Frikulín
V sobotu ráno jsem si přivstal, protože jsem mohl jet již jen pár hodin. Dojel jsem k Perpignanu a našel malé odstavné parkoviště s vyhlídkou na moře. Teprve tady jsem pochopil, proč se této oblasti říká Azurové pobřeží. Slunce začínalo pálit a moře mělo barvu sytě modrou. Stál jsem od pláže necelý kilometr. Hned jsem šel vyzkoušet, jaká je voda. Po dvaceti minutách se mi podařilo najít místo, kudy se dalo vstoupit do moře. Okamžitě jsem se svlékl a namočil se. Byla teplá, jako kafe. Vydržel jsem tam do oběda. Když jsem přišel hladový k autu, zjistil jsem, že na parkovišti přibylo jedno české vozidlo. Jeho řidič právě vařil a pozval mě na oběd.
Možná se podivíte, že je to v mém vyprávění časté, ale zjistil jsem, že mnozí, kteří vařit umí, jsou vděčni za kolegy, kteří stejně jako já se o vaření dozvěděli, až když začali mít hlad, a tito kuchtíci jim rádi nabídnou své výtvory, jen aby je někdo za jejich kulinářské umění, pochválil. Ono se prý špatně vaří pro jednoho. Během půlhodiny jsem bez námahy poobědval řízek s bramborem a já jen nakrájel rajčata z mých zásob, abych alespoň trochu přispěl. Oběd byl vynikající, ale to byla jedna z mála světlých chvil celého víkendu. Při této práci si kolegy nemůžeme vybírat a člověk, který se objeví, je jaksi přidělený Pánem Bohem. Frikulín byl jedním z nich. Jmenoval se Filip, ale já mu říkal Frikulín. V jeho řeči byla spousta amerikanismů, o kterých si myslel, že se jejich používáním stane zajímavější. Vše bylo free, cool a in. Takže to byl pro mě Fri-kul-ín. Už po třech hodinách se stal nesnesitelný. Jeho výřečnost, sebechvála, sebejistota a neomylnost mě otravovala. Snad jen jednu informaci jsem od něj přijal s vděčností.
Prozradil mi, že se dá na rádiu naladit české vysílání po celé Evropě. Je to sice nekvalitní příjem, ale když se setmí a vlny se trochu uklidní, mohu skoro každý večer slyšet zprávy. Usoudil jsem, že i když jsou kolegové na cestách mnohdy otravní, rozhovory s nimi jsou veskrze užitečné. K večeru jsem se zavřel do kabiny, a i když bylo těžké horko a dusno, dělal jsem, že spím.
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!