Do Itálie
„Tohle je ukázková situace, které se říká vejmrd.“ Řekl po vyjetí z továrny Pavel a dál pokračoval. „Němci koupí od Čechů ocel, prodají to do Itálie jako německé a Češi z toho maj prd. Ofiko se tomu říká neutralizace a kdyby ses na vykládce v Itálii podřekl a zjistilo se, že zákazník Němce prokoukl, náš šéf dostane takovou pokutu, že se z toho posere. Přinejlepším náš šéf nedostane za přepravu ani korunu.“ Dokončil řeč.
„Proč tedy Češi tu ocel neprodají Italům rovnou?“ Zajímalo mě.
„Jó hochu, do toho já nevidím. Já jen vím, že se to dělá běžně. Ani bych se nedivil, kdyby ty trubky Taliáni prodali dál a třeba zrovna Čechům. Hele Miki, hlavně, že máme práci. Jestli je to podfuk, mě celkem nerajcuje. Teď alespoň víš, proč jsem ti na dvoře říkal, že si toho máš nakoupit tolik, kolik toho sníš, protože u týhle práce nikdy nevíš dne ani hodiny.“
Všiml jsem si, že mi poprvé řekl křestním jménem a neoslovil mě jako dosud, mladej. To mě potěšilo. Zřejmě zapůsobilo mé překladatelské umění.
Do Itálie jsme jeli vlakem. V Manchingu, to je městečko u Ingolstadtu, jsme najeli s vozem na plošinový vagon, kamion zajistili klíny, pracovníci dráhy ho připoutali řetězy a šli jsme si lehnout do osobního vozu. Byl večer, a my jsme zalezli do spacáku, abychom se probudili až před ránem při průjezdu víc jak desetikilometrovým tunelem u Innsbrucku.
Vyjeli jsme ze tmy a já se podíval z okna. Uviděl jsem měsícem nádherně osvícenou krajinu, vlak stoupal alpskými stráněmi cestou k Brennerskému průsmyku. Nikdy jsem v zahraničí nebyl, vyjma dovolené s rodiči, která se odehrála na poznávacím zájezdu po městech Berlín a Hamburg. Tento dnešní zážitek na mě však zapůsobil víc, než krásný sen. Znovu jsem se chválil za rozhodnutí, změnit život. Vlak stoupal střídavě tunely a mosty a já hltal očima tu nádheru. Dole pod námi se míhaly vesnice a městečka se silnicemi a potoky, bohatými rodinnými domy, hotely a kostely. Nahoře pak byl vidět had žlutých světel, to se kamiony šouraly po dálnici, která je zde o několik desítek až stovek metrů výš. Nad námi svítily stříbrné hvězdy jako osvětlení ve sportovní hale. Pavel mi vysvětlil, že i my bychom mohli jet po dálnici, ale že v této oblasti je tuto dobu nařízení, že se nesmí jezdit s plnou tonáží železa. Proč, tak to on prý také neví, ale nejspíš jim tu nějaký kamion naboural a na to je pravidlo, že když se něco přihodí, vymyslí se zákaz. Na Brenneru jsme ráno z vagonu sjeli a pak Pavel řídil až do Verony. Tuto část cesty jsem si zvláště užíval a litoval jsem, že s sebou nemám fotoaparát. Příště si ho musím vzít.
Z Brenneru do Verony je to zhruba 200 kilometrů a celou dobu se jede z kopce. Dálnice je co chvíli na mostě a ten nejdelší, přilepený ke stráním Alp, je dlouhý snad i dvacet kilometrů. Za Bolzanem mi Pavel ještě v zrcátku ukázal vrcholky Dolomitů a pak jsme přes města Trento a Rovereto projížděli širokým údolím, které obepínaly vrcholky stále nižších alpských kopců. U jezera Lago di Garda se krajina rozestoupila a já pak řídil po italské rovině kolem Brescie a Bergama až do Milána, kde jsme náklad vyložili. Nazpět jsme dostali další zboží a šněrovali jsme si to okolo Benátek a Udine přes Rakousko do středních Čech.
Po příjezdu na dvůr jsem nasedl do svého osobního vozu a dojel domů. Nejvíc jsem se těšil na vanu, neboť sprchy ve firmách jsou sice sem tam k dispozici, ale o kvalitě nelze příliš mluvit. Na čerpacích stanicích jsou také, ale za peníze a většinou v ještě horším stavu, než ty první. Já si nemůžu pomoci, ale naložit se na půl hodiny do vany, je nejvyšší blaho. Ve schránce jsem vybral poštu a mezi běžnými doručenkami a reklamními milionářskými výhrami byl dopis z bývalé práce, kde mi posílali potřebné dokumenty. Poslední dopis byla pozvánka na sraz třídy, který se konal dnes večer. Rozhodl jsem se, že tam pojedu. Navečer jsem vyjel směrem k místu srazu. Byl jsem natěšený a jel jsem asi trochu rychleji, než bylo povoleno. Předjel mě policejní vůz a houkačkou upozornil, že mám zastavit. Zabrzdil jsem u krajnice a čekal, co bude. Bylo mi jasné, že se to bez pokuty neobejde a pro jistotu jsem si připravil doklady a peníze. Mladší z policistů ke mně došel krokem kovboje a zeptal se, jestli jsem si vědom přestupku, který jsem učinil. Pokýval jsem hlavou a omluvil se, že spěchám na sraz třídy. Tu přišel i druhý policista a přinesl s sebou přístroj na měření alkoholu. Požádal mě, abych do něj fouknul a tak jsem také učinil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!