Mistrovství Evropy
Nevím už, kolik mi bylo let, ale byl jsem ještě dítko školou povinné. Bolelo mě v krku, a tak mi maminka před odchodem do práce doporučila, abych šel k lékaři. Pan doktor mě prohlédl a seznal, že jsem školy neschopný. Napsal mi recept a já se mohl léčit doma. Nebylo mi v tu chvíli zle. Uvařil jsem si mléko s chlebem, což jsem v té době považoval za největší pochoutku, a kterou jsem zároveň zvládl sám se svým kuchařským neuměním a zalehl do postele. Abych se nenudil, zapnul jsem televizi s očekáváním, že v tuto ranní hodinu dávají pořady pro děti, např. pohádky. Bohužel nic takového. Hrál se fotbal a to na nejvyšší úrovni. Z komentování bylo patrné, že jde o mistrovství Evropy a my v tomto utkání hrajeme ve finále o zlato. Nepřivítal jsem tuto informaci s žádným nadšením. Přesto jsem se během prvního poločasu dostal do fanouškovské skandovací nálady. Nepojal jsem žádné podezření, ani když jsem si o poločase odskočil a po vykonání potřeby se již opět hrálo. Na závěr utkání se kopaly penalty; to už jsem byl v transu a nevěděl jsem o okolním světě. Když hráč Panenka proměnil poslední penaltu, a my se tím stali mistry Evropy, skákal jsem radostí po posteli. Ale jen do chvíle, než hlasatelka na televizní obrazovce ohlásila, že pro četné žádosti opakovali několik let starý záznam z utkání. Koukal jsem na ni a pochopil, že sledovat sport je neuvěřitelná hloupost. Od té doby sportu nefandím, neboť vždy čekám, že se na konci jakéhokoli utkání objeví ona hlasatelka a zkazí mi radost. Zkráceně řečeno, sport se pro mě stal filmem pro pamětníky.
Asi bych se měl ještě vrátit k té mé sbírce čertovin. Od malička jsem kvůli svému příjmení sbíral vše, co se týká čertů. Sbíral jsem knihy, filmy, oblečení, masky, obrázky, ale také pořekadla a rčení. Zvláštní sbírkou byl pak sešit, do kterého jsem ve formě deníku zaznamenával všechny reakce na mé příjmení. Kromě běžných: táhni k čertu, to mi byl čert dlužen, tu máš čerte kropáč, či vem tě čert, jsem zažil i spoustu vtipných narážek a slovních úšklebků: běhal jsi po všech čertech, i kdyby čert na koze jezdil a maloval čerta na stěnu. S oblibou mí spolužáci používali: co je šeptem, to je čertem a učitelky se rády ptaly, zda Čert ví proč?
Tuto sbírku pak doplňovala rčení: berou mě všichni čerti, bohatého čert kolébá, čert aby to spral, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, kam čert nemůže, tam nastrčí bábu, natrefil na čerta, po čertech hodně, připravoval nějakou čertovinu, šel ke všem čertům, šijou s ním všichni čerti, třese se na korunu jako čert na hříšnou duši, udělat to enem, aby čert za zlé neměl a podobně. Na Mikuláše jsem pravidelně chodil s kamarády po rodinách. Pravidlem se však stávalo, že se kamarádi hádali, zda mám být čert, nebo Mikuláš. Na obě postavy jsem měl právo. Extrém byl pak v době mé puberty, kdy jsem mírně posilněn alkoholem vyžadoval od rodičů postrašených dětí dvojnásobné odměny, ukazujíce jim svůj občanský průkaz.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.