeptal, řekl, že jsem na opačné straně města a že ať přejedu po obchvatu na jih a tam se doptám. Poděkoval jsem a učinil podle jeho rady. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se na jihu optal dalšího kolemjdoucího a ten řekl, že jsem tam špatně a poslal mě po obchvatu na sever. Vrátil jsem se na původní místo a zjistil jsem, že jsem se muže v klobouku ptal sto metrů od hledaného cíle. Nejsem psycholog, ale tuto zkušenost si vysvětluji jen dvěma způsoby. Buď měl ten pán v klobouku nějaký problém a neměl rád kamiony. Druhá možnost byla, že byl vtipálek, anebo prostě nesnesl pomyšlení, že by komukoliv řekl, že něco neví. Až za dlouho po více zkušenostech jsem zjistil, že osmdesát procent lidí nechce, aby si někdo myslel, že něco neví a radši lžou. Nakonec jsem samozřejmě cíl našel. Od té doby se však radši ptám dvakrát.
Na cestě domů jsem dostal od Milijardy instrukce, že před Prahou naložím a pojedu poprvé do Norska. Ihned jsem se začal těšit. Chtěl jsem okamžitě volat Květě, jestli by to nešlo nějak zařídit, aby jela se mnou, ale ještě než jsem vytočil její číslo, volal znovu Milijarda, že je to rychlovka a že se mám zastavit na dvoře, kde na mě bude čekat nový zaměstnanec, jež pojede se mnou, jako druhý řidič. Prý ho alespoň vyzkouším. Nechápal jsem, jak já začátečník mohu hodnotit nějakého řidiče, ale zřejmě to byla práce Milijardy, protože jsme na houbách právě o Norsku mluvili. No nic, snad se Květa do Norska se mnou podívá někdy jindy.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!