Morálka a pokora
Po vyjetí z lodi jsme urazili asi pětadvacet kilometrů do servisního střediska v Ashfordu, kde jsme zatáhli závěsy a odpočívali povinné hodiny, abychom ráno vyrazili do místa vykládky v Bristolu. Tedy, odpočíval jen Pavel, zatímco já hrál bojovou hru se svými vnitřnostmi. A protože bylo Pavlovi dobře, snažil se mě rozptýlit čtením. Z jednoho časopisu mi přečetl článek na téma Morálka a pokora. Ten článek se mi líbil, i když jsem občas přemýšlel, jestli spíš nepůjdu zvracet. Přesto jsem vydržel až do konce. Pavel četl: „Neznám jediného člověka, který by neuměl kázat o morálce. Moralizují všichni. Bohužel také neznám ani jediného člověka, jež by morálku ctil do nejmenších podrobností, tedy mě nevyjímaje. Jak se říká, všichni jsme jen lidé chybující a pokušení je někdy neodolatelné. Co je to vlastně morálka? Bez knih a slovníků bych řekl, že je to soubor ctností a pravidel, které by lidé měli dodržovat, aby se odlišovali od zvířat.
Je to jeden z nejdůležitějších oborů v lidství, neboť jak jinak dát najevo, že jsem ČLOVĚK! A přesto se jako předmět nedostal do škol. Učíme děti, jak přežít v labyrintu dnešního uspěchaného moderního světa češtinou a matematikou, ale neučíme je lásce, něžnosti, pokoře, kochání a soucítění? Tato chyba se mi zdá celkem zásadní, neboť dříve tuto látku nahrazovaly hodiny víry či křesťanství, ale dnes, kdy náboženstvím dáváme někdy až trestuhodný okrajový význam, (co se týče důležitosti), se po pokoře slehla zem. Asi pedagogové spoléhají na to, že dětem dávají základ rodiče, jenže kdeže ty loňské sněhy jsou. Rodiče dnes z velké většiny své děti nevychovávají, protože na to nemají čas. Také je to na dětech a mladých lidech znát, tím nechci říci, že by byli špatní, jen jim chybí ta správná míra morálky a pokory.
Po dlouhé době komunistických zákazů a nařízení bych řekl, že je to jedna z největších chyb dnešního školství. Děti se přece nesmí vychovávat jen tím, že je naučíme číst, psát a hlavně počítat. Děti musíme učit lásku k rodině, vztah k lidem, pokoru ke všemu, co lidstvo vyrobilo, co umí a s čím zachází, solidaritě k bližním. Jistě si dovedete představit neandrtálce, který učí své děti. Čím myslíte, že by začal? Počítáním? Čtením? Jistě ne. Začal by výchovou o hledání potravy a hned poté láskou k rodu.
Takže můj návrh by mohl znít: děti by měly mít minimálně dvakrát týdně hodiny morálky a pokory. Ale dospělí by také měli jít jednou ročně na přeškolení, stejně jako chodí řidiči (dříve stačilo jít ke zpovědi).
Nezbývá, než čekat, protože když se školství nezmění, tak stejně ve stáří dojde k pokoře každý, neboť pokora s přibývajícími léty zesiluje. Bohužel se jí nepřímo říká hanlivě senilita. Morálku u starších nedoučíme, ale snaha o změnu u mladých by se cenila.
Jaká by to byla krása, kdyby divák zhlédnul tříhodinový přímý přenos ze sněmovny a pak si řekl: “Dobře jsem volil“. Ti naši poslanci jsou útoční a zároveň pokorní. A jakou mají morálku, zase jsou tu všichni.“ Když dočetl, řekl k článku jen: „To bych toho chytrolína chtěl vidět, jak vychovává moje dvě holky na dálku.“ Zhasl a pět vteřin na to jsem uslyšel jeho chrápání.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!