„Maminka dlouho pracovala a musí si ještě odpočinout.“ Oznámil jsem princezně a donesl ji do koupelny. Umyla se a pak jsme šli spolu uvařit snídani. Celé dopoledne jsem vyměňoval baterii a dost jsem se u toho navztekal. Nechápu, proč ještě lidé nevymysleli něco jednoduššího. Jsou to samé podložky a šroubečky a laik aby si pozval odborníka. Jenže asi o to jim jde. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zavolal Pavlovi, jestli by neměl trochu času mi pomoci. Přijel a během deseti minut byla baterie na svém novém místě. Pavel zůstal rád na oběd. Jeho manželka prý odjela s holkami na víkend k rodičům a on byl doma sám. Během jídla mi povídal o Švédsku a pochvaloval Květino kulinářské umění.
„Mladá paní, vlastně slečno, Miki je ten nejpodivnější kamioňák na těchhle silnicích. Všichni tuhle práci dělají částečně jako koníčka, čtou motoristické časopisy a doma v garáži mají plakáty nemodernějších traků. Ale Mikuláš nejen, že nic z toho nezná, ale ani neví, co má pod kapotou. Řeknu vám, že ho v tomhle směru obdivuju. Dal se na vojnu a zatím bojuje skvěle.“ Květa se zeptala, co dělá jeho paní, ale Pavel jen mávnul rukou a řekl, že děkuje za oběd, ale že musí na trénink a rychle odešel. Asi má se ženou nějaký problém, mysleli jsme si a šli jsme odpočívat na zahradu.
Výlet na Kolipiště dopadl skvěle. Babi zářila. Co chvíli byla nadšená z krásného vzhledu zámku a tu zas byla zklamaná nad tím, jak se to tu změnilo. Pozval jsem je na oběd do restaurace a až na to, že to princezna nevydržela a malinko se počůrala, dopadlo vše na výbornou. Naštěstí měla Květa s sebou náhradní oblečení a celý problém za chvíli na toaletě vyřešily. Babi řekla, že je troche ustata, ale že by rada viděla tu zologicku zahradu. Ještě v ní prý nikdy nebyla, a když už jsme na tom výletě, mohli bychom tam zajet. Večer jsme dorazili domů jako mátohy. Unavení, umounění, ale všichni šťastní. Princezna cestou usnula a doma se nehodlala probudit. Odnesl jsem ji do postele a babi za chvíli putovala za ní. Sedl jsem si do křesla a pustil zprávy. Květa si mi sedla na klín a řekla, že se jí ráno zdál sen, jako by jí někdo znásilnil. Zeptal jsem se, jestli se jí ten sen líbil a ona přikývla. Pošeptala mi však, že kdybych jí příště chtěl přivázat k posteli, nebránila by se. Ten večer jsme oba usnuli v objetí bez síly začínat cokoli, co by nás ještě víc unavilo.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.