Svatba
Ráno mě Květa probudila krásným něžným polibkem a zeptala se, proč jsme domů přišli kanálama. Prý jsme vypadali, jako bychom se brodili stokou. Chtěl jsem ještě jeden polibek, ale poslala mě do koupelny, že mi smrdí z úst. Když jsem se zkultivoval, zavolal jsem Pavlovi na jeho služební telefon. Kupodivu se však z telefonu ozval šéf. Než mi došlo, s kým mluvím, řekl jsem, že ho zvu na svatbu jako svědka. Po malé chvíli mlčení mi oznámil, že včera Pavel havaroval a není již naživu. Jestli ale nemám za něj náhradu, nabídl se, že přijde. Neodpověděl jsem a zavěsil. Sedl jsem si na vanu a strčil hlavu pod tekoucí studenou vodu. Nechtěl jsem tu informaci přijmout a doufal jsem, že jsem ještě nevystřízlivěl a že se mi to zdá. Za chvíli přišla Květa a já jí to oznámil.
„To je ten, co nám vyměnil ten kohoutek?“ Zeptala se a já jí to odsouhlasil. Když jsem se z toho vzpamatoval, vyzvídal jsem, jestli by jí nevadilo, že by mi za svědka šel šéf a ona souhlasila. Tentokrát jsem volal šéfovi rovnou. Pozval jsem ho na obřad i na oběd. Řekl, že rád přijme a já hned nato šel oživit Milijardu.
Na obřad se dostavilo asi dvacet podivně oblečených cizích lidí. Ptal jsem se Květy, kdo jsou a ona mi pošeptala, že jsou to všechno její kamarádi z klubu. Nikdy o žádném klubu nemluvila, ale z hesel a pokřiků, které ta zvláštní společnost nahlas vyluzovala, jsem pochopil, že jde o nějakou divadelní činnost a že Květu už dlouho neviděli. Jak se dozvěděli o svatbě, jsem se nedopátral. Nejvíc mě zaujaly dva páry. Barborka, Lojza, Dana a Pavel. Byli velice přátelští a milí. Začátek obřadu byl stejný, jaký známe z televize. Květuška vypadala jako pravá princezna a Květa jako nejkrásnější královna.
Při oddávání jsem přerušil řečníka a poprosil ho, jestli bychom mohli pronést svůj připravený slib. Byl mile překvapen a souhlasil. Celý obřad Milijarda fotil a nahrával nějakým krásným digitálním fotoaparátem. Asi si ho koupil. Stoupl jsem si před Květu a spustil jsem rýmy, na kterých jsem celý týden pracoval.
Slibuji své ženě krásné
ať to ví či ať už žasne
že budu život celý
ostražitý a spíše bdělý
aby byla stále při mě
aby chtěla žít v mém domě
aby se mnou jednou k stáru
tlačíce tu životní káru
dožila krásný život bez porotců
a spokojena se mnou žila i v domově důchodců
Zároveň s ní si beru
i Květušku naši dceru
slibuji vám Květy napořád
že vás obě navždy budu míti rád
Ty rýmy nebyly zdaleka dobré, aby si zasloužily pozornost, ale v tuto melancholickou chvíli zapůsobily. Divadelníci spustili takový vyrvál, že je musela Květa ztišit. Poté si odložila kytici, vzala do náruče princeznu a obě pak spolu unisono přeříkaly naučené věty, při nichž mi cukaly koutky, abych se nerozesmál, protože princezna to překrásně odšišlala a zároveň se mi snažily vtlačit i proti mé vůli do očí slzy. Pro vaši lepší představu jsem zvolil verzi princezny.
My ti obě šjibujeme
pjotoše tě mijujeme
še ti budem napošát
věšit, še náš máš obě ját
tak doufáme, še věšíš, še to není šejt
poštajáme še, abyš nebyj nikdy šmutný čejt
Nato jsme si všichni tři nasadili snubní prstýnky. Když jsme se políbili, řekla princezna, že mi chce také prstýnek nasadit, a tak jsem měl nevěsty vlastně dvě. Po obřadu jsme šli do restaurace. Původně jsme chtěli udělat oběd doma, ale babi nás zapřísahala, že to musí být slavnostní a že ona si to chce užít a ne vařit u plotny. Souhlasili jsme a hostinu uspořádali v jedné příjemné restauraci. Navrhl jsem Květě, že jestli chce, může pozvat i své přátele, ale z dvaceti přítomných souhlasila jen polovina. Po obědě nám šéf s manželkou předali svatební dar a i přes naše přemlouvání se omluvili a odešli. Nedalo mi to a šel jsem s nimi do šatny je vyprovodit. Než se oblékli, zeptal jsem se šéfa, jak a co se přihodilo Pavlovi. Řekl, že v noci spal na parkovišti, a nějaký kamion do něj vrazil, když jeho řidič usnul. Pravděpodobně Pavel vůbec nic nevěděl a byl na místě mrtev. Rozloučil jsem se, a pak následovaly asi dvě hodiny tancování. Myslel jsem na Pavla a byl jsem rád, že to byla nehoda, ne z jeho viny, nebo dokonce, že by to udělal úmyslně třeba kvůli manželce.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!