Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

   „Jindy se do rozhovoru s řidiči příliš nepouštím, protože jsou to veskrze duše jednoduché a mé koníčky na ně působí jaksi složitě. Jsem řidič pouze uměle. Od mládí dělám do umění. Nechtěl jsem se tím ale nikdy živit. Ono je jednoduché vytvořit umělecké dílo, když tě to baví, ale kdybych musel něco dokončit a navíc třeba v termínu, vymyslel bych prd. Nikdo mi neřekne jinak, než Rejžo. Znají mé výtvory.“ A na důkaz mi přehrál nějaké své krátké filmečky. „A kdo se se mnou setká, nehádá mi mých dnešních padesát let.“

   V duchu jsem se musel pousmát nad tou chvástačskou větou a těch padesát jsem mu hádal.

   „Mám taky umělecké sklony, ale nikdy jsem o nich neuvažoval, natož, abych je jakkoli prezentoval.“ Pokračoval jsem v rozhovoru já. Zeptal se mě, jaké že to mám sklony a když jsem mu načrtl několik svých rýmovaček a pak jsem se slavnostně vytasil se slibem u oltáře, bylo na něm vidět, že mi rozumí. Jenže v následujících hodinách mi předvedl některé ze svých děl a musím uznat, že mi chvílemi padala brada úžasem. Tři sta písniček, které složil, mi předvádět nechtěl, ale tři nebo čtyři mi zazpíval. K této produkci musím podotknout, že si na horním lehátku vozil kytaru. Po několika skladbách a jedné lahvi vína vytáhl z podlehátka pětilitrovku italského stolního vína a mně bylo v tu chvíli horko, dobře a spokojeně. Během noci, kdy se nám nechtělo spát, jsem se dozvěděl, že kromě písní také píše básně, povídky, pohádky, scénáře a teď se pustil do knihy. Od doby, kdy se naučil pracovat s počítačem, obdaroval členy své rodiny dárkovými filmy, které sám vyrobil a momentálně se učí pracovat s počítačovým programem na výrobu elektronické hudby. Fotky z rodinného alba přefotil a dostal je do digitální podoby, což mě mimochodem nadchlo a řekl jsem si, že bych to také mohl udělat. Nevím, co všechno z jeho koníčků byla pravda, protože čím více jsme toho vypili, tím více se holedbal, ale o některých jsem uvažoval jako o mých budoucích aktivitách, a o to se mi zdál sympatičtější. Kdybych měl shrnout jeho zájmy, řekl bych, že všechno umí, všechno zná, všechno udělal a od všeho má klíče.

S Dalimilem, tedy Rejžou, jsme šli spát druhý den v poledne, když jsme zvládli pětilitrovku stolního moku. Během noci mi vyprávěl příhody, radil mi, jak, kde a čemu věřit. Naopak, čemu se vyhnout a bylo to vyprávění, za které jsem mu byl vděčný. Když jsem mu na oplátku povídal já o Pavlovi, zjistili jsme, že ho zná a jednou s ním strávil víkend ve Francii. Dokonce našel fotku, když seděli u grilu a opékali kuře. V té době byl Pavel o hodně mladší. Jeho smrt Rejžu mrzela, ale znal ho jen z toho jednoho víkendu. Fotku jsem si na památku také stáhnul.

Probudil jsem se v neděli večer, když byla tma. Matně jsem si urovnával vzpomínky z proběhlé noci. Rejža měl zatažené závěsy, a buď ještě spal, nebo nechtěl být rušen. Neotravoval jsem ho. Uvařil jsem si jídlo a zapnul Milouše. Byl totálně přehlcen. Dal jsem se do vyřazování dat, která mi Rejža nahrál a která mě příliš nezajímala. Roztřídil jsem data do čtyř základních složek. Filmy, fotky, hudba, a ostatní. S radostí mohu konstatovat, že ve všech složkách byla spousta věcí, které mě zajímaly a na které jsem se těšil, až je budu třídit. Ve složce filmy byl přehršel zajímavých dokumentů, hudebních koncertů a celovečerních filmů, ve fotkách Rejžovo komentované fotky z cest, ve složce hudba bylo neuvěřitelné množství nejen hudby, ale i povídání, které se mi do dlouhých osamocených večerů náramně hodilo. Dále pak složka ostatní obsahovala stovky prezentací, návodů, humorných videí a jiných aktivit, k životu o samotě přímo určených. Navíc jsem s radostí zjistil, že mi Rejža nahrál asi dvacet pornofilmů. To tedy klobouk dolů. Možná, že se na ně nejprve podívám s Květou. Také jsem si vyrobil novou složku, kterou jsem nazval Herbář lidí. Do ní si budu dávat fotky kolegů i náhodných spolucestovatelů, abych po letech mohl lépe vzpomínat, protože sejde z očí, sejde z mysli. První čtyři fotografie jsem vložil ihned. Byl to již zmíněný snímek Pavla, druhá byla fotografie Rejži a třetí Fotka Karla a Jany z lodi. Čtvrtou byl snímek Jarmila, jak před autem kouří. Pochopitelně jsem nezapomněl snímky pojmenovat, neboť po létech bych se ve větším množství asi těžko vyznal. Než jsem usnul, obešel jsem vůz a po shledání, že je vše bez závad, jsem zběžně zkontroloval stav baterií. Zapnul jsem klíček u zapalování a na displeji nastavil položku hodnota stavu baterií. Zobrazení položky mě trochu šokovalo. Při síle 24V by se měla tato informace pohybovat kolem tohoto stavu, objevilo se však 21,3V. No nic, nastartuju a tím dobiji baterie k normálnímu stavu. Když jsem však otočil klíčkem v zapalování, ozvalo se jen ponuré Hmmm… a kontrolky zhasly. Neměl jsem žádnou zkušenost, jak v tomto případě postupovat a nezbylo mi, než zaťukat na kabinu Rejži, aby mi poradil. Naštěstí již nespal a ochotně mi pomohl díky propojovacím kabelům nastartovat můj vůz, abych mohl ráno v klidu vyjet. Jakmile se vrátím domů, musím si také propojovací kabely pořídit. Rejža pěkně přirovnal auto ke psovi. Řekl doslova: „Pamatuj si, že energii žereš. Svítíš, máš zapnutý počítač, posloucháš rádio a v zimě topíš. Když ale baterie neuhlídáš a nenakrmíš je, prostě ti po vyčerpání energie chcípnou. Nejhorší je, že ani nezaštěkaj.“