Koupil jsem si na splátky nový vůz. Klasickou malou nákupní tašku. Milijarda mi ho pochválil s tím, že teď už o mě strach nemá. Jestliže budu muset platit několik let, tudíž počítám s tím, že budu žít. A to žít, jak zdůraznil, je s velkým Ž. Při obhlédnutí vozu navíc podotkl, že s tímhle určitě tři sta neudělám, leda z letadla. První jízdu jsem absolvoval do Žabně, kam jsem odvezl vystavit parte.
Pohřeb
V úterý jsme pozvali všechny přítomné, kteří se pohřbu zúčastnili, na oběd k nám. Sousedi, kolegové, šéf i členové hereckého klubu se usadili do jídelny. Chtěl jsem původně pronést řeč, ale nemohl bych mluvit a jen jsem povstal se sklenicí vína a řekl: „Na jejich památku. Nikdy na ně nezapomeneme.“ Potom mi vyhrkly slzy.
Přišla k mé radosti i Barborka. Po obědě se vytvořily skupinky hovořících a já měl chuť je nějak dát dohromady. Vzal jsem ze skříně klarinet a začal hrát. Preludoval jsem stejným způsobem, jako v hotelu na Ukrajině a přece byla tato hra jiná. Dal jsem do ní celé své srdce. Hrál jsem teskné tóny, jak mě napadly, a nedržel jsem se žádné melodie. Jen jsem foukal a mačkal vlhké klapky od slz a dělalo mi to dobře. Když jsem skončil, zjistil jsem, že všichni okolo byli potichu, dívali se na mě a poslouchali. Muži hleděli s obdivem a dívkám tekly slzy. Barborka ke mně přistoupila a políbila mě na čelo.
„To bylo nádherný. Jak se to jmenuje? Tuhle skladbu neznám.“ Odpověděl jsem, že já také ne a složil jsem nástroj do pouzdra. Až teď se kdosi rozkolébal k potlesku. Milijarda pustil pomalou hudbu a vyzval svou partnerku k tanci. Pro mě přišla Barborka. Tančili jsme, a i když jsem jí držel kolem pasu, myslel jsem na Květu.
O štědrovečerní večeři jsem se Bohunky zeptal, jestli by si nevzala dárky, které jsem měl připraveny pro Květy. Jen zakývala záporně hlavou.
„Mám nápad. Co kdybychom šli dnes na půlnoční a cestou je rozdali?“ Navrhl Milijarda. Zdálo se mi to jako nejlepší řešení.
Na každý balíček jsem napsal tužkou, co obsahuje, abychom měli přehled, co se komu asi hodí, a vyrazili jsme do ulic. Hned po několika minutách jsme potkali mladé manžele s dcerkou a dali jsme jim pro malou dětský pokojíček. Tvářili se nedůvěřivě, ale Bohunka má dar uklidňovat, a tak jim popřála veselé Vánoce a řekla, že jsme z dobročinné nadace.
Než jsme došli do kostela, měli jsme ruce volné. Pouze v kapse mi zůstal prstýnek, kterého jsem se nakonec nevzdal.
Ráno na první svátek vánoční přišli tři členové divadelního klubu. Barborka, Lojza a Dana. Chtěl jsem je pozvat na kávu, ale měli naspěch.
Prý jedou do Krušných hor na nějakou chatu, kde mají domluveno ubytování a večer hraní v místním kulturáku. Měl s nimi prý jet i Pavel, který divadlo doprovází na kytaru, ale onemocněl a oni za něj nemají náhradu. Kdybych jel s nimi, mohl bych je doprovázet na klarinet. Bohužel tuto prosbu zaslechli i Milijarda s Bohunkou a přidali se ke třem hercům, že je to ten nejlepší nápad, a že při pobytu na čerstvém vzduchu přijdu na jiné myšlenky. Bránil jsem se slovy, že na klarinet moc neumím, a že neznám noty, ale všichni se shodli, že mám hrát tak, jako jsem hrál na pohřbu a bude to skvělé. Zdolávali mě půl hodiny a nakonec se jim to podařilo. Během pěti minut jsem měl sbaleno a vyšel jsem před dům. Ještě jsem Milijardovi a Bohunce vynadal, do čehože mě to navandrovali, ale oba mi popřáli pěkné svátky a mě bylo jasné, že jim tu beze mě bude lépe. Mezi dveřmi se mě ještě Milijarda zeptal, jestli jsem opravdu viděl po smrti Květy. Když jsem přitakal, podotkl, že to bylo asi záměrné rozloučení a víc se k tomuto tématu nevracel. Po nasednutí Lojza nastartoval. Přesněji řečeno, chtěl nastartovat. Vůz zaškytal a oznámil, že mu je skoro dvacet let a že se na to může krajcvajc. Po několika marných pokusech se na nás obrátil, zda bychom ho neroztlačili. Vystoupil jsem a šel domů. Lojza i obě děvčata se na mě dívali zklamaně. Za dveřmi jsem z věšáku sundal klíče svého nového vozu a zakřičel ho haly, že si beru Natálku. 21. prosince má svátek Natálie. Tak jsem pojmenoval své přibližovadlo podle dne, ve kterém jsem ho koupil. Zamával jsem klíčemi nad hlavou a ukázal trojici svůj vůz. Přestěhování zavazadel bylo v cukuletu hotové. Dostal jsem od děvčat po hubičce, Lojza mi vrazil chlapskou herdu do zad a vyjeli jsme.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.