Na dvoře na mě čekal v dohodnutou hodinu svalnatý pětatřicátník. Na první pohled u mě budil dojem, že není právě nejinteligentnější. Bohužel se mi můj první dojem posléze potvrdil. Řekl, že je původem z Trhových Svin a mě to nedalo. Zažertoval jsem.
„To jsi tedy trhový sviňák.“ Evidentně se mu tento název nezamlouval a opravil mě, že je obyvatelem Trhových Svin. Vyjeli jsme a já jsem po vzoru Pavla, dej mu Pán bůh lehké odpočinutí, instruoval a vyzvídal od Jarmila (už to jméno!…) jak dlouho jezdí a jestli má všechny doklady a podobně. Jarmil celé první hodiny jen kýval hlavou, takže to vypadalo, že ví, o čem mluvím. Dokonce mě počastoval i historkou z minulé štace, kdy najel v Rakousku na dálnici v noci v místech, kam kamiony v tuto hodinu nesmí a zaplatil pokutu. To mě trochu utvrdilo, že něco o této práci ví a přestal jsem být ostražitý. Jen mi vadilo, že co chvíli chtěl otevřít okno, aby si mohl zapálit cigaretu. Za chvíli bylo v kabině jako v udírně. Po vystřídání jsem asi půl hodiny sledoval jeho počínání za volantem, a když se nic zvláštního nedělo, v klidu jsem usnul. Celou dobu jeho řízení mě však probouzelo zapalování cigaret, větrání a věčné pokašlávání. Definitivně mě však probudilo až zabrzdění ruční brzdou, což je zvuk, který vám i ve spánku oznámí, že auto nejede a že se stojí. Rozkoukal jsem se a zjistil jsem, že jsme kdesi v nějakém městě, že je nad námi jakýsi vítězný oblouk, a že nás zastavilo policejní vozidlo. Příslušník si od Jarmila vyžádal doklady a vyzval ho, aby jej následoval do policejního vozu. Po chvíli si tento přišel ještě pro svoji peněženku. Netušil jsem, oč jde a po deseti minutách, když se Jarmil vrátil a znovu jsme vyjeli, jsem se dozvěděl polovinu všeho, co se událo. Proč říkám polovinu, uvidíte sami.
„Co chtěli?“ Zeptal jsem se hned na začátku.
„Nevím, asi hlídaj všude.“ Odpověděl sebejistě.
„Kde vlastně jsme?“ Vyzvídal jsem dál.
„V Berlíně.“ Řekl s klidem Jarmil.
„Co děláme v Berlíně? Je tu přece obchvat.“ Nechápal jsem.
„Byla tam objížďka.“ Prohodil na půl úst a vypadal stále suverénně.
„Proč jsi tedy chtěl peněženku? To jsi něco platil?“ Nedal jsem mu pokoj.
„Jo, pade za zákaz vjezdu.“ Víc jsem z něj nedostal. Pro jistotu jsem ale už oka nezamhouřil.
Do přístavu v Rostocku jsme dorazili včas a stejná loď, která mě a Pavla před necelým měsícem odvezla do Trelleborgu, čekala na stejném místě, jako by odtud nikdy neodplula. Nalodění proběhlo v klidu. Po rybence jsem se šel osprchovat a Jarmil mi vlezl do koupelny s tím, že se mu moc chce. Znechucen jsem dokončil sprchování o hodně rychleji, než jsem měl v plánu. Vytkl jsem mu to a on jen odpověděl, že prý, abych se neposral. Před usnutím jsem si pustil na Miloušovi film, jenže Jarmilova prosba, abych otočil notebook k němu, aby na to viděl, mě natolik otrávila, že jsem vše vypnul a radši dělal, že se mi chce spát.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.