O víkendu jsme spolu prochodili střed města a na každém kroku slyšeli češtinu, slovenštinu a polštinu. Zdálo se nám, že tu žije celý slovanský národ. Dokonce v restauraci na obědě se nás servírka zeptala, jestli bychom si nechtěli dát knedlo zelo. Pochopitelně jsme neodmítli. Tato příhoda nás natolik pobavila, že jsme celý zbytek víkendu prozpívali a zábava se k nám opět vrátila.
Po složení jsme měli jet trajektem do Skotska. Ozvala se nám nová dispečerka smskou: „Dobry den, jmenuji se Karolina a budu s vami spolupracovat misto pana Smutneho.“ A pokračovala adresou nakládky.
Karolína byla právě vystudovaná začátečnice v tomto oboru, ale i přesto pracovala velice spolehlivě a dobře. Její smsky mě mnohdy pobavily. Když se jí něco nepovedlo, nestyděla se napsat krátkou zprávu typu: Juj!:-), nebo No jejda!:-/. Byla dost bezprostřední a časem jsme našli způsob komunikace, který se mi líbil.
Cestou do přístavu jsme tankovali a za větší nákup nafty jsme dostali od prodejce zdarma limonády v plechovce. Položil jsem je do kabiny na motor a po vyjetí od pumpy jsem zatočil na dálnici. Zapomněli jsme však limonády uklidit a jedna se skutálela pod sedačku Barborky, kde se skřípla o rám sedačky. Barborka jí chtěla vyprostit, ale stalo se to, co se bohužel občas stává. Zhoupnutí kamionu způsobilo roztržení plechu a sladký obsah putoval stylem vodotrysku na nejrůznější místa v kabině. Barborka se snažila zabránit úniku tím, že přikrývala svými malými dlaněmi plechovou díru, čímž způsobila ještě větší rozstřik. Nebylo v tu chvíli suché místo uvnitř. Nikdy bych netušil, jaké množství kapaliny se do té malé plechovky vejde. Po skončení vodotrysku se Barborka dívala před sebe na dálnici a bála se mi pohlédnout do očí. Až když jsem jí oslovil, otočila hlavu a se strachem v očích se na mě podívala. Dostali jsme v tu chvíli záchvat smíchu. Poprvé od smrti rodiny jsem se nahlas smál.
V pátek jsme dorazili na dvůr. Natálka stála na parkovišti podniku umytá, v kabině to vonělo a nádrž byla plná. Podle kilometrů jsem usoudil, že ji Milijarda s Bohunkou hojně využívali. Bylo to dobře. Dojeli jsme s Barborkou domů a k naší radosti jsme byli přivítáni, jako vzácná návštěva. Bohunka už vypadala, jako by čekala dvojčata. Ani jsme si nestačili odpočinout a oba nás lákali do svého pokoje, aby se vytáhli s novou postýlkou pro očekávané miminko. Už věděli, že to bude chlapec a spolu se dohodli, že se bude jmenovat po mě, Mikuláš. Pochválil jsem Bohunku za dům, neboť na něm byla vidět práce ženské ruky a poděkoval švagrovi za splacení dluhu. Večeřeli jsme pohromadě a po koupeli (pochopitelně každý zvlášť) jsme si sedli do obývacího pokoje a vyprávěli si zážitky. Celou dobu seděl Čertík na klíně Barborce. Nevěrník. Pozdě večer, když jsem na chvíli byl s Milijardou o samotě v mém pokoji, zeptal jsem se, jaké je to mezi nimi. Měl jsem starost, jestli se za poslední dny třeba něco nepokazilo, ale na Milijardovi bylo vidět, že je do Bohunky zamilován a i ona vykazovala určité indicie spokojenosti, které se nedají přehlédnout. Milijarda jen mávl rukou, že je vše oukej a trochu poťouchle kývl na mě. Nechápal jsem jeho náznakovou řeč a až když řekl: „Co ona?“ Pochopil jsem, že chce něco vědět o Barborce.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.