Po čtyřhodinovém polospánku, kdy cítíte každé přeřazení, přibrzdění, či vnímáte zvuk blinkru, jsem nemohl říci, že bych byl odpočinutý, leč řídilo se mi poněkud lépe, než při první hodině. Je to neskutečné, ale opravdu jsem vydržel řídit v jednom kuse celé tři hodiny. Při dalším střídání mi oznámil, že už může řídit jen hodinu a že si mám ještě zdřímnout, abych zbytek dojel na jeden zátah. Okamžitě jsem usnul, a když se mě za hodinu pokoušel vzbudit, nemohl jsem ani otevřít oči.
Probudil jsem se až na vykládce. Nechápal jsem, jak to provedl, ale vysvětlil mi, že jel na mou kartu a bylo to bezpečnější, než kdybych mu před cílem jako řidič usnul. Riskoval, že nás zastaví bagouni a zjistí, že řidič je ten, který má odpočívat a naopak. Byl to však natolik zkušený šofér, že odhadl situaci a neriskoval nedojetí na vykládku. I přesto, že mu hrozilo potrestání ze strany policie, dokázal odhadnout výši nebezpečí, které má jízda skýtala a zvolil raději toto řešení. Naštěstí vše dobře dopadlo a Pavel po vyložení nákladu zalehl a vyndal z tašky notebook. Chtěl se podívat na nějaký film, ale za chvíli ho položil a těsně před tím, než usnul, ještě prohlásil: „Jestli se cítíš jako vošoustaná fena, tak to je přesně ten pocit, kterej mám právě teď i já. Za ten riskantní dojezd na místo mám u tebe panáka. Na spaní si vždycky dobře zatáhni závěsy, aby ti sem nikdo nečuměl, svět je plnej idiotů a buzerantů. Nejvíc je jich asi ve Francii. Mají tam svoje parkoviště a večer okolo aut obchází s rukou v kapse a honí si bafana. A taky se nikdy nezapomeň zamknout.“ Domluvil a oba jsme usnuli jako mimina.
Spaní v kamionu je ten nejlepší odpočinek, jaký jsem kdy zažil. Za devět hodin jsem se probudil naprosto svěží a odpočinutý, jako bych spal doma hodin patnáct. Pavel byl již po ranní hygieně a vařil snídani. Poslal mě na toaletu, ať se upravím, neboť prý vypadám (s prominutím) jako použitá šprcka.
Cesta z vykládky na nakládku vedla přes Antverpy. Tam jsem řídil já a zažil jsem první zácpu. Když má nějaký člověk zácpu, je to jistě nepříjemné, ale musí se s tím vyrovnat. Nadává jen pro sebe a nic se s tím nedá dělat. Když však má zácpu celá kolona řidičů, nadávají všichni všem, ale nic se s tím nedá dělat. Pavel mě však upozornil, že v případě řidičů z povolání je zácpa vítaným odpočinkem a když stojím, čekám, nebo chvílemi popojíždím, mohu ten čas využít ke čtení, ke svačině, či k jiným úkonům, na které není během dne čas. Na nakládku jsme dorazili jen taktak. Skladník už měl, jak Pavel trefně podotknul: „píchačky v rukou“. Přesto nás naložil a my jsme se mohli vydat nazpět k domovu. Zpáteční cestu jsem si vysloužil od Pavla jako trest. Zácpy u Achenu, u Kolína, u Frankfurtu a u Norimberku mě procvičily natolik dokonale, že mě snad už nic horšího v životě nemůže potkat. Než jsme dorazili do firmy, volal mu Topinka a zřejmě se ptal na mě, neboť Pavel do telefonu hlásil: „Je to na úplnýho zelenáče lepší průměr. Myslím, že bude oukej.“
Před domovem mě poplácal po rameni a povídá: „To volal Česnek, tak říkáme Topinkovi. Můžeš bejt klidnej, potřebuje každou ruku.“ A pak ještě dodal. „Křest máš za sebou mladej, koukej dělat dobrotu a nezapomeň, že hlavní je být vždy kolama dolů.“ Usmál se a já věděl, že se mi tahle práce bude líbit. Až doma v křesle jsem si uvědomil, že jsem si celou cestu nevzpomněl na Andělu, maminku, staré zaměstnání, ani na chcíplého kocoura. Stará moudrost praví, že na smutek je nejlepší práce a já to mohu jen a jen potvrdit.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.