Celou cestu jsme si povídali a ani jsem se nenadál a byla středa odpoledne. Hledali jsme vesničku Palazzi u města Livorno, ve které jsme měli cíl. Zrovna jsem řídil já a po nalezení odbočky jsem nic netuše zahnul na menší místní komunikaci. Silnice se zúžila a klikatila se do kopce. Po třech kilometrech jsem dojel do malé obce, která nenasvědčovala, že by se tu nějaká průmyslová výroba konala. Leč s kamionem na úzké silnici se nedá nic jiného dělat, než jet. Pomalu jsem dorazil do vsi a na doslova malinké křižovatce do pravého úhlu jsem shledal, že je to pro nás asi konečná. Ani zkušený Kolba předem nic netušil, a po ohledání místa rezolutně prohlásil, že holt budeme muset couvat. Cesta z odbočky, což jsou tři kilometry, nám nahoru trvala dvě minuty. Couvání dolů dvě hodiny. Asi po hodině a půl, pěti stech metrech a spoustě vypocené vody jsem celý zpocený prohlásil, že nenávidím Itálii. Kolba mě vystřídal a zbytek, to je dva a půl kilometru docouval sám během dvaceti minut. Dole na křižovatce jsme pokračovali rovně a po půl kilometru jsme na hledanou firmu narazili. Kolba jen prohodil, že si na takové věci budu muset zvyknout, protože navigace jsou teprve v začátcích a nikdo není dokonalý. Zbytečným couváním jsme oba přetáhli výkon. Místo povolených 21 hodin celkového času jsme měli na tachografu 21.40. Vytiskli jsme si lístek, napsali na něj „grosse stau“ (velká zácpa), odplachtovali jsme bok vozu a šli spát.
Tentokrát se mi spalo špatně. Ještěrkáři vykládali a nakládali, auto se houpalo ze strany na stranu a hluk z výroby byl nesnesitelný. Noční provoz firem, které pracují pro automobilový průmysl, nemám od té doby rád. Okna jsme museli mít otevřená, abychom v tom vedru neumřeli. Kolba chrápal a já se potil, převaloval, a když jsem konečně trochu usnul, vzbudil mě italský mistr, předal mi potvrzené doklady a i doklady nové. Musel jsem vypadat jako právě narozené štěně, protože se jen usmál a řekl anglicko-italsky: skjůz mí kápo (promiňte, šéfe). Poté jsem konečně usnul.
Po devítihodinové pauze jsme se šli osprchovat do ne zrovna nejčistších sprch, ale v tom horku nám to bylo jedno. Voda byla přijatelně studená a osvěžení jsme potřebovali. Cestou ze sprch k autu jsem držel v rukou ručník, špinavé oblečení, šampon a snažil jsem se z kapsy vytáhnout klíče. Když se mi to konečně podařilo, vyklouzly klíčky z mých prstů, jako by byly živé a spadly na zem. Než jsem se stačil pro ně sehnout, vklouzly mezi mřížky kanálu někam na dno té odpudivě vypadající díry a s mlasknutím zapadly do husté břečky. Stál jsem v trenýrkách nad kanálem a nechápal jsem, cože se to stalo. Mou bezradnost přerušil až přicházející Kolba se slovy: „Co tady stojíš, jako svatá dala a neví komu? Nasedáme a jedem.“
Podíval jsem se mu do očí a nešťastně pošeptal: „Nenasedáme a nejedem. Nemám klíče.“ Na otázku, kde jsem je nechal, jsem se pomalu podíval do kanálu pode mnou.
„To snad nemyslíš vážně?“ Zašeptal nevěřícně Kolba. Jen jsem přikývl a sesunul se na obrubník chodníku. Když jsme nečinně civěli do kanálu asi minutu, objevil se anděl. Stal se jím pro nás ještěrkář, který zahlédl vše, co se událo. Nesl svářecí drát, na konci zahnutý. Lovili jsme střídavě asi pět minut. Nakonec se Kolbovi opravdu podařilo klíče vytáhnout a se slovy:
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.